Korán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Korán (arabsky قرآن qur'ān; nejčastěji odvozováno od قرأ qara'a číst, recitovat, přednášet, pak by قرآن znamenalo asi „určeno ke čtení“, „určeno k recitaci“; „určeno k přímému přednášení posluchačům“ někdy také od قرن qarana spojovat, pak by to znamenalo „spojené“ nebo „spojení“, totiž spojení všech Božích zjevení, dříve přepisováno také Alkoran) je svatá kniha islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení Mohamedovi. Muslimové věří, že súry koránu mu diktoval sám archanděl Gabriel.

Korán je základem islámského vyznání. Jakožto „svatá kniha islámu“ bývá srovnáván s křesťanskou biblí. Ačkoliv se toto srovnání nabízí, od bible se korán jasně odlišuje formou i obsahem.

Vznik koránu[editovat | editovat zdroj]

Muslimové věří, že korán obsahuje doslovně zaznamenané zjevení, jehož se Muhammadovi dostalo prostřednictvím archanděla Gabriela (arabsky Džibril). Sám Muhammad tvrdil, že korán, stejně jako bible a tóra je obrazem dokonalého nestvořeného slova Božího, tzv. „Nebeské knihy“ (umm-al-kitáb) existující věčně. Jeho kritikové později poukazovali na rozpory mezi koránem a staršími texty, což vedlo k vysvětlení v koránu o pokřivení původně významově shodných knih křesťanů a židů. Mohamed je označen za tzv. „Pečeť proroků“, která uzavírá sled řady předchozích proroků, Abraháma, Mojžíše, Ježíše a mnoha dalších.

Sesílání veršů trvalo dohromady 23 let (609 - 632 n.l.). Do podoby, v jaké korán známe dnes, byl sestaven roku 651, tedy 19 let po Mohamedově smrti. Korán byl nejprve uchováván v paměti Mohameda a muslimů. První následovníci Islámu znali kompletně celý Korán nazpaměť a neexistovala psaná verze. Vše se opakovalo a připomínalo neustálým přednášením mezi věřícími. Lze však předpokládat, že ještě před odchodem z Mekky začala být jeho slova zapisována. Z medínského období tradice uvádí, že Mohamed využíval některé ze svých přívrženců jako písařů, navíc řada lidí uměla části, nebo dokonce celé zjevení nazpaměť. Po jeho smrti se objevila potřeba stanovit jednoznačnou verzi, aby bylo zjevení uchráněno deformacím a odlišným interpretacím. Zde je potřeba zmínit nedokonalost tehdejšího arabského písma, které ve své psané formě nezaznamenávalo krátké i některé dlouhé samohlásky. Existoval tak problém se záměnami gramaticky podobných slov. Proto měla písemně zachycená seslání nižší hodnotu, než recitace zpaměti.

V jisté době existovalo celkem 5 exemplářů koránu, které se drobně odlišovaly. Mělo jít o kodex Mohamedovy manželky Hafsy, Hafs Ubajje ibn Ka´ba, Abdalláha ibn Mas´úda, Abú Músy al-Aš´ařího a Miqdada ibn ´Amra. Toto schizma hrozilo způsobit rozkol v mladé islámské obci, a proto bylo nezbytné provést definitivní redakci textu. Za vlády třetího chalífy Uthmána tak došlo k vytvoření redakční komise, která především na základě Hafsiny verze koránu a sbírky předsedy komise Zajda ibn Thábita sestavila korán do dnešní podoby, tzv. Vulgáty mezi lety 651656 v Uthmánském kodexu. Přestože se v historii objevily pochyby o pravosti této verze koránu, je muslimy používána dodnes, přes některé změny z důvodu vývoje jazyka. Moderní verzí je egyptské vydání z roku 1923. Hlavní námitku proti Vulgátě vznesli šíité, kteří Uthmána podezírají, že z koránu vyškrtal všechny zmínky o Alím. Jelikož se však různé šíitské sekty nikdy nedokázaly shodnout na společné verzi, spokojili se s Vulgátou. Tvrdí však, že skutečně správnou verzi zná jedině „skrytý imám“, jehož příchod očekávají.

