Reinkarnace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Reinkarnace (doslovný překlad znovuvtělování, česky převtělování) je označení filosofického, nebo náboženského konceptu, který tvrdí, že se duše (individuální myšlenková energie) člověka po fyzické smrti jeho těla, na konci jednoho života, znovuzrodí v novém fyzickém těle, respektive při početí nové lidské bytosti znovu vstupuje do hry.

Reinkarnace je ve filosofii i nábožensvích úzce spojena se zákonem karmy, zákonem příčiny a následku, kde pozitivní, či negativní myšlenky a činy v jednom životě přímo ovlivňují podmínky, kvalitativní kontury a část událostí života dalšího. Pozitivní myšlenky a činy pozitivně, negativní myšlenky a činy negativně.

V některých náboženských tradicích je popisována možnost reinkarnace lidské duše do zvířat, nebo naopak, duší zvířecích do lidských těl, případně lidských duší do různých mytologických nadpozemských, či pekelných sfér, opět podle zásluh, či hříchů konkrétní bytosti. Tyto verze však nejsou jednotné a všeobecně příjmané i v rámci jednotlivých tradic, patří spíše k lidové úrovni nauk a nezřídka jsou výsledkem smíšení různých filosofických a náboženských konceptů, či snahy kněžstva zjednodušit filosofické koncepty pro běžné obyvatelstvo.

Reinkarnace je centrálním principem indických náboženství, ale byla uznávána i historickými osobnostmi jako byl např. Pythagoras, Platon a Sokrates. Je také běžnou vírou keltských druidů, členů theosofické společnosti, kmenů na Sibiři, v západní Africe, severní Americe, či Austrálii.



Buddhismus[editovat | editovat zdroj]

Někteří buddhisté používají výrazu znovuzrozování, jelikož takový termín nevyvolává představu, že se musí něco převtělovat z jednoho těla do druhého. Buddhismus učí o ne-já, neboli že reinkarnace je proud neustále vznikající a zanikající mysli, a proto nelze říci, že by právě jedna a ta samá mysl přecházela z jednoho života do druhého. Zánik mysli z předcházejícího života je jen jakousi karmickou příčinou pro vytvoření mysli nové. Vadžrajánový buddhismus učí o nekončících cyklech zrození mezi 6 hlavními dimenzemi čili lókami:

  1. pekelná říše
  2. dimenze hladových duchů
  3. zvířecí říše
  4. říše lidských bytostí
  5. dimenze polobohů
  6. dimenze bohů

Čím větší zásluhy (neboli akumulace dobrých skutků) se během nekonečného toku reinkarnace mysli nashromáždí, tím ve vyšší sféře se nová bytost zrodí. Poté, co bytost z dimenze bohů nakonec umírá, následuje další zrození nové bytosti v některé z pekelných dimenzí a celý cyklus se opakuje od počátku znovu. Proto je smyslem buddhistického učení vymanit se z tohoto nekončícího koloběhu iluzorních zrození.

Hinduismus[editovat | editovat zdroj]

Podle moderního pohledu na datování Véd se v hinduismu rozvinulo učení o reinkarnaci teprve po konci védského období s objevem upanišadové literatury (od roku 700 př. n. l.) a klasickou podobu dostalo v Bhagavadgítě.

Podle hinduistického pohledu je každá osoba nesmrtelné „já“ (átman), které se po smrti těla převtělí do nově narozené bytosti. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech (karma). Karma vychází z dharmy, etického světového řádu, ve kterém všechny činy podle zákona příčiny a následku určují budoucí opětovné zrození. To se může odehrát na tomto světě, v lidské či zvířecí podobě, nebo v nebeských či pekelných světech. Pobyt v nich může trvat různě dlouhou dobu, ovšem v žádném případě není věčný (jelikož jsou tyto světy součástí hmotného vesmíru, zanikají společně s ním). Po nějaké době se jedinec znovu narodí na Zemi a cyklus pokračuje až do definitivního vysvobození (mókša). Tento karmický světový řád se chová jako přírodní zákon, kategorie jako trest nebo odměna zde neplatí.

Zatímco některé hinduistické směry považují karmický zákon za neoblomný a pouze jedinec sám je podle nich odpovědný za své vysvobození, jiné důvěřují v božskou milost, která může karmické dědictví vymazat a člověka spasit. Tato božská pomoc je významným tématem hinduistických modliteb.

Cílem hinduistů je překonání tohoto věčného a utrpením naplněného koloběhu vznikání a zanikání. Tradice zná tři klasické cesty k vysvobození (mókša nebo mukti): Cesta vědění (Džňána márga), Cesta činu (Karma márga) a Cesta oddanosti Bhakti márga. Mnozí myslitelé (například Svámí Vivékánanda) k nim přiřazují ještě čtvrtou cestu, kterou je Rádža jóga, 'Královská jóga', která je spojena s tělesným cvičením a meditací. V deváté kapitole Bhagavad gíty je rádža jóga ztotožněna s Bhakti jógou.

Antické Řecko a Řím[editovat | editovat zdroj]

Známí řečtí filosofové zastávající reinkarnační teorii byli Pythagoras (kolem roku 600 př. n. l.), Empedoklés a Platón (oba 5. století. př. n. l.). Učili, že nesmrtelná duše se musí převtělovat, buď kvůli vnitřní nutnosti nebo za účelem morální očisty, do nové formy zahrnující i zvířecí a rostlinný svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání.

Následné myšlenkové směry novoplatónismus a novopythagoreismus reinkarnační teorii zastávaly dál, ale jednotliví myslitelé se lišili v názoru, zda se převtělování do zvířat má chápat doslova (Plotinos) nebo jen metaforicky (Porphyrius). Plátónovo morální hledisko nalezneme především u Plútarcha a Vergilia.

Judaismus[editovat | editovat zdroj]

Judaismu je, stejně jako křesťanství a islámu, koncept reinkarnace cizí, zejména kvůli přesvědčení o vzkříšení jediného těla, které je nedílnou součástí člověka, lidské identity. Nicméně koncept převtělování (gilgul) se dostal do některých proudů židovské mystiky, kabaly, pravděpodobně ve středověku vlivem katarského hnutí.

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanství je, spolu s židovstvím a islámem, jedním ze světových náboženství, kterému je koncept reinkarnace cizí[zdroj?] , neboť předkládá víru o člověku jako o psychicko-somatické osobní jednotě, kdy člověk po ukončení běhu svého jediného života čeká na vzkříšení těla, které je v naprostém protikladu s opakovaným převtělováním. Víra v reinkarnaci se však v době vzniku křesťanství vyskytovala u některrých heterodoxních proudů, např. u některých gnostických škol. Církev se však již od počátku proti metempsychóze vymezovala, což lze shledat např. u sv. Ireneje z Lyonu, Tertulliana či Origena, který koncept metempsychózy rovněž napadal.[zdroj?]

Podle některých autorů s jistým vhledem do této záležitosti (např. Jan Konfršt, Paul Brunton, Eduard Tomáš, Míla Tomášová) byla naopak myšlenka reinkarnace vlastní i samotnému historickému Ježíši z Nazareta (aramejská, původní forma jména Ježíš je "Ješhua"). Podle této teorie byla tato zákonitost reinkarnace, kdy se lidská duše po smrti fyzického těla znovu vtěluje skrze početí nového lidského těla a života, Ježíšovi dobře znám a jím samotným šířen, společně s přidruženým učením o zákoně vyrovnání příčiny a následku. Déle, podle těchto tvrzení, mnoho křesťanských gnostických komunit prvního století udržovalo nadále víru v reinkarnaci, ale během dalších desetiletí a staletí se stali nepohodlnými západním křesťanským organizovaným církvím. Tyto organizované církve, které v zájmu rozšiřování své ideologické převahy a zvětšující se světské moci již zmíněné gnostické komunity nejprve exkomunikovaly, po té zakázaly jejich psané prameny a systematicky po nich zahlazovaly stopy.

Drúzové[editovat | editovat zdroj]

V islámu nalezneme víru v reinkarnaci pouze u menšinové sekty drúzů, podle nichž se člověk může narodit opět jen jako člověk, nikoli tedy ve zvířecí podobě.

Teosofie[editovat | editovat zdroj]

V teosofii zavedla učení o převtělování poprvé Helena Petrovna Blavatská, která tento koncept východních náboženství zkombinovala s konceptem evoluce. Duše se v jednotlivých životech zdokonaluje a stoupá stále k vyšším stavům bytí, přičemž zde na rozdíl od hinduismu a buddhismu nejsou možné žádné návraty na nižší stupně existence. Cílem je v tomto učení dosažení dokonalosti jedince.

Tento pohled byl s menšími úpravami převzat většinou nových esoterických směrů, jako je například antroposofie nebo hnutí New Age.

Postoj moderní vědy[editovat | editovat zdroj]

Většinový názor je odmítavý[zdroj?], protože proces reinkarnace nelze postihnout lidskými smysly ani zaznamenat přístroji. Argumentují tím[zdroj?], že existence duše jako nehmotného řídícího subjektu a podstaty vědomí je vyloučena především fyziologickou absencí komunikačních možností mezi něčím nehmotným a tělem. V údobích lidstva, kdy populace narůstala podle geometrické řady, byl by duší pro inkarnace i reinkarnace nedostatek. Představa o samovolném vzniku věčné substance s vědomím a s vlastnostmi připisovanými duši, v procesu dělení embryonálních buněk v matce nebo ve zkumavce, je při tom vyloučena - dala by se jinak uskutečnit i její laboratorní velkovýroba. Člověk má dokonalý mozek, v němž může být nejméně 10exp27000000 paměťových neuronových spojů (počet atomů ve známém vesmíru je odhadován na 10exp66). Za duši těla pokládají činnost centrální nervové soustavy s její takovými téměř nekonečnými možnostmi a schopnostmi. Výjimkou v tomto ohledu bývají vědci zkoumající zážitky blízké smrti, spontánní vzpomínky na údajné minulé životy u dětí a zabývající se reinkarnační regresní terapií.

Thomas Huxley, slavný anglický biolog, považoval reinkarnaci za přijatelnou a pojednal o ní ve své knize Evolution and Ethics and other Essays. Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson ve svých knihách. Nejznámějších z nich je Twenty Cases Suggestive of Reincarnation.

Otherkin[editovat | editovat zdroj]

Reinkarnace se objevuje i u subkultury otherkinů, která věří tomu, že pokud se může převtělovat člověk do jiných forem, tak by to měli dokázat i jiní tvorové, včetně těch, kteří původně neměli hmotné tělo (astrální bytosti).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Cayce, Edgar: Tajemství reinkarnace — pravda o lidech, jež žili více než jednou a co to pro nás znamená. Vyd. 1. Bratislava, Eko-konzult 1998. ISBN 80-88809-49-5
  • Dethlefsen, Thorwald: Znovuzrození — setkání s lidmi, kteří vyprávějí o svých minulých životech. Praha, Pragma, 1997. ISBN 80-7205-431-7
  • Dethlefsen, Thorwald: Reinkarnace — zážitky z minulých životů a jejich léčivé účinky. Praha, Pragma, 2001. ISBN 80-7205-771-5
  • Foučková, Marta: Jsem. Praha 1996. ISBN 80-902177-0-2
  • Foučková, Marta: Já jsem. Praha 1997. ISBN 80-902177-1-0
  • Ondračka, Lubomír: „Védské představy o posmrtném životě a formování konceptu přerozování“, in: R. Chlup (vyd.), Pojetí duše v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2007, s. 223-266. ISBN 978-80-86685-82-3
  • Palka, Jiří: Převtělování — Jak byla prokázána existence převtělování. Léčebná metoda využívající vzpomínky na minulé životy v hypnóze, polohypnóze atd. … a jiné důkazy. 1. vyd. Frýdek-Místek, Iris RR, 1994. ISBN 80-901039-8-7
  • Palka, Jiří: Převtělování a karma. 1. soubor. vyd. Jablonec nad Nisou 1995. ISBN 80-900066-5-5
  • Palka, Jiří: Důkazy o existenci převtělování a karmy. Jablonec nad Nisou 1999

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]