Bible

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Question book-new.svg Tento článek obsahuje informace, které nejsou ověřené.
Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.
Gutenbergova Bible

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují také jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.

První část bible tvoří Starý zákon, který obsahuje židovský soubor posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z židovství. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, židé ji ovšem jako bibli neoznačují; v akademickém prostředí se spisy společné židům i křesťanům označují jako hebrejská bible. Starý zákon byl původně z velké části napsaný v hebrejštině, některé části aramejsky a řecky.

Druhá část bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry církve je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu a jeho osoba naplněním očekávání starozákonních spisů. Původním jazykem Nového zákona je řečtina.

Obsah

[editovat] Označení

Slovo „bible“ pochází z řeckého neutra βιβλίον (biblion zdrobnělina slova biblos), které označuje papyrový svitek (původně označovalo pouze dřeň této rostliny, z níž se svitky vyráběly). Papyrové svitky se velkou měrou vyráběly ve starověkém fénickém městě Gebal, Řeky zvaném Byblos (dnes Džubajl v Libanonu), které se na tuto výrobu úzce specializovalo, až se stalo synonymem pro papyrus jako takový. Plurál tohoto slova, τὰ βιβλία (ta biblia svitky, knihy) byl později v latině zaměněn se singulárem feminina, a slova bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle.

[editovat] Vztah k Bibli

Biblické spisy jsou jak v židovském, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení neboli o lidské zkušenosti s Bohem.

Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. Římskokatolická církev k eucharistii.[1] To, co je v bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé. Tím se nemyslí ovšem nutně doslovný smysl (bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a božích věcech.[2]

Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.

[editovat] Biblický kánon

Podrobnější informace naleznete v článku Biblický kánon.

Židé, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih.

Židovský neboli palestinský kánon byl podle židovské tradice definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu židovském a dlouhá staletí nebyl ustálen. Církev, která užívala řeckého překladu Písma, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský.

Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.

[editovat] Text Bible

Nejstaršími knihami bible jsou tzv. knihy Mojžíšovy, známé též jako Tóra či Pentateuch. Původní židovská i křesťanská tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše, současná biblická věda hovoří o více redaktorech knih a více pramenech.

Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תוֹרָה) ještě Proroky (נְבִיאִים neviím) a Spisy (כְּתוּבִים ketúvím), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ־ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (Daniel, Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.

V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

Od 40. let 1. století vznikaly až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně staly společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných bible.

[editovat] Poselství Bible

Přestože jednotlivé knihy Bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že Bible předává jisté ucelené poselství. I když existují mnohé pohledy na význam a výklad různých míst v Bibli, většina křesťanských denominací se shoduje na jejím základním obsahu:[3]

V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.

Dokonalé porozumění Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království, v němž bude dobro, pro něž zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice "dobra", "dokonalosti" a že ji nemůžou dosáhnout a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí), dovedeno k dokonalosti. Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid, který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

[editovat] Dělení na kapitoly a verše

V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše.[4] Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady.

[editovat] Biblické překlady

[editovat] Starověké překlady

Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po Kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih.

[editovat] Řecké překlady

Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). O několik století po ní, od 2. do 3. století, vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny (viz Starořecké překlady Bible).

[editovat] Syrské překlady

Než byl vůbec do syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze čtyř evangelií, tzv. Tatiánův Diatessaron. Další, pozdější překlady Nového zákona jsou: Starosyrský překlad Nového zákona, jeho revize v Pešitě, Harkelův Nový zákon či Filoxenův Nový zákon. Nejstarším překlady Starého zákona do syrštiny je verze nacházející se v Pešitě; druhým významným překladem je Syrská hexapla.

[editovat] Latinské překlady

Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2. a 3. stoletím. Nejedná se o ucelený překlad, ale obecně o latinské překlady všech biblických knih pořízených před Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž základem jsou Jeronýmovy překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta postupně nahradila a od karolinské doby téměř zcela vytlačila Vetus latinu. Vulgáta, oficiální text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu staletí různých verzí a přepracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv. Nova Vulgata.

[editovat] Staroslověnské překlady

Velmi významným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem (26. října 883) během jejich velkomoravské mise (počátek 862). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

[editovat] Koptské překlady

Koptské biblické rukopisy obsahující všechny knihy bible jsou známy až z 10. a 11. století. Přesto již ve třetím století po Kr. byly do koptštiny, konkrétně do sahidského dialektu. Jelikož byl později tento dialekt potlačen dialektem bahairským, byly biblické knihy přeloženy do tohoto dialektu. Bahairské rukopisy jsou dochovány již z 4. a 5. století. Jejich předností je skutečnost, že v případě Nového zákona staví na tzv. alexandrijském textu (viz Textové rodiny Nového zákona).

[editovat] Gótský překlad

Překlad Písma do gótštiny byl pořízen v polovině 4. století Wulfilou. Blíže viz Gótský překlad Bible.

[editovat] Arménské překlady

Do Arménie se křesťanství dostalo ze Sýrie, což mělo vliv i na první arménské překlady. Literární (vlastní i překladová) tvorba byla umožněna, když Mesrop (Maštoc) vytvořil v roce 406 arménskou abecedu. Sám Maštoc a několik jeho spolupracovníků pak přeložili Písmo, liturgické texty a některé texty církevních Otců, zvláště syrských.

První překlad byl vytvořen na základě předloh jak syrských, tak řeckých (v tom případě se u Starého zákona jednalo o Lúkianovu verzi). Druhý překlad nebo revize (těžko posoudit) vznikl již na základě řeckého střídavě hexaplárního a Lúkianova textu. Evangelia první verze byla přeložena ze syrštiny, v druhé verzi již z řečtiny patrně na základě textu raného byzantského typu.

Přesto i druhý překlad kopíroval rozsah syrského kánonu; v kánonu chybělo Zjevení Janovo, 2. list Petrův a navíc se zde nacházel apokryfní 3. list Korintským. Starozákonní kánon obsahuje knihy v závislosti na Septuagintě s výjimkou 4. knihy Makabejské; navíc některé rukopisy obsahují 4. knihu Ezdrášovu a Závěť dvanácti patriarchů. Kniha Zjevení, 4. kniha Ezdrášova a Sírachovec se začaly objevovat častěji poté, co se Arménie v Kilikii dostala do styku se západním křesťasnstvím a jeho Vulgatou.

[editovat] Ázerbájdžánský překlad

Prvním ázerbájdžánským překladem bylo Evangelium podle Matouše, které přeložili Mirza Farrukh a Feliks Zaręba. Bylo publikováno roku 1842 v Londýně. Celý Nový zákon byl přeložen a vydán v Londýně roku 1878 a Starý zákon roku 1891. V roce 1982 byl stockholmským institutem pro překlad Bible vydán překlad Nového zákona od Mirzy Khazara v moderním ázerbájdžánském jazyce.[5] Khazarův překlad Starého zákona byl přepsán do moderního jazyka v roce 1984, ale nebyl vydán.

[editovat] Moderní překlady

V dnešní době se vydávání bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS)[6] a WBT.[7] Jen tyto dvě organizace vydávají bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. V současné době (2007) pracuje IBS na překladu bible do dalších 50 jazyků, na němž se podílí přes 500 odborníků. WBT koordinuje práci asi 6600 lidí překládajících bibli v 90 zemích na světě. Kromě již existujících překladů je bible i nadále překládána, a to z pochopitelného důvodu, neboť každý jazyk podléhá změnám. Různá biblická vydání se také liší svým stylem podle zaměření, ke kterému jsou určena. Například se vznikem internetu se objevil na sklonku 20. století online anglický překlad NET Bible.[8]

[editovat] České překlady

Podrobnější informace naleznete v článku České překlady Bible.

Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579–1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715.

Ve 20. století se objevily např. překlady Hejčlův (1917–1925), Colův, Žilkův, Petrů a další.

Český ekumenický překlad vznikal v letech 1961–1979. Byl vytvořen metodou dynamického ekvivalentu, tj. překlad myšlenky myšlenkou Je tedy poměrně volný. To se ovšem týká pouze překladu Nového zákona; ve Starém zákoně překladatelé usilují naopak o konkordantnost telogicky významných pojmů*. Na sklonku 20. století se také objevil parafrázovaný překlad Nového zákona Slovo na cestu.

Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na šesti nových překladech Bible:[9]

V roce 2008 vyšla Česká synoptická Bible, která uspořádává do sloupců vedle sebe jak překlad kralický, tak ekumenický.[12]

z • d • e
Bible – Starý zákon
Knihy označené * jsou deuterokanonické – židé a protestantské církve je neuznávají za součást kánonu
z • d • e
Bible – Nový zákon

[editovat] Odkazy

Aleppo Codex (Deut).jpg Související články obsahuje
Portál Bible


Ichtys.svg Související články obsahuje
Portál Křesťanství
logo Wikicitátů
Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

[editovat] Související články

logo Wikizdrojů
Projekt Wikizdroje obsahuje původní text související s tímto článkem:

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Biblické texty a překlady

[editovat] Další odkazy

[editovat] Biblický software

[editovat] Bibliografie

  • DOUGLAS, J. D. et al. [eds.]. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1.
  • FOUILLOUX, Danielle et al. [eds.]. Slovník biblické kultury. Praha: EWA, 2002. ISBN 80-900175-7-6.
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2 sv. Praha: Kalich, 1956.
  • MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha: Česká katolická charita, 1963.
  • POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4.
  • PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. Praha: Česká biblická společnost, 1996. ISBN 80-85810-09-3.
  • STUBHANN, Matthias [ed.]. Encyklopedie bible. Bratislava: Gemini, 2002. ISBN 80-85265-30-3.
  • TICHÝ, Ladislav. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003. ISBN 80-86036-79-0.

[editovat] Poznámky

  1. ↑ Srov. 2. vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 21.
  2. ↑ Tamtéž 11.
  3. ↑ Podle článku C. S. Lewis A Summary of the Bible.
  4. ↑ S výjimkou některých knih, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, ale pouze verše.
  5. ↑ http://en.mirzexezerinsesi.net/articles/2005/02/22/mirza-khazar
  6. ↑ Mezinárodní biblická společnost.
  7. ↑ Wycliffe Bible Translators Wycliffovi překladatelé Bible]
  8. ↑ [net.bible.org].
  9. ↑ Podrobnější informace o těchto šesti překladech (na třech z nich se v roce 2009 ještě pracuje) viz článek Jiřího Hedánka či rozhovor.
  10. ↑ Bible 21 Bible, překlad 21. století
  11. ↑ http://www.bkr.cz/
  12. ↑ Bible. Český ekumenický překlad a Bible kralická. Česká synoptická Bible v rozsahu celého vydání Bible kralické z roku 1613. Ruml, J.; Vlk, M. [intr.]. Praha: ČBS, 2008. ISBN 978-80-85810-85-1. Vychází Česká synoptická bible.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Bible“
V jiných jazycích