Tauhíd

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tauhíd (arabsky توحيد, přepisováno také jako tawhíd) je v islámské teologii nauka o jedinosti Boží a je tak základem všech článků víry islámu. Centrálním prvkem tauhídu je striktní monoteismus - vyznání víry v jediného, nedělitelného a nezávislého Boha (oproti např. konceptu Svaté Trojice v křesťanství). Slovně ho vyjadřuje první část šahády (Není božstva kromě Alláha...).

Podle víry muslimů nelze k jediné Boží podstatě nic přidružovat (tento přečin se nazývá širk).

Islámská teologie dělí tauhíd na tři kategorie:[1]

  1. Tauhíd ar-rubúbijja (doslovně „zachování jedinečnosti Pána světů“) - tvrzení, že Alláh je jediný, svrchovaný Pán světů, bez společníků
  2. Tauhíd al-asmá was-sifát (dosl. „zachování jedinečnosti Alláhových jmen a přívlastků“) - tvrzení, že vlastnosti Alláha jsou jedinečné a nic se jim nevyrovná
  3. Tauhíd al-'ibáda (dosl. „zachování jedinečnosti v uctívání Alláha“) - tvrzení, že Alláh je jediný ve svém právu na to, aby byl uctíván

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PHILIPS, Abu Ameenah Bilaal. Základy Tauhídu (jedinečnosti Alláha): islámský koncept Boha (dostupné online). Praha : Muslimská obec v Praze, 2012. 147 s. ISBN 9788090437333. Kapitola 1, s. 15-16. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PHILIPS, Abu Ameenah Bilaal. Základy tauhídu (jedinečnosti Alláha): islámský koncept Boha. 1. vyd. Praha : Muslimská obec v Praze, 2012. 147 s. ISBN 978-80-904373-3-3.