Smrt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Hyeny požírají mrtvou impalu
Jako symbol smrti se často používá kostlivec

Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Umírání je postupný proces na jehož konci je smrt. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit. Nicméně délka života je charakteristická pro každý druh organismu; vychází z jeho genetického základu, ale poměrně výrazně ji ovlivňují i vnější okolnosti.[1] Průměrná délka života u člověka se stále prodlužuje - díky kvalitnější zdravotní péči, hygieně a zdravějšímu životnímu stylu.

To, co má smrtelné následky (např. určitá dávka jedu, nevhodný léčebný postup atd.), se nazývá jako letální. Věda, zabývající se umíráním a smrtí, se nazývá thanatologie.

Obsah

[editovat] Významy pojmu smrt

V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se běžně lze setkat například s pojmem buněčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt. Pojem smrt se užívá také v přeneseném významu pro zánik - kultury, politického systému, živočišného druhu apod.

[editovat] Diagnostika smrti

Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu, a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji.[2] Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí (viz Kardiopulmonální resuscitace, zástava srdce a zástava dechu).

Z těchto a jiných důvodů se zavedl termín mozková smrt, jež je definovaná jako nevratné vymizení všech funkcí celého mozku.[2]. Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, ale v případě, že je člověk podchlazen (například v ledové vodě), může se mozková smrt oddálit (jsou zaznamenány případy, kdy byl za těchto okolností topící se člověk oživen až po 20 minutách, aniž by to zanechalo nějaké následky[zdroj?]).

Vzhledem k tomu, že různé negativní vlivy (např. hypoxie, otřes mozku) postihují nejdříve vývojově mladší části mozku (šedou kůru mozkovou), může dojít k tzv. apalický syndrom, kdy ani EEG nezaznamenává žádné mozkové vlny, a přesto hluboká životně důležitá mozková centra stále fungují. Proto se pro stanovení mozkové smrti vyšetření EEG doplňuje ještě např. vyšetřením kmenových evokovaných potenciálů, které zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene (BAEP).

Člověk může být tedy právně prohlášen za mrtvého na základě zástavy srdce, dechové zástavy, zjištěním dilatace (rozšíření) zorniček, či diagnózou mozkové smrti.

Informační teorie používá termín informačně teoretická smrt pro stav, kdy není možné žádnými přístroji obnovit či zachovat život a u dané osoby není možno obnovit mysl a osobnost.

[editovat] Smrt z právního hlediska

V české legislativě je smrt definována pouze v zákoně 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), §2 e):

„ Pro účely tohoto zákona se rozumí...smrtí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene “

§10, odstavec téhož zákona pak dále stanovuje, že

„ Smrt [§ 2 písm. e)] se zjišťuje prokázáním
  1. nevratné zástavy krevního oběhu,
  2. nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle (dále jen "smrt mozku")
 “

.

Člověk, který je dlouho nezvěstný, může být na základě žádosti příbuzných prohlášen za mrtvého.

[editovat] Rozdělení smrti podle příčin

Voják padlý během americké občanské války
Lidé, umírající na mor
  • podlehnutí nemoci
  • smrt stářím a sešlostí – zpravidla se označuje jako přirozená smrt[3]
  • smrt způsobená vlastní vinou:
    • sebevražda – úmyslné ukončení vlastního života
    • sebezabití – smrt, kterou si člověk sám způsobí nedbalostí, neopatrností, nedopatřením – např. dopravní nehoda, otrava houbami, smrtelný úraz při sportu
    • eutanazie – asistovaná sebevražda, usmrcení na žádost
  • smrt v důsledku podmínek neslučitelných se životem:
  • smrt způsobená jiným člověkem:
    • zabití – smrt, způsobená jiným člověkem nedbalostí, neopatrností, nedopatřením – např. při dopravní nehodě
    • vražda – smrt, způsobená úmyslně jiným člověkem; pokud smrt způsobí člověku zvíře (byť úmyslně), hovoříme spíše o zabití než vraždě
    • poprava – vykonání rozsudku trestu smrti
  • smrt, způsobená zvířetem (predátor, parazit, bránící se živočich), rostlinou (otrava)

Je zřejmé, že jednotlivé způsoby úmrtí mohou někdy poněkud splývat – závažným problémem je odlišení vraždy (úmyslné zabití) od zabití (neúmyslné), nicméně někdy není ani snadné rozlišit, kdy si člověk smrt způsobil neopatrností a kdy byla způsobena vnějšími příčinami, rovněž eutanazie se někdy může blížit vraždě, ve válce zabití a vražda taktéž splývají atd. Stává se také, že organizmus umírá na kombinaci několika faktorů.[3] Pokud člověk zemře bez předchozích příznaků a z příčin, které mají původ uvnitř těla, označuje se to jako náhlá smrt.

