Farnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Farnost (z lat. parrochia) je základní církevní správní jednotka v katolické, pravoslavné, starokatolické, anglikánské a několika dalších církvích. Sdružuje věřící dané církve nejčastěji na určitém území, spravuje ji farář a podléhá biskupovi dané diecéze. V katolické církvi je nejbližší nadřazená jednotka vikariát (děkanát). V protestantských církvích se obdoba farnosti obvykle nazývá sbor nebo obec.

Farnost zpravidla zahrnuje území vesnice nebo několika vesnic, města nebo jeho části, v některých případech může zahrnovat i celé politické území. Farnost je zpravidla vymezena územně, ale některé jsou vymezeny i tzv. personálně, např. národnostně nebo sociální skupinou (například v Praze existuje římskokatolická akademická farnost u Nejsv. Salvátora nebo polská římskokatolická farnost).

Farnosti představovaly ve středověku základ nejen církevní, ale i státní správy, v některých zemích se tak nejnižší státní správní jednotky jmenují dodnes (např. na Barbadosu nebo na Ostrově Man).

Farnosti v římskokatolické církvi[editovat | editovat zdroj]

V římskokatolické církvi je farnost podle kanonického práva i českého práva samostatnou církevní právnickou osobou. Ve vymezení farnosti je vždy kombinován teritoriální i personální prvek. Většina farností má územní charakter (teritoriální farnosti) - jejími členy jsou všichni katolíci (personální prvek) mající kanonické trvalé nebo přechodné bydliště na území farnosti (teritoriální prvek). Podstatně méně farností má osobní charakter (personální farnosti) - jejími členy jsou katolíci žijící na větším území překrývajícím více teritoriálních farností (teritoriální prvek - toto území nemůže přesahovat území diecéze, jejíž biskup takovou farnost zřizuje) vyznačující se společným rozhodným personálním znakem (personální prvek): např. v případě farností pro národnostních menšinu daná národnost - k farnosti patří ovšem rovněž celé rodiny, tedy také manželští partneři a děti (i zletilé), pokud alespoň jeden z rodičů je dané národnosti a ostatní členové rodiny s ním žijí v jedné domácnosti; v případě vojenských farností vojáci a civilní zaměstnanci vojska i jejich manželští partneři a děti (i zletilé) sdílející s nimi společnou domácnost, dále studenti vojenských škol, pracovníci a obyvatelé vojenských nemocnicí, domovů důchodců a podobných institucí; v případě námořnické farnosti k ní patří námořníci, jejich manželští partneři a děti (i zletilé) žijící s nimi v jedné domácnosti; v případě akademické farnosti k ní patří studenti, akademičtí pracovníci a ostatní zaměstnanci vysokých škol i jejich manželští partneři a děti (i zletilé) žijící s nimi ve společné domácnosti.
Statutárním orgánem teritoriální i personální farnosti je farář, případně moderátor společné duchovní správy, nebo administrátor farnosti, který je biskupem pověřen duchovní službou pro danou oblast či skupinu osob. Farář na rozdíl od administrátora farnosti smí být biskupem odvolán pouze z důvodů vymezených církevním právem, v praxi však tato omezení v podmínkách české církve nebývají biskupy příliš respektována. Farář je chápán jako stabilní a řádný duchovní správce farnosti a má povinnost sídlit ve farnosti. Administrátorem farnosti může být kněz ve farnosti sídlící jako její provizorní správce, ale v českých podmínkách je jím častěji kněz do této farnosti dojíždějící - administrátor excurrendo ("přijíždějící administrátor"), který je zároveň farářem jiné blízké farnosti, v níž sídlí. Farář i administrátor mají odpovědnost jak za samotnou náboženskou duchovní správu (in spiritualibus), tak za ekonomickou správu (in materialibus). V situaci nedostatku kněží může být tato pravomoc dělená, kdy administrator excurrendo je pověřen správou jako administrator in spiritualibus a jiná osoba (jáhen nebo laik) je pověřena správou jako administrator in materialibus. Také je od nového kodexu kanonického práva z r. 1983 možné, aby dle kán. 517 § 1 byla správa jedné nebo více farností svěřena kněžskému týmu in solidum - společná duchovní správa; v čele tohoto týmu stojí moderator, který je legálním zástupcem (statutárním orgánem) svěřené farnosti či všech svěřených farností; a dle ustanovení kán. 517 § 2 může z důvodu nedostatku kněží být účast na výkonu duchovní správy farnosti (koordinace) svěřena jáhnu, laiku nebo konkrétnímu právně institucionalizovanému společenství osob, přičemž je vždy zároveň jmenován kněz mající v této farnosti oprávnění faráře (je tedy jejím statutárním orgánem), který duchovní správu této farnosti (alespoň právně) řídí - pověřený jáhen, laik či společenství tedy nikdy nejsou správci ani statutárními orgány farnosti.