Struktura koránu[editovat | editovat zdroj]

Čtenáře může překvapit, že korán v podstatě nemá žádnou pevnou strukturu, plynulý „příběh“. Spíše než o knihu v klasické podobě se jedná o v psané formě zaznamenaná orální poselství, proslovy Mohameda. To také vysvětluje, proč se některé motivy a témata opakují i desetkráte. Je sice rozdělen na 114 súr (kapitol) a 6236 áj (veršů), ale i jednotlivé súry jsou často složeny ze zcela nesourodých skupin veršů, mnohdy seslaných v rozpětí mnoha let. Klíč, podle kterého byly verše zařazeny do právě 114 súr, není příliš jasný. Základ rozdělení na súry byl položen již Mohamedem, definitivní podoba byla koránu dána při uthmánské redakci. Tehdy došlo k seřazení súr podle délky od nejdelších k nejkratším. Ani tento postup však nebyl zcela dodržen, například na začátek byla zařazena krátká súra, tzv. „Otevíratelka“ (''al-fátiha''). Kromě deváté súry (At-Tawba) všechny ostatní uvádí tzv. basmala: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“, která se do počtu veršů započítává pouze jednou.

V Evropě jsou časté pokusy o chronologické seřazení súr podle předpokládané doby seslání jejich podstatné části. Stejně tak činí české vydání z roku 1972 v překladu Ivana Hrbka. Takovéto řazení je o mnoho logičtější, přesto text ani tak nezískává ucelenější podobu. Chronologické řazení je však důležité i kvůli učení o verších „zrušených a zrušujících“ nasch. Podle této praxe, zavedené již Mohamedem, mají později seslané verše vyšší hodnotu a ruší význam těch starších. Důvodem byla nutnost znovu přeformulovávat příkazy a zákazy podle aktuální situace islámské obce. Tento princip (nasch) je však poměrně sporný a jsou o něm vedeny vášnivé spory mezi tradicionalisty a modernisty.

Korán není zcela srovnatelný s biblí formou ani obsahem. Srovnávat korán můžeme spíše se Starým zákonem, respektive tórou. Stejně jako on je ráznější, stanovuje některá konkrétní pravidla, příkazy, zákazy a někdy dokonce i tresty za porušení těchto pravidel. V islámu není rozlišováno mezi náboženstvím a právem, což začíná již u koránu. Příčinou jsou okolnosti vzniku této knihy. Mohamed nebyl pouze duchovní, ale též politický a vojenský představitel a obsah koránu proto odpovídá jeho aktuální situaci a potřebám. Již v Mekce však korán formuloval některé zásady věřících muslimů, jako je například podoba modlitby.

Výklad koránu je oblastí zájmu islámských učenců po celé islámské dějiny. Ačkoliv korán tvoří základ šarí´y, pro jeho výklad jsou používány další prameny a uznávané právní postupy.

Koránský text se občas také rozděluje na 4 části podle doby seslání, které spojuje podobný obsah a forma. Jedná se o první, druhé a třetí mekkánské období a medínské období. Toto rozdělení je však spíše přibližné, není zcela možné určit jejich přesné hranice (snad vyjma posledního) a celá věc je ještě komplikována pozdějšími úpravami a doplňováním starších súr. Otázka původu jednotlivých úseků súr je velmi složitá a názor často není jednotný.

Jazyk koránu[editovat | editovat zdroj]

Korán vytvořený Tatary. K vidění je v Chánském paláci v Bachčisaraji.

Jazyk a forma koránu jsou velice rozmanité. Jednoduše můžeme říci, že lze sledovat vývoj od velice poetických a obrazných veršů k sušším spíše právnickým a prozaickým textům. Především formou, nicméně do jisté míry i obsahem sdělení, se ze začátku Mohamed nijak nevymyká z řady předchozích staroarabských hanífů (poslů monoteismu) a káhinů (věštců). K jejich charakteristice patří krátký verš, extatická řeč, přírodní a kosmické obrazy, přísahy, hrozby, kletby a apokalyptické vize. Přirovnávání ke káhinům se Mohamed při diskusích se svými kritiky ostře bránil.

Za nejpoetičtější je možno považovat verše z prvního mekkánského období, zmiňována bývá především súra 55 pro hojný výskyt až monotónně se opakujícího refrénu „Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?“, v dalších obdobích se postupně prosazují delší súry a delší verše, které začínají postrádat poetické prvky, jakými jsou anafora (užití stejných slov na začátku veršů), epifora (opakování stejných slov na konci veršů) a již zmíněný refrén, až se nakonec v medínském období vytrácejí takřka docela. Ani přísahy a zvolání k Bohu, které jsou ze začátku velmi často využívány jako jakési úvody súr, se v medínském období nevyskytují zdaleka v tak hojném počtu.

