Peklo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o náboženském významu. Další významy jsou uvedeny v článku Peklo (rozcestník).
Středověké ztvárnění pekla od Herrada von Landsberg (okolo 1180)

Peklo je pojem vyskytující se v mnoha náboženstvích v souvislosti s vírou v posmrtný život. Často bývá zobrazováno jako apokalyptická krajina či podzemní království, kde dočasně či trvale trpí duše zemřelých za své viny.

Obvykle velmi konkrétní představa starověkých polyteistických náboženství o podsvětí (např. Hádova říše mrtvých) nalézá svou obdobu v abrahámovských náboženských systémech (především v křesťanství) jen částečně, symbol podsvětí peklo je zde chápán abstraktněji.

Přeneseně může pojem peklo označovat polosvět organizovaného zločinu či obecně místo, které přináší člověku utrpení.

Název[editovat | editovat zdroj]

Český výraz peklo je slovanského původu. Původní význam, doložený ve staroslověnském slově pьkъlъ byl ‚smůla‘, ‚dehet‘ (srv. německé Pech). K odvození došlo zřejmě na základě křesťanského obrazu o pekle, kde hříšníci trpí ve vroucí smůle. Lidová etymologie odvozující slovo peklo od pečení se hříšných duší na ohni vznikla až dodatečně, a není tedy správná.

Peklo v židovském pojetí (judaismu)[editovat | editovat zdroj]

Hebrejské slovo še’ol (שְׁאוֹל) a jeho řecký ekvivalent hadés v Septuagintě značí říši mrtvých. Mrtví jsou proto, že nemají vědomí (viz Kazatel 9:5,10).[1] V tomto pojetí je peklo "nicota, nejzazší nicota odloučenosti od Boha.[2]

Peklo ve védském pojetí (hinduismu)[editovat | editovat zdroj]

Toto peklo (v sanskrtu naraka) je analogické peklu v abrahamovském pojetí. Je zmíněno zvláště v dharmašástrách, itihásách a puránách, ale i ve védských samhitách[3][4], áranjakách[5] a upanišadách.[6][7][8][9] Některé Upanišady hovoří o 'temnotě' místo pekla.[10] Souhrn upanišad, Bhagavadgíta, zmiňuje peklo několikrát.[11] Zmiňuje je i Ádi Šankara ve svém komentáři k Védánta sútře 4.3.14. Přesto někteří lidé, jako členové Árja Samádže, jeho existenci nepřijímají nebo je považují za metaforu.

V puránách jako jsou Bhágavata Purána, Garuda Purána a Višnu Purána se nacházejí podrobné popisy mnoha pekel. Nacházejí se nad kosmickým oceánem Garbhódaka.[12]

Déva Jama, vládce spravedlnosti, ukládá lidským bytostem po smrti příslušný trest za jejich hříchy. I duše kvalifikované pro dosažení osvobození (mukti, mókša) zvané mukti-jógja, a věčně se převtělující duše (v teologii dvaita zvané nitja-samsárí), mohou zažít zkušenost v narace jako odčinění.[13] Po uplynutí trestu se rodí na zemi[14] v lidských či zvířecích tělech.[15] Peklo ani nebe (svarga)[16] tedy nejsou místy trvalého pobytu.

V okamžiku smrti jsou hříšné duše vystaveny nebezpečí, že budou zajaty jamadúty, služebníky Jamy (který přichází osobně jen ve zvláštních případech). Jama nařídil svým služebníkům, aby se vyhýbali vaišnavům.[17][18] Znaky vaišnavů jsou úrdhva pundra tilak (Tiruman a Šrí Čúrnam u Šrí vaišnavů nebo gopí čandan u gaudíja vaišnavů), tápa samskára (cejchy v podobě šankhy a čakry na ramenech) a tulasí mála (náhrdelník či girlanda korálků ze dřeva tulasí). Šrí vaišnavové jsou odvedeni višnudúty na Vaikunthu a gaudíja vaišnavové na Gólóku.

Peklo v buddhistickém pojetí[editovat | editovat zdroj]

Buddhistické texty podrobně popisují hrůzné utrpení bytostí v mnoha podzemních úrovních narak. Naraka v buddhismu i hinduismu je na rozdíl od pekla v křesťanství vlastně očistcem, kde se duše utrpením očistí od hříchu. Naraka a očistec jsou tedy totožné s zoroastrickým Hamistaganem. Peklo je také stavem vědomí a toto utrpení se nemusí odehrávat po smrti, ale již v současném těle. To souvisí se zákonem karmy, podle něhož naše činy dříve či později přinesou své ovoce.

Peklo v křesťanství[editovat | editovat zdroj]

"Gehenna", Hinóm, 2007

Peklo v Novém zákoně[editovat | editovat zdroj]

  • Gehenna (Γεεννα, oheň v údolí Hinóm): Matouš 5:22,29,30, 10:28, 18:9, 23:15,33. Marek 9:43,45,47, Lukáš 12:5, Jakub 3:6.
  • Hádés (Αδης, podzemní svět): Matouš 11:23 16:18. Lukáš 10:15. Skutky 2:27,31. 1. Kor. 15:55. Zjevení 1:18 6:8 20:13,14.
  • Viz též: jezero ohně: Zjevení 19:20, 20:10,14,15; 21:8.

Peklo v katolickém pojetí[editovat | editovat zdroj]

Dle katolické nauky Ježíš Kristus mluví v Novém zákoně o pekle jako o spalujícím, neuhasitelném a věčném ohni, kam je uvržen anděly Páně ten, který do konce svého života odmítá přijmout víru a umírá ve smrtelném hříchu. V pekle pak zahyne jak tělo, tak duše takového hříšníka potrestaného odloučením od Boha.

