Libye

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O libyjském státu pod vládou režimu Muammara Kaddáfího (1977–2011) pojednává článek Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje.
Stát Libye
Daulat Lībijā دولة ليبيا
Vlajka Libye
vlajka		 Znak Libye
znak
Hymna: Libya, Libya, Libya
Geografie

Poloha Libye
Hlavní město: Tripolis
Rozloha: 1 759 541 km² (16. na světě)
z toho 0 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Bikku Bitti (2267 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 6 310 434 (105. na světě, odhad 2009)
Hustota zalidnění: 3,1 ob. / km² (219. na světě)
HDI: 0,769 (vysoký) (64. na světě, 2012)
Jazyk: arabština
Náboženství islám
Státní útvar
Státní zřízení republika
Vznik 24. prosince 1951 (Nezávislost
 - na Poručenské radě OSN spravované Spojeným království a Francii)
Prezident Generálního národního kongresu Mohamed Yousef el-Magariaf
Předseda vlády Ali Zeidan
Měna libyjský dinár (LYD)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 434 LBY LY
MPZ LAR
Telefonní předvolba 218
Národní TLD .ly

Libye je arabský stát v severní Africe u Středozemního moře. Jejími sousedy jsou Egypt, Súdán, Čad, Niger, Alžírsko a Tunisko. Jméno státu má původ ve starořeckém mýtu o Libyi. V roce 2011 zde proběhla občanská válka mezi stoupenci Kaddáfího džamáhíríje a povstalci zastupovanými Národní přechodnou radou a podporovanými NATO. Válka skončila vítězstvím povstalců.

Obsah

Dějiny [editovat]

Diův chrám ve starověkém řeckém městě Kyréné na severu Libye
Australská pěchota u Tobrúku.

V letech 1911–1943 byla Libye italskou kolonií. Itálie tuto bývalou osmanskou provincii získala na základě Smlouvy z Lausanne po vyhrané italsko-turecké válce, kdy byli Turci, tlačeni hrozícím konfliktem s balkánskými státy, donuceni podepsat s Itálií mírovou smlouvu. V rámci této smlouvy vyklidili Tripolsko a Kyrenaiku a předali ji pod správu Itálie. Kyrenaiku se však Italům nepodařilo zcela obsadit, a tak požívala značné autonomie v rámci italské koloniální říše (vlastní parlament). Až po další válce v letech 1922-1928 byla Kyrenaika zcela podrobena a roku 1929 spojena s Tripolskem a Fezzánem. Itálie musela poté čelit tuhému odporu beduínských povstalců, zesílenému v průběhu první světové války, kdy byli zásobováni dodávkami zbraní od Centrálních mocností. Poslední odpor byl zlomen roku 1935 dobytím oázy Kufra. Italská vláda poskytovala kolonistům velké subvence, v roce 1940 jich v Libyi žilo přibližně 110 000.[1] V roce 1938 se pobřežní části Kyrenaiky i Tripolska staly integrální součástí Itálie, zatímco ve vnitrozemí vznikla provincie Libyjská Sahara.

Během druhé světové války bylo území Libye svědkem rozsáhlých válečných operací. Válčící strany (Němci, Italové a Britové) se střídali v kontrole nad touto oblastí. Ke konci roku 1942 se Britům podařilo definitivně vytlačit italsko-německé jednotky z Libye. Po zbytek války a po ní byly Tripolsko a Kyrenaika spravovány Velkou Británií. Po druhé světové válce bylo území bývalé Italské severní afriky rozděleno na historické regiony Tripolsko (pod vládou Britů), Kyrenaika (pod vládou Britů) a Fazzān (pod vládou Francouzů). Poté, co došlo v roce 1949 k rozsáhlým nepokojům, rozhodla OSN o plném osamostatnění Libye. Toto rozhodnutí bylo naplněno roku 1951, kdy spojením Fezzánu, Tripolska a Kyrenaiky vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království pod vládou krále Idrise I. emíra Kyrenaiky a Tripolska.

V roce 1963 byl za autoritativní vlády zrušeno federativní členění země. V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího.

Libye po roce 1969 postupně začala usilovat o pozici regionální mocnosti v Africe. Ze země byly vykázány americké a britské jednotky, znárodněny zahraniční ropné společnosti. Muammar Kaddáfí začal podporovat povstalecké skupiny, které v mnoha zemích Afriky (ale i Evropy a Latinské Ameriky) ohrožovaly tamní vlády. V 70. a 80. letech navíc Libye zvýšila tlak a následně i vojensky intervenovala v sousedním Čadu, bývalé francouzské kolonii ve střední Africe, na což Francie odpověděla vojenským zásahem. Francouzské jednotky se tak v roce 1986 přímo střetly s Libyjci v rámci operace Épervier. Francie zničila libyjské radarové zařízení a pomohla čadskému prezidentovi Habrému dobýt okupovaný sever země.

Zahraniční vztahy pod Kaddáfím [editovat]

Question book-new.svg
Tato část článku není dostatečně ozdrojována a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Kaddáfí a egyptský prezident Gamál Násir v roce 1969

V červnu 1972 Kaddáfí oznámil, že kterýkoliv Arab, který si přeje se dobrovolně přidat k palestinským ozbrojeným skupinám, „může zaregistrovat své jméno na kterémkoliv libyjském velvyslanectví, které mu zajistí potřebný bojový výcvik“. Rovněž přislíbil finanční pomoc pro útoky. Dále založil Islámskou legii (1972–87) – žoldnéřskou paravojenskou skupinu, mající napomoci vytvořit z oblasti Sahelu jeden velký islámský stát.

Libye hrála klíčovou roli při podpoře ropného embarga v roce 1973 jako politické zbraně v naději, že cena ropy vzroste tak, že přinutí Západ zastavit podporu Izraele.

Opakovaně byly zasílány zbraně různým teroristickým a národně-osvobozeneckým skupinám v Evropě zbraně („bomby působící křeče a lámající ducha Británie jsou bombami libyjského lidu“). Např. v roce 1973 zachytilo irské námořnictvo loď Claudia dopravující sovětské zbraně z Libye do Severního Irska pro Prozatímní irskou republikánskou armádu (PIRA); o 14 let později francouzské úřady zastavily loď MV Eksund, která dovážela přes 120 tun libyjských zbraní teroristickým skupinám, zejména IRA a PIRA.

Kaddáfí byl těsným stoupencem ugandského diktátora Idiho Amina. Libyjské jednotky byly poslány do Aminovy války proti Tanzánii, kde padlo na 600 libyjských vojáků. Kaddáfí pomáhal také středoafrickému diktátorovi Jean-Bédel Bokassovi. Podporoval i etiopského levicového diktátora Haile Mariama Mengistua; dále cvičil a podporoval Charlese Taylora, prezidenta Libérie, obviněného za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v Sierra Leone. Libye měla rovněž úzké kontakty s režimem Slobodana Miloševiče.

V dubnu 1984 protestovali libyjští uprchlíci v Londýně proti popravě dvou disidentů. Libyjští diplomaté při tom zastřelili 11 lidí a britskou policistku. Incident k vedl k ukončení diplomatických vztahů mezi Spojeným královstvím a Libyí na více než 10 let. O dva měsíce později prohlásil Kaddáfí, že očekává od svých agentů likvidaci uprchlých disidentů i během jejich pouti do Mekky v srpnu 1984. Libyjské spiknutí bylo skutečně v Saúdské Arábii odhaleno a zneškodněno saúdskoarabskou policií. Po prosincových bombových útocích na letiště v Římě a Vídni v roce 1985, při kterých bylo 19 lidí zabito a kolem 140 zraněno prohlásil Kaddáfí, že bude pokračovat v podpoře RAF, Rudých brigád a IRA tak dlouho, pokud západoevropské země budou podporovat protikaddáfíovsky orientované Libyjce. V roce 1986 oznámila libyjská státní televize, že Libye cvičí sebevražedné jednotky k útokům proti evropským a americkým zájmům.

Libyjští agenti 5. dubna 1986 provedli bombový útok na diskotéku La Belle v západním Berlíně, při kterém byli 3 lidé zabiti a 229 zraněno. Po sjednocení Německa a otevření archívu Stasi vyšlo najevo, že tato teroristická akce byla nařízena z Tripolisu, provedena za spoluúčasti Stasi a souhlasu sovětských poradců v NDR. 14. dubna 1986 USA provedly odvetnou operaci El Dorado Canyon. Protizvzdušná obrana, 3 vojenské základny a 2 vojenská letiště v Tripolisu a Benghází byly bombardovány. Zabít Kaddáfího se sice nepodařilo, ale o život přišlo několik desítek armádních důtojníků. Kaddáfí oznámil, že dosáhl unikátního vojenského vítězství nad USA a přejmenoval Libyi na Velkou libyjskou arabskou lidovou socialistickou džamáhíríji.

Kadáfí stimuloval několik islámských a komunistických teroristických skupin až na Filipínách; také dotoval paravojenské skupiny v Oceánii. Pokusil se radikalizovat i novozélandské Maory. V Austrálii podplácel obchodní svazy a některé politiky. V květnu 1987 pak Austrálie vypověděla diplomaty ze země a kvůli aktivitám v Oceánii přerušila s Libyí styky.

V roce 1991 dva libyjští tajní agenti byli státními zastupitelstvími USA a Spojeného království obviněni z účasti na explozi dopravního letadla letu Pan Am 103. Šest dalších Libyjců bylo souzeno v nepřítomnosti za bombový útok letu UTA 772 nad Čadem a Nigerem. Rada bezpečnosti OSN požadovala, aby Libye spolupracovala s vyšetřovateli letů UTA 772 a Pan Am 103, zaplatila odškodné rodinám obětí a zastavila veškerou podporu terorismu. Odmítnutí Libye vedlo k vydání rezoluce rady bezpečnosti OSN 748 dne 31. března 1992 o uvalení mezinárodních sankcí vůči Libyi. Opětné odmítnutí Libyí pak vedlo k uvalení dalších sankcí v listopadu 1993.

V roce 1999, méně než 10 let poté, co na ni byly uvaleny sankce, Libye začala svoji politiku vůči Západu dramaticky měnit. Po pádu režimu Saddáma Husajna v roce 2003, se Kaddáfí rozhodl zastavit projekt zbraní hromadného ničení a zaplatil téměř 3 miliardy eur na odškodnění rodin obětí letů Pan Am 103 a UTA 772. Tento čin mnohé západní země přivítaly a pohlížely na něj jako na významný krok k návratu Libye do mezinárodních společenstev. Od roku 2003 se země pokoušela normalizovat vztahy s EU a USA. V roce 2004 prezident George W. Bush hospodářské sankce vůči Libyi ukončil a současně s ní navázal mezinárodní styky. V lednu 2004 se konala první oficiální návštěva Libye, a to delegací amerického Kongresu.

Občanská válka [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Občanská válka v Libyi.
Demonstrace ve městě Bajdá v červenci 2011

Během vlny úspěšných revolucí v Tunisku a Egyptě v roce 2011 byly svrženy staré autoritativní režimy. V únoru 2011 propuklo v Libyi také povstání namířené proti režimu Muammara Kaddáfího. Protesty nejprve zachvátily města v Kyrenaice zejména v druhém největším libyjském městě Benghází, načež zde došlo ke střetům protestujících s vojskem a k pouličním bitvám. Později se nepokoje přenesly i do hlavního města Tripolisu. 21. února 2011 začala armáda letecky bombardovat protestující.[2]

Dne 19. března 2011 vstoupila francouzská bojová letadla do vzdušného prostoru Libye. O několik hodin později se připojila letadla nebo technika ozbrojených sil Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských zemí. Tyto státy podpořily povstalce a vynutily dodržování rezoluce číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí. Vojenská intervence výrazně změnila strategickou situaci na bojišti. Kadáfího síly přišly částečně o výhody spojené s používáním těžké bojové techniky, a to nejen letadel, ale také tanků, dělostřelectva a podpůrných jednotek, které byly vystaveny útokům letadel NATO. To povstalcům umožnilo přeskupit své sily. Podařilo se jim též navázat první diplomatické styky a s pomocí Francie vyzbrojit své jednotky. Kaddáfí se naproti tomu ocitl v mezinárodní izolaci. Byl na něj vydán mezinárodní zatykač a jeho zahraniční konta byla zmrazena. V červenci 2011 začala koordinovaná ofenziva povstalců. Během srpna 2011 se povstalcům podařilo dobýt téměř celé území Libye a 23. srpna 2011 dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž se jim však podařilo nalézt samotného Kaddáfího. Libyjská Dočasná národní přechodná rada již oznámila, že přesídlí do Tripolisu. Na začátku října došlo k potyčkám mezi povstaleckými brigádami,[3] přičemž 20. října byl Kaddáfí povstalci dopaden, lynčován a následně zastřelen.[4]

Libye po Kaddáfím [editovat]

7. července 2012 se v Libyi konaly volby do přechodného parlamentu. Celkově čítá 200 poslanců, z nichž 80 je voleno proporčně dle stranických kandidátních listin, zbylých 120 je nezávislých kandidátů volených systémem relativní většiny. Ze západu země pochází 100 poslanců, z východu 60 a jihu 40. Regionální rozložení mandátů vedlo k protestům na východě země. Některým místním obyvatelům totiž připadá počet jejich poslanců jako nedostatečný.[5][6] Kvůli sporům o počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu zároveň Národní přechodová rada těsně před volbami rozhodla, že samotnou ústavu vytvoří nezávislý, přímo volený orgán s rovným zastoupením účastníků ze tří regionů Libye, tj. Kyrenaiky, Fezzánu a Tripolska.[7] Pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný.[8][9][10] Moc byla předána parlamentu 8. srpna.[11]

Geografie [editovat]

Hlavní článek: Geografie Libye
Mapa Libye

Libye se rozkládá na 1 759 540 kilometrech čtverečních, což z ní činí 17. nejrozlehlejší zemi na světě. Je tak rozlohou zhruba třikráte větší nežli Francie, a jen o něco menší nežli Indonésie. Její poloha se nachází mezi 19° a 34° severní šířky, 9° a 26° východní délky.

Ze západu sdílí hranici s Tuniskem a Alžírem, na severu tvoří přirozenou hranici středozemní moře, východní hranice sdílí s Egyptem, na jihu pak sousedí se Súdánem, Nigerem a Čadem. Její severní pobřeží o délce 1770 kilometrů je pak nejdelším pobřežím kteréhokoliv státu Středomoří.

Většinu území zabírá Libyjská poušť, podnebí je povětšinou suché, pouštní, pobřežní oblasti pak mají mírnější středomořské klima. Mohou se objevovat písečné bouře, na území Libye lze nalézt i pouštní oázy.

  • Satelitní snímek

  • Topografie

  • Sníh ve městě Bajdá

  • Oblast Jebel Akhdar v severovýchodní Libyi

Hospodářství [editovat]

Mapa plynové a ropné infrastruktury v Libyi

Vzhledem ke své poloze v subtropickém pásu, suchému podnebí a množství pouští má Libye minimum půdy vhodné pro zemědělství. Většina hospodářství je tak orientována k těžbě ropy a zemního plynu. Libye má zájem na přílivu zahraničních investic do ropného průmyslu, který se vinou desetiletí zahraničních sankcí potýká s celkovou technickou zaostalostí (v 90. letech se odhadovalo, že je k obnově ropného průmyslu třeba 30 miliard USD).

V nedávné době se země více snažila angažovat na mezinárodním poli, například členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO), zejména poté, co Muammar Kaddáfí odstoupil od snah vedoucích k výrobě ZHN a OSN zareagovala uvolněním ekonomických sankcí (prosinec 2003 až duben 2004). Libye v nedávné době diverzifikovala své hospodářství a snažila se po vzoru některých bohatých ropných zemí v Perském zálivu rozvinout sektor služeb (potenciál je viděn zejména v cestovním ruchu). V posledních letech například země začala modernizovat svou leteckou společnost Afrikíja Airways, která má ambici stát se hlavním leteckým přepravcem mezi Evropou a Afrikou.

