Křest

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o křtu, jak je chápán v křesťanství a určitých historických skupinách židovství. Další významy jsou uvedeny v článku Křest (rozcestník).
Ježíš křtěný v Jordánu

Křest (ze staroněmeckého krist Kristus; řecky βάπτισμα ponoření < βαπτίζειν nořit, ponořovat) je obřad obmytí vodou, užívaný v některých náboženstvích – určitých historických skupinách židovství a především křesťanství.

V křesťanství je křest jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem v jeho smrti a vzkříšení. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Křesťané křtí v závislosti na tradici pokropením, politím nebo plným ponořením do vody.

Katolické a pravoslavné pojetí křtu[editovat | editovat zdroj]

Liturgie křtu v katolické církvi a pravoslaví odkazuje na víru, že křest není pouze symbolickým ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení, ale skutečnou nadpřirozenou proměnou, která má svou paralelu v příběhu Noema či Mojžíše a projití Izraelitů Rudým mořem. Křest je proto podle této víry nejen očištěním, ale také smrtí a vzkříšením spolu s Kristem. Při křtu dostává neofyta, tedy nově pokřtěný člověk, jméno. Katolíci věří, že křtu je zapotřebí pro smazání prvotního hříchu, a proto je běžná praxe křtu malých dětí.

Křest je tzv. iniciační svátost, to znamená, že křtem se člověk stává v pravém slova smyslu křesťanem. V rámci svátostí je křest jejich branou, to znamená, že ostatní svátosti může přijmout jen člověk pokřtěný.

Z právního hlediska je křest vstupem do určité církve. Podle toho, v jaké církvi a ritu člověk křest podstoupí, k té církvi a ritu náleží a platí pro něj zákoník té dané církve. Pro velký význam křtu je mezi církvemi, které jsou členy ekumenické rady církví, ustálená praxe, že se navzájem uznáváná, pokud byl vykonán ve víře v Trojjediného Boha. Vychází to i z všeobecného přesvědčení, že křest může být svou povahou udělen/přijat jen jednou, neboť jeho platnost je trvalá a nelze ji nikdy zrušit. To znamená, že – až na výjimky – pokud nějaký pokřtěný přechází z jedné církve do druhé, nebývá „překřtíván“.[1] Pokud je někdo pokřtěn, považuje se za takového, i když později církev či víru opustí.

Výjimkou jsou případy, kdy křest nebyl vykonán ve víře v Nejsvětější Trojici, jako je tomu např. u Svědků Jehovových. Jejich křest (jako všechny křty nevykonané ve víře v Trojici) není ostatními církvemi uznáván za platný, a pokud přicházejí do těchto církví, jsou pravidelně znovu křtěni. Naopak Svědci Jehovovi neuznávají jiné křty a pokud přechází někdo k nim, je také křtěn. Další výjimkou je pravoslavná církev. Ta neuznává křest katolický, ale katolíci uznávají křest pravoslavný.[2]

Existuje-li pochybnost, zda byl křest udělen či neudělen právoplatně, provede se tzv. křest pod podmínkou („Pokud nejsi pokřtěn, tak tě křtím ve jménu Otce i Syna i ducha Svatého.“) Ten pak má právní důsledek jedině tehdy, nebyl-li první křest platný a člověk takto křtěný má jistotu, že je skutečně členem církve – Těla Kristova (praxe katolické církve).

Podmínky křtu[editovat | editovat zdroj]

Jedinou podmínkou k přijetí křtu je, že člověk, který jej chce přijmout, musí vyznávat to, v co věří církev provádějící křest. Malé děti mohou být pokřtěny pouze tehdy, zaručí-li se jejich rodiče, že je budou vychovávat ve víře. Předpokládá se, že rodiče zajistí naplňování povinností, které ze křtu vyplývají (dodržování jak desatera, tak u katolíků ještě církevních přikázání). Některé křesťanské denominace považují tento křest za neplatný. Křtem se u konvertitů podle převažující víry smazává jak dědičný hřích, tak hříchy z předchozího života.

