Vulgata

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sv. Jeroným na obrazu Mistra Teodorika

Vulgata je latinský překlad Písma svatého, jehož základem je překlad většiny biblických knih Starého zákona z hebrejštiny do latiny od církevního Otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století. Pro knihy Nového zákona Jeroným pouze revidoval starší překlad Vetus Latina. Podnět k tomuto dílu dal papež Damasus I. a název pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho posluchači rozuměli, a záměrně neaspiroval na klasickou vybroušenost jazyka Ciceronova. Pro křesťanský Západ byla Vulgata dlouho jediným překladem Starého zákona přímo z hebrejštiny, kterou se Jeroným naučil od židovských učenců. Do národních jazyků se Bible dlouho překládala z Vulgaty, někde až do 20. století.[1]

Různá vydání[editovat | editovat zdroj]

Sám Jeroným je autorem přinejmenším tří mírně odlišných verzí Vulgaty. První z nich je tzv. římská Vulgata, která přetrvala pouze v Británii, a to až do roku 1066. Druhou verzí byla galikánská Vulgata, kterou Jeroným upravil o několik let později. Jednalo se o menší vylepšení, zvláště v textu Starého zákona. Tato verze se několik desetiletí po svém sepsání stala standardním latinským vydáním Bible katolické církve. Hispánská Vulgata se shoduje s římskou Vulgatou až na knihu žalmů, kterou Jeroným přeložil potřetí přímo z hebrejštiny.

Vznik Vulgaty[editovat | editovat zdroj]

Vetus Latina a Jeronýmovy překlady[editovat | editovat zdroj]

Latinská bible užívaná před Vulgatou, obecně známá jako Vetus Latina neboli starolatinský překlad, nebyla výsledkem práce jednotlivce. Jednotlivé knihy byly přeloženy v různé kvalitě a stylu. Vzhledem k tomu, že Jeroným považoval deuterokanonické knihy, resp. knihy nezařazeného do palestinského kánonu za méně důležité než ostatní knihy, převzal jejich existující překlad (až na úseky knihy Tóbijáš a Júdit).

Jeroným začal revizí překladu evangelií, následně přešel k revizi překladu žalmů. O této revizi žalmů však není nic známo. Když se Jeroným přesunul v roce 387 do Betléma, začal překládat ze Septuaginty podle Órigenovy Hexaply. Vznikl tak nový překlad žaltáře, tzv. „galikánský“ (neboť se používal v galikánské liturgii). Ze Septuaginty přeložil také Jóba, Přísloví, Píseň písní, Kazatele a 1. a 2. knihu Paralipomenon. Není známo, zda ze Septuaginty nepřeložil i některé další knihy.

V dalších překladech pokračoval Jeroným z hebrejštiny, tj. z originálního jazyka valné většiny Starého zákona. Započal svou práci opět žaltářem, dále pokračoval proroky včetně Daniela a jeho řeckých doplňků (390392), 1. a 2. knihou Samuelovou, 1. a 2. knihou královskou (392 nebo 393), Jóbem (394), a knihami Ezdráš a Nehemjáš (394). Poté následovaly knihy 1. a 2. Paralipomenon (395396), Přísloví, Kazatel, Píseň písní (398) a Pentateuch (asi 400). Svou práci zakončil překladem knihy Ester s dodatky (krátce před 404) a knihami Jozue, Soudců a Rút (405406).

Z Jeronýmova pera nám chybí překlady knih Makabejských, Bárucha a Jeremjášova dopisu. Také text Nového zákona - kromě revize evangelií – prostě převzal.

Formace a složení Vulgaty[editovat | editovat zdroj]

Jeronýmův počin byl sice velký, neznamenal však sám o sobě nic převratného – nebyl ani prvním, ani posledním pokusem o překlad Písma do latiny. Skutečnost, že překládal z hebrejštiny, také nebyla pro jeho současníky tak významná. Byla to autorita papeže Damasa I. a jeho zmínky v prologu k evangeliím, které učinily z Jeronýmova překladu hlavní a nejpoužívanější překlad. Jeronýmovy překlady začaly být používané zvláště od začátku devátého století, kdy se objevily ve větším počtu jednosvazkové biblické rukopisy. Nejvíce se prosadila verze Alcuinova, doplněná o latinskou verzi zbývajících, Jeronýmem nepřeložených knih. Alcuinova Vulgáta byla základem pro tzv. pařížskou vulgátu, standardní text latinské bible používaný ve 13. století v Paříži, na němž se sjednotil více méně celý Západ. Vulgáta jako taková tedy existuje až od doby Alcuinovy, tj. od doby karolinské (9. století).

Od 9. století (tj. v Alcuinově verzi) obsahovala Vulgata následující knihy a překladové verze:

Vulgata Sixto-clementina[editovat | editovat zdroj]

Vulgata Sixtina

Toto vydání Vulgaty (tzv. Sixto-klementina) bylo užíváno v liturgii římské církve až do Druhého vatikánského koncilu. Během středověku se nevyhnul původní Jeronýmův text běžným opisovačským chybám, proto existovalo několik pokusů očistit takto poškozený text; mezi ně patří pokus Alcuina z Yorku na začátku 9. století za vlády Karla Velikého, který se stal podkladem pro Pařížské vydání Vulgaty. S příchodem knihtisku se zmenšilo i nebezpečí lidských chyb při vydávání knih a to přispělo k jednotnosti textu. Tridentský koncil potvrdil Vulgatu jako závazný latinský překlad Písma, a to vedlo k tomu, že bylo potřeba text ujednotit a pokusit se nalézt jeho původní znění. Prvním z těchto pokusů byl pokus papeže Sixta V. (15851590), tzv. Sixtinská Vulgata (Vulgata Sixtina). Příchod dalšího papeže, Klementa VIII. (15921605), však přinesl další z pokusů text očistit a vydat. Tato Klementinská Vulgata (Vulgata Clementina) z r. 1592 se stala standardním vydáním bible pro latinsky hovořící církev až do 60. let 20. století.

Nova Vulgata[editovat | editovat zdroj]

Současným oficiálním latinským překladem římskokatolické církve je Nova Vulgata (též Neovulgata). Její překlad svěřil roku 1907 papež Pius X. benediktinům v Římě. Trvalo však několik desetiletí, než překlad dokončili. Hlavní rozdíl mezi Klementinskou a Novou Vulgatou spočívá ve využití moderních zásad textové kritiky a současného poznání biblistiky. Nova Vulgata se také liší v překladu slov, kde se její překladatelé domnívají, že Jeroným špatně pochopil význam původních slov. Nova Vulgata neobsahuje knihy obsažené v jiných vydáních, označované jako apokryfní (protestanty jako pseudoepigrafy) – např. 3. a 4. kniha Ezdrášova. Pravopis se také více blíží klasické podobě latiny než znaková podoba renesanční.

Stuttgartské vydání[editovat | editovat zdroj]

Je potřeba se též zmínit o vydání Vulgaty vydaném německou biblickou společností (Deutsche Bibelgesellschaft) se sídlem v Stuttgartu. Toto vydání, Biblia Sacra Vulgata (ISBN 3-438-05303-9), se snaží reprodukovat původní, čistou Vulgatu, jak ji sepsal Jeroným před zhruba 1600 lety. Jde o klasické kritické vydání, které se ale musí potýkat s neobvykle vysokým počtem dochovaných rukopisů. Základem vydání je Codex Amiatinus z počátku 8. století, jenž je považován za nejlepšího svědka původního Jeronýmova textu. Důležitou součástí textu jsou též Jeronýmovy úvody ke knihám. Toto vydání je ze zmíněných edic nejběžnější na internetu a obsahuje též 3. revizi Jeronýmova překladu Žalmů.

Význam pro evropskou kulturu[editovat | editovat zdroj]

Vulgata má pro vývoj kultury a umění ve středověku privilegované postavení. Byla biblickým překladem, který sjednocoval západní křesťanstvo a vlastně celý evropský kontinent. Dodnes se s ní můžeme v různých dílech – a nejen církevních – setkat. Dokonce mnohé obrazy převzaté přímo z latinského překladu Bible se staly prostorem, v němž se vyvíjel kánon evropského umění a svérázná symbolika. Svým stylem i obraty ovlivnila Vulgata všechny ostatní překlady Bible do moderních jazyků.

Vulgata Koránu[editovat | editovat zdroj]

Pojmu Vulgata se užívá v arabistice též pro autorizovaný text koránu, jak byl vytvořen za vlády třetího chalífy Uthmána (uthmánská redakce, uthmánský kodex).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. A. Novotný, Biblický slovník, heslo Starý zákon, str. 979n.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]