Jak již bylo zmíněno, arabský jazyk v době vzniku koránu trpěl především ve své psané formě značnou nedokonalostí. Posledně je nutno také říci, že ani slovní zásoba arabštiny neodpovídala Mohamedovým potřebám. Ten se proto uchyloval jednak k aktualizaci významu již existujících slov, jednak k přejímání zcela nových výrazů, například z aramejštiny, hebrejštiny, syrštiny či etiopštiny. Tento fakt však nemá žádný zásadnější vliv na výklad koránu. Odlišné výklady se spíše objevují v souvislosti s některými gramatickými obměnami, které mohou i zcela zásadně změnit význam veršů a posloužit tak jako argument pro ten či onen postoj odporující tradičnímu výkladu. Výklad gramatiky byl také jednou z metod fikhu.

Zdroje inspirace[editovat | editovat zdroj]

Mohamed považoval své proroctví za návrat k přirozenému monoteismu, který hlásali již před ním mnozí prorokové a které navazuje na judaismus a křesťanství. Po odchodu do Medíny, kde se setkala komunita prvních muslimů s židovskou a později i křesťanskou. Zjevují se verše reagující na aktuální situace. Orientace modlitby se přesunuje z Jeruzaléma na Mekku. Mohamed deklaruje, že přináší stejné poselství, jako přední hanífa Abrahám, který založil modlitebnu Ka´ba. Korán stále považuje židy a křesťany za „lid Knihy“, který sice zbloudil, ale zaslouží si ochranu a úctu muslimů, pokud proti nim nepodnikají nepřátelské akce.

V koránu se například objevují příběhy o starých arabských prorocích, kteří nebyli vyslyšeni. V koránu jsou zmínky o džinech. Na některých místech se píše, že džinové, stejně jako lidé, jsou dobří, nebo zlí.

Témata v odlišných obdobích[editovat | editovat zdroj]

Ze súr prvního mekkánského období je možné cítit nadšení z přítomnosti Boží a jeho moci stvořitele. Líčení Boha, jako tvůrce všeho, nejvyššího vládce, kterému se je nutno bezpodmínečně odevzdat a poslouchat jeho vůli je záhy doplňováno eschatologickými představami o konci světa, posledním soudu, ráji a peklu. Mohamed se asi velmi rychle setkal s odporem, zjevuje se podrobný popisu ráje a pekla k přesvědčování oponentů. Verše o posmrtném životě jsou velice sugestivní a přímočaré. Pozdější kritika Mohameda ze strany židů a křesťanů se často opírá právě o tuto část koránu. Vadí jim na ni její materialismus, přesvědčování k víře skrze přesné popisy rajských slastí a naopak vyhrožování fyzickým utrpením v pekle.

Na závěr prvního období, po odvolání „Satanských veršů“, pokračuje korán druhým obdobím. Druhé období je charakteristické právě zdůrazňováním Boží jedinosti. Eschatologické představy poněkud ustupují do pozadí a hlavní argumentační proud se točí okolo příběhů předchozích proroků a obcí, které je neuposlechly. Klasická struktura příběhu, prorok – odmítnutí – Boží pomsta, se neustále opakuje, zaměňována jsou pouze jména, ale i ta se několikrát opakují. Charakteristickou by mohla být poměrně dlouhá súra 26 – Básníci.

Podoba seslání z třetího mekkánského období je zcela určena situací Mohameda v Mekce, které začínalo být značně kritické. Na druhou stranu již Mohamed začal zcela vážně uvažovat o útěku z Mekky, a proto měl islám rozšířit i mimo své domovské město. Co se formy týče, styl se začíná blížit medínskému, poezie ustupuje próze. Pokud bychom měli vybrat jeden charakteristický rys, byla by to představa o predestinaci. Mohamed, čelící vytrvalému odmítání a posměchu spojenému i se zcela reálnými hrozbami i vůči samotnému životu Proroka, zjevují se veřše o předurčenosti lidí stát se věřícími nebo zůstat v rouhačské lži. Rozpor Boží všemocnosti a vševědoucnosti se svobodou lidské vůle je ostatně trvalým filosofickým tématem i v křesťanském světě. V koránu se píše, že kdyby Bůh chtěl, všichni lidé by byli věřící (10:99): "A kdyby si tvůj Pán přál, všichni lidé na zemi by rázem uvěřili! Budeš tedy (Muhammade) nutit lidi proti jejich vůli, aby se stali věřícími?"

