Bible

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství a judaismus považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují také jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.

První část Bible tvoří Starý Zákon, který obsahuje soubor 39 posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z judaismu. Někdy je název této části Bible označován jako Stará smlouva (odkaz na smlouvu Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova s Mojžíšem - viz Desatero) Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, judaismus ji ovšem jako Bibli neoznačuje. V akademickém prostředí se spisy společné judaismu i křesťanství označují jako hebrejská bible.[1] Ve 3. století př. n. l. byl pořízen překlad hebrejské bible do helénistické řečtiny (koiné) zvaný podle počtu překladatelů Septuaginta, a tuto verzi většinou používali první křesťané. Starý zákon byl původně převážně napsaný v hebrejštině, malá část aramejsky.

Druhá část Bible má ustálený počet 27 knih a nazývá se Nový Zákon - nebo také Nová Smlouva je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje (v seslání a díle Ježíše Krista Bůh naplňuje svůj slib /slíbil poslat Mesiáše/ daný ve Staré Smlouvě a uzavírá se svým vyvoleným lidem "smlouvu novou", protože jeho lid první smlouvu nedodržel). Podle víry všech křesťanských církví je vlastní obsah Nového Zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu, naplněním očekávání (zaslíbební)starozákonních spisů. Původním jazykem Nového zákona je helénistická řečtina koiné. Ovšem kvalita řečtiny se různí podle toho, kdo kterou knihu Nového Zákona napsal. Například evangelista Lukáš používá vybranou řečtinu. Dnes se ovšem mnozí badatelé kloní k názoru, že řečtina u Matoušova evangelia nebyla jazyk původní, protože to bylo sepsáno pro posluchače z řad Židů (soudě podle způsobu sdělení a používaných obratů), kteří ji neovládali. První čtyři knihy Nového Zákona nesou označení "evangelium". Což bylo původně řecké slovo a označovalo "dobrou zprávu, radostnou zvěst" (v Řecku posel po vyhraných bitvách nosil radostnou zvěst o vítězství - běžel před vracejícím se vítězem a oznamoval jeho vítězný konec bitvy, aby se mohly konat přípravy na oslavu. Odtud je například tradice maratonského běhu - bitva u Maratonu). Symbolicky tak pisatelé těchto 4 knihy dávají název evangelium oné radostné události kterou popisují a které byli očividnými svědky (kromě Lukáše, který to vysvětluje ve věnování vznešenému Theofilovi. Celým Novým Zákonem narození, díle , smrti a vzkříšení Ježíše Krista viděli radostnou zvěst pro ty, kteří tuto zprávu přijímají.

Označení[editovat | editovat zdroj]

Slovo „bible“ pochází z řeckého neutra βιβλίον (biblion zdrobnělina slova biblos), které označuje papyrový svitek (původně označovalo pouze dřeň této rostliny, z níž se svitky vyráběly). Papyrové svitky se velkou měrou vyráběly ve starověkém fénickém městě Gebal, Řeky zvaném Byblos (dnes Džubajl v Libanonu), které se na tuto výrobu úzce specializovalo, až se stalo synonymem pro papyrus jako takový. Plurál tohoto slova, τὰ βιβλία (ta biblia svitky, knihy) byl později v latině zaměněn se singulárem feminina, a slova Bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle.[2]

Vztah k Bibli[editovat | editovat zdroj]

Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem.

Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. Římskokatolická církev k eucharistii.[3] To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, přestože jsou jistá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (Bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech.[4]

Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.

Biblický kánon[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Biblický kánon.

Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih.

Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouhá staletí nebyl ustálen.[5] Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský.

Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.

Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm knih, které v původním kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se tak deuterokanonické (mimo kánon). deuterokanonické spisy, však za součást kánonu neuznávají Židé ani protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly řecky. Protestantské církve tak vydávají Bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i Jan Amos Komenský se zmiňuje ve svém díle, že: "...je dobré je číst."

Text Bible[editovat | editovat zdroj]

Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תוֹרָה‎‎) ještě Proroky (נְבִיאִים‎‎ nevi'im) a Spisy (כְּתוּבִים‎‎ ktuvim), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ״ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (kniha Daniel, kniha Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština běžně nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.

V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů Hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

Současná historická věda stále řeší vztah Bible a historie. Některé části Bible uznává za historicky správné, jiné nikoli. Nicméně archeologie postupně nalézá důkazy svědčící o pravdivosti všech textů uváděných v Bibli (vykopávky v Izraeli a Blízkém Východě, v Egyptě apod.).

Poselství Bible[editovat | editovat zdroj]

Přestože jednotlivé knihy Bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že Bible předává jisté ucelené poselství.[6]

V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili, a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.

Prohloubené porozumění - přímo naplnění - Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, odpuštění a slitování proti požadavkům Zákona (Mojžíšova)pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

Dělení na kapitoly a verše[editovat | editovat zdroj]

V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše.[7] Dělení na kapitoly[8] pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká Bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady.

