Iniciační rituál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zasvěcení "hledajícího" u svobodných zednářů
1745, Francie

Iniciační rituál (slovo iniciační pochází z latinského initium začátek) představuje rituální uvedení jednotlivce či čekatele do společenství či do určitého životního stavu, ať již společenského, či náboženského, např. dítěte v muže, pasování na rytíře, obřízka coby přijetí do společenství Izraele, katechumena v křesťana.

Iniciační rituály kmenových společenství[editovat | editovat zdroj]

Iniciační rituály patří k základnímu typu rituálů mnohých kmenových společenství (např. Goachirové, Himbové a různé šamanské kultury). I u kmenových nboženství, například v Africe, je rozšířena obřízka, a to v některých případech bohužel i u dívek. (Tuto praxi dlouhodobě kritizuje OSN.[1])

Křesťanské iniciační rituály[editovat | editovat zdroj]

Mezi křesťanské iniciační rituály patří zejména křest, biřmování, manželství a kněžské svěcení. Jednotlivé rituály spolu souvisejí, například křest je předpokladem k provádění dalších náboženských rituálů jak u katolické církve, tak církve pravoslavné. Teologicky totiž spolu úzce souvisejí jejich účinky: odpuštění hříchů a přijetí do společenství církve (křest), je předpokladem k obdržení daru Ducha svatého (biřmování) a účasti na Kristově těle, tj. i na církvi (eucharistie).[2]

Křest[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Křest.

Křest je hlavním iniciačním rituálem křesťanského náboženství. Objevuje se už v Novém zákoně Bible. Původní rituál byl zaměřen na dospělé lidi. Kolem 6. stol. se zjednodušila volba kandidátů, křtěny začaly být také děti.[3] Původní pokyny ke křtu se postupem času měnily. Ve 14. stol. se změnila forma samotného křtu z původního ponořovaní do tekoucí studené vody na pouhé polévání. Tridentská reforma učinila závazný křest dětí, který do té doby mohl být v dospělosti odvolán nebo obnoven.[3] Až v moderních dějinách (1962) došlo k obnovení křtu dospělých.

Křtění dětí se v historii často setkává s rozdílnými náhledy. Objevují se časté rozpory mezi názory, zda je nutné křtít děti už v raném věku nebo nechat rozhodnutí, zda budou pokřtěny, na nich samotných. Z tradice vzešlé z bible se doporučuje křest dětí, aby měly už od narození možnost být přijati do božího království a nepodléhaly prvotnímu hříchu. Proti tomuto názoru se však vyhraňuje východní církev, podle které je lepší, když člověk přistoupí ke křtu v dospělosti na základě vlastní vůle.[4] I přes tento fakt byl ale křest dětí velmi rozšířen, protože být křesťanem se považovalo za nejlepší východisko pro posmrtný život.[4]

Příprava na křest se nazývá katecheze. Vyjadřuje proces přípravy katechumena, což je dospělá osoba připravující se na křest.[5] Učitel zvaný katecheta vyučuje náboženské znalosti a potřebné přípravy pro provedení křtu.[6] Takováto forma přípravy přijetí křtu se používala do 4.-5. stol. n. l. dokud se nezačaly křtít batolata.[5] Katechumen zůstal pouze jako označení křtěné dospělé osoby a katecheta je v přeneseném slova smyslu učitel náboženství pro školní mládež.

Biřmování[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Biřmování.

Svátost biřmování se provádí v dospělosti. Nemá stejnou funkci jako křest, je jen potvrzením dřívějšího přijetí křtu a toho, že věřící zůstává věrný své víře. Biřmování provádí pouze biskup, výjimečně papežem pověřený kněz. Provádí se pokládáním rukou na biřmovaného. [7]

Svěcení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Svěcení.

Svěcení má povahu iniciačního rituálu. Podle křesťanské teologie člověk, který se rozhodl následovat příkladu Krista, přijímá svěcení a stává se „apoštolem“. Kněžské svěcení se dělí na tři stupně s vlastními podmínkami.

Jáhen je svěcen biskupem a připojuje se tak k církvi jako pomocník kněží a biskupů. U jáhnů je výjimka, že mohou být ženatí, ale měli by být starší třiadvaceti let.[8]

Kněz je podřízen biskupovi a ten provádí jeho svěcení. Podmínky k vysvěcení jsou přísnější, než u jáhnů. Kněz musí být starší 25 let, nesmí být ženatý a nejméně půl roku musí sloužit jako jáhen. Ke kněžskému svěcení jsou vyžadovány následující vlastnosti adeptů: svoboda od jakéhokoli nucení, neporušená víra, správný úmysl, náležité znalosti, dobrá pověst, mravní bezúhonnost, osvědčené ctnosti, tělesné a duševní vlastnosti vhodné pro přijetí svěcení.[9]

Nejvyšší úroveň svěcení je svěcení biskupské, které provádí jiný biskup a potvrzují ho všichni příslušní kněží. Pro biskupské svěcení se vyžaduje věk minimálně 35 let a nejméně pět let ve funkci kněze. Ostatní podmínky jsou stejné jako pro svěcení kněžské.[10]

Manželství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Manželství.

Uzavření svátosti manželství je v křesťanském pojetí iniciační rituál slučující dva lidi v manželský pár. Zároveň je toto spojení v manželství i smlouva s Bohem.

Nejběžnější sekulární svatební obřady v Evropě a Americe do značné míry vycházejí z křesťanských forem.

Exkomunikace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Exkomunikace.

Exkomunikace je též iniciačním rituálem, i když se nejedná o vstoupení do církve, ale naopak vystoupení z ní, ovšem ne dobrovolné. Exkomunikace je vyloučení ze strany církevních hodnostářů z důvodu porušení některých církevních pravidel. Ve středověku byla brána jako jeden z nejhorších trestů, výsledkem blížící se sociální smrti.[11] Viníkovi je zakázáno účastnit se všech církevních úkonů, ale nejsou mu odepřeny liturgické úkony v nebezpečí smrti. Exkomunikace může být ukončena absolucí (rozhřešením).[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Novinky.cz [online]. . Dostupné online.  
  2. RAHNER, Karl. Teologický slovník. Olomouc : Zvon, 1996. S. 144. (česky) 
  3. a b GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve. Olomouc : Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996. S. 36. (česky) 
  4. a b Rahner, str. 145
  5. a b HORYNA, Břetislav. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003. S. 338. (česky) 
  6. Pavlincová, str. 337
  7. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996. S. 86. (česky) 
  8. Giglioni, str. 156
  9. Giglioni, str. 155-156
  10. Giglioni, str. 154-155
  11. Pavlincová, str. 291
  12. Pavlincová, str. 292

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bible: ekumenický překlad z roku 1985. Praha : Biblická společnost v ČSR, 1990.  
  • RAHNER, Karl. Teologický slovník [z německého originálu přeložil František Jirsa, překlad doplnil Jan Sokol]. Praha : Zvon, 1996.  
  • GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve: souzvuk mezi Bohem a člověkem [z italského originálu přeložila Terezie Brichtová]. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1996.  
  • FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996.  
  • PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003.  

Související články[editovat | editovat zdroj]