Pohřeb

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pohřeb papeže Jana Pavla II.

Pohřeb, nářečně též funus, může znamenat

Pohřební obřad[editovat | editovat zdroj]

Luteránská zámurská kniha s pohřebními obřady (Miháo Bakoš: Nouvi Gráduvál, 1789.)

Je ceremoniál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, obvykle spojený s uložením ostatků zesnulého, nejčastěji pohřbením do země nebo spálením (kremace). Pohřební obřady patří k nejstarším známkám lidské kultury a téměř vždy vyjadřovaly nějakou formu představy o posmrtném životě (viz níže, způsoby pohřbívání). Moderní společnosti na takové představy masově rezignují a pohřební obřad je tak často setkáním přátel zemřelého a nanejvýš symbolickým rozloučením. V České republice se značná část zemřelých spaluje bez obřadu.

Náboženský pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Církve a náboženské společnosti vesměs předpokládají, že lidská osoba smrtí úplně nekončí a i tělu zemřelého přísluší jistá úcta; tyto představy vyjadřují také v pohřebním obřadu. Většina náboženství hovoří v této souvislosti o nesmrtelné duši, pro židovství a křesťanství je důležitá i představa soudu a vzkříšení.

Křesťanský pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev považuje pohřeb za svátostinu, jejímž účelem je vyprosit zemřelému duchovní pomoc, prokázat úctu jeho tělu a pozůstalým dodat útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem.[1] Tradiční křesťanský pohřeb v České republice se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí slavnostního katolického pohřbu může být mše svatá, buďto před cestou na hřbitov, anebo častěji po pohřbu (tzv. zádušní mše neboli rekviem). Křesťanské církve – zejména katolická – se pohřbu žehem (stejně jako židé) dlouho bránily, protože v něm viděly symbolické popření duše zemřelé osoby (omezit kremace propagací pohřbů do země se například snažil katolický spolek Arimatheum); od poloviny 20. století se však i katolické pohřby konají v krematoriích. V současné době, zejména ve městech, se většina zemřelých pohřbívá žehem (spálením) a obřad rozloučení se koná v krematoriu, případně v kostele před odvozem do krematoria. Po kremaci někdy následuje zádušní mše, případně prosté uložení urny s modlitbou.

Židovský pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Tradiční halachický židovský pohřeb viz Židovský způsob pohřbívání, v současné době je však u nás velmi vzácný.

Občanský pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Občanské pohřby se dnes konají vesměs v krematoriu, obvykle s hudbou a květinami, někdy i s projevy přátel zemřelého. Urna se ukládá na hřbitov, případně se popel zemřelého rozptyluje ve zvláštní části hřbitova.

Způsoby pohřbívání[editovat | editovat zdroj]

V současné době se zemřelí pohřbívají buď do země, spálením a uložením urny, případně spálením a rozptylem. Pohřeb do země je patrně nejstarší a nejběžnější, ale i pohřeb žehem se vyskytuje v mnoha starých kulturách. Ve starých a mimoevropských kulturách se však vyskytují i jiné způsoby, které vyjadřují na jedné straně úctu k zemřelému, na druhé straně i jistou obavu před ním. Jedním z takových způsobů je endokanibalismus, kdy se mrtvola usuší a spálí a popel, smíchaný například s banánovou kaší, pozůstalí při slavnosti společně snědí.[2] Poměrně rozšířené byly i tak zvané dvoufázové pohřby, kdy se mrtvola nejprve vynese mimo sídliště (někdy zavěsí na strom) a kosti se po čase uloží pod podlahou nebo v chýši.[3]

Zvláštním případem pohřbu je mumifikace, při níž se odstraní některé části těla a zbytek balzamuje a vysuší. Za určitých podmínek může k mumifikaci dojít i samovolně, například v písčité půdě. Obřadné mumifikace se užívaly ve starém Egyptě i při pohřbech komunistických předáků ve 20. století. Protože prostory hřbitovů jsou omezené, ukládaly se vykopané kosti ze zrušených hrobů do tak zvaných kostnic, často ozdobně uspořádaných. Slavný příklad je kostnice v Sedlci u Kutné Hory.

V současnosti sílí trend takzvaného přírodního či ekologicky příznivého pohřbívání. Vychází z premisy, že i pohřeb je jistým výrazem životního postoje, ekologicky příznivého životního stylu. Na jednu stranu jde o tendenci ke vzniku takzvaných přírodních hřbitovů; zájemci většinou chtějí být pohřbeni či rozsypáni na louce anebo v lese.[4] Druhou rovinou tohoto směru jsou formy pohřbů založené na kremaci, jež by se obešly prakticky bez emisí. Jde o "vodní kremaci" resomaci a o takzvanou kryomaci. Poptávka po přírodním pohřbívání přitom pomalu narůstá i v České republice.[5]

Typy pohřbů[editovat | editovat zdroj]

Pohřeb na moři

Pohřeb v archeologii[editovat | editovat zdroj]

Pohřeb v archeologii znamená nález kosterních pozůstatků člověka, pokud je zřejmé, že byly uloženy s nějakým symbolickým záměrem. Mohou to být jednoduché nebo společné hroby, mohyly, urnová pole, hrobky, tholosy a podobně. Nejstarší archeologické nálezy člověka, kosti a kostry, dávají nahlédnout do jeho anatomie, o jeho životě však říkají velmi málo. Vlastně teprve stopy symbolických jednání jednoznačně ukazují, že se jedná o člověka, a nejstaršími z nich jsou právě pohřby. Nejstarší zřetelné pohřby sahají patrně do mezolitu, například nálezy v Atapuerca ve Španělsku, kolem 300 tisíc let staré, kde byly mrtvoly uspořádány ve společném hrobě.[6] Častou pohřební výbavou byla červená hlinka (například Dolní Věstonice), květiny, později i nádoby, zbraně a šperky (tzv. milodary). Téměř všechny nám známé předhistorické předměty pocházejí z pohřbů.

Mimořádně bohaté hrobky vysoce postavených osob a náčelníků pocházejí z doby bronzové, kde byl nebožtík uložen na bronzovém voze s květinovým lůžkem. V těchto dobách se při pohřbu někdy zabíjela i jeho žena (ženy), otroci a podobně, kteří ho měli doprovázet do posmrtného života. V pozdějších dobách je nahradily hliněné sošky. Vrcholem této pohřební kultury jsou pohřby egyptských faraonů a pyramidy.

Ve střední Evropě se pohřby do země a žehem různě střídaly, nacházejí se i pohřby tzv. skrčenců, koster těl, která byla před pohřbem svázána do kozelce, snad proto, aby se nemohla vracet mezi živé.[7] Křesťanská církev bohaté pohřby s milodary zakazovala a v křesťanských hrobech se tak nacházejí jen šperky, případně u mužů zbraně. S příchodem křesťanství také mizí pohřby spálením – pokud se v dané kultuře předtím vyskytovaly.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.farnostzlin.cz/jak-slouzime/svatostiny
  2. E. Biocca, Sama mezi indiány. Praha 1973.
  3. Jan Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kap. 10.
  4. Dobešová, Blanka: "Až umřu, zasaďte na mně jabloň" Environmentální a společenské přínosy přírodního pohřebnictví - diplomová práce obhájená v roce 2012 na Katedře environmentálních studií FSS MU
  5. Pelikán, Vojtěch: Zemřít tak, aby neumírala Země - článek o ekologicky příznivém pohřbívání v časopise Sedmá generace 5/2010
  6. R. Dunbar et al.: The Evolution of Culture. Edinburgh 1999, str. 150.
  7. Ottova encyklopedie nové doby, heslo skrčenec, přes www.cotoje.mlp.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Ondračka et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6
  • Jiří A. Svoboda, Paleolit a mezolit: pohřební ritus. Brno : CERM, 2003 - 128 s. 28 cm. ISBN 80-7204-292-0
  • Josef Unger, Pohřební ritus 1. až 20. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy. Brno : CERM 2006 - 254 s. 28 cm ISBN 80-7204-397-8

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]