Biblické překlady[editovat | editovat zdroj]

Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část Bible přeložena do 2454 jazyků.[9]

Nejstarší důležité překlady[editovat | editovat zdroj]

Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3. století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem je tzv. Vulgata, jejímž autorem je Jeroným na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.

Související informace naleznete také v článku Překlady Bible.

Moderní překlady[editovat | editovat zdroj]

V dnešní době se vydávání Bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS)[10] a WBT.[11] Jen tyto dvě organizace vydávají Bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. V současné době (2007) pracuje IBS na překladu Bible do dalších 50 jazyků, na němž se podílí přes 500 odborníků. WBT koordinuje práci asi 6600 lidí překládajících Bibli v 90 zemích na světě. Kromě již existujících překladů je Bible i nadále překládána, a to z pochopitelného důvodu, neboť každý jazyk podléhá změnám. Různá biblická vydání se také liší svým stylem podle zaměření, ke kterému jsou určena. Například se vznikem internetu se objevil na sklonku 20. století online anglický překlad NET Bible.[12]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku České překlady Bible.

Velmi významným počinem byl překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem (26. října 883) během jejich velkomoravské mise (počátek 862). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 15791594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří (viz Kralice nad Oslavou, 1613) byla a je skvostem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích tak byla vůbec první; na světě byli Češi pátý národ, který měl Bibli ve své rodné řeči! Pozdější překlady již nedosahují takových kvalit. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 16771715.

Ve 20. století byl nejvýznamnějším Český ekumenický překlad, který vznikal v letech 19611979, ktarý se ale na velmi mnoha místech značně s kralickým překladem rozchází a v konečném pochopení je leckdy zavádějící. V roce 2008 vyšla Česká synoptická Bible, která uspořádává do sloupců vedle sebe jak překlad kralický, tak ekumenický.[13] Toto vydání Bible tak může napomoci srovnání obou překladů a lepšímu pochopení Písma Svatého.

Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na šesti nových překladech Bible: blíže viz Moderní české překlady Bible.

Zahraniční překlady[editovat | editovat zdroj]

Pěkné srovnání nabízí stránky [1] Ze sousedních zemí je známý překlad do němčiny Martina Luthera. Novější pak Elberfelder Bibel (jazykově podobný českému ekomenickému překladu).


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. o Starozákonním kánonu viz: Milan Balabán – Hebrejské myšlení, str. 32 – 41, Herrmann a synové, Praha 1993
  2. viz: Milan Balabán – Hebrejské myšlení, str. 23–25, Herrmann a synové, Praha 1993
  3. Srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 21. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], Dostupné online
  4. Srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 11. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], Dostupné online
  5. viz například Dějiny vzniku novozákonního kánonu: http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf
  6. Podle článku C. S. Lewis A Summary of the Bible.
  7. S výjimkou některých knih, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, ale pouze verše.
  8. Viz: http://www.biskupstvi.cz/pastorace/studtexty/35.rtf
  9. World Alive, Fall 2009, s. 5
  10. Mezinárodní biblická společnost.
  11. Wycliffe Bible Translators Wycliffovi překladatelé Bible
  12. [net.bible.org].
  13. Bible. Český ekumenický překlad a Bible kralická. Česká synoptická Bible v rozsahu celého vydání Bible kralické z roku 1613. Ruml, J.; Vlk, M. [intr.]. Praha: ČBS, 2008. ISBN 978-80-85810-85-1. Vychází Česká synoptická bible.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALEXANDER, Pat. Průvodce biblí. Překlad Rostislav Matulík, Jan Dus. 2., revidované a rozšířené vyd. Praha : Česká biblická společnost, 2009. 816 s. ISBN 978-80-87287-13-2.  
  • DOUGLAS, J. D. et al. [eds.]. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1.
  • FOUILLOUX, Danielle et al. [eds.]. Slovník biblické kultury. Praha: EWA, 2002. ISBN 80-900175-7-6.
  • MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha: Česká katolická charita, 1963.
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2 sv. Praha: Kalich, 1956.
  • POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4.
  • PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. Praha: Česká biblická společnost, 1996. ISBN 80-85810-09-3.
  • STUBHANN, Matthias [ed.]. Encyklopedie bible. Bratislava: Gemini, 2002. ISBN 80-85265-30-3.
  • TICHÝ, Ladislav. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003. ISBN 80-86036-79-0.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu bible ve Wikimedia Commons
  • Dílo Bible ve Wikizdrojích
  • Slovníkové heslo bible ve Wikislovníku
  • Dílo Bible ve Wikicitátech
  • Bible ve Vlastenském slovníku historickém na Wikizdrojích

Biblické texty a překlady[editovat | editovat zdroj]

Další odkazy[editovat | editovat zdroj]

Biblický software[editovat | editovat zdroj]

Historické bible[editovat | editovat zdroj]