Medínské období je z našeho pohledu nejdůležitější. Teprve po svém přesunu do Medíny získal Mohamed možnost určit konkrétní pravidla života své obce. Přestože korán obsahuje jen velmi málo jasných příkazů, naprosto minimálně se zabývá postihy a musí být proto doplňován dalšími prameny, je obecným základem islámského práva i etiky, jenž má nejvyšší právní autoritu.

Vybraná témata koránu[editovat | editovat zdroj]

Témata, kterými se korán zabývá a tvoří základ islámské věrouky nebo jsou jinak významná.

Eschatologie[editovat | editovat zdroj]

Koránská eschatologie je zaměřena především na vypočítávání požitků ráje a utrpení v pekle. Verše jsou velmi barvité a nápadité. Podle koránu budou v den posledního soudu všichni lidé rozděleni podle svých skutků na dvě, respektive tři skupiny (56:7-10). Po pravici budou stát ti věřící, kteří za svého života konali dobré skutky (a opakovaně je zdůrazňováno, že nestačí být ani pouze věřící, ani pouze dobrý), po levici pak nevěřící a hříšníci. Ve třetí skupině by mohli být „předáci“, význam zmínky o nich je nejasný, snad má jít o posly a proroky, kteří budou zvlášť blízko Bohu. Líčení pekelných utrpení, která budou trvat věčně, bývá spojováno s bolestí, řetěze a ohněm (súra 88), později též s utrpením žížní a hladem. Naopak v ráji se věřící mají dočkat zasloužené odměny, potečou zde řeky chladivé, dostatek bude všeho jídla, především ovoce (súra 78). Pozoruhodnou pozornost Mohamed věnuje tomu, že v ráji nebude nikoho obtěžovat prázdné tlachání. Nejspornějším podobenstvím ráje je představa tzv. huristek, húrí. Tyto „dívky s plnými ňadry“ (78:33) mají být jednou z odměn věřícím; verš 56:35 je vykládán tak, že se jejich panenství bude neustále obnovovat. Všichni věřící mají být v ráji stejného věku, podle tradice jim bude 33 let. V dalších obdobích již není o huristkách řeč, místo toho se při líčení posmrtného života v ráji vždy objevují manželky věřících (36:56). Stejně tak zatímco verš 78:40 naznačuje blízkost konce světa, dále již je korán nejednoznačnější, zdůrazňuje, že o této otázce je zpraven pouze Bůh sám (72:26).

Satanské verše a nasch[editovat | editovat zdroj]

Základ teorie o verších zrušených a zrušujících – nasch – byl položen odvoláním tzv. satanských veršů, které byly původně umístěny v 53:19-23. Polyteismus připouštějící verše: „Uvažovali jste o al-Lát a al-´Uzzá a Manát, té třetí, jiné? To jsou vznešené labutě, v jejichž přímluvu lze věru doufat.“ byly odvolány a nahrazeny verši „Uvažovali jste o al-Lát a al-´Uzzá a Manát, té třetí, jiné? Vy syny byste chtěli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné! Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž neseslal Bůh žádné zplnomocnění. A oni pouze své dohady a to, k čemu srdce jejich tíhnou, následují, ačkoliv se jim již od Pána jejich dostalo správného vedení.“, které naopak na mnohobožství tvrdě útočí, využívaje k tomu staroarabskou představu bohyň ženského pohlaví. Mohamed původně podlehl nátlaku satana, aby své učení přizpůsobil starému náboženství. Brzy však jako prorok dostal zjevení – upřesnění přísného monoteismu. Verš 2:100 tvrdí, že za každý zapomenutý či zrušený verš je seslán jiný a lepší. Ve 22:51 jde tato konstrukce tak daleko, že prý v poselství každého proroka byla část podvržena satanem proto, aby později mohla být odvolána a bylo odhaleno, kdo je skutečně pevný ve víře. Jasně se vyjadřuje verš 13:39: „vymazává i potvrzuje to, co chce, a u Něho je kniha původní“.

Kultovní předpisy[editovat | editovat zdroj]

Kultovní předpisy islámu částečně vycházejí z koránu. Víra v Boha je prokazovaná skutky lásky k bližnímu a kultovními úkony. Islámská teologie později formulovala 5 základních povinností, tzv. „Pět pilířů islámu“, ke kterým některé sekty přidávají jako šestý pilíř džihád. Muslimové se původně modlili především v noci, aby se nevystavovali zbytečnému pronásledování nepřátelského okolí. V koránu se dokonce vybízí, aby to muslimové se zbožností nepřeháněli, někteří se prý modlili i celou noc. Počet modliteb byl nižší, než dnes. Ze začátku pouze jedna, později přibyla druhá a třetí. Učení o pěti modlitbách pochází až z období po smrti Mohameda. Přesná podoba modlitby není v koránu řešena, Mohamed zanechal odkaz, ať se lidé modlí tak, jak viděli se modlit jeho. Orientace modlitby, qibla, byla původně směrem k Jeruzalému, ale po rozkolu s židy byla veršem 2:136 změněna na Mekku, spolu s rozvinutím učení o Abrahámovi jako zakladateli Ka'by. Korán klade poměrně velký důraz na sociální aspekty. Přikazuje dávat almužnu, pomáhat nemajetným, sirotkům, starým a nemocným. Tato povinnost, zakát (očista) se postupně změnila v náboženskou daň, kterou vůdcové náboženské obce mohli využívat nejen na sociální účely, ale i pro potřeby státu a na vojenské účely. Společným prvkem všech monoteistických náboženství je půst. V koránu rozveden a určen na měsíc Ramadán. Půst se drží od východu do západu slunce a nemocní, cestující a další, kteří nemohou běžně držet půst, jej mohou odložit na jiný termín (2: 180-181). Další náboženskou povinností je pouť do Mekky (velká a malá pouť, hadždž a 'umra). Tento zvyk je od doby prvních proroků. Po vystoupení Mohameda mnozí Mekkánci obávali o osud tohoto zvyku a svých příjmů. Korán pouť zachovává, vrací ji však původní smysl, tj. uctívání jednoho Boha. Mekkánská modlitebna Ka´ba byla založena hanífem Abrahámem a je tak symbolem nezkaženého původního monoteismu. Zdůrazňován je také kult Ismaela. Vrcholem pouti je rituální obětování zvířat tak, jak tomu bylo i dříve. Nemá to však být oběť pro Boha, ale pouze výraz zbožnosti – oběti jsou rozdány nemajetným. Koránská pravidla stravování jsou o poznání volnější než pravidla židovská a pravděpodobně i než původní pravidla arabská. Z jídel je zakázáno pouze vepřové maso, zdechliny a maso zvířat zasvěcených jinému bohu. Korán naopak zcela zakazuje, spolu s hazardními hrami, víno (2:216, 4:46 a 5:92). Tento zákaz byl přenesen na alkoholické nápoje vůbec. Zajímavé je, že ve starším verši 16:69 je naopak existence skvělého nápoje vína ukazována jako důkaz Boží dobrotivosti, objevuje se ale, že víno má dobré i špatné stránky.

Vztah k národům Knihy[editovat | editovat zdroj]

Vztah Mohameda k židům a křesťanům prošel poměrně dramatickým vývojem, jehož odrazem je korán. Ze začátku se považuje za hlasatele názorů těchto monoteistických systému jako protikladu k realitě před-islámské polyteistické Mekky. Po odchodu do Medíny, ve které žilo několik židovských kmenů, očekával, že se podrobí jeho autoritě. To se však nestalo, židé jeho proroctví zpochybňovali a dokonce se nakonec někteří spojili s jeho nepřáteli. V koránu se ze začátku objevují trpělivé smířlivé verše, které jsou však později vystřídány verši o dost ostřejšími. Rozchod se židy je završen změnou kultovních předpisů i rozpracováním představy původu monoteismu od Abraháma (16:120). Mohamed v té době ještě nebyl v kontaktu s křesťany, a tak se zde dokonce objevuje teze o zkaženosti židů a zbožnosti křesťanů. I to však nakonec padá, při rozšiřování jeho říše se muslimové dostali do střetu i s křesťany a v koránu se objevují útoky na křesťanské učení o Trojici. Přes to všechno je obecně tón koránu k „národům Knihy“ vcelku příznivý, jsou označováni za zbloudilé bratry. Mají být přesvědčováni, ale nejsou zásadní nepřátelé jako modloslužebníci. Ke konverzi nemají být donucováni, stejně jako nikdo jiný. Verše 5:52-53 jsou základem budoucí praxe, že každá náboženské skupina by měla žít podle pravidel vlastního Písma. Verš 5:56 naopak říká, že by si muslimové neměli mezi křesťany a židy vybírat své ochránce.