Ve farnosti mohou kromě faráře působit také farní vikář (dříve označovaný jako kaplan), výpomocný kněz (kněz v důchodu či kněz trvale pověřený jinými úkoly, např. vyučováním na univerzitě), trvalý nebo dočasný jáhen nebo pastorační asistent.

Mezi další orgány farnosti patří pastorační rada a ekonomická rada farnosti, které se jako poradní a pomocné orgány faráře či administrátora farnosti podílejí na pastoračních aktivitách a správě hospodaření farnosti. V mnoha farnostech, zejména méně živých, však tyto orgány nejsou ustaveny.

Farnost má vždy svůj farní kostel, kde se soustředí bohoslužby farního společenství, kromě farního kostela mohou být ve farnosti i další (tzv. filiální) kostely a kaple.

Sídlem farnosti bývá fara, v níž obvykle farář bydlí a v níž zpravidla probíhají i některé administrativní, náboženské, společenské nebo další aktivity farnosti.

Filiální obce (též filiálky či lokálie) jsou obce spadající do určité farnosti (jejíž sídlo není v oné obci).

Historie farní správy v Česku[editovat | editovat zdroj]

Velkofarní systém[editovat | editovat zdroj]

Původní podobou církevní správy v Česku byl tzv. velkofarní systém, víceméně odpovídající tzv. hradské soustavě. Na přibližně 20 českých a 8 moravských hradech byla až do konce 12. století soustředěna duchovní služba, tedy udílení křtu, manželství a církevní pohřby.[1]

Vznik územních farností[editovat | editovat zdroj]

Síť venkovských kostelů se postupně zahušťovala. Kostely tehdy patřily majiteli pozemku, který mohl jmenovat duchovního bez ohledu na mínění biskupa.

Velké privilegium české církve, dohodnuté pražským biskupem Ondřejem a Přemyslem Otakarem I., změnilo od roku 1222 vlastnické právo ke kostelům na patronátní, takže duchovní jmenoval biskup na návrh patrona (někdejšího vlastníka). V následujícím století posilujícího správního centralismu římskokatolické církve se církevní správa změnila v administrativní systém. Za Karla IV. vrcholila souhra státního a církevního systému. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a vznik české církevní provincie v roce 1344 a počátky diecézních synod od 30. let 14. století farní systém dotvořený koncem 13. století zastřešily.[1]

Josefínská farní správa[editovat | editovat zdroj]

Současný systém farní správy v zemích bývalé Rakouské monarchie pochází z doby církevních reforem císaře Josefa II. v 80. letech 18. století. Reformy narušily činnost řádů, spolků a církevního školství, ale z farností naopak učinily základ veřejné správy a poskytly farním kněžím hmotné zabezpečení. Vznikly nové farnosti a byla reorganizována biskupství, dělení farností a vikariátů vycházelo ze správního (politického) dělení země. [1][2]

