Islám

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ka'ba v mešitě Al-Masdžid al-Harám v Mekce, jedná se o nejposvátnější místo islámu

Islám ([ˈɪslaːm] IPA; arabsky: zvuk الإسلام; al-'islām [ɪs.ˈlæːm] IPA) je monoteistické abrahámovské náboženství založené na učení proroka Mohameda, náboženského a politického vůdce působícího v 7. století. Slovo islám znamená „podrobení se“ či odevzdání se Bohu (arabsky Alláh).[1] Stoupenec islámu se nazývá muslim, což znamená „ten, kdo se podřizuje [Bohu]“.[2][3] Počet muslimů je 1,57 až 1,65 miliardy, což z islámu činí po křesťanství druhé největší náboženství světa.[4]

Muslimové věří, že Bůh Mohamedovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Mohamedovy činy a slova) považují za základní prameny islámu.[5] Muslimové nepovažují Mohameda za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice Židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím.[zdroj?] Přesto je Islám od křesťanství i judaismu zásadně odlišný. Každý Mohamedův následovník se musí v první řadě podvolit Aláhovi a jeho vůli. V rámci toho je hlásán naprostý fatalismus, takže každý krok lidské bytosti je předurčen Aláhem a vše co se stane je jeho dílem (to má velký vliv na lidskou motivaci a na absenci individuality).[6][7] To samozřejmě odporuje hebrejskému a křesťanskému pojetí svobodné vůle i západnímu chápání člověka jako kreativní individuality. Pro muslima je tedy člověk organickou součástí vyššího celku. Dodejme, že základní text Islámu – Korán – je považován za absolutní neměnnou pravdu, takže v souvislosti s předchozím by nebylo v Islámu místo nejen pro zpochybňování, ale ani pro kritické myšlení jako takové.[8] Tomu ovšem neodpovídá nejen existence různých směrů a škol islámu, ale ani praxe v různých zemích.

Islám zahrnuje mnoho náboženských praktik. Obecně jsou muslimové povinni dodržovat pět pilířů islámu, tedy pět povinností, které muslimy spojují ve společenství.[9] zahrnující jak pravidla uctívání, tak islámské právo (šaría) dále vyvinulo tradici různorodých pravidel, která se dotýkají prakticky všech aspektů života muslima i celé společnosti, zahrnuje vše od bankovnictví, společenské solidarity, pravidel boje, či postojů k životnímu prostředí.

Téměř každý muslim je příslušník jedné ze dvou hlavních islámských větví, a to sunny (asi 85 %) nebo šíiy (asi 15 %). Rozdělení, které vedlo k tomuto rozštěpení muslimské obce, nastalo v 7. století a jeho příčinou byla otázka nástupnictví ve vedení muslimské obce. Islám je převládající náboženství v Severní Africe, na Blízkém východě a některých částech Asie. Početné muslimské komunity se nachází v Číně, na Balkáně, ve Východní Evropě a Rusku. Část muslimů také tvoří přistěhovalci v různých částech světa jako je západní Evropa. Okolo 20 % muslimů žije v arabských zemích,[10] 30 % na Indickém subkontinentu a 15,6 % v Indonésii, kde žije nejvíce muslimů vůbec.[11]

Posvátné texty[editovat | editovat zdroj]

Korán[editovat | editovat zdroj]

posvátné místo všech Muslimů - mešita v Mekce a svatyně Kaaba

Základní knihou islámu je Korán, veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se ze 114 súr (skladeb - ty se dělí na jednotlivé áje, verše) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Podle muslimů kniha Korán představuje uzavření a zpřesnění poselství, které bylo lidem dáno. Dřívější poselství v Bibli bylo, dle muslimské víry, lidmi pokřiveno.

Je ale nutné zdůraznit, že Korán je strukturou a především formou od Bible naprosto odlišný. Muslimové věří, že Korán byl dán muslimům jako dokonalý a navždy neměnný text. Ten pak má být interpretován doslovně. To zaručuje Islámu pevné základy napříč dějinnými událostmi, neboť je tím prakticky potlačena jakákoliv možnost spekulace. Určité "chápání v kontextu", známé ve velkém z křesťanské nauky, lze pozorovat jen u Šíitů, nicméně prostor pro pochybování je i zde naprosto minimální.[12] Tento fakt z velké části vysvětluje neúspěch uniformní arabské filosofie (zaniká již koncem 12. století) a proč jsou muslimové schopní i v moderní době odolávat kulturní relativizaci, která jinak postihla velkou část především křesťanského světa.[13] Zároveň ale také nastoluje znepokojivé otázky, protože za neměnné a navždy pravdivé jsou tak brány i velmi kontroverzní pasáže Koránu (např. 9. súra).

Není jisté, zda byl Mohamed gramotný a jakého se mu dostalo vzdělání, ale jako obchodník pravděpodobně ovládal alespoň základy čtení a psaní. V počátku islámu se Korán tradoval především ústně a měl tak i větší hodnotu než písemné verze (také kvůli nedokonalosti arabského písma), neboť Korán je určen primárně k recitaci.[14][15] Oficiální písemná verze (dnes všeobecně uznávaná) vznikla až v roce 656 n. l., tedy po smrti Proroka, a to tzv. Uthmánskou redakcí, zásluhou prvních chalífů. V komisi stáli např.: Zajdn ibn Thábit (jehož verze byla použita především), Saíd ibn al-Ás, Abdarrahmán ibn al-Hárith a Abdalláh ibn az-Zubajr (Kurajšovci). Za plně autentickou verzi Koránu se považuje výlučně ta arabská. Překlady však nejsou zakázány. Dále existovaly a dochovaly se tyto sbírky-verze Koránu (kodexy): Ubajje ibn Kaba (Sýrie), Abdalláha ibn Masúda (Kúfa), Abú Músy al- Ašarího (Basra) a Miqdada ibn Amra (Hims v Sýrii).

Hadísy[editovat | editovat zdroj]

Hadísy obsahují soubor učení, výroků a činů Mohameda, které byly sesbírány po jeho smrti. Uvádí se vždy, kdo takto svědčil, a existuje-li více verzí jedné události, jsou uvedeny všechny. Hadísy slouží jako pomocný instrument k objasňování nejasných pasáží Koránu.

Články víry[editovat | editovat zdroj]

  • Víra v jediného Boha.(ímánu bi lláhi)
  • Víra v anděly (malaky) i džiny.(ímánu bi l-malá'iká)
  • Víra ve všechny seslané Knihy (včetně starozákonních spisů).(ímánu bi l-kutub)
  • Víra v posly Boží (včetně biblických).(ímánu bi r-rusul)
  • Víra v soudný den. (ímánu bil-jawmi l-áchir)
  • Víra v Osud, dobrý či špatný, že všechno, co se děje, se děje s vůlí Alláha (ímánu bi l-qadar, chajrihi wa šarrihi)

Pět pilířů islámu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Pět pilířů islámu.
  • Víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda (Šahada)
  • Modlitba - salát (pětkrát denně s qiblou v Mekce)
  • Půst (v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku) (Saum)
  • Udílení almužny chudým (2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev: zakát - později se z něho stala náboženská daň, pak tyto prostředky bylo možno použít nejen charitativně, ale i k zajištění chodu muslimské obce, dokonce i k financování válek)
  • Pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima) (Hadždž)

Islámský svět[editovat | editovat zdroj]

Muslimská populace ve světě

Islámským světem v geopolitickém smyslu nazýváme všechny státy, kde je islám většinovým náboženstvím. Protože jsou muslimové nejrychleji rostoucí komunitou na světě (USA, Evropa, Rusko, Afrika),[zdroj?] dá se jen těžko vymezit geograficky. Podle geopolitického vnímání jej můžeme vymezit jako oblast mezi Marokem na západě, Indonésií na východě, Somálskem na jihu a Uzbekistánem na severu.

Rozšíření islámu (více než 10% populace): zeleně sunnitský islám, červeně ší'itský a modrě ibádíju (Omán)
Muslimský svět 750 n. l.

Islámský svět; státy s počtem věřících muslimů nad 50 %:

Významné muslimské menšiny v Evropě

Dějiny islámu[editovat | editovat zdroj]

Počátek islámu můžeme klást do roku 610, kdy Mohamed prožil první zjevení Koránu.

Periodizace dějin islámu[editovat | editovat zdroj]

Dějiny islámu můžeme rozdělit na následující období:

1. Život Mohameda (570 - 632 n.l.) Obsah: - Období před prvním zjevením (570 - 610) - Období před hidžrou (610 - 622) - Období po hidžře (622 -632)

2. Pluralistický systém (632 - 14. stol.) Obsah: - Období volených chalífů - Umajjovci - Abbásovci - Intelektuální rozkvět v pluralistické islámské společnosti - První vojenské neúspěchy

3. Krize islámu (14. - 18. stol.)

4. Obroda islámu (18. stol - cca 1950)

5. Současný islám (od cca 1950 až po současnost)

Život Mohameda[editovat | editovat zdroj]

Mohamed se narodil roku 570 v Mekce, na území dnešní Saúdské Arábie.

Období před prvním zjevením[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec Abdulláh zemřel velmi brzy, stejně tak jeho matka Chalima, proto se o něj staral strýc Abú Tálib. V Mekce byly uctívány různé modly a různí bůžkové. Mekka byla spravována 10 kmenovými náčelníky. Mohamed se narodil do průměrného rodu Hášimovců. Nejmocnějším rodem v Mekce byli Kurajšovci. Mohamedův strýc Abú Tálib byl obchodníkem a své "řemeslo" naučil Mohameda. V 25 letech si bere Mohamed za manželku Chadžídžu.

Období před hidžrou[editovat | editovat zdroj]

17. den Rammadánu roku 610 prožívá Mohamed zjevení a stává se Božím poslem. Mohamed hlásal Boží poselství a řadil se k prorokům, jako byl Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Islám znamená "mír a oddanost Bohu". Mohamedovi stoupenci se nazývají Muslimové. Většina obyvatel Mekky odsoudila Mohameda a jeho stoupence pro šíření nového náboženství. První muslimové museli uprchnout z Mekky do Habeše.

Období po hidžře[editovat | editovat zdroj]

Roku 622 Mohamed prchl se svými stoupenci z Habeše (z bezprostřední blízkosti Mekky) do Medíny. Tato událost se dnes nazývá hidžra a je počátkem muslimského letopočtu a kalendáře. Muslimský kalendář je lunární, nikoliv solární.

V Medíně pak Mohamed založil městský stát s první ústavou na světě.

Rozpory mezi muslimy v Medíně a Mekkou vedly k řadě válečných střetů:

  • Roku 624 proběhla první bitva mezi Mekkánci a muslimy - bitva u Badru - ve které byli Mekkánci poraženi.
  • Roku 625 se porážka Mekkánců zopakovala v bitvě u Uhudu.
  • Roku 626 byl odražen útok Mekkánců na samotnou Medínu. Obranu Medíny v následující době obléhání Medíny Mekkánci vedl Mohamed. Mekkánci uzavřeli s muslimy mírovou dohodu - tzv. hudabijskou dohodu. Mohamed šířil islám do okolních oblastí na Arabském poloostrově.
  • Roku 630 po vypovězení hudabijské dohody Mekkou Mohamed zaútočil na Mekku a dobývá ji.

Roku 632 Mohamed zemřel v Medíně.

Pluralistický systém[editovat | editovat zdroj]

Po Mohamedově smrti přechází místo nejvyššího představitele islámu na tzv. chalífu. První čtyři chalífové byli přímí následovníci Mohameda, kteří byli za Mohamedova života Mohamedovými společníky. První 4 chalífové byli voleni, další chalífové již zavedli dynastický systém a odbočili tak od Mohamedových myšlenek.

Období volených chalífů[editovat | editovat zdroj]

První čtyři chalífové (období jejich vlády) Abú Bakr (632 - 634), Umar al-Chattáb (634 - 644), Uthmán bin Affán (644 - 656), Alí bin Tálib (656 - 661)

Abú Bakr pokračoval v Mohamedových výbojích a dále tak šířil islám mečem. Ovládl zbytek arabského poloostrova a pronikl do jižní Palestiny, která už náležela křesťanské Byzantské říši. Jeho nástupce Umar pronikl až do Damašku, porazil Byzantská vojska roku 636 v bitvě u Jarmúku a pokračoval ve výbojích nejen směrem do Malé Asie, ale také do zoroastiánské Persie. Tu z velké části ovládl už do roku 643 a poslední perský panovník Jazdkart III. byl po marném odporu roku 651 zabit v Mervu. Neobyčejně rychlý postup muslimských armád směřoval také do byzantského Egypta. Alexandrie byla dobyta roku 643, přičemž byla definitivně zničena i proslulá knihovna. První fáze muslimských výbojů byla z velké části dokončena za jeho nástupce Uthmána. Během jeho vlády byla definitivně dobyta Persie, ale jinak docházelo spíše k jednotlivým výpadům do Maghrebu, Byzance nebo na některé středomořské ostrovy.[16] Za jeho vlády také vznikla první redakce Koránu.[17] Za vlády jeho nástupce Alího pak došlo k trvalému rozštěpení muslimů na šíity a sunnity.[18]