Některé další charakteritiky:

  • 91 % plochy země je neproduktivní půda, 95 % tvoří poušť nebo polopoušť
  • obdělávané půdy je jen 1,5 %
  • 75 % potravin se (vlivem nedostatku zemědělské půdy) musí dovážet. Mezi plodiny vyprodukované v Libyi patří ječmen, olivy, datle, fíky, agrumy, vinná réva, rajčata, tabák a halfa
  • 80 % zemědělské produkce pochází z pobřeží Středozemního moře
  • 30 % obyvatelstva žije na venkově
  • 95 % vývozu tvoří ropa (v 90. letech to bylo dokonce 98 %)
  • 20 % HDP tvoří průmysl nesouvisející s těžbou ropy a zemního plynu (z toho nejvíce asi stavebnictví a rozvoj infrastruktury)
  • nejvýznamnější obchodní partneři Libye jsou: Itálie, Francie, Německo, Nizozemsko, Španělsko a Spojené království.

Ropa [editovat]

Libye vytěží denně zhruba 1,6 milionu barelů ropy (2011) z toho jde 1,1 milionu na vývoz a většinu ropy odebírá Itálie. Ve skupině OPEC je co do vývozu ropy 12. z celkového počtu 12 členských zemí. [12]

Zemní plyn [editovat]

Země má rovněž zásoby zemního plynu, jejichž potvrzený rozsah činí 53 bilionů kubických stop (0,8% celkových světových zásob plynu). Libye produkuje v současné době cca 12 miliard kubických metrů plynu ročně. Z toho je osm miliard exportováno do Itálie podmořským plynovodem Greenstream. V zemí však neexistují plynové rozvody a obyvatelstvo se spoléhá na propan-butan v lahvích.[13]

Voda [editovat]

Mapa velké umělé řeky na dvacetidinárové bankovce
Zavlažování v Kufře, jihovýchodní Kyrenaika. Ropné bohatství umožnilo Libyi na sahaře provádět projekty, jako rozvoj zemědělství a Velká umělá řeka

V roce 1953 byl objeven první rezervoár „fosilní vody“, a od 60. letech 20. století byly v pěti podložích libyjské pouště objeveny další významné zvodně.[14][15] V roce 1973 byla provedena studie proveditelnosti projektu, který by tuto vodu pomocí podzemního potrubí a sítě čerpadel dostal do obydlených oblastí u pobřeží Středozemního moře. Samotný projekt, zvaný The Great Man-Made River (Velká člověkem vybudovaná řeka nebo Velká umělá řeka),[16] začal v srpnu 1983 a rozrostl se do pěti fází, jejichž realizace má trvat více než půl století. První fáze byla dokončena v roce 1991,[17] dokončení té poslední se předpokládá za 25 let. Podnik by měl po dokončení stát 25 mld dolarů, a v závěru stávající fáze rozšíření zásobovat zemi 3,68 miliony m³ vody denně s cenou 35 centů za m³. Zásoby fosilní vody by měly při této spotřebě vydržet tisíce let. [18][14] Vzhledem ke své kapacitě má potenciál umožnit obdělávání 155,000ha dosud neúrodné půdy a zaručit všem Libyjcům hojnost pitné vody a spolu s tím větší samozásobitelství a menší závislost na dovozu potravin (většinou z Francie, Itálie).[14] Na projektu spolupracovalo mnoho firem z Japonska, Jižní Koreje, Německa a Velké Británie,[19].

Kromě fosilní vody využívá Libye také odsolování mořské vody, v současnosti takto získává přes 1,8 milionu m³ sladké vody za den při provozních nákladech které činí 93,5 milionu USD ročně, přičemž se plánuje navýšení tohoto množství až na 4,2 milionu m³ v průběhu roku 2016 při provozních nákladech 351 milionů USD.[20]

Administrativní rozdělení [editovat]

Libyjská historická území

Po získání nezávislosti v roce 1951 byla Libye federací 3 historických zemí: Tripolsko na severozápadě, Kyrenaika na východě a Fezzān na jihu. Federativní uspořádání bylo zrušeno v roce 1963.

