Antroposofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Budova Goetheanum ve švýcarském Dornachu, sídlo učení antroposofie

Antroposofie (někdy též anthroposofie či antropozofie) je esoterická nauka odvozená od teosofie nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů. Antroposofie se „při prozkoumávání duchovního světa zaměřuje na dosáhnutí přesnosti a srozumitelnosti přírodovědeckého výzkumu fyzického světa“.[1] Založená byla rakouským filosofem Rudolfem Steinerem (18611925).[2]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Název je odvozen z řeckého anthrópos ("člověk") a sofia ("moudrost") v záměrném kontrastu k označení teosofie poté, co se Steiner rozešel s Theosofickou společností Annie Besantové. Antroposofie mimo jiné vychází z teosofie rosekruciánů, kterou, jak sám Steiner říká: „přizpůsobil do formy přiměřené dnešní době“. Později jsou do ní stále častěji vnášeny prvky křesťanství.[3] Antroposofie byla velmi rozšířena počátkem 20. století a v její střízlivější podobě je základem kontroverzní (steinerovské) waldorfské pedagogiky.[4] V praxi je antroposofická filozofie využívána zejména při výuce pacientů s duševními poruchami (Camphillské hnutí), při alternativním způsobu hospodaření (biodynamickém zemědělství), v antroposofické medicíně (kombinace alternativní, homeopatické a bylinkářské medicíny)[5] a v etickém bankovnictví (sociální alternativa bankovních půjček a investic).[1][6] Antroposofická společnost má své mezinárodní sídlo (Goetheanum) v Dornachu ve Švýcarsku.

Gnozeologie[editovat | editovat zdroj]

Steiner sám charakterizuje antroposofii těmito slovy: Jako antroposofii označuji vědecký výzkum duchovního světa, který prohlédá jednostrannosti pouhého poznávání přírody i jednostrannosti obvyklé mystiky a který, než se pokusí proniknout do nadsmyslového světa, nejprve v poznávající duši rozvíjí síly, které běžné vědomí ani běžná věda nepoužívá, a které umožňují do něho proniknout.[7]

Metafyzika[editovat | editovat zdroj]

Člověk podle Steinera existuje od samého počátku vývoje kosmu. Vývoj vesmíru není ničím jiným než postupným vývojem a osvobozováním člověka. Ten byl zprvu duchovní bytostí žijící v oblasti božského duchovního světa. Od něho se lidé odpoutali a propadli se tak do hmotného světa, ze kterého nyní postupně stoupají a obohaceni se vracejí ke světu duchovnímu. Protože se člověk vyvíjí současně s okolním světem, má jeho vývoj zákonité souvislosti s neživou i živou přírodou, se sluncem i planetami a lze mezi nimi nalézt četné paralely.

Antroposofické učení předpokládá, že člověk je tvořen 1. tělem, 2. duší a 3. duchem a že smrtelné tělo podléhá zákonům dědičnosti, duše osudu, duch zákonům reinkarnace (znovuvtělení).[8] Základní hmotnou část lidské bytosti představuje podle antroposofie fyzické tělo složené z „minerálů“. Oživujícím elementem jinak mrtvé hmoty je éterné tělo (životní tělo, tělo utvářejících sil). Astrální tělo (duševní tělo, tělo pocitové) dává bytosti vědomí, možnost vnímat a schopnost přetvářet vnější podněty na vnitřní prožitky.

Za specificky lidský rys pokládal Steiner čtvrtý článek, jímž je 4. já. Jeho hlavním projevem je vědomí vlastní existence a schopnost regulovat své city a pudy myšlením, což již ostatní živočichové nedovedou. Schránu nesoucí lidské já Steiner v raném období označoval termínem kauzální tělo.

Podle Rudolfa Steinera dále existují vyšší články člověka, kterými jsou: 5. manas (duše vědomá, „duchovní já“) (tzv. „obrácené já“), 6. buddhi („životní duch“), 7. átman („duchovní člověk“).[3]

Chápání ducha, v souladu s duchovní vědou, nemá být podle Steinera pouze teoretickým názorem, ale má být obsahem života a životní silou. Jen když se učiníme schopnými zesílit své chápání světa tak, že se toto chápání stane v nás skutečně živým, pak pochopení splní svoji vlastní úlohu. Pro ty, kdo se zcela ze své svobodné vůle rozhodnou pracovat na zušlechtění své duchoví bytosti, aby mohli vstoupit na stezku vyššího pokroku, Steiner sestavil základní poučky a vysvětlivky, jak musí být postupováno při meditování či cvičeních a k čemu meditování a cvičení vede.

Kritika antroposofie[editovat | editovat zdroj]

Volkmar Wölk ve své knize o Ekofašismu tvrdí, že podle Steinerovy esoterické evoluční teorie, která je součástí antroposofie, se lidstvo dělí na jednotlivé rasy či plemena.[9] Řady ras se během tisíciletí postupně vyvíjely, přičemž každá z nových se vyznačovala oproti předchozím vyšší úrovní rozvoje vnitřního vědomí.[10] Tato rasová teorie, postavená na stejné doktríně jako teosofie, je podle Staudenmaiera a Biehlové integrální součástí antroposofické kosmologie.[11]

Český klub skeptiků Sisyfos hodnotí Steinerovo učení slovy: „Převážná většina jeho názorů jsou buď náboženské nebo okultní představy a především vlastní absurdní fantazie, které jsou v rozporu s vědeckými poznatky evolučními, fyzikálními i medicínskými. Jeho učení patří do takových oblastí, jako je pseudověda, mystika a magie.“[12] Zároveň upozorňuje na to, že žádná ze Steinerových předpovědí se neuskutečnila.[12]

Steiner přijal od mateřské O.T.O. chartu pro vlastní lóži nazvanou Mysteria Mystica Aeterna. Steiner tvrdí, že z O.T.O. nepřevzal absolutně nic, kromě formálního práva pokračovat v historickém následnictví symbolicko-rituální činnosti. I navzdory tomuto vysvětlení je na antroposofické společenství kriticky nahlíženo jinými společenstvími. Proč však přijal od O.T.O. chartu pro vlastní lóži? O Steinerově učení je těžké říct něco opravdu jednoduchého a srozumitelného.

Jiří Heřt ze sdružení českých skeptiků Sisyfos se o to pokusil a o pramenech antroposofie napsal, že ve Steinerově díle lze nalézt prvky předkřesťanských filozofů i prvky pohanské, stejně jako hlasy gnosticismu. Píše také, že ze středověkého okultismu se tam pak ozývá alchymie a astrologie a své stopy zanechal i spiritismus. Z toho totiž vzešla teosofie, která se bohatě inspirovala hinduismem a buddhismem, od kterých převzala víru v reinkarnaci a karmu. Tvrdí, že antroposofie je věda i když je založena na duchovních základech. Rudolf Steiner se zcela vědomě rozhodl odmítnout vědeckou metodu a nahradil poznatky vědy hlásáním zjevených pravd. Na tom základě založil pak osobitou pedagogiku jako součást svého absurdního vidění světa na základny jeho mystických vidění. Kanálem pro schopnosti mystického vidění bylo propojení s okultním spolkem O.T.O., kterým byl iniciován pro "vyšší" mystické cíle. Na rozdíl od teozofů kladl Steiner důraz na velmi svérázně chápanou křesťanskou tradici a byl také ovlivněn rozekruciánů. Jde tedy o dost divokou směs lecčeho, navíc smíchanou se Steinerovým osobním příspěvkem, ke kterému prý dospěl cestou mimosmyslového poznání (rozuměj telepaticky).

Steiner definoval svou antroposofii jako "cestu poznání, která vede duchovní obsah člověka k duchovnu vesmíru". Podle Heřta získával Steiner své "poznatky" pomocí hlubokého soustředění a meditace. Popisoval tři stupně poznávání: imaginativní, inspirativní a intuitivní. Tímto způsobem, soustavnou meditací, lze prý podle Steinera dospět k jasnovidectví(!). A získat tak přístup ke kosmické paměti (!). Podle svých slov prý Steiner, hluboce ponořený do kosmické paměti, přímo četl ve "virtuální knize poznání", kterou nazýval kronika Akáša. Jiří Heřt píše, že to slovo pochází z arabštiny a znamená astrální světlo. Steiner svým žákům sliboval, (nepravda) že se dostanou k iniciaci, budou zasvěceni a nakonec budou schopni jasnovidectví. Heřt také poznamenává, že se od jeho dob nikomu dalšímu nepodařilo číst v té kronice Akáša a celé antroposofické učení až do dnešních dob proto spočívá v reprodukci Steinerových myšlenek a citací z jeho díla.

Jiří Heřt převzal z nepublikované statě O. Štampacha zjednodušenou interpretaci Steinerovy nauky o člověku, která se na ilustraci tohoto systému bludů hodí. Člověk existuje od samého počátku vývoje kosmu. Vývoj vesmíru není ničím jiným než postupným vývojem a osvobozováním člověka. Ten byl zpočátku duchovní bytostí a stál v kosmické hierarchii hned pod devíti sférami božského duchovního světa. Od něho se lidé odpoutali a propadli se tak do hmotného světa, ze kterého nyní postupně stoupají a obohaceni se vracejí ke světu duchovnímu. Člověk se přitom vyvíjí ve stupních, opakovanými reinkarnacemi s přenosem karmy. V průběhu této cesty se člověk vyvíjí paralelně s celou zbylou přírodou, zbavuje se tíživé hmoty a svých temných stránek a předává je rostlinám a živočichům, což jsou v podstatě jen vedlejší produkty, odpady vývoje člověka. (vytrženo z kontextu)

Protože se člověk vyvíjí současně s okolním světem, má jeho vývoj zákonité souvislosti s neživou i živou přírodou, se sluncem a planetami a lze mezi nimi najít mnohé paralely: například sedm epoch vývoje člověka odpovídá počtu sedmi planet, dvanáct částí jeho těla odpovídá dvanácti znamením zvěrokruhu, jeho čtyři základní temperamenty čtyřem elementům přírody – vodě, ohni, zemi a vzduchu.

Kromě tohoto systému kosmologických bludů (subjektivní názor) Steiner ještě tvrdí, že lidstvo prošlo několika vývojovými etapami. První byla Lemuria, po ní následovala Atlantis (totožná s bájnou Atlantidou) a nyní žijeme v postatlantském období, které začalo v roce 7227 před naším letopočtem. Od tohoto času už uplynulo sedm epoch. Nyní prý žijeme v euroamerické epoše, která potrvá do roku 2573. A konec světa nastane prý v roce 3995, kdy lidé konečně znovu získají jasnovidecké schopnosti.

Rudolf Steiner přednesl budoucím učitelům první waldorfské školy sérii přednášek, jejichž stenografický záznam vyšel i v českém jazyce pod názvem Všeobecná nauka o člověku jako základ pedagogiky (1996). Steiner se v nich ohání karmou a žádá podporu vyšších duchovních mocností.

Další český skeptik Čeněk Zlatník se při jejich studiu nedokázal zbavit dojmu, že Steiner zakládá spíše náboženskou sektu a až v druhém plánu vzdělávací instituci.

Příznivci antroposofie[editovat | editovat zdroj]

Příznivci antroposofie byli a jsou i některé výrazné osobnosti veřejného života. Patří mezi ně např.:

V České republice se k antroposofii hlásí Klíčové hnutí Taťány Fischerové. Též v České republice existuje řada waldorfských škol založených na antroposofii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Robert McDermott, The Essential Steiner, ISBN 0-06-065345-0, pp. 3–11, 392–5
  2. Robert A. McDermott, "Rudolf Steiner and Anthroposophy", in Faivre and Needleman, Modern Esoteric Spirituality, ISBN 0-8245-1444-0, p. 288ff
  3. a b Rudolf Steiner, Theosofie rosekruciánů
  4. MALINA, Jaroslav, a kol. ANTROPOLOGICKÝ SLOVNÍK (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění) aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk [online]. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009, [cit. 2010-08-27]. Heslo antropozofie, s. 256. Dostupné online. ISBN 978-80-7204-560-0.  
  5. What is Anthroposophically Extended Medicine?
  6. Heiner Ullrich, "Rudolf Steiner", Prospects: the quarterly review of comparative education (Paris, UNESCO: International Bureau of Education), vol. XXIV, no. 3/4, 1994, p. 555–572.
  7. STEINER, Rudolf. Philosophie und Anthroposophie. Gesammelte Aufsätze. Dornach (Švýcarsko) : Rudolf Steiner-Nachlassverwaltung. ISBN 3727403500.  
  8. Ostravská univerzita – Pedagogická fakulta, Autor: Doc. PhDr. Josef Mrhač, CSc., Ostrava 2005, Poznámky a teze k základním pedagogickým kategoriím a pojmům, str.2
  9. WÖLK, Volkmar. Neue Trends im ökofaschistischen Netzwerk …. [s.l.] : [s.n.], 1991. S. 120-121. (německy) 
  10. BIEHL, Janet; STAUDENMAIER, Peter. Ekofašismus. [s.l.] : Votobia, 1999. ISBN 80-7198-355-1. S. 58-59. (česky) 
  11. BIEHL, Janet; STAUDENMAIER, Peter. Ekofašismus. [s.l.] : Votobia, 1999. ISBN 80-7198-355-1. S. 58. (česky) 
  12. a b HEŘT, Jiří. Stručný výkladový slovník českých skeptiků [online]. Český klub skeptiků Sisyfos, 2007-09-06, [cit. 2013-01-14]. Heslo Antroposofie. Dostupné online.  
  13. ^ Robert Fulford, "Bellow: the novelist as homespun philosopher", The National Post, October 23, 2000
  14. ^ Books and Writers, Andrey Bely
  15. J.D. Elsworth, Andrej Bely:A Critical Study of the Novels, Cambridge:1983, cf. [1]
  16. ^ John F. Moffitt, "Occultism in Avant-Garde Art: The Case of Joseph Beuys", Art Journal, Vol. 50, No. 1, (Spring, 1991), pp. 96–98
  17. Peg Weiss, "Kandinsky and Old Russia: The Artist as Ethnographer and Shaman", The Slavic and East European Journal, Vol. 41, No. 2 (Summer, 1997), pp. 371–373
  18. Arts Ablaze, Kandinsky: The Path to Abstraction 1908–1922
  19. Layla Alexander Garrett on Tarkovsky
  20. Bruno Walter, "Mein Weg zur Anthroposophie". In: Das Goetheanum 52 (1961), 418–2

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

vlastní stránky, příznivci:

kritika, skeptici: