Západoukrajinská republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Západoukrajinská národní republika
Західно-Українська Народна Республіка
 Rakousko-Uhersko 1918–1919 Druhá polská republika 
První republika 
Rumunské království 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Ще не вмерла Україна (Ještě Ukrajina nezemřela)
geografie
Mapa
Území nárokované Západoukrajinskou republikou
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
republika
vznik:
1. říjen 1918
zánik:
22. leden 1919 (Akt Zluky)
Státní útvary a území
Předcházející:
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Nástupnické:
Druhá polská republika Druhá polská republika
První republika První republika
Rumunské království Rumunské království
Ukrajinské obyvatelstvo - světle zeleně ve východní Haliči v roce 1911 (zřetelný polský ostrov v okolí Lvov, německy Lemberg - hnědě)

Západoukrajinská národní republika (ZUNR) byl krátkoexistující státní útvar, který vznikl důsledkem porážky a následného rozpadu Rakouska-Uherska. Republika existovala na území východní Haliče a nárokovala si i část území Bukoviny a Podkarpatské Rusi. Na jejím území se tak nacházela velká města jako Lvov, Přemyšl, Kolomyja či Stanislav. V politice státu dominovali ukrajinští národní demokraté (podporovaní řeckokatolickou církví), liberálové a socialisté.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu v Rakousku-Uhersku z roku 1910 mělo území nárokované ZUNR okolo 5,4 miliónu obyvatel. Z toho 3,29 miliónu byli Ukrajinci (skoro 60%), 1,35 miliónu Poláci (25%) a 660 tisíc Židé (12%). Zbytek tvořili menšiny především Němců, Maďarů, Slováků a Rumunů. Města byla osídlena především Poláky a Židy, zatímco Ukrajinci žili především na venkově. Tento fakt vytvářel národnostní napětí, a to především mezi Poláky a Ukrajinci. Největším problém se stalo město Lvov, které bylo obývané polskou většinou a pro většinu Poláků bylo jedno z nejdůležitějších polských měst vůbec.

Boj za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Západoukrajinská republika vyhlásila nezávislost 1. listopadu 1918, a to pár dní před vyhlášením nezávislosti Polska. Ukrajinská Národní rada, která se skládala z poslanců oblastí Halič a Bukovina z obou komor rozpadlého rakouského parlamentu, plánovala vyhlásit nezávislost o dva dny později, avšak informace o přesunu Polské likvidační komise z Krakova do Lvova události uspíšily. Polská likvidační komise byla instituce polské vlády, která měla udržet pořádek na územích, které byla před dělením Polska (1772 - 1795) součástí polského státu a připravit je na přičlenění k nově vzniklé polské republice.

Krátce po vyhlášení nezávislosti vypuklo ve Lvově lidové povstání vedené místními Poláky. Polská většina ve Lvově odmítla přičlenění k nepolskému státu. Pár týdnů po povstání přispěchaly na pomoc vzbouřencům jednotky z Polska. Poláci tak udrželi kontrolu na městem a železnicí spojující Lvov s Polskem. Zbytek východní Haliče zůstal v rukou ZUNR.

Sloučení s UNR[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1917 existovala na Ukrajinci obývaném území bývalého carského Ruska tzv. Ukrajinská lidová republika (UNR) se sídlem v Kyjevě. Z počátku byla pouze satelitním státem Německa, ale po porážce Němců ve válce se chopil moci tzv. Direktoriát v čele s Symonem Petljurou.

Dohoda o sloučení obou ukrajinských států do jednotné Ukrajiny byla ujednána na začátku prosince 1918 a obě republiky se oficiálně sloučily 22.1.1919 (tzv. Akt Zluky). Z praktického hlediska se jednalo pouze o symbolický akt. Západní Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a tak měla zcela rozdílné právní, sociální a politické normy a zvyklosti než zbytek Ukrajiny patřící pod Rusko. Využívala tak velice rozsáhlou autonomii a dokonce měla svoji vlastní vládu a armádu tzv. Ukrajinské vojsko haličské. Nakonec obě části státu bojovaly nezávisle na sobě své vlastní války. Západní část se musela potýkat s invazí Poláků, zatímco zbytek Ukrajiny bojoval na východě s ruskými bolševiky.

