Václav Budovec z Budova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Budovec z Budova (kreslil Josef Scheiwl, 1868)

Václav Budovec z Budova (28. srpna 1551, Červené Janovice21. června 1621, Praha) byl český politik, diplomat a spisovatel, významná postava politického a církevního života českého stavovského státu ve II. polovině 16. století a počátku 17. století, příslušník rodu Budovců z Budova.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze starého českého vladyckého rodu. Jako nadaný mladý šlechtic z rytířské bratrské rodiny nabyl Budovec v letech 15691571 vyšší vzdělání na univerzitě ve Wittenbergu. Na protestantských univerzitách v Německu, Nizozemí, Francie a Anglie strávil dvanáct let.

Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista té doby Theodor Beza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradu J. Sinzendorfa, a tak ke své znalosti mnoha cizích jazyků mohl připojit turečtinu a arabštinu.

Po návratu do vlasti se oženil s Annou, rozenou Zákupskou z Vartemberka. Vlastnili panství Mnichovo Hradiště, Zásadka, Hradec a Kocnějovice. Profesně působil Václav Budovec od roku 1584 jako rada apelačního soudu. Vykonával funkci císařského rady jak za císaře Rudolfa II., tak za císaře Matyáše Habsburského. V roce 1607 byl povýšen do panského stavu. Jako vlivný příslušník Jednoty bratrské ji statečně hájil proti nejrozmanitějším útokům. Památný Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609 byl vydán zejména jeho zásluhou, přestože patřil mezi dlouholeté vůdce stavovské protihabsburské opozice.

V české národní historii je pak znám jako jeden z předních účastníků stavovského povstání. Tehdy zastával funkci zemského direktora, královského komorníka a dokonce i prezidenta apelačního soudu, což však nemělo praktický význam, jelikož v době stavovského povstání se rada nad apelacemi nescházela (apelační soud byl podle České konfederace jedním ze společných orgánů všech zemí českého soustátí). V roce 1618 se účastnil druhé pražské defenestrace, avšak aktivně nezasahoval.

Vzhledem k tomu, že sám podporoval vládu Fridricha Falckého, a dokonce provázel tureckou delegaci po Pražském hradě, byl odsouzen k trestu smrti. Po bitvě na Bílé hoře odvedl svou rodinu do emigrace, sám se vrátil kvůli strážení korunovačních klenotů, svůj palác na Starém Městě pražském proti Týnskému chrámu našel vydrancovaný. V únoru 1621 byl podle císařského listu zatčen a uvězněn v Bílé věži Pražského hradu.

Byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí rukou kata Jana Mydláře[1] jako druhý v pořadí, hned za Jáchymem Ondřejem Šlikem. Nejprve mu byla uťata ruka na připomínku porušení přísahy věrnosti císaři.[2] Původní verdikt zněl rozčtvrcení za živa a poté části jeho těla měly být rozvěšeny na rozcestích Prahy, avšak trest byl zmírněn v pouhé stětí. Jeho hlavu přibil kat na Staroměstskou mosteckou věž, kde zůstala až do listopadu 1631, kdy při vpádu saské armády hlavy sejmuli a uložili k poslednímu spočinutí se všemi poctami v Týnském chrámu. Po odchodu Sasů se všech jedenáct lebek záhadně ztratilo a dodnes se o dalších osudech ostatků popravených pouze spekuluje.

Komenský jej charakterizoval jako „muže znamenitě učeného a svými vydanými spisy slovutného“.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Krátkej spis o zlatém, budoucím a již brzy nastávajícím věku (1584), tiskem nevydaný eschatologický spis.
  • Antialkorán (první verze 1593, přepracováno a vydáno roku 1614), celým názvem Antialkoran, tj. mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran turecký z ďábla pochází, polemický spis o islámu a křesťanství spojený se snahou přispět ke spojení všech hlavních křesťanských církví v boji proti Turkům.
  • Kšaft duchovní (1595),
  • Akta a příběhové, kteří se dáli ode tří stavů království českého tělo a krev pod obojí přijímajících od r. 1603 do 23. února 1610, tiskem nevydaný popis jednání českého sněmu v letech 1608-09 vedoucí k přijetí Rudolfova majestátu,
  • Martini Lutheri Antisocinus[3] (1614), spis vydaný v Amberku, který nechala falcká vláda kvůli zachování pokoje mezi luterány a jinými křesťanskými denominacemi stáhnout a spis se nenávratně ztratil.
  • Circulus Horologii Lunaris et Solaris (1616), spis vydaný v Hanau, ve kterém autor jasně vyjadřuje svoji kalvínskou orientaci a odmítá učení Martina Luthera.
  • Gnomon apologeticus circuli horologii historici, typici et mystici (1618), vydáno v Hanau.[4]

Někteří literání historikové (např. František Michálek Bartoš) Budovcovi připisují rukopis s názvem Česká kronika, který byl nalezen Josefem Dobrovským a který nabízí jiný pohled na české dějiny než Kronika česká od Václava Hájka z Libočan.[5]

Vedle psaní spisů a teologických traktátů vyvíjel Budovec i hojnou korespondenční činnost.

Ikonografie a heraldika[editovat | editovat zdroj]

  • Portrét Václava Budovce se dochoval v dobové mědirytině
  • Portrétní kresba Josefa Scheiwla podle téže mědirytiny vznikala jako časopisecká ilustrace roku 1868.
  • Pamětní deska Václava Budovce s erbem, jménem, tituly a letopočtem 1604 a protějšková deska jeho manželky Anny z hradu Zásadka, vytesané z pískovce, jsou vystaveny ve sbírce Lapidária Národního muzea v Praze.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc : ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Budovec z Budova Václav, s. 37-38.  
  2. PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. Praha : Rodiče, 2004. ISBN 80-86695-44-1. Kapitola Msta, s. 283.  
  3. Glücklich, Julius : Václava Budovce z Budova Martini Lutheri Antisocinus. Český časopis historický 19, 1913, č. 2, s. 226-228.
  4. Lexikon české literatury 1., Praha, Academia, str. 325-326
  5. Rejchrtová Noemi, Václav Budovec z Budova, Praha: Melantrich, 1984, s. 181.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G.. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 81.  
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha : Rodiče, 2004. 318 s. ISBN 80-86695-44-1.  
  • REJCHRTOVÁ, Noemi. Václav Budovec z Budova. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1984. 271 s.  
  • VONDRA, Roman. Václav Budovec z Budova: (1551-1621). Historický obzor, 2008, 19 (7/8), s. 184-187. ISSN 1210-6097
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun-By. Praha : Libri, 2007. 225-368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 288-289.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]