Mesiáš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Mesiáš (hebrejsky מָשִׁיחַ‎‎, mašiach, v doslovném významu: „pomazaný“; arabsky المسيح‎‎, aramejsky משיחא‎‎) v judaismu znamená v prvé řadě osobu zasvěcenou svatým olejem k úkolům stanoveným Bohem, ať už jde o krále, kněze nebo proroka. V současnosti je označení mesiáš používáno v těchto hlavních kontextech:

  • V kontextu judaismu odkazuje na očekávaného krále z rodu Davidova, kterého předpověděl Izajáš, který bude vládnout židovskému národu během mesiášského věku.
  • V obecné rovině, znamená jakéhokoliv spasitele nebo osvoboditele světa.
  • V kontextu křesťanství odkazuje k Ježíši Nazaretskému, kterého křesťané označují jako Krista (řecky Χριστος, doslova „pomazaný“).
  • V kontextu islámu může odkazovat na mahdího, považovaného některými, zvláště pak šíitskými, skupinami za spasitele světa.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Samotné slovo „mesiáš“ pochází z hebrejského slova מָשִׁיחַ [mašiach], přesněji z jeho řecké podoby Μεσσίας [messias], které znamená „pomazaný olejem“ (od hebr. משח – pomazat). Oliva a olej byly jedním ze symbolů života ve starověku a olivová ratolest je od antiky až dodnes celosvětovým symbolem míru. Oliva společně s menorou je jedním ze symbolů starověkého i novodobého Izraele. Privilegium pomazání olejem bylo ve starověkém Izraeli vyhrazeno pouze kněžím, kteří vykonávali službu v Chrámu a později králům. Pomazaný král se stává adoptivním Božím synem, jeho legálním zástupcem na zemi.[zdroj?] Slovo mašiach se poté začalo chápat zcela odlišně, a to v tom smyslu, že pomazání pochází přímo od Boha a je zprostředkováno prorokem nebo knězem, kteří jsou sami z Boží vůle pomazáni.[zdroj?]

Mesiáš ve Starém zákoně[editovat | editovat zdroj]

Davidova hvězda Lukhot Habrit.svg Menora.svg
Židé a judaismus
ŽidéJudaismusKdo je Žid
OrtodoxníKonzervativní (Masorti)
Progresivní (Reformní - Liberální)Ultraortodoxní
SamaritániFalašovéKaraité
Etnické skupiny a jazyky
AškenazimSfaradimMizrachi
HebrejštinaJidišLadinoGe'ezBuchori
Populace (vývoj)
EvropaAmerikaAsieAfrikaAustrálie
Náboženství
BůhPrincipy víry v judaismuBoží jména
613 micvotHalachaNoemovy zákony
MesiášEschatologie
Židovské myšlení, filosofie a etika
Židovská filosofie
CdakaMusarVyvolenost
ChasidismusKabalaHaskala
Náboženské texty
TóraTanachMišnaTalmudMidraš
ToseftaMišne ToraŠulchan aruch
SidurMachzorPijutZohar
Životní cyklus, tradice a zvyky
ObřízkaPidjon ha-benSimchat batBar micva
ŠiduchSvatbaRozvod (Get)Pohřeb
KašrutŽidovský kalendářŽidovské svátky
TalitTfilinCicitKipa
MezuzaMenoraŠofarSefer Tora
Významné postavy židovství
AbrahámIzákJákobMojžíš
ŠalomounDavidElijášÁron
MaimonidesNachmanidesRaši
Ba'al Šem TovGa'on z VilnaMaharal
Náboženské budovy a instituce
ChrámSynagogaJešivaBejt midraš
RabínChazanDajanGa’on
Kohen (kněz)MašgiachGabajŠochet
MohelBejt dinRoš ješiva
Židovská liturgie
ŠemaAmidaKadiš
MinhagMinjanNosach
ŠacharitMinchaMa'arivMusaf
Dějiny Židů
starověkstředověknovověk
Blízká témata
AntisemitismusGójHolocaustIzrael
FilosemitismusSionismus
Abrahámovská náboženství

Eschatologické pasáže ve Starém zákoně[editovat | editovat zdroj]

V Bibli se ani jednou slovo „mesiáš“ nevyskytuje v souvislosti s eschatologií nebo se spasitelem. V Bibli naopak nalézáme řadu eschatologicky zabarvených textů a prorockých rčení, ve kterých se sice mesiáš nevyskytuje, ale bývají vykládány[kdo?] eschatologicky.[1] [2] [3]

Esejci[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Esejci.

