Hřbitov
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hřbitov neboli pohřebiště, zastarale též krchov, v archeologické terminologii nekropolis, je pietní místo, kde se pohřbívají mrtví lidé respektive ostatky jejich těl (kupř. popel po kremaci).
Hřbitov se skládá z hrobů, hrobek, cest a zeleně mezi nimi. V mnoha dnešních hřbitovech existují též „urnové zdi“ (kolumbária), kde jsou uchovávány ostatky zemřelých, kteří byli zpopelněni v krematoriu. Hřbitovy bývají otevřené veřejnosti, příbuzní a blízcí zesnulých často jejich hroby navštěvují a pečují o ně. Některé slavnější hřbitovy jsou též cílem turistů (kupř. Slavín v Praze na Vyšehradě).
Hřbitovy často bývají též umístěny vedle kostelů, synagog nebo jiných staveb náboženského určení - v takovém případě je spjat s pochováváním zemřelých příslušného náboženství.
Obsah |
[editovat] Svátky zemřelých
V západokřesťanském světě se hřbitovy setkávají s nárazovým zvýšením zájmu na počátku listopadu - na svátek všech svatých (1. listopadu) a na svátek všech věrných zemřelých (2. listopadu). Pozůstalí navštěvují hroby svých blízkých, modlí se nad nimi a rozžínají svíce na jejich počest.
[editovat] Křesťanské hřbitovy a sebevrazi
V dřívějších dobách platilo, že sebevrazi nesměli být na křesťanském hřbitově pohřbíváni a bylo jim vyhrazeno jiné místo poblíž hřbitova, kam byly jejich ostatky ukládány. Souviselo to s tím, že každý hřbitov by měl být řádně vysvěcen a mrtví by měli být ukládáni do svěcené půdy. Křesťanské církve odmítají sebevraždu a pohřbívání sebevrahů do svěcené půdy bylo po dlouhou dobu považováno za znesvěcení hřbitova.
V současné době katolická církev (jakož i řada dalších) tuto praxi opustila jako příliš tvrdou (zejména tam, kde existují polehčující okolnosti pro sebevraha), byť (dle místních specifik) v těchto případech upřednostňuje pohřeb bez katolických obřadů, případně pohřeb neokázalý. Existují ale i výjimky - např. okázalý pohřeb čtrnáctileté Ani, kterou šikana ze strany spolužáků dohnala k sebevraždě, vedl osobně Tadeusz Gocłowski, arcibiskup a metropolita gdaňský (arcibiskup ovšem při pohřbu výslovně připustil, že jde o zvláštní případ, který by si dříve nedokázal ani představit).
[editovat] Rozlišení hřbitovů podle účelu
- civilní hřbitov - vyznačuje se různorodostí a často i neuspořádaností náhrobků, v současném pojetí se jedná o hřbitov ekumenický, tedy pro lidi všech náboženských vyznání i pro bezvěrce (občanský hřbitov)
- vojenský hřbitov - je stejnorodý, všechny náhrobky jsou si podobné a je kladen důraz na geometrii. Jsou zde pohřbíváni zesnulí vojáci, často vojáci zemřelí v jedné bitvě či válce.
- hromadné pohřebiště (tedy masový hrob či hromadný hrob), v minulosti sem byli ukládání zemřelí hromadně, dělo se tak zejména v případech, že mrtvých bylo tolik, že je nebylo možno pohřbívat samostatně kupř.
- při epidemiích nakažlivých chorob - třeba při morových ranách
- při hromadném vyvražďování lidí v době války, tedy z důvodů praktické genocidy obyvatel nějaké národnosti či náboženského vyznání či politického smýšlení
Krchov a hřbitov nejsou totéž: Zadáte-li si do vyhledávače německý ekvivalent českého slova hřbitov, ukáže se nejméně šest výrazů. Jejich zpětný překlad do češtiny je zajímavý: Die Vergrabungsstelle pohřebiště Der Totenacker mrtvé pole Der Gotesacker svaté (boží) pole Der Leichenacker mrtvolné pole Der Kirchhof hřbitov Der Friedhof hřbitov,
ale také pohřebiště odpadů
Na mapách německy hovořících zemí ale ten poslední význam slova neznám. Tam je to vždy označení hřbitova. Předpokládám, že na rozdíl od Leichenacker, politicky korektní. Tomu lidovému německému výrazu asi nejlépe odpovídá v lidové češtině "krchov". Pouze zdánlivě zastaralé a poněkud neuctivé označení místa posledního odpočinku. Je to škoda, protože právě dělení těchto míst na krchovy a hřbitovy, Friedhofy a Kirchhofy, případně jiné dvojice slovního označení na území bývalé rakouské monarchie má své hluboké opodstatnění. Stejně jako v dnešní době, i císař Svaté říše římské Josef II., osvícenský panovník z rodu habsbursko-lotrinského, usiloval o dobro svých poddaných, ať se jim to líbí nebo ne. Jeho dalekosáhlé reformy nevynechaly ani zdravotnictví. Ve snaze ušetřit dřevo, zakázal pohřbívat v rakvích, ale v rubáši. Ve snaze zabránit šíření moru a jiných epidemií musel být nebožtík, posypaný vápnem, pohřben druhý den. Aby se rozkládající tělo setkalo s co nejmenším počtem živých i po pohřbu, nařídil budovat nové hřbitovy za vsí či za městem, protože na hřbitov, ležící okolo kostela uprostřed obce, přicházeli denně věřící cestou do a z kostela. Tyto „kostelní“ hřbitovy – krchovy (Kirchhofy) - nařídil zrušit. Jako mnoho jiných jeho reforem, ani tato nebyla provedena důsledně, a tak máme nejen u nás, ale i jinde na území jeho říše dodnes dva typy živých pohřebišť: Hřbitovy ne starší 250 let a krchovy, které pamatují ještě nevolnictví a jsou mnohem starší.
[editovat] Slavné státní hřbitovy
Řada států má své zvláštní hřbitovy, na nichž pohřbívá hlavy státu a další významné osobnosti z řad svých občanů. Příkladem může být Vyšehradský hřbitov v Česku, slovenský Národný cintorín v Martině, rumunský hřbitov Bellu v Bukurešti, Cmentarz Powązkowski v Polsku, hřbitov Hietaniemi ve Finsku, či Herzlova hora v Izraeli.