Dekretem platným od 1. května 1781 Josef II. prohlásil církevní matriky veřejnými knihami, katolická církev je poté vedla v jakési přenesené či svěřené pravomoci státu a podléhala státnímu dozoru, a to až do roku 1949, kdyby byly zákonem č. 268/1949 Sb. převedeny na stát a jeho národní výbory. Lidé jiných vyznání museli být po roce 1781 zapisováni do katolických matrik, evangelické sbory získaly oprávnění vést matriky dekretem dvorské kanceláře z listopadu 1829, avšak povinnosti zápisu do katolických matrik byli evangelíci zbavení teprve tzv. Provizorním nařízením v roce 1849. Židovské rabináty byly povinny vést matriky narozených chlapců od roku 1766 a dívek od roku 1783, od roku 1784 i matriky sňatků a úmrtí, ale za veřejné knihy byly uznány až zákonem z 10. července 1868. Od roku 1870 byly u okresních úřadů vedeny tzv. civilní matriky, do nichž byli zapisováni lidé, kteří nepatřili k žádnému státem uznanému vyznání.[3]

Farní systém v době sekularizace[editovat | editovat zdroj]

Církevní farní systém nereagoval dostatečně pružně na industrializaci a urbanizaci od konce 19. století, což spolu s teologickou a pastorační nepružností církve i převahou nových myšlenkových systémů vedlo k masovému odcizení národa od církve, která byla spojená s rovněž dožívající Habsburskou monarchií.[1]

Zejména po vzniku Československa pronikly do církve moderní trendy, které se projevily nejen odštěpením modernistické a národně orientované Církve československé husitské, ale i v samotné Římskokatolické církvi. S podporou papeže Pia XI. byla v rámci Katolické akce posilována aktivita laiků ve farnostech.[1]

Po Druhé světové válce vedle tradičního fungování farností nabyla významu křesťanská hnutí fungující nezávisle na farním systému, například františkánské a dominikánské vzdělávací programy, křesťanský skauting, Sdružení katolické mládeže, kroužky vycházející z jocismu atd. Tyto trendy umožnily, že za komunistického režimu, který po roce 1948 dostal oficiální církevní struktury do značné míry pod kontrolu, přežívala církev mimo farní struktury, a to buď jako tzv. skrytá církev s tajně svěcenými a tajně působícími biskupy a kněžími, nebo v jiných skrytých, neoficiálních či z hlediska státu ilegálních aktivitách.[1] Po pádu komunistického režimu se část činitelů tzv. skryté církve zapojila do oficiálních farních struktur, jiní nebyli přijati nebo si zachovali odstup. Vlivem půlstoletí útlaku i obecného odkřesťanštění společnosti však ve farnostech zůstal jen malý zlomek aktivních věřících i kněží oproti předválečnému stavu, takže zejména v Čechách zůstala výrazná většina farností neobsazena knězem a mnohé zůstaly úplně mrtvé, tedy i bez tzv. praktikujících věřících.

Reforma českých římskokatolických farností[editovat | editovat zdroj]

Asi od roku 2004 probíhá program obnovy českých farností, jehož nejzřetelnějším projevem je zatím rozsáhlé slučování farností. Například v rakovnickém vikariátu se k 1. 1. 2004 počet farností snížil z 26 na 4.

Postupně jsou v některých diecézích (např. pražské, královéhradecké či českobudějovické) hromadně slučovány farnosti zejména tak, že dlouhodobě neobsazené jsou připojovány k funkčním, z nichž byly již dlouho spravovány, aby farnosti byly soběstačné a funkční komunity, jde tedy o přizpůsobení organizační struktury faktickému stavu, což přináší zjednodušení účetnictví a výkaznictví, vedení matrik atd. Například v pražské arcidiecézi tento proces začal být projednáván zhruba v roce 2002 a zaváděn je průběžně od roku 2004.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Putování církve českými dějinami, 10. 6. 2005, práce komise č. 1 mezi 1. a 2 zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR
  2. O reformě a slučování farností, Svatovavřinecké listy č. 5, léto 2004, Římskokatolická farnost Vrchlabí,
  3. Vladimíra Hradecká: Matriky se vedou přes 500 let, Veřejná správa, č. 42/2000, týdeník Vlády České republiky

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]