Toleranční patent

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O dokumentu v české politice z roku 2000 pojednává článek opoziční smlouva.
Toleranční patent

Toleranční patent je dokument, který 13. října 1781 vydal rakouský panovník a římskoněmecký císař Josef II. a který vedle římskokatolického umožnil existenci dalších tří křesťanských vyznání. Ve skutečnosti však tato problematika byla upravena celou sérií patentů a nařízení, které upravovaly problematiku tolerance rozdílně pro různé země monarchie. K patentu také vznikla řada prováděcích nařízení. Jisté výjimky umožňující omezený výkon nekatolického náboženství v určitých místech existovaly už předtím (např. ve Slezsku). Toleranční patent se nevztahoval na Ašsko.

Důvody vydání patentu[editovat | editovat zdroj]

Důvodem vydání tolerančního patentu byla snaha vyjít vstříc osvíceneckému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemního hnutí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky. Neposlední pohnutkou byla i snaha zabránit emigraci schopných a bohatých protestantů, aby zbytečně nedocházelo k hospodářskému oslabování habsburské říše. Tento motiv byl tváří v tvář hrozbě sílících sousedů (zejména Pruska) silnější než případná možnost „protistátní“ činnosti protestantů.

Význam patentu[editovat | editovat zdroj]

Význam patentu obecně[editovat | editovat zdroj]

Toleranční patent byl prvním krůčkem k nastolení náboženské svobody. Privilegované postavení si i po jeho vydání uchovala římskokatolická církev. Vedle ní však byla trpěna vyznání augšpurské (luterské), helvetské (kalvínské) a řeckopravoslavné (tzv. nesjednocení Řekové).

Význam patentu pro příslušníky nekatolických vyznání[editovat | editovat zdroj]

Občansky byli příslušníci tolerovaných církví zrovnoprávněni s katolíky. Směli provozovat řemesla, nabývat cestou dispenze akademických hodností a městských práv a zastávat veřejné úřady. V praxi však dosahovali vyššího společenského postavení mnohem nesnadněji nežli příslušníci „panujícího náboženství“.

Toleranční modlitebna ve Vysoké. Je otočena k ulici apsidou, protože toleranční modlitebny nesměly mít vchod z ulice.

Omezení tolerovaných vyznání[editovat | editovat zdroj]

Obecná omezení[editovat | editovat zdroj]

Bohoslužby těchto trpěných církví mohly mít jen soukromý ráz. Jejich kostely musely stát mimo hlavní ulice, nesměly mít věže, zvony ani jiné zjevné prvky sakrální stavby. Stavby vzniklé tímto omezením označujeme pojmem toleranční modlitebna.

Ti, kteří se k tolerovaným církvím přihlásili v roce 1782, museli své rozhodnutí individuálně obhájit před komisemi zvlášť za tímto účelem zřízenými. Ti, kteří chtěli z římskokatolické do tolerované církve přestoupit v dalších letech (až do r. 1861), museli absolvovat u místně příslušného katolického kněze tzv. „šestinedělní cvičení“. Toto cvičení bylo nutné absolvovat celé, ale přitom mohlo být i na dlouhou dobu přerušeno a přestoupení jedince k jiné církvi tak mohlo být tímto způsobem oddalováno. Místní úřady taky často ty, kdo chtěli přistoupit k jiné církvi, různým způsobem šikanovaly. Pokud navštívila osoba římskokatolického vyznání nekatolické bohoslužby, bylo zákonnou povinností přítomného faráře vykázat ji.

Úprava problematiky smíšených manželství[editovat | editovat zdroj]

Ze smíšených manželství, v nichž byl otec římským katolíkem, musely být všechny děti ze zákona křtěny v katolické církvi. Byl-li otec z tolerované církve, následovaly děti konfesi rodičů podle pohlaví (součástí tolerované církve se mohl stát jenom syn). Děti ze smíšených manželství by se tak ze 3/4 staly katolíky (za předpokladu, že by smíšená manželství uzavírali ve stejné míře muži i ženy katolíků i příslušníků tolerovaných církví).

Ekonomické znevýhodnění[editovat | editovat zdroj]

Příslušníci tolerovaných církví si museli vybudovat ze svých prostředků kostely, fary, školy, hřbitovy, vyplácet svého faráře, resp. učitele. Vedle toho museli odvádět dávky i katolickým farářům, z jejichž farností přestupem odešli, aby tito „tolerancí neutrpěli újmu“.

Pozdější vývoj[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1787 se k jiným náboženstvím přihlásilo v Čechách a na Moravě 78 000 osob, z toho 19 tisíc příslušníků augšpurské (luterské) církve a 59 tisíc členů helvetské (kalvínské) církve, což byla necelá 2 % obyvatelstva.

Náboženskou rovnost s katolíky před zákonem získali pak členové tolerovaných církví v českých zemích Protestanským patentem z 8. dubna 1861. Rodiče po jeho vydání mohli svobodně rozhodovat o vyznání svých dětí, evangelické kostely (modlitebny) směly mít věže a zvony. Plná náboženská svoboda se stala skutečností až po vydání prosincové ústavy v roce 1867.

Úryvek z dokumentu[editovat | editovat zdroj]

ve znění pro zemi Moravskou (cirkulář pro Moravu)

Její císařsko-královská apoštolská milost, naše nejmilostivější dědico-zemské kníže a pán, pán, přesvědčený z jednej strany z škodlivosti všeho přinucení svědomí a z druhej strany toho povážlivého užitku, jenž pro náboženství a pro země z opravdivej křesťanské tolerance povstává, dlé nejvyššího pod dátum 13. a receptum 26. dne měsíce října roku plynujícího prošlého reškryptu se nejmilostivěji pohnuta vynalezla, příbuzným augustanského a helvetského náboženství, jako i také nevjednocenýmu křeckýmu národu pryvátní s jejím náboženstvím se srovnávající provozování všudy podovoliti, bez ohledu zdaliž takové kdy obyčejno a uvedeno neb neuvedeno bylo.

Jedině katolickému náboženství má přednost veřejného nábožného provozování pozůstati, obojímu protestantskému náboženství ale tak, jako již uvedenému nevzjednocenému křeckému v všech místech, kdyby se to vedle počtu lidu dole znamenaného a dle fakultatův: obyvatelův dělati dalo a nekatoličtí by již v držení veřejného nábožného provozování postaveni nebyli, pryvátní exercycyum provozovati dovoleno býti…

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]