Šaría

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Exemplář Koránu ze severní Afriky z 11. století

Šarí‘a, zčeštěně šaría (arab. شريعة, šarīʿah, IPA: [ʃaˈriːʕa]) je systém islámského náboženského práva. Znamená doslova prošlapaná cesta nebo stezka ke zdroji vody. Šaría není jako sekulární právní systém, protože primárně dává věřícímu návod, jak žít podle islámu. Zabývá se vztahem člověka k Bohu a vztahem člověka k člověku, a až sekundárně začaly na základě potřeby chalífátu vznikat právní odvětví regulující vztah člověka a společnosti, jako je například trestní právo.

Šaría se tedy tradičně zabývá běžnými záležitostmi života včetně politiky, ekonomie, bankovnictví, obchodu, smluv, rodiny, sexuality, hygieny a sociálních věcí.

Šaría je založená na výkladu islámských náboženských textů, které představují soubor Božích pravidel, ze své podstaty svatý a neměnný. Konkrétní aplikace práva na jejich základě ale může být různá; zabývá se jí islámská právní věda (fiqh).

Prameny práva[editovat | editovat zdroj]

Základní prameny islámského práva jsou dva. Korán je základní svatá kniha islámu, která pojednává o tom, co Mohamedovi zjevil Bůh. Protože však pravidla v Koránu obsažená zdaleka nepokrývají všechny oblasti, ve kterých muslim pravidla potřebuje, začalo se nedlouho po Mohamedově smrti v roce 632 zjišťovat, co vlastně dělal a učil. Souboru těchto pravidel se říká sunna, to je tedy druhý pramen islámského práva. Vyvstal ovšem problém s důvěryhodností jednotlivých svědectví o činech, neboli jednotlivých hadísů, a spory o jejich věrohodnost bují dodnes.

Pokud se Prorok v dané věci nevyjádřil, přichází případně na řadu analogie (qijás) či konsenzus učenců (idžmá). Klasickým příkladem analogie je, zda se Prorokův zákaz pití vína vztahuje i na jiné alkoholické nápoje.

Spíše než uvažováním, co je spravedlivé, se tedy islámská právní věda zabývá tím, co Prorok řekl nebo neřekl, a co se z toho dá vyvodit.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Mohamed se před tím, než se ve 40 letech stal prorokem, zabýval rozsuzováním kmenových sporů, takže se skutečně vyjadřuje k některým otázkám práva jak tomu slovu rozumíme dnes my. Nejstarší zásady se týkají rodinného práva: manželství (Mohamed nezpochybnil starší kmenové právo umožňující polygamii), věna, rozvodu (ar. talaq; pokud se chce rozvést muž, stačí když třikrát pronese „rozvádím se s tebou“), dědictví (muži mají nárok na dvakrát tak velké podíly než ženy) a podobně.

K největšímu rozvoji šaríi došlo od 7. do 13. století v souvislosti s rozvojem teokratického chalífátu. Vyvstala potřeba rozpracovat právní zásady pro potřeby fungování rozsáhlého státu, který potřeboval vybírat daně a trestat zločiny.

Při systematizaci práva a tvorbě zákoníků v Osmanské říši v 19. století se však inspirovali evropským právem a od té doby význam šaríy jako práva upadá, s výjimkou rodinného práva a záležitostí ohledně osobního statusu.

Šaría v současném světě[editovat | editovat zdroj]

Šaría v různých zemích[1]      Země s muslimskou většinou, kde však šaría nemá vliv na soudnictví.      Právní systém je sekulární, šaría se však uplatňuje ve věcech osobního statusu.      Plně uplatňuje šaría (jak ve věcech osobního statusu, tak v trestním řízení).      Různě v různých částech země. (Osobní status zahrnuje manželství, rozvod, dědictví, péče o děti apod.)

V otázkách uctívání, svědomí, morálky (modlitba, půst, pouť, očista, halal jídlo apod., morální zásady) je šaría je praktikována více než miliardou muslimů na celém světě.

Největší islámské země jako Indonésie, Bangladéš nebo Pákistán, mají nenáboženskou ústavu a právní systém pouze s některými pozůstatky šaríi v rodinném právu. V Turecku je ústava oficiálně sekularizovaná.

Saúdská Arábie a Írán udržují šariu jako jediný pramen práva, včetně náboženské policie, kontrolující dodržování zásad daných tímto systémem.

Většina ostatních zemí na blízkém východě udržuje duální systém sekulárních a náboženských soudů, přičemž náboženské soudy řeší převážně otázky manželství a dědictví. V Indii a na Filipínách, které však nepatří mezi státy s převládajícím islámem, mají dva druhy zákonů, islámské a sekulární (zejména v oblasti rodinného práva).

V roce 2009 schválili zavedení šarii na celém území Somálska poslanci v Mogadišu ve snaze oslabit povstalce, kteří obviňovali vládu, že není dostatečně náboženská.[2]

Šaría v Evropě a České republice[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli islámské právo neplatí oficiálně nikde v Evropě, komunity imigrantů se ovšem obracejí na své duchovní vůdce jako na autority. V některých zemích, například ve Spojeném království nebo v USA, fungují muslimské rady na základě zákonů o arbitráži, jejich rozhodnutí jsou právně závazná na základě dobrovolnosti, ovšem nesmějí být protizákonná. V jiných zemích jako je Německo nebo Kanada je toto výslovně zakázáno.

Objevují se muslimské organizace, jako např. Sharia4Belgium, Sharia4Holland či Islam4UK, které usilují o formální uzákonění prvků šaría pro muslimy v zemích západní Evropy.

V České republice působí skupina Cesta k víře pro Česko známá pod původním názvem Sharia4Czechia - Šaría pro Česko. Tématem této skupiny je postavení islámského práva v oblastech mimo islámský svět, tj. i v ČR.

Témata v šaríje[editovat | editovat zdroj]

Odpadnutí od islámu[editovat | editovat zdroj]

Ve většině interpretací šaríje je konverze muslimů k jinému náboženství nebo k ateismu přísně zakázána a považována za odpadlictví.[3] Mnoho islámských zemí za odpadlictví uděluje výjimečný trest. Obvinění z odpadlictví lze užít i proti nekonvenčním interpretacím Koránu. Příkladem takového postupu je perzekuce známého odborníka na arabskou literaturu, Nasra Abu Zayda[4]. Dalším známým příkladem takových obvinění a perzekuce je známý případ Salmana Rushdieho, který psal o polyteistických verších, škrtnutých z Koránu muslimy, známých též jako Satanské verše.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdroje pro údaje v mapce – viz reference článku Sharia z anglické Wikipedie.
  2. ČTK. Somálsko schválilo zavedení šaríi. MF Dnes. duben 2009, čís. 20. dubna 2009, s. A6.  
  3. Council on Foreign Relations. "How do most Muslim states treat apostasy?".
  4. Staff (August 8, 2009). "The Battle for a Religion's Heart". The Economist 392(8643): s. 52–53.
  5. Anglická wikipedie "Satanské verše"

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]