Obvykle křtí biskup, kněz nebo jáhen, ale ve výjimečné situaci může křtít každý, kdo má úmysl „konat to co církev“ a křest udělit dle platné formy na základě vyhovění žádosti (tudíž i nevěřící). Křestní formule katolické církve: „(Jméno ve vokativu), já tě křtím, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Při těchto slovech je na člověka lita čistá voda. (Například dojde k porodu na lodi, nebo v letadle. Rodiče mohou kapitána lodi, nebo letadla požádat o provedení křtu. Církev tento křest uzná, požaduje jen, aby při křtu byla vyslovena výše uvedená formulace, např. "Pavle, já tě křtím, ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého").

V některých církvích probíhá křest krátce po narození, v jiných až ve věku, kdy se očekává schopnost rozpoznat význam křtu. Jindy jsou možné obě možnosti a záleží na rozhodnutí rodičů.

Kritika a platnost křtu v dětském věku[editovat | editovat zdroj]

Křest dětí (středověká iluminace)

Praxe křtění dětí, které o svém křtu nemohou samostatně rozhodnout, bývá z různých důvodů kritizována. Jedním z důvodů, proč je tato praktika některými považována za kontroverzní, je skutečnost, že se dítě křtem stává bez vědomého souhlasu členem církve. Někteří křesťané upozorňují, že sám Ježíš byl pokřtěn až ve 30 letech. Proto křtění dětí odmítají mnohé křesťanské denominace jako baptisté, letniční, charismatici, ale i mormoni, amišové, mennonité, svědci Jehovovi a další. Ti křest v dětském věku považují za neplatný, a pokud k němu došlo, provádí jej v dospělosti znovu.

Závažným argumentem proti křtění dětí je absence katechumenátu. Předpokládá se, že dítě bude vzděláváno v průběhu dospívání od rodičů, avšak právě to se v některých případech neděje a tak vznikají praktikující křesťané bez jakékoli elementární znalosti křesťanství. Jako řešení tohoto problému by měl sloužit neokatechumenát.

Jiné formy křtu[editovat | editovat zdroj]

Pokud křest nemůže být udělen – například proto, že není voda, existuje podle učení katolické církve křest touhy a křest krve. Umírající, který není pokřtěn a nemůže být u něho křest řádně vykonán je svojí touhou – vírou pokřtěn. Křtem krve jsou pokřtěni ti, co dřív než stačili přijmout křest řádný, byli zabiti pro Krista. Nejčastěji se jako příklad uvádějí prvomučedníci. Dnes například v Číně a v dalších zemích je možné, že není pokřtěn člověk, který se rozhodl pro konverzi, protože je dříve pro svoji konverzi zabit. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů také provádí tzv. zástupné křty za ty, kteří již zemřeli a kteří za svého života neměli možnost křest přijmout.

Metaforické použití[editovat | editovat zdroj]

V přeneseném smyslu se slovem křest označuje také slavnostní pojmenování, zprovoznění či uvedení na trh věcí, zvířat nebo uměleckých děl. Z hlediska křesťanství jde o nevhodné použití slova křest, a některé církve proto zakazují věřícím se těchto obřadů účastnit. Dále může mít slovo křest přenesený význam první zkušenosti, zahájení či inaugurace, například „křest ohněm“ v tomto smyslu znamená první bojovou zkušenost.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Římskokatolická církev v ČR uzavřela dohody o vzájemném uznání křtu s Českobratrskou církví evangelickou, Církví československou husitskou (25. ledna 1994) a Slezskou církví evangelickou augsburského vyznání (22. ledna 2001).
  2. Pravoslavná církev oficiálně uznává křest římskokatolické církve, ale můžete se setkat s tím, že toto oficiální stanovisko někteří kněží i věřící nevyznávají.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]