Verš 2:59 naznačuje, že muslimové, židé, křesťané a sabejci (není jasné, koho tím Mohamed myslel) si jsou rovnocenní a nemusejí se obávat setkání s Bohem. 2:72 naopak ostře odsuzuje židovskou víru o dočasnosti pobytu v pekle. 2:137 obsahuje zajímavou smířlivou tezi, že se všichni nemusejí stát muslimy, stačí, aby uvěřili v „něco podobného“. 2:136 potom ohlašuje změnu qibly.

Verš 16:119 vysvětluje rozdíly v tabuizovaných jídlech muslimů a židů. V tóře prý původně byly předpisy stejné, jako jsou ty muslimské, ale židé jejich význam pokřivili – ke své vlastní škodě. Později se k tomuto přidává myšlenka, že více zakázaných jídel je postihem Božím za zbloudění židů.

Džihád[editovat | editovat zdroj]

Džihád je skutečně rozsáhlé téma, proto bude uvedeno jen pár veršů, které jednoduše vyjadřují postoj koránu v této věci. V případně bližšího zájmu lze doporučit knihu Miloše Mendela, ve které můžete nalézt kompletní seznam všech veršů, vztahujících se k džihádu.

2:186-189: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož bezpráví se dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vyhnali vás, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! Jestliže však přestanou … tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.“

2:257: „Nebudiž žádného donucování v náboženství! …“

3:163: „A nepokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají“ – základ víry o přímém vstupu do nebe padlých mudžáhidů (bojovníků na stezce Boží)

Etika a právo[editovat | editovat zdroj]

Jak bylo řečeno, islám je sjednocující v sobě veškeré aspekty života. Náboženství, etika a právo jsou proto pevně spojené pojmy. Islám nahrazuje místní z pojetí beduínských kmenů, jakožto bratrských společenství bez nerovnosti a nahrazuje ho bratrstvím celé muslimské obce, ummy. Proto je také islám veskrze neindividualistický systém, což je nejjasněji vyjádřeno kolektivní povinností všech muslimů bez ohledu na postavení: „přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné“ (31:16). Ale kdo chce, může si v koránu najít i verše, které naznačují soukromí svědomí před Bohem. Ve verších 11:87, 6:68 a 160 a velmi jasně ve 42:4 se praví, že prorok není strážcem nad lidem svým. To může být vyloženo i tak, že teprve Bůh má právo rozsoudit poctivé a nepoctivé. Nutno je také odmítnout, že by islám popíral hierarchii vlády i společnosti. Ostatně v čele ummy stát Prorok a následné ustanovení chalífátu není s islámským učením v rozporu. Nedošlo ani ke zrušení otroctví, přestože propouštění věřících otroků je považováno za dobrý skutek. Tím se defakto otroctví časem vytratilo, protože lidé své otroky propouštěli. Pro společnost nenastal žádný ekonomický šok.

Mnozí věřící po Mohamedovi požadovali jakési islámské „Desatero“. Takto formulovaného seznamu pravidel se nedočkali, ale za dobrý základ mohou být považovány verše 17:23-41 či zkráceně 6:152-154. Korán (až na zabití, krádež a nevěru) nestanovuje za porušení svých pravidel žádné tresty. Obecně se v islámském právu hovoří o vyšším významu svědomí. Na druhou stranu korán není jako bible (respektive Nový zákon), neobsahuje jen obecná mravní poselství, ale i řadu velmi konkrétních pojednání. Samozřejmě že i verše obecnějšího rázu zde nalezneme. Důraz je kladen na sociální otázky (sirotci, chudina, nemocní) či na slušnost k ostatním, laskavost k rodině, dodržování smluv, čestnost, upřímnost a pravdomluvnost.

Poctivost v obchodě je jedním z důležitých přikázání. Mohamed, původem obchodník, opakovaně zdůrazňuje poctivost v dávání měr a vah. Důležitější jsou však verše zakazující lichvu. První zmínka o ni je ve verši 30:38, nicméně zde ještě není zakázána. Pouze je řečeno, že dáváním úroku nezíská člověk u Boha ničeho. Definitivní zákaz pak přichází ve verších 3:130, 2:275-280 a 4:161. Dnes se mnohé muslimské tradicionalisticky nebo fundamentalisticky založené státy pokoušejí rozvinout tzv. islámské bankovnictví, které úrok nahrazuje složitými dohodami o podílnictví na zisku apod.

Krevní msta má být vykonávána jedině na pachateli samotném, ne na celém jeho kmeni. Ve verši 2:173 stojí: „muž za muže, otrok za otroka, žena za ženu“. Doporučována je umírněnost a přijímání výkupného (dija).

Dalším prohřeškem, za který je stanoven postih, je krádež. Podle verše 5:42 má být takovémuto viníkovi useknuta ruka, není specifikováno která.

Poslední hřích, který má určen přesný trest, je cizoložství (ziná´). Tomuto tématu se věnují verše 4:19-20 a 24:2-9. Trestem má být sto ran bičem oběma viníkům a zákaz vstupu do manželství s věřícím (změkčeno možností pokání). Druhý chalífa Umar tvrdil, že slyšel Mohameda recitovat verše o kamenování, nicméně nakonec se nechal přesvědčit, že se mýlil a v koránu se nic takového neobjevilo. Korán požaduje čtyři svědky nevěry, čehož je obtížné dosáhnout. To je poněkud změkčeno možností samotného svědectví manžela, pokud bude pětkrát přísahat, nicméně ani to není platná, pokud bude manželka pětkrát přísahat, že to není pravda.

Co se týče postavení žen v islámském právu, žena stojí o stupeň níže, než muž (2:228), což je ve verši 4:38 vysvětleno tím, že muž ji živí, chrání a stará se o ni. Tento verš ovšem také obsahuje drsnější část: „A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás však jsou poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody. …“ K této problematice je nutné znát tradici Mohameda a praxi realizace těchto veršů, která se děla symbolicky, např. párátkem.

Oproti minulosti je postavení žen výrazně posíleno. Mohamed velmi důrazně kritizoval praxi zahrabávání novorozeňat ženského pohlaví do písku z obavy před zchudnutím (16:60-61). Nicméně nerovné postavení žen především v manželství zůstává, svědectví ženy má také jen poloviční hodnotu co svědectví muže (2:282). Korán velice podrobně rozebírá dědické podíly (4:12 a dále) a i zde jsou ženy značně znevýhodněné. Všichni synové sice mají dědit rovné podíly a dědí i dcery, ale vdovy jsou z dědictví vyloučeny. Na druhou stranu je uváděno, že umírající musí svou manželku zaopatřit (2:241). Ženy jsou v mnoha verších vybízeny k cudnosti. Verš 33:59 je vybízí, aby „přitahovaly k sobě závoje své“, což je fundamentalisty interpretováno jako výzva k zahalování obličejů. Pravým význam je ale výzva k nenošení otevřených vyzývavých šatů, zahalování je výmyslem až pozdějších dob. Ve stejném smyslu ostatně hovoří verše 24:30-31, které doporučují zahalování ňader.

Další zachovanou praxí je mnohoženství, korán naopak zakazuje polyandrii („mnohomužství“). Muž může mít až čtyři manželky, ale musí jim věnovat naprosto stejnou pozornost. To je ve verši 4:128 označeno za nemožné, což slouží modernistům k argumentaci za zákaz tohoto pravidla. Každopádně se v koránu doporučuje mít pouze jednu manželku, pokud by si člověk nebyl jist, že bude schopen dostát svým závazkům. Verš 2:220 zakazuje sňatek s modloslužebnicí a za lepší považuje právě věřící konkubínu. V otázce rozvodu zavedl korán čtyřměsíční čekací dobu pro muže, kteří požádají o rozvod a zavedl povinnost postarat se o bývalou manželku, což je také možno brát jako velký krok kupředu v porovnání s minulostí.

Zajímavé je, že korán nijak zvlášť neřeší homosexualitu. Několik negativních narážek lze najít pouze ve vyprávění o Lotovi a Sodomě a Gomoře (7:80-84, 11:77-83, 21:74, 22:43, 26:165-175, 27:56-59 a 29:27-33).

Hodny povšimnutí jsou verše 23:97-98, 41:34 a 16:127, které praví: „Jsme věru s to ti ukázat, co jsme jim slíbili, avšak raději odvracej zlé tím, co je lepší! My dobře známe, co si vymýšlejí“. Tyto verše pocházejí ještě z mekkánského období. Pro islámskou etiku mají velký význam - říkají vlastně, že na zlo má člověk odpovídat ještě větším dobrem. Jsou dokladem toho, že ve své době byla islámská etika skokem k větší humanitě.