[editovat] Stárnutí

Podrobnější informace naleznete v článku Stárnutí.

Stárnutí je poměrně běžnou příčinou smrti u člověka, ačkoliv u ostatních druhů je tento důvod spíše v menšině. Vymezit stárnutí není lehké. Obvykle se tento proces definuje jako proces, kdy se zvyšuje riziko smrti. Z tohoto pohledu stárnutí začíná u člověka již po konci puberty.[3]

Existuje více hypotéz vysvětlujících stárnutí. Příkladem je teorie, že se v průběhu života nahromaďují mutace v buňkách, nebo teorie, že se množením buněk v těle postupně opotřebují telomery na konci chromozomů.[3]

[editovat] Význam smrti

Z biologického hlediska je hlavní funkcí smrti odstranění opotřebovaných organismů a uvolnění životního prostoru nastupující generaci.

Smrt má výrazný sociální význam v lidské společnosti, např. v rodině vede smrt jednoho z členů k novému uspořádání její struktury a funkcí jejích členů - např. nejstarší syn částečně nahradí zemřelého otce apod.[4]

Chorobný strach ze smrti se nazývá thanatofobie, strach z mrtvol je nekrofobie.

[editovat] Oznámení smrti

Smrt jako významná událost bývá různými způsoby oznamována příbuzným, známým i lidem z širokého okolí. Dnes je smrt nejčastěji oznámena vyvěšením a rozesláním tzv. parte, oznámení o úmrtí, která pořizuje rodina zemřelého. V minulosti se po smrti člověka nechalo vyzvánět zvonem - umíráčkem. Podle délky a frekvence zvonění se přitom dalo určit, jak významná osoba zemřela, například při úmrtí panovníka se zpravidla vyzvánělo všemi kostelními zvony zároveň. K úkolům zvoníka také patřilo napsat jméno zemřelé osoby křídou na tabulku, vyvěšenou na kostelní věži - jednalo se tedy vlastně o předchůdce dnešních parte.

Kromě vyzvánění všemi zvony se smrt významné osoby ohlašuje i jinými způsoby, například vyvěšením černé vlajky nebo stažením vlajky na půl žerdi. Ke vzpomínce na mrtvé se někdy drží tzv. minuta ticha.

[editovat] Pohřeb

Podrobnější informace naleznete v článku Pohřeb.

Jako pohřeb se označuje rituál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, symbolické vymezení jeho odchodu ze společnosti. Přesto, že každé náboženství a kultura mají pohřební ceremoniál a pohřební zvyky odlišné, v některých rysech se navzájem podobají - například většinou se nějakým způsobem poukáže na to, co zemřelého přetrvá (jeho potomci, jeho dílo, jeho nesmrtelná duše).[5]

[editovat] Náhledy na smrt

Smrt může být v závislosti na světonázoru posuzujícího ukončením života nebo jeho proměnou. Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Ve společnostech, kde žije v jedné domácnosti více generací a smrt člena rodiny je tedy běžnější událost, bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný, bývá chápána jako nutná součást života. V moderní společnosti je smrt do značné míry tabuizována, zpravidla chápána tragicky a očekávána s obavami. [6]

Jednotlivé náboženské a někdy i filosofické systémy mají obvykle velice důkladně a konzistentně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného - pokud připouštějí, že něco jako nesmrtelná duše vůbec existuje. Pro mnohá náboženství je ostatně příprava člověka na smrt a její "vysvětlení" jejich hlavních funkcí.

[editovat] Posmrtný život

  • Jiná forma bytí - Řada náboženských systémů předpokládá existenci nehmotné nesmrtelné duše, která přetrvá smrt a žije dál, obvykle mimo hmotný svět živých. Často se pojí s koncepty nebe a pekla. Tento pohled postulují abrahámovská náboženství (křesťanství, islám, judaismus). Smrt je zde pouze odchodem z tohoto světa, často za lepší a krásnější částí života. V křesťanském pojetí se člověk po smrti dočká spravedlivého rozsudku svých činů.
  • Reinkarnace - Zejména podle východních náboženství může docházet k reinkarnaci, tj. převtělení duše zemřelého do nového člověka (či případně k převtělování duše mezi jednotlivými živými organismy). Některé předpokládají finální osvobození zasloužilé duše od tohoto procesu.

