Anglikánství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Anglikánská Kniha společných modliteb z roku 1596

Pojmy anglikánství a anglikánský označuje křesťany a církve, které se drží náboženské tradice, která je vlastní anglikánské církvi. Anglikánské společenství je uskupením církví, které uznávají anglikánskou církev za svou mateřskou církev, ač se s ní v mnohých teologických otázkách nemusí shodovat. Celkem tyto církve anglikánského společenství sdružují kolem 70 miliónů věřících na celém světě.

Mnozí anglikáni se považují za součást protestantství, velká jejich část, mezi nimi též stoupenci tzv. anglokatolicismu, se však za protestanty nepovažuje. Anglikánská církev jasně vyznává, že se „drží katolické pravdy“; slovo „katolický“ zde označuje všeobecnou církev. Katolické tradici pak jsou anglikánské církve blízké svou liturgickou tradicí, jejímž středem je slavení eucharistie. Zároveň se však anglikánská nauka vyvíjela v návaznosti na protestantskou reformaci.

Podobně jako pravoslaví nebo římskokatolická církev anglikáni uznávají církevní autoritu prostřednictvím apoštolské posloupnosti. Za svého prvního biskupa sami anglikáni považují sv. Augustina z Canterbury ze 6. století, ačkoli se církev sama konstituovala teprve v 1. polovině 16. století v důsledku politiky anglického krále Jindřicha VIII.

Historie anglikanismu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Anglikánská církev.

Anglikánské společenství[editovat | editovat zdroj]

Ve společenství anglikánských církví (angl. Anglican Communion) přísluší čestné předsednictví mezi ostatními arcibiskupy arcibiskupu z Canterbury jako primasovi původní anglické církve (Church of England). Všechny anglikánské církve jej uznávají jakožto prvního mezi rovnými. Arcibiskup z Canterbury však nevykonává svou autoritu mimo Anglii. Současným canterburským arcibiskupem je Justin Welby, bývalý arcibiskup z Durhamu.

Od vlády Jindřicha VIII. přísluší poslední autorita anglikánské církve vládnoucímu anglickému monarchovi. Od dob Alžběty I. je panovníkovým titulem pro jeho postavení v církvi Supreme Governor, „nejvyšší vládce“. Suverén tak má zodpovědnost za stav správy církve a ustanovení nových biskupů; dnes je však tato zodpovědnost svěřena ministerskému předsedovi Spojeného království. Anglikánské církve mimo Anglii nemají s britským panovníkem tento vztah, s jedinou výjimkou: canterburský arcibiskup coby hlava anglikánského společenství je ustanoven tímto panovníkem.

Na přelomu 20. a 21. století se anglikánské společenství zmítá v těžké krizi. První vážné problémy přineslo už kněžské a biskupské svěcení žen, které vedlo jednak k přesunům přívrženců a odpůrců z řad věřících jednak mezi jednotlivými anglikánskými církvemi, jednak k řadě úplných odchodů věřících a kněží z anglikánského společenství, nejčastěji do řad římskokatolické církve.

Ještě drtivější úder pro jednotu společenství však přišel na počátku 21. století, kdy vedení americké episkopální církve ovládla strana biskupky Katharine Jefferts Schori, podporující svěcení svazků homosexuálů a akceptující svěcení kněží a biskupů žijících v takovýchto svazcích. Následkem toho došlo jednak k odpadu celých farností od episkopální církve a jejich přechodu k tradičnějším církvím anglikánského společenství (řada afrických anglikánských církví tak paradoxně získala poměrně velké a bohaté farnosti v USA), jednak k tvrdým sporům mezi episkopální církví a ostatními církvemi anglikánského společenství, které stále zřetelněji směřují k rozpadu společenství. Zatímco zbytek společenství hrozí episkopální církvi, že pokud od současné praxe neustoupí, bude to znamenat „zásadní narušení jednoty“, v episkopální církvi sílí hlasy pro vystoupení z anglického společenství.

V říjnu 2009 Svatý stolec oznámil, že římskokatolická církev přijme konzervativní anglikány a vytvoří pro ně zvláštní struktury na úrovni ordinariátů, aby si mohli zachovat některé své liturgické zvyklosti a ženaté kněze.[1]

Anglikánské církve[editovat | editovat zdroj]

Anglikánský kněz

Anglikánství je nejčastěji spojováno s anglikánskou církví, avšak anglikánské církve existují v mnoha částech světa. V některých z nich (např. USA, Skotsko) nese anglikánská církev název episkopální, což je označení struktury církve vystavěné na biskupech. Některé anglikánské církve nemají církevní společenství s canterburským arcibiskupem, ale jsou považovány za anglikánské, neboť mají s anglikánskou církví společnou liturgii a modlitební knihu (Kniha společných modliteb, anglicky Book of Common Prayer).

Každé národní církvi předsedá primas, většinou arcibiskup (v USA předsedající biskup). Tyto církve se dělí na diecéze, které většinou sledují administrativní členění země. Existují tři stupně ordinovaných služebníků, podobně jako v katolické a pravoslavné církvi - jáhen, kněz a biskup. Kněží nejsou vázáni celibátem a ve většině provincií mohou být na jáhenky svěceny i ženy, v mnoha z nich mohou být svěceny i na kněze. V několika provinciích je možné, aby žena přijala biskupské svěcení. Řády a řeholní kongregace byly zrušeny během protestantské reformace, objevují se však v anglikánské církvi znovu ve viktoriánské éře.

Církve sdružené ve společenství s canterburským biskupem tvoří anglikánské společenství, formální organizaci církví na národní úrovni. Některé církve však nesouhlasí s některými změnami od původní anglikánské tradice, a proto přerušily církevní společenství s mateřskou anglikánskou církví.

Nauka[editovat | editovat zdroj]

Jako svou autoritu uznávají anglikáni Písmo svaté, tradici (praxi a teorii historické církve) a rozum. Někteří z nich učí, že tyto tři prvky mají stejnou váhu, avšak většina se shoduje v primátu Písma. Historicky uznávají anglikáni jako prvotní normu své nauky Bibli, tři vyznání (nicejské vyznání, nicejsko-cařihradské vyznání a vyznání Quicumque), 39 článků a Kniha společných modliteb (Book of Common Prayer). V liturgii je anglikánství blízké katolické tradici, v nauce je bližší protestantské reformaci.

Toto rozdělení je otázkou vnitrocírkevní debaty mezi anglikány. Od vzniku oxfordského hnutí v 19. století mnoho církví přijalo liturgickou a pastorační praxi odlišnou od protestantské teologie. Anglikáni vysluhují na rozdíl od protestantů stejně jako katolíci a pravoslavní 7 svátostí, anglikánští kněží např. často zpovídají své farníky, což není obvyklá praxe protestantských církví.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11927

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]