Esejská eschatologie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní náplní učení Esejců byla idea souboje mezi dobrem a zlem. Zakladatel sekty, nazývaný v esejských pramenech „Učitel spravedlnosti“, nejprve pravděpodobně emigroval z Judska k Damašku, a poté odvedl své žáky do sídliště v Kumránu u Mrtvého moře, aby se tam připravili na konec dní, po kterém se budou moci do Jeruzaléma vrátit. Později se jejich společenství přeměnilo v uzavřenou komunitu, čekající na konec světa. Žili v ústraní, ve městech pro sebe měli oddělené čtvrti, odsuzovali oficiální kult, Saduceje i Farizeje. Velké popularitě se v jejich společenství těšilo proroctví Izajášovo a Ezechielovo.

Jejich eschtaologie jako představa souboje mezi silami dobra a zla, je v podstatě shodná s eschatologickými představami perského zoroastrismu. Pro Esejce byl největším protivníkem „Zločinný kněz“ (pravděpodobně Alexander Janaeus nebo Jan Hyrkán), vůdcem esejské komunity pak „Učitel spravedlnosti“ (možná kněz, jehož návrat Esejci očekávali) - ten není nikde označován jako král a není považován za Davidova potomka. Mesiáš sám bude pocházet z Davidova rodu. Jedná se o tzv. mesiášskou diarchii, kdy pomazaným králem bude mesiáš z rodu Davidova, doprovázen pomazaným veleknězem z rodu Cadokova. Tím bude obnovena rovnováha a nastolena vláda blahobytu jako za časů zakladatelů těchto dvou rodů. Závěrečnou bitvu mezi Syny světla a Syny temnoty povede ovšem sám Hospodin.

Mesiáš a eschatologie v rabínském judaismu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Židovská eschatologie.

Proces, který probíhal neuspořádaně již od doby krátce před zničením Chrámu, byl úspěšně završen ve 2. stol. n.l. Kromě potřeby dát židovství jasný rámec a oporu, která by mohla pomoci v pozdějším ideologickém souboji mezi židovstvím, křesťanstvím a islámem i bez existence takových institucí jako Chrám či Sanhedrin, zde šlo i o preventivní opatření namířené proti falešným mesiášům a prorokům. Judaismus neměl v době Druhého chrámu žádnou jednotnou představu o postavě mesiáše. V samotné Mišně a Toseftě se výraz mesiáš v eschatologickém slova smyslu nevyskytuje. Mnohem více zmínek o mesiáši nalézáme v Gemaře.

Mesiáš, syn Davidův, a Mesiáš, syn Josefův[editovat | editovat zdroj]

V eschatologii raného rabínského judaismu se objevuje také postava druhého Mesiáše. Mesiáš z Davidova rodu zůstává na své pozici vládce Izraele, avšak do popředí se dostává Mesiáš bojující, z rodu Josefova, stejně jako Jozue, který obsadil zemi izraelskou. Tento mesiáš v boji umírá, ale později je znovu oživen při příchodu mesiáše z rodu Davidova, který završí konečné vítězství. První jednoznačné zmínky o této doktríně se vyskytují v Gemaře a v targumech. Joseph Klausner se domnívá, že se idea druhého Mesiáše objevuje až po povstání Bar Kochby jako výsledek snahy vlít do srdce národa novou naději. Druhý mesiáš také může odkazovat na znovusjednocení deseti ztracených kmenů.

Dny Mesiáše a „Svět, jenž přijde“[editovat | editovat zdroj]

Rabíni rozlišovali mezi obdobími „dny Mesiáše“ a „světem, jenž přijde“. Dny Mesiáše označují dobu, po kterou bude na zemi působit Mesiáš, který jako smrtelný člověk má ale zemřít, a po jeho smrti se svět promění a nastane dlouho očekávaný „svět, jenž přijde“. Během vlády Mesiáše dojde k vybudování Chrámu, shromáždění deseti ztracených kmenů a zmrtvýchvstání. Jiná situace je již ohledně Budoucího světa, neboť to je stav, ve kterém nebude platit nic z toho, co známe nyní. Tento svět bude natolik jiný, že rabíni se o něm příliš neodvažovali diskutovat.