Vztahy mezi jednotlivými částmi Ukrajiny nebyly ideální už od vzniku sjednocené Ukrajiny. Postupem času se čím dál více projevovaly kulturní rozdíly a celkově rozdílný vývoj jak rakouské, tak ruské Ukrajiny. Politici z bývalé ZUNR, kteří měli zažitý parlamentní systém z Rakouska-Uherska, se báli rozšíření socialistických myšlenek na západ země, a tak se ostře stavěli proti vedení z Kyjeva. Velký rozdíl byl i armádách jednotlivých částí. Západní Ukrajina měla vojsko mnohem disciplinovanější, zatímco východní vojsko bylo chaoticky zorganizované, účastnilo se pogromů na Židy a někdy dokonce bojovalo proti svým západním spojencům.

Porážka a exil[editovat | editovat zdroj]

V Polsko-ukrajinské válce odolávaly jednotky bývalé ZUNR polské přesile přes devět měsíců. V červenci 1919 ale Poláci dokázali obsadit většinu území bývalé ZUNR. Většina zbývající armády (50 000 mužů) se přesunula na východ bojovat s bolševiky.

V červenci 1919 vytvořily zbytky bývalé správy ZUNR exilovou vládu v Kamenci Podolském. Však vztahy mezi exilovou vládou a ukrajinskou vládou v Kyjevě se stále zhoršovaly. Vrcholem rozporů byla zcela protichůdná diplomacie obou táborů. Exilová vláda ZUNR začala vyjednávat spojenectví s bolševiky zaměřené proti Polákům a vláda v Kyjevě jednala s Poláky o spojenectví proti bolševikům. Nakonec ZUNR uzavřela spojenectví s Bílou armádou vedenou generálem Děnikinem a její Ukrajinské vojsko haličské se tak dostalo přímo pod velení bělogvardějců. Západoukrajinští politici se snažili vysvětlit svoje spojenectví s bělogvardějci nakloněním západních mocností na jejich stranu. Vláda v Kyjevě ale toto jednání striktně odmítla a západoukrajinská exilová vláda byla nucena opustit Ukrajinu. Exil si našla 15. listopadu 1919 ve Vídni.

V dubnu 1920 byla podepsána Varšavská smlouva mezi Polskem a Ukrajinou se sídlem v Kyjevě. Smlouva definovala polsko-ukrajinskou hranici na řece Zbruč, a tak celá východní část Haliče připadla Polsku. Varšavská smlouva vyvolala velkou nespokojenost mezi haličskými Ukrajinci, kteří se cítili zrazeni vládou v Kyjevě. Exilová západoukrajinská vláda smlouvu odmítla a během Pařížské mírové konference se stále snažila stávající stav změnit. Společnost národů nakonec oficiálně přisoudila východní Halič Polsku 14. března 1923 s podmínkou, že polská vláda zaručí oblasti autonomii.

Ukrajinští běženci v ČSR[editovat | editovat zdroj]

Část poražené ukrajinské armády našla útočiště v Podkarpatské Rusi. Tato oblast byla nárokována ZUNR, ale nakonec připadla nově vzniklému Československu. ČSR přijímala ukrajinské uprchlíky po celou dobu války a dávala jim velkou volnost při organizaci jejich vlastních věcí v ČSR. Došlo dokonce i na vznik tzv. Ukrajinské brigády, její výcvik a vyzbrojení. Vojsko ale nikdy nebylo nasazeno v boji, protože ČSR zaujala v polsko-ukrajinském konfliktu neutrální postoj. Nakonec tak ukrajinští běženci zůstali po válce v Československu. Za přispění československého státu, který poskytoval velkou morální, materiální a finanční pomoc ukrajinské emigraci a ukrajinskému vojsku, vzniklo v ČSR velice aktivní centrum ukrajinských emigrantů.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku West Ukrainian People's Republic na anglické Wikipedii.