Na starších mapách je možné najít správní členění na 9 oblastí o průměrné rozloze 195 504 km² (více než např. Řecko). Na webu se lze v současné době nejčastěji setkat s dělením na 25 baladijat (jednotné číslo baladija (بلدية); překládá se obvykle jako obec, i když průměrné rozloze 70 382 km² (jen o trochu méně než Česko) by slušel alespoň výraz okres).

Podle různých nepotvrzených zpráv mohlo být toto členění nahrazeno členěním na 1500 menších obcí (communes; článek v tisku, 1992) nebo naopak na 13 krajů (CIA World Factbook, 2001). Ve skutečnosti nové členění zahrnuje 34 obcí zvaných ša'bīja (شعبية) a zavedeno bylo zřejmě v roce 2002 (newsletter standardu ISO 3166-2 z 5.9.2003, kde se změna projevuje, se odvolává na zprávu francouzského velvyslanectví v Libyi z předcházejícího roku).

Upozornění: V následující tabulce není zaručeno, že větší území se přesně skládají z menších a sdílejí vnější hranice. Řazení baladijí spíše orientačně naznačuje, ve které části Libye která obec leží.

Kraj Okres 1975 Baladiyah 1990 Sha'bīyah 2002 ISO 3166-2
Tripolsko Zāwiyah (Ţarābulus al-Gharb) Ţarābulus Ţarābulus طرابلس LY-TB
Tājūrā‘ wa-al-Nawāhhī al-Arba‘
(Tājūrā‘)		 تاجوراء والنواحي الأربع
(تاجوراء)		 LY-TN
Al-‘Azīziyah Al-Jifārah
(Al-‘Azīziyah)		 الجفارة
(العزيزية)		 LY-JI
Al-Zāwiyah Al-Zāwiyah الزاوية LY-ZA
Şabrātah wa-Şurmān صبراتة وصرمان
(صبراتة)		 LY-SS
Al-Nuqāţ al-Khams Al-Nuqāţ al-Khams النقاط الخمس
(زوارة)		 LY-NQ
Gharyān Gharyān Gharyān غريان LY-GR
Mizdah مزدة LY-MZ
Yafran Yafran wa-Jādū
(Yafran)		 يفرن وجادو
(يفرن)		 LY-YJ
Nālūt نالوت LY-NL
Ghadāmis Ghadāmis غدامس LY-GD
Al-Khums Al-Khums Al-Marqab
(Al-Khums)		 المرقب
(الخمس)		 LY-MB
Tarhūnah Tarhūnah wa-Masallātah
(Tarhūnah)		 ترهونة ومسلّاتة
(ترهونة)		 LY-TM
Sawfajjin Banī Walīd بني وليد LY-BW
Mişrātah Mişrātah Mişrātah مصراتة LY-MI
Zzlitān
Surt Surt سرت LY-SR
Sabhā Sabhā Sabhā سبها LY-SB
Al-Jufrah Al-Jufrah الجفرة
(هون)		 LY-JU
Al-Shāţi‘ Wādī al-Shāţi‘
(Birāk)		 وادي الشاطئ
(براك)		 LY-SH
Fazzān Awbārī Awbārī Wādī al-Hhayāt
(Awbārī)		 وادي الحياة
(أوباري)		 LY-WD
Ghāt غات LY-GT
Murzuq Murzuq مرزق LY-MQ
Al-Qaţrūn القطرون LY-QT
Kyrenaika (Barka) Banghāzī Banghāzī Banghāzī بنغازي LY-BA
Al-Hhizām al-Akhddar
(Al-Abyār)		 الحزام الأخضر
(الأبيار)		 LY-HZ
Ajdābiyā Ajdābiyā أجدابيا LY-AJ
Al-Kufrah Al-Wāhhāt
(Jālū)		 الواحات
(جالو)		 LY-WA
Al-Kufrah
(Al-Jawf)		 الكفرة
(الجوف)		 LY-KF
Bajdá (Zāwiyat al-Bayddā‘) Al-Jabal al-Akhddar Al-Jabal al-Akhddar
(Bajdá)		 الجبل الأخضر
(البيضاء)		 LY-JA
Al-Fātīhh Al-Marj المرج LY-MJ
Darnah Darnah Darnah درنة LY-DR
Al-Qubbah القبّة LY-QB
Ţubruq Al-Buţnān
(Ţubruq)		 البطنان
(طبرق)		 LY-BU
Jaghbūb جغبوب LY-JB