Součástí katolické věrouky je nabádání věřících k odpovědnosti, plynoucí ze svobody rozhodnutí, které může, ale nemusí vést k obrácení k Bohu. Zároveň však tato věrouka mluví o milosrdném Bohu, který nechce dopustit, aby hříšník zahynul v odloučení a v rozporu s vírou.

Ti, kteří činili při svém životu zlo, budou, dle katolické věrouky, při posledním soudu vzkříšeni, aby mohli být odsouzeni a odejít do věčného trápení, zatímco ti, kteří činili dobro, budou vzkříšeni k životu. Pro věčně trpící pak již nebude existovat cesta zpět, k nápravě. Podle katolického učení si však tito věčně trpící vybrali svou cestu dobrovolně, zcela svobodně, tím, že odmítli zachovat zákon Boží. Všichni křesťané tedy mají podle tohoto učení usilovat o vykoupení, tedy o záchranu duší, aby byly od věčného utrpení v pekle uchráněny.

Peklo ve folklóru[editovat | editovat zdroj]

Freska v Kláštere Moldovița, Rumunsko

V lidové mytologii je možno do pekla vstoupit, zachránit trpící duši, vyvést ji z pekla ven a vrátit tak zemřelého hříšníka do života. O mnohých jeskyních, tunelech a jiných otvorech v zemi se v pověstech vypráví, že jsou vchodem do pekla. Jindy se říká, že brána do pekla se nachází za šípkovým keřem. Odtud pochází úsloví "jdi mi k šípku".[19]

Bytosti v pekle[editovat | editovat zdroj]

V pekle se, kromě trpících hříšníků, mohou vyskytovat:

  • Ďábel či démon je dle mnoha náboženských věrouk odpůrce Boha, jeho snahou je odvést člověka od Boha, k tomu však potřebuje svobodné rozhodnutí člověka. Ďáblů může být i více, mohou se vyskytovat i arciďáblové a celá hierarchie pekelných mocností. Většina zdrojů však mluví jen o jednom ďáblovi, který je znám pod větším počtem z níže uvedených jmen. Podle části křesťanské systematické teologie, tzv. démonologie, je ďábel (démon či démoni) vládcem pekla – padlý anděl, který činí zlo a pokouší člověka k hříchu, svádí ho z cesty víry. Podle některých zdrojů ale existují i démoni, kteří nejsou padlými anděly.
  • Satan je dle křesťanů jméno pro ďábla, vyskytující se v Novém zákoně, odpůrce Boha a Krista
  • Archanděl Lucifer byl v antické mytologii Světlonoš, zosobnění Jitřenky, v křesťanské nauce se jedná o knížete pekel, o označení pro Satana, čerta. Je to nejdůležitější z padlých andělů.
  • Belzebub je v judaismu původce veškerého zla, v křesťanství vládce říše mrtvých, opět označení pro Satana.
  • Azrael je andělem smrti.
  • Čerti v křesťanské lidové slovesnosti jsou označením pro ďábla, démona, Satana, padlého anděla, v českém lidovém podání je to obvykle hloupá bytost s kopyty, rohy a ocasem. V případné hierarchii jsou nejníže.

Podobná místa[editovat | editovat zdroj]

V řecké mytologii je nejblíže peklu Tartaros, součást říše mrtvých boha Háda, umístěn pod Hádovým palácem zvaným Erebos. Hádova říše ale obsahuje všechny mrtvé, včetně těch dobrých (ti jsou umístěni v Elysiu, kde prodlévají v blahobytu) a těch ani ne dobrých, ani ne špatných, kteří jsou na loukách asfodelu, aniž by pociťovali jakékoliv utrpení. V Tartaru dle řecké mytologie sídlí jen ti obzvlášť zavrženíhodní.

Peklo v médiích[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější historické popisy pekla patří Božská komedie od Dante Alighieriho. Básník zde postupně putuje peklem, dále očistcem a nakonec zakončí svou pouť v ráji. Peklo také vystupuje v mnoha dílech moderní literatury. V horrorech se o něm obvykle jen mluví, ve fantasy bývá i zobrazeno, a to často s humornými prvky.

V comixu Sandman je například jednu dobu peklo triumvirát: o vládu se dělí Belzebub, Lucifer a Azrael.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hirsch. Emil G. Sheol. Jewish Encyclopedia 1914
  2. HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha : Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 239.  
  3. Śukla Yajur Veda 30.5
  4. Atharva Veda 12.4.36
  5. Aitareya Āraṇyaka 2.3.2.4,5
  6. Mahanārāyaṇa Upaniṣad 1.50
  7. Praśna Upaniṣad 3
  8. Nirālamba Upaniṣad 2, 17
  9. Paramahaṃsa Upaniṣad 3
  10. asuryā nāma te lokā andhena tamasāvṛtāḥ - Īśa Upaniṣad 3
  11. 1.41, 1.43, 16.16, 16.21
  12. Bhāgavata Purāṇa 5.26.5
  13. Bhakti Schools of Vedanta, Swami Tapasyananda
  14. Bhāgavata Purāṇa 5.26.37
  15. Garuḍa Purāṇa 2.10.88-89, 2.46.9-10,28
  16. Bhagavad gītā 9.21
  17. Bhāgavata Purāṇa 6.3
  18. Nṛsiṃha Purāṇa 9.1-2
  19. VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. S. 111.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]