Umajjovci[editovat | editovat zdroj]

Nástup dynastie Umajjovců (661 - 750) ukončuje demokratický ráz chalífátu. Pátým chalífou a prvním umajjovským chalífou se stal Mu'a'wija. Šestým chalífou se stal Jazíd. Ten poráží Husajna (syna Alího) a jeho přívržence usilující o návrat voleného chalífátu v bitvě u Kerbelá roku 680. Za vlády Umajjovců muslimské armády dobyly Maghreb, zničili Vizigótskou říši na Pyrenejském poloostrově a snažili se probojovat i do Francie, kde ale byli zastaveni Franky. Urputně se snažili proniknout také do Byzance, nicméně byli v letech 717 až 718 poraženi před Konstantinopolí. Úspěšněji si počínali na východě, kde rozšířili svoje panství ve střední Asii a jejich armády překročily Indus.[19]

Abbásovci[editovat | editovat zdroj]

Nástupem dynastie Abbásovců začíná postupné dělení islámského území na malá království.

Intelektuální rozkvět v pluralistické islámské společnosti[editovat | editovat zdroj]

Věda a její hlavní představitelé v islámské společnosti možno doplnit

Vydavatelský průmysl Zájem o vědění (tzv. "ilm") přerostl v obrovský vydavatelský průmysl a v budování obrovských veřejných knihoven (8. -15. stol.). Roku 970 Byla založena nejstarší univerzita na světě (univerzita, arabsky "džamíja"), džamíja Al Azhár v Káhiře.

Spor teologie s filozofií Kalám: racionální teologická filozofie čerpající z Koránu S osvojením řecké filozofie dochází k vytvoření skupiny mu'tazilitů navazujících na řeckou filozofii a odtahujících se od racionálních teologů, což vedlo ke vzniku skupiny ašlarítů vyvracející řeckou filozofii. Takto vznikl spor mezi teology a filozofy, přičemž nakonec zvítězili teologové v čele s al-Ghazzálím (zemřel roku 1111). Tento výsledek není překvapivý, vzhledem k navždy dokonalé struktuře Koránu, která není rozvíjení rozumu nakloněna.[7]

První vojenské neúspěchy[editovat | editovat zdroj]

Po staletích úspěšného šíření islámu a dobyvačného úsilí došlo v důsledku roztříštěnosti zastaralého mocenského systému k prvním vážným vojenským neúspěchům. Mezi ně patří postupná reconquista na Pyrenejském poloostrově a také První křížová výprava. Ta reagovala na žádost o pomoc byzantského císaře Alexiose I., protože po krvavé bitvě u Mantzikertu byla většina byzantské Malé Asie dobyta muslimskými seldžuckými Turky. Důležité byly také jiné aspekty, především ochrana místních křesťanů, poutníků a svatých míst. Úspěšná křižácká výprava, která pomohla dobýt pro Byzanc část Malé Asie, byla dovršena dobytím Jeruzaléma roku 1099, při němž ale prý došlo k vyvraždění 70 000 civilistů (rolníků, žen a dětí z okolních vesnic, Židů, významných muslimských učenců, ale i ortodoxních (východních, pravoslavných) křesťanů). Svědectví křižáckého kronikáře Raymunda d'Aguliers popisující křižácké vraždění v Jeruzalémě roku 1099: ,,Oku se naskýtali nádherné pohledy. Někteří z našich mužů (byli to ti milosrdnější) stínali hlavy nepřátel; jiní je stříleli šípy, takže padali z věží; další mučili nepřátele v plamenech. Na ulicích města byly k vidění hromady hlav, rukou a nohou. Člověk musel hledat cestu mezi lidskými a koňskými těly. To však byly zanedbatelné záležitosti ve srovnání s tím, co se dělo v chrámu Šalamounově, kde se obvykle konaly modloslužby. Co se tam stalo? Kdybych řekl pravdu, nikdo by mi neuvěřil. Spokojím se tedy s tím, že řeknu alespoň toto: v chrámu Šalamounově se jezdci na koních brodili po kolena a po uzdy v krvi. Vskutku, byl to spravedlivý a velkolepý úradek Boží, že toto místo mělo být naplněno krví nevěřících, neboť tak dlouho trpěl Bůh jejich rouháním." Na východním pobřeží středozemního moře pak vzniklo několik křižáckých států, které se ale brzy dostaly pod tlak jejich muslimských sousedů. Islámské armády se poté snažily dobýt tato území zpět a jejich úsilí vyvrcholilo dobytím Edessy a vyvražděním jejího latinského obyvatelstva roku 1144 (neověřitelné dobové zprávy mluvily až o 50 000 obětí). Druhá křížová výprava, kterou tento masakr vyvolal, ani další křížová tažení již nebyly tak úspěšné, takže byly i další křižácké státy postupně znovu dobyty muslimy. Poslední křižácká pevnost Akkon padla roku 1291.[20]