K dispozici je pouze starší mapa 25 okresů.

  1. Ajdābiyā
  2. Al-‘Azīziya
  3. Al-Fātīhh
  4. Al-Jabal al-Akhddar (Bajdá)
  5. Al-Jufra
  6. Al-Khums
  7. Al-Kufra
  8. Al-Nuqāţ al-Khams
  9. Al-Shāţi‘
  10. Awbārī
  11. Al-Zāwiya
  12. Banghāzī
  13. Darna
  1. Ghadāmis
  2. Gharyān
  3. Mişrātah
  4. Murzuq
  5. Sabhā
  6. Sawfajjin
  7. Surt
  8. Ţarābulus
  9. Tarhūnah
  10. Ţubruq
  11. Yafran
  12. Zzlitān

LibyaNumbered.png

Reference [editovat]

  1. ↑ Encyclopedia of the Nations
  2. ↑ Letadla bombardují civilisty v Tripolisu, tvrdí svědci [online]. aktualne.cz, [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
  3. ↑ http://edition.cnn.com/2011/10/01/world/africa/libya-war/index.html?hpt=iaf_c2
  4. ↑ Kaddáfí je mrtev
  5. ↑ iHNed.cz. Libye zažívá první volby od smrti diktátora Kaddáfího. Už si vyžádaly dva mrtvé [online]. [cit. 2012-07-08]. Dostupné online.  
  6. ↑ http://zpravy.idnes.cz/volby-v-libyi-vyhrali-liberalove-a-porazili-i-islamisty-p2f-/zahranicni.aspx?c=A120718_071834_zahranicni_ipl
  7. ↑ http://www.libyaherald.com/?p=10571
  8. ↑ http://www.ceskenoviny.cz/svet/libye/zpravy/libyjske-volby-byly-podle-mezinarodnich-pozorovatelu-uspesne/815365
  9. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/185217-v-libyi-scitaji-hlasy-volby-se-neobesly-bez-nasilnych-stretu/
  10. ↑ http://af.reuters.com/article/topNews/idAFJOE86800C20120709?pageNumber=1&virtualBrandChannel=0
  11. ↑ http://www.dw.de/dw/article/0,,16152688,00.html
  12. ↑ http://zpravy.idnes.cz/libye-se-boji-sabotazi-ropovodu-kaddafi-z-nich-mohl-vysat-miliardy-dolaru-1lo-/zahranicni.asp?c=A110223_092705_zahranicni_ipl Libye se bojí sabotáží ropovodů. Kaddáfí z nich mohl vysát miliardy dolarů
  13. ↑ http://www.businessinfo.cz/cz/sti/libye-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000789/
  14. ↑ a b c GMR (Great Man-made River) Water Supply Project, Libya
  15. ↑ Underground "Fossil Water" Running Out, National Geographic
  16. ↑ Saharská veľká umelá rieka
  17. ↑ Libya Turns On The Great Man-Made River
  18. ↑ Saudi Aramco World: Seas Beneath the Sands
  19. ↑ Libya's thirst for 'fossil water'
  20. ↑ Desalination market in Libya to reach $478.1m by 2016 – New GWI report

Externí odkazy [editovat]

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

multimediální obsah na Commons
slovníková definice na Wikislovníku
zprávy na Wikizprávách
Státy a území v Africe
Nezávislé státy
Teritoria, kolonie a
zámořská území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Libye&oldid=10308993“