Rabi Chija bar Aba řekl jménem rabiho Jochanana: Všichni proroci prorokovali [všechny dobré věci] pouze ohledně doby Mesiáše, ale ohledně světa, jenž přijde: „oko nespatřilo Bože, mimo tebe, [že by nějaký jiný bůh] učinil něco pro toho, kdo na něj čeká“. Nesouhlasí se Šmu'elem, jenž řekl: Tento svět se liší od dnů Mesiáše jen ohledně podřízení [cizím] silám.
— Sanhedrin 99a

Shrnutí pohledu judaismu[editovat | editovat zdroj]

Judaismus vyhlašuje, že záměr, který Bůh sleduje při aktu stvoření našeho vezdejšího světa, se stane zjevným, až nastane poslední věk, věk míru a jednocení. Tato idea nachází svůj výraz v konceptu spasitele, seslaného mesiáše. Na základě toho, jak popisuje mesiáše kniha Daniel [4], většina židů zpočátku "očekávala nejasně definovanou nebeskou postavu" [5]. V současné době je mesiáš židovským povědomím chápán spíše jako pouhý lidský jedinec, který bude vyslán Bohem a objeví se na zemi buď tehdy, až si to lidstvo svým chováním vyslouží, nebo po uplynutí doby, kterou Bůh tomuto světu vyměřil. Tento mesiáš se má stát klíčovou postavou při obnovování plné národní a náboženské autonomie židovského národa. Mesiášovy dny zde nastanou tehdy, až se pozemský život prosytí jasným uzřením své jednoty s Bohem a s Jeho účelem. Ve spisech autorů, patřících k reformnímu hnutí uvnitř judaismu, lze vysledovat tendenci k odmítání zejména osobnostního aspektu příchodu mesiáše; spíše se v něm zdůrazňuje představa nástupu mesiášského věku jako závěrečného „zlatého věku“ světových dějin.[6]

Křesťanský pohled[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ježíš Kristus.
Ježíš Nazaretský

Mesiáš je v křesťanství jeden z nejdůležitějších titulů, kterými je nazýván Ježíš z Nazareta. Řecké Χριστός (Christos) je v překladu Starého zákona ekvivalentem pro hebrejské mašíach a znamená „pomazaný“ v tom nejširším smyslu, především však jako kněz nebo král, což byly úřady, do nichž se vstupovalo skrze pomazání olejem. V pozdějším starozákonním židovství se mašíach (počeštěně mesiáš) stal eschatologickým očekávaným „Božím pomazaným“ ve smyslu ideálního krále a velekněze.

Pro křesťanské věřící je tímto očekávaným mesiášem Ježíš z Nazareta. Proto mu od počátku přisuzují tento titul, který v Novém zákoně najdeme v řecké podobě - Χριστός, christós, počeštěně Kristus. Za pomazání u Ježíše považují jeho křest v Jordánu, kdy na něho sestoupil Duch Svatý v podobě holubice (srov. Mt 3,12-15 a Lk 3,21-22; s tím ovšem rozhodně nesouhlasí pravoslavní, kteří tvrdí, že Ježíš se jako Kristus čili Pomazaný již narodil). Jako titul je používán např. v Sk 9,22 (svými důkazy, že Ježíš je Kristus (= Mesiáš), přiváděl do úzkých damašské židy, Sk 17,3; Sk 26,23 nebo Flp 2,11 (každý jazyk aby vyznával: Pán Ježíš je Kristus [= Mesiáš] - možno přeložit několika způsoby). Ježíš je tak považován za očekávaného davidovského krále, za Božího pomazaného, ze konečného velekněze (List Židům), kterého předpovídali starozákonní proroci, naplněním všech nadějí.

Od tohoto titulu je odvozeno i slovo křesťan, tj. „kristovec“, ten, kdo vyznává Ježíše jako Krista, Mesiáše a svůj život podřizuje Jeho učení a příkladu.

Velmi rychle se však z titulu stala součást vlastního jména, a tak je už ve většině Nového zákona titul Kristus používán jako Ježíšovo vlastní jméno. V tomto smyslu je známe i my dnes. Na skutečný původ tohoto jména nás může upomenout např. arabská verze, znějící iású' al-masíh, a označení křesťana jako al-masíhí, „mesiášovec“.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nu 24:17: A vyjde hvězda z Ja'akova, povstane žezlo z Izraele
  2. Gn 49:10: Nikdy nebude žezlo odňato Judovi
  3. Iz 7:14: Hle, dívka počne a porodí syna, a nazve ho jménem Imanu El
  4. Da 7, 13 (Kral, ČEP)
  5. MUCH, Theodor. Kdo zabil rabiho Ježíše?. Praha : VOLVOX GLOBATOR, 2011. ISBN 978-80-7207-825-7. S. 40.  
  6. Lancaster, B. Judaismus. Knižní klub Ikar, Praha, 2000. 247 s. ISBN 80-7202-704-2, str.23

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Schubert, Kurt: Židovské náboženství v proměnách věků, Vyšehrad, 2002. 288 s. ISBN 80-7021-303-5
  • LANCASTER, Brian. Judaismus. Praha : Knižní klub Ikar, 2000. 247 s. ISBN 80-7202-704-2.  
  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.  
  • Scholem, Gershom: Messianic Idea in Judaism, Schocken Books, 1995. ISBN 978-0-8052-1043-9