Mezi další vojenské neúspěchy patří neuvěřitelně krvavé zpustošení Bagdádu Mongoly z roku 1258, načež Abbásovci přesidlují z Bagdádu do Káhiry. Ve druhé polovině 14. století a na počátku století 15. pak nejen muslimským světem otřásly výjimečně ničivé výboje už islamizovaného pokračovatele Mongolů Tamerlána. Dalším, spíše už symbolickým neúspěchem po staletích probíhající reconquistě na Pyrenejském poloostrově bylo dobytí Granady Ferdinandem Aragonským roku 1492. Naopak od 14. století sílí mohutná expanze osmanských Turků. Ti sjednotili Turky v Malé Asii, dobyli křesťanský Balkán a zlikvidovali zbytky Byzantské říše. Konstantinopol padla roku 1453, zmasakrovány byly tisíce křesťanů včetně posledního císaře Konstantina XI. a monumentální křesťanský chrám Hagia Sofia byl změněn na mešitu. Osmanská expanze pak pokračovala dál a říše dobyla také Levantu, severní Afriku nebo Hidžáz.[21] Nejdéle od 17. století byla ovšem soustavně porážena evropskými armádami v čele s Habsburskou monarchií a stále výrazněji zaostávala za křesťanským světem.[22] Nicméně se definitivně rozpadla až v důsledku 1. světové války. Mezi další významné muslimské říše patřil perský stát Safíjovců (16. - 18. století), nebo Mughalská říše (16. - 19. století). Zároveň do roku 1800 postoupila oblast ovládaná Islámem v Africe až téměř k 10. rovnoběžce (linie Senegal, sever Nigérie, jižní Súdán) a na pobřeží Indického oceánu dosáhla dnešního Mozambiku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Islam na anglické Wikipedii.

  1. Ten Misconceptions About Islam: Misconception 1 [online]. University of Southern California, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. GARDET, L.; JOMIER, J.. Islam. In Encyclopaedia of Islam Online. [s. l.] : [s. n.]  (anglicky)
  3. Lane's lexicon [formát PDF]. [cit. 2008-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Major Religions of the World—Ranked by Number of Adherents [online]. adherents.com, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Esposito (1996), s. 41; Ghamidi (2001): Sources of Islam
  6. např. 87:1-3; 9:51; 8:17.
  7. a b TAUER, F., Svět Islámu, s. 59.
  8. např. TAUER, F., Svět Islámu, s. 90-91.
  9. Esposito (2002b), s. 17.
  10. Esposito (2002b), s. 21; Esposito (2004), s. 2, 43.
  11. Muslimové v České republice [formát PDF]. Projekt Varianty, Člověk v Tísni, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online.  
  12. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zdenek-muller.php?itemid=15718
  13. RÁDL, Emanuel, Dějiny filosofie I., s. 401-406.
  14. Předmluva Koránu od I. Hrbka
  15. V samotném Koránku např. Súra Al-Nahl, verš: 98, nebo Súra Al-Muzzamil, verš: 4
  16. TAUER, F., Svět Islámu, s. 33-43.
  17. TAUER, F., Svět Islámu, s. 43-44.
  18. TAUER, F., Svět Islámu, s. 44-47.
  19. TAUER, F., Svět Islámu, s. 50-57.
  20. např. BRIDGE, Antony, Křížové výpravy, vyd. Academia, Praha 1995; DUGGAN, Alfred, Křižácké výpravy, vyd. Orbis, Praha 1973.
  21. TAUER, F., Svět Islámu, s. 181-210.
  22. TAUER, F., Svět Islámu, s. 228-247.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]