Predestinace vs. svobodná vůle[editovat | editovat zdroj]

V koránu lze nalézt řadu veršů o predestinaci i svobodné vůli. Je však nutno říci, že jednoznačně inklinuje k predestinaci. Zatímco myšlenku svobodné vůle je třeba z veršů spíše odhadovat (29:5, 33:52), verše o predestinaci hovoří jasněji. Zvláště v souvislosti s předurčením zůstávat nevěřícím (76:30, 32:13). Velice pěkný verš, který však o sporu osudu se svobodou až tolik neříká, je 47:38: „Život pozemský je pouze hra a zábava.“

Mohamed[editovat | editovat zdroj]

V Koránu se objevuje větší množství veršů, které se obrací na Mohameda, upravuje jeho postavení a práva, či ho dokonce kárá. Verš 11:15 naráží na to, že Mohamed snad nesděloval veškerá seslání, kterých se mu dostalo. 29:47 zase popírá, že by kdy Prorok četl bibli nebo tóru. V medínském období se také objevují materiálnější seslání. 8:42 stanovuje, že pětina veškeré kořisti patří Bohu a poslu, příbuzným, sirotkům a nuzným, tedy že je Mohamedovi k dispozici pro potřeby obce. 33:40 zase o Mohamedovi hovoří jako o Pečeti proroků, čímž vyjadřuje, že po Mohamedovi již žádný další prorok nepřijde.

Zvláště sporně působí verše, které se vztahují k Mohamedově manželství. Verš 33:4 obhajuje jeho manželství s bývalou manželkou Mohamedova nevlastního syna. 33:49 zase umožňuje právě Mohamedovi jako Prorokovi mít neomezený počet manželek.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Celá řada biblických motivů nachází své místo i v koránu. Vyskytují se zde ovšem mnohé odchylky. Tak kupříkladu v příhodě o Boží zkoušce Abraháma, jenž mu má obětovat svého syna Izáka, je Izák nahrazen údajným prapředkem Arabů Ismaelem (37:101). Oproti poměrně drsnému pojetí tohoto příběhu v bibli je v koránu Abrahám na pochybách a ptá se Ismaela, co má dělat. Ten mu pak potvrdí, aby se odevzdal do vůle Boží.

Objevuje se zde také zmínka o Svaté trojici, která je kritizována.

Velice zajímavý je původ veršů 18:59 a dále. Tato súra obecně patří k nejoblíbenějším a někde se recituje každý pátek v mešitách. Zmiňovaná pasáž súry je vlastně spojením příběhu Mojžíše, Alexandra Velikého a rabínské legendy o proroku Eliášovi. Poselstvím je ukázka lidské nevědomosti a nutnosti odevzdat se do vůle vševědoucího a všemocného Boha.

Části koránu mají také velký mystický vliv. „Verš světla“ 24:35 je občas označován za nejpoetičtější vůbec a je vepsán do kopule istanbulské mešity Hagia Sofia. Za nejkrásnější súru vůbec je považována súra 12 – Josef. Cháridžovské sekty ji naopak považovaly za podvrženou pro svou údajnou přílišnou světskost.

Samostatný odstavec si zaslouží verše 17:1 a 95. Islámští teologové však jimi podložili rozsáhlý příběh o údajném Mohamedově setkání s Bohem. Mohamed se měl v noci zázračně přepravit do Jeruzaléma (Isrá) a vystoupat na Nebesa (Mi´rádž). Na tomto základě je Jeruzalém muslimy považován za třetí nejposvátnější město. To hraje svou roli v palestinsko-izraelském konfliktu.

Korán je využíván rozličnými skupinami jako základ často i protichůdných názorů. Charakteristickým je výběr pouze několika konkrétních veršů a konkrétního výkladu. Modernisté i fundamentalisté využívají koránu ve svém politickém slovníku podle toho, jak se jim to zrovna hodí.

České překlady koránu[editovat | editovat zdroj]

V současnosti existují čtyři české překlady Koránu. Tři z nich jsou překlady orientalistů a jeden je překladem skupiny ahmadíja. Nejběžnějším překladem u nás je překlad I. A. Hrbka (1972), který je tradičně používán i česky hovořícími muslimy, zřídka jsou k sehnání i překlady A. R. Nykla (1938) a I. Veselého (1912). Všechny tři překlady jsou také dostupné on-line. Překlad muslimské skupiny ahmadíja je většinovou částí muslimů považován za nevyhovující z důvodu sektářství. Kritici také namítají, že nevychází přímo z arabštiny, ale z anglického překladu, čili jde o překlad překladu.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo korán ve Wikislovníku
  • Dílo Korán ve Wikicitátech