[editovat] Konec existence

Názor, že smrt zcela ukončuje existenci daného člověka, je typický pro ateistické a materialistické náhledy na svět, které popírají existenci nehmotné nesmrtelné duše. Z tohoto hlediska se po smrti zvyšuje entropie a následuje postupná dekompozice (rozklad) těla.

[editovat] Smrt v mytologii a pověstech

Smrt a posmrtný život bývá důležitou (často i klíčovou) součástí různých mytologií. Potýkají se zejména s těmito otázkami:

  • čas smrti - lidé měli zpravidla smrt spojenu s pocity úzkosti, a proto se ji snažili nějakým způsobem oddálit, nebo alespoň zjistit, kdy přesně nastane, kolik člověku ještě zbývá času.
  • mechanismus smrti - lidé si zpravidla smrt představovali jako bytost, která oddělí duši zemřelého od jeho těla
  • život po životě - mytologie se snaží zodpovědět otázku, co se s duší člověka děje po smrti, v mnoha pověstech se zemřelí mohou za určitých okolností vracet do světa živých

[editovat] Čas smrti

O lišaji smrtihlavovi se lidé domnívali, že přináší smrt

Ve většině kultur panovala víra, že člověk má hodinu smrti dopředu přesně stanovanu. Magickými praktikami pak bylo možné okamžik smrti zjistit. Užívala se k tomu nepřeberná škála technik. Některé příklady:[7][8]

  • sny - sen o černém psu, bílé koze, kalné vodě atd. zvěstuje, že člověk nebo někdo z jeho blízkých zemře
  • zvířata - smrt ohlašují některá zvířata: houkání sýčka (lidé říkali, že sýček svým hlasem volá: "Pojď!", zve lidi do záhrobí), černá kočka přeběhne přes cestu, žluva létá kolem domu, lišaj smrtihlav i jiné můry, havran, vytí psa, bučení dobytka, vrzání červotoče. Když člověk uslyší kukačku, má počítat, kolikrát zakuká - podle toho určí, kolik mu ještě zbývá let. O štědrovečerní půlnoci si domácí zvířata prý lidským hlasem vyprávějí o tom, kdo zemře. Do roka zemře člověk, který poraní nebo zabije hada, žijícího pod prahem domu (věřilo se, že je to přeměněný skřítek, ochránce domácnosti).
  • přírodní jevy - padající hvězda, náhlé zhasnutí světla, zvlhlá sůl, padající omítka, bouchnutí na půdě domu. Dítě narozené v pátek prý do roka zemře.
  • štědrovečerní zvyky mající určit, kdo do roka zemře - kdo v rozkrojeném jablku najde kříž, kdo si rozlouskne prázdný ořech, lití olova: kdo si ulije rakev, lopatu
  • mytické bytosti, jejichž zjevení ohlašuje smrt:
    • bánší - víla z irských pověstí, která prý svým kvílením ohlašuje smrt někoho v domě,
    • bílá paní - duše zemřelého předka, jejíž zjevení ohlašuje smrt někoho ze členů šlechtické rodiny,
    • Meluzína - víla z francouzských pověstí, která svým zjevěním zvěstuje smrt vlastníka hradu Lusignan.

[editovat] Nekrangelie

Nekrangelie (slovo vzniklo složením řeckého νεκρός (nekrós, „mrtvý, zemřelý“) a άγγελος (angelos, „posel“) se nazývá okultní jev, při němž se umírající osoba nějakým způsobem projeví člověku, zpravidla příbuznému nebo jinak blízkému, a podá mu tak zprávu – buď o svém úmrtí, nebo někdy i jinou důležitou informaci, kterou mu za života nestihla sdělit – kam ukryla poklad, komu odkazuje majetek, kdo nese vinu na její smrti, varuje příbuzného před nebezpečím apod.[9] Nekrangelie může mít celou řadu podob. Příklady:

  • Člověku se zastaví hodinky právě v okamžiku, kdy jeho příbuzný zemřel.
  • Člověk slyší z dálky hlas umírajícího.
  • Ze zdi spadne zrcadlo, a ohlašuje tak úmrtí.
  • Fotografie umírajícího náhle zamrká.
  • Odmítnutý muž se zjeví na svatbě své vyvolené.
  • Člověk slyší v domě tajemnou hudbu.
  • Často se nekrangelie projevuje ve snu – člověku se zdá o umírajícím a ten právě oné noci zemře.

[editovat] Oddálení smrti

Lidé se snažili smrt oddálit, oklamat, odehnat ji od sebe. Často si život představovali jako hořící svíci - když svíce dohoří, život zanikne. Smrt bylo možno oklamat tak, že si člověk svou svíci prodloužil o svíci někoho jiného.

[editovat] Přivolání smrti

Podobně, jako se lidé snažili smrt zahnat od sebe a své rodiny, jindy naopak usilovali přivolat ji na své nepřátele pomocí kletby. Přivolání smrti kletbou a pozvání k božímu soudu se označuje jako thanatobolie. Z historie jsou známy případy, kdy kletba skutečně došla svého naplnění. Zřejmě nejznámější je případ posledního velmistra řádu templářů Jacqua de Molay, který po svém nespravedlivém odsouzení k smrti upálením proklel francouzského krále Filipa IV. a papeže Klementa V. Oba prokletí krátce na to zemřeli.

V českých zemích je nejznámější pověst o vůdci Chodů Janu Sladkém Kozinovi, který údajně uvrhl kletbu na pána Wolfa Maxmiliána Lamingera, že se do roka a do dne setkají u božího soudu. Laminger skutečně za necelý rok nato zemřel. Syndrom thanatobolie se proto někdy označuje také jako lamingerismus.[10]

[editovat] Nesmrtelnost

Jin a jang jsou symbolem věčnosti

Některé postavy z pověstí jsou nesmrtelné - především antičtí bohové (narozdíl od např. severských bohů). Lidem měl nesmrtelnost zajistit elixír mládí; některé postavy z pověstí byly téměř nezranitelné - známý je například hrdina trojské války Achilles, nebo severský drakobijce Sigurd. Ve středověku panovala víra v apoštola Jana, který bude vládnout své blažené říši až do posledního soudu. V období zámořských objevů se někteří mořeplavci snažili říši apoštola Jana najít, zejména v Africe a Jižní Americe.

Po nesmrtelnosti ovšem lidé zpravidla netoužili a pokud je nějaká osoba v pověsti nesmrtelná, je to chápáno jako prokletí. Známá je pověst o věčném Židovi Ahasverovi, který se vysmíval týranému Kristu a za trest musí bloudit světem až do posledního soudu. Pověst je poprvé doložena ve 13. století.[11]

Jiným příkladem je Bludný Holanďan, kapitán lodi, který se rouhal, když plul v bouři, a proto se musí navždy plavit proti větru.

[editovat] Personifikace smrti

Lidé si představovali, že duši umírajícího si odnese nějaká bytost - bůh, anděl, nebo jiná mytická bytost. Další bytosti ji pak provázely na cestě do posmrtného života, soudily jeho hříchy, nebo na něj dohlížely v zásvětí. Tyto bytosti se v každé kulutře liší, ale některé prvky jsou podobné.

[editovat] Starověký Egypt

Egyptským bohem smrti, mumifikace a pohřebišť je Anup, bůh se šakalí hlavou, jeden z nejvýznamnějších egyptských bohů. Později se k němu v mytologii připojil Usir, vládce podsvětí.

[editovat] Starověké Řecko

Bohem smrti v Řecku je Thanatos, zobrazovaný jako mladý muž s křídly, který přilétá, aby uhasil pochodeň života. Jeho bratrem - dvojčetem je Hypnos, bůh spánku. Jsou synové bohyně noci - Nyx. Řekové tím vyjádřili jednak představu, že spánek a smrt jsou si podobné, a také fakt, že lidé často umírají v noci během spánku. Jejich sourozencem je také Charón, převozník, který převáží duše zemřelých do podsvětí. Podsvětní říši vládne bůh Hádés. Bránu do podsvětí hlídá strašlívý tříhlavý pes Kerberos.

[editovat] Starověký Řím

Ve starověkém Římě byly bytosti velmi podobné řecké mytologii, jen měly jiná jména. Bohem smrti je Mors, bohem římského podsvětí bůh Pluto.

[editovat] Keltská mytologie

V Irsku podle keltské mytologie je strážcem brány do podsvětí bůh Donn, syn boha Míla. Brána se nachází na skalnatém ostrůvku Tech nDuinn, kde má Donn své sídlo.

[editovat] Severská mytologie

V severské mytologii se rozlišují mrtví, kteří padli v boji, a ti, kteří zemřeli např. stářím nebo nemocí. Z padlých hrdinů jsou vybráni ti nejudatnější valkýrami, které je odnesou do Valhaly - síně padlých, v níž budou čekat na ragnarok, poslední bitvu. Ostatní zemřelí odcházejí do temné říše Helheimu, jíž vládne bohyně Hel. Výjimku představují ještě utopení námořníci, jejichž duše přebývají u bohyně Rán.

[editovat] Slovanská mytologie

Ve slovanské mytologii postavu smrti zosobňovala bohyně Morana. Je prý velmi krásná. Je rovněž vládkyní zimy; na některých vesnicích se dodnes udržuje zvyk "vynášení smrti", kdy na jaře lidé vyrobí ze slámy a starých hadrů postavu (označovanou jako Morana, Mařena, Smrtholka), kterou pak hodí ze skály nebo z mostu, případně ji spálí v ohni. Je to spojeno s lidovou slavností, která má oslavit příchod jara, u nás tento zvyk splývá s pálením čarodějnic.

Zvyk vynášení smrti je doložen už od 14. století.[12]

[editovat] Středověk v Evropě

Typická personifikace smrti - kostlivec s kosou

Ve středověku si lidé představovali smrt jako kostlivce s kosou nebo mečem (Smrtka, Smrťák). Není bez zajímavosti, že v některých zemích byl považován spíš za osobu mužského pohlaví (Německo), jinde spíše ženského (české země). Zpodobnění smrti se často objevuje na obrazech tzv. tance smrti (danse macabre), v němž kostlivec-smrt tančí v čele průvodu lidí. Tato a jiná zpodobnění smrti slouží jako memento mori (pamatuj na smrt) - člověk nemá zapomínat na smrt a žít ctnostným životem, aby nezemřel ve hříchu.

[editovat] Vracení zemřelých

Podrobnější informace naleznete v článku Nemrtvý.

Osoba, která po smrti nedojde pokoje a vrací se do světa živých, se obecně nazývá revenant (z francouzského revenir, znovu se objevovat), česky se označuje jako nemrtvý nebo oživlý mrtvý. Jednotlivé druhy zjevení pak dostávají označení podle svých projevů – mezi revenanty patří například duch, přízrak, oživlý kostlivec, ohnivý muž (přízrak podvodníka), bludička (nepokojná duše zemřelého) nebo upír, mezi oživlé mrtvé patří také zombie.[13]

[editovat] Nekromantie

Podrobnější informace naleznete v článku Nekromantie.

Pokud se člověk pokouší pomocí magických praktik přivolat zemřelého a vyzvědět od něj nějakou informaci, jde o formu věštění, která se označuje jako nekromantie.

[editovat] Smrt v umění

Záležitosti související se smrtí jsou častým motivem strašidelných příběhů, filmových i knižních hororů a tajuplných povídek.

[editovat] Personifikace smrti

[editovat] Ohlášení smrti

  • Film:
    • Tim Burton: Velká ryba - historka o černé vráně, která zvěstuje smrt; v oku čarodějnice může člověk vidět, jak zemře
    • Gore Verbinski: Kruh - smrt je lidem zvěstována telefonem sedm dní předem

[editovat] Nesmrtelnost

[editovat] Ostatní

[editovat] Reference

  1. ↑ ROSYPAL, Stanislav. Nový přehled biologie. Praha : Scientia, 2003. ISBN 80-7183-268-5. s. 458.
  2. ↑ a b Midgley, R. et al. (1993): Rodinná encyklopedie zdraví, nakl. Gemini, spol. s.r.o., Praha, z anglického originálu
  3. ↑ a b c d BALÁŽ, Vojtech, et al. Smrt jako součást života. Praha : NIDM, 2008. Dostupné online.
  4. ↑ Velký sociologický slovník. Praha : Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3. s. 1001.
  5. ↑ JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0. s. 218.
  6. ↑ JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0. s. 218.
  7. ↑ BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek, (Věcná část O-Ž). Praha : Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1713-8. s. 928-929.
  8. ↑ ZÍBRT, Čeněk. Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku. Český lid, 1899, roč. 8, s. 32, 98-100.
  9. ↑ VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9. s. 191-192.
  10. ↑ VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9. s. 213.
  11. ↑ VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9. s. 189.
  12. ↑ BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek, (Věcná část O-Ž). Praha : Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1713-8. s. 1166.
  13. ↑ STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha : Paseka, 1991. s. 49.

[editovat] Související články

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

multimediální obsah na Commons
slovníková definice na Wikislovníku.
citáty na Wikicitátech.

[editovat] Literatura

  • ARIÉS, Philippe. Dějiny smrti I - II. Praha : Argo, 2000.
  • VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava : Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9.

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt“