Italsko-turecká válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Italsko-turecká válka
Konflikt:
Italské jednotky
Italské jednotky
Trvání: 29. září 1911 - 18. října 1912
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: severní Afrika
Casus belli:
Výsledek: Osmanská říše postoupila Itálii Tripolsko a Kyrenaiku
Změny území:
Strany
Italské království Italské království Osmanská říše Osmanská říše
Velitelé
Italské království Král Viktor Emanuel III. Osmanská říše Sultán Mehmed V.
Síla
150 000[1] 8 000 pravidelných tureckých jednotek[2]
20 000 místních nepravidelných jednotek[2]
Celkem: 28 000[2]
Ztráty
3 380 mrtvých (z toho 1 948 na choleru a choroby)[3]
4 250 raněných[3]
600 pohřešovaných[4]
17 429 nemocných[4]
10 000 mrtvých a raněných[5] (z toho 4 500 mrtvých[6])
10 000 mrtvých reprisáliemi a popravami[5]

Italsko-turecká válka (Tripolská válka) byla válka Itálie proti Osmanské říši vedená pod záminkou ochrany italských zájmů v severní Africe. Vyhlášena 29. září 1911, skončila 18. října 1912 mírem z Lausanne, kdy Turecko postoupilo Itálii Tripolsko, Kyrenaiku a Fezzán (tj. území dnešní Libye) a dále souostroví Dodekanés.

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Již od 19. a 20. století sílily v Itálii hlasy požadující italskou kolonizaci území dnešní Libye, tehdy volně závislé na Osmanské říši. Tyto požadavky Itálie nastolila již na berlínském kongresu roku 1878, kde obdržela souhlas od ostatních velmocí. Kolonizace by měla umožnit uplatnění pro chudé obyvatelstvo především jižní Itálie, které jinak volilo osud vystěhovalců do USA a Latinské Ameriky. Premiér Giovanni Giolitti chtěl také zahraničním angažmá řešit svou domácí neoblíbenost. Turecké území se zdálo jako snadná kořist vzhledem k slabosti tohoto impéria.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

V noci z 26. na 27. září 1911 předložila Itálie Osmanské říši ultimátum požadující předání severoafrických území. Turecko s rakousko-uherským zprostředkováním vyjádřilo ochotu přenechat Itálii kontrolu těchto území, pokud si nad nimi zachová formální svrchovanost. Přesto Itálie 29. září vypověděla válku.

Námořní operace[editovat | editovat zdroj]

Italský křížník ostřeluje turecká plavidla

K prvnímu střetu mezi italskou Regia Marina a osmanským námořnictvem došlo v Turky držené Albánii, v přístavu Preveza (29.-30. září 1911). Skupina 5 italských torpédoborců pod vedením Luigi Amedeo , vévody z Abruzzi potopila 4 turecké torpédoborce a zajala jedno pomocné plavidlo. Také zámek Saint Andreas byl poškozen palbou děl. Další akcí byla dělostřelecká podpora italské armády během bojů o přístav Tobrúk (29. prosince 1911-9. ledna 1912), který ovšem skončil neslavně. Reputaci si královské námořnictvo spravilo během střetu v zátoce Kufunda v Rudém moří, kde úderný svaz složený z křižníku a dvou torpédoborců během 7. ledna 1912 zničil 7 tureckých dělových člunů. Italové tak de facto zničili vojenské námořnictvo v Rudém moři a do konce války zablokovali přístav Al Hudaydah. 24. února 1912 napadly dva italské křižníky pod vedením admirála Paolo Thaon di Revela přístav Beirut, kde Italové zničili jednu tureckou korvetu, jeden torpédoborec a šest zásobovacích remorkérů. Ve dnech 4.-16. května 1912 krylo italské námořnictvo úspěšnou invazi na ostrov Rhodos, což přispělo k tomu, že Itálie posléze obsadila Jižní Sporady.

Pozemní boje[editovat | editovat zdroj]

3. října začalo vylodění italských sil o počtu 40 000 mužů u Tripolisu. V průběhu dalšího [zdroj?]vojska byla italská síla zvýšena na 100 000. Proti chabě vyzbrojeným tureckým vojskům měli Italové značnou převahu, proti nim se však přidalo také místní arabské a berberské obyvatelstvo. Italové na to odpověděli rozsáhlým terorem. 5. listopadu vydala italská vláda dekret o anexi libyjských území, ačkoliv měla pod kontrolou pouze pobřežní oblasti. To umožnilo stíhat arabské vojáky jako vzbouřence.

Bilance[editovat | editovat zdroj]

Turecká a Italská delegace v Lausanne. Zleva (sedící): Pietro Bertolini, Mehmet Nabi Bey, Guido Fusinato, Rumbeyoglu Fahreddin, and Giuseppe Volpi

Italské ztráty za celou válku činily asi 1500 mužů. Ztráty tureckých vojsk jsou odhadovány na 4500. Ztráty arabských bojovníků i civilistů byly mnohem vyšší, odhady se různí.

Italsko-turecká válka zaznamenala řadu technických novinek. Poprvé byly (na italské straně) ve válečném konfliktu využity vzducholodě a letadla (Blériot XI), jak k průzkumným letům, tak ke shazování bomb.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Italský útok odhalil slabost Osmanské říše. Na začátku roku 1912 se spojily Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko a vstoupily do války proti Turecku. To pro Turecko představovalo mnohem větší ohrožení než vzdálené boje v severní Africe. Proto souhlasilo s uzavřením míru při odstoupení libyjských území a Dodekanésu.

Itálie však neměla libyjské provincie ani zdaleka pod kontrolou. Musela čelit guerille místních kmenů, která byla Tureckem podporována. V roce 1914 měla Itálie od kontrolou pouze třetinu libyjského území. První světová válka donutila Itálii soustředit síly na evropské bojiště a v Africe mezitím ztrácela pozice. Teprve na začátku 30. let se podařilo Mussoliniho režimu tzv. Italskou severní Afriku pacifikovat za cenu značných ztrát na životech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The History of the Italian-Turkish War, William Henry Beehler, page 96
  2. a b c The History of the Italian-Turkish War, William Henry Beehler, page 14
  3. a b Emigrant nation: the making of Italy abroad, Mark I. Choate, Harvard University Press, 2008, ISBN 0-674-02784-1, page 176.
  4. a b The End of the Italo-Turkish War, Lenin Collected Works, Progress Publishers, [1975], Moscow, Volume 18, pages 337-338
  5. a b Spencer Tucker, Priscilla Mary Roberts: World War I: A Student Encyclopedia, ABC-CLIO, 2005, ISBN 1-85109-879-8, page 946.
  6. Boris Zesarewitsch Urlanis: Bilanz der Kriege, Berlin 1965, page 123

Související články[editovat | editovat zdroj]