Paleolit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Doba kamenná

Paleolit (z řeckého πάλαιος palaios – „starý“ a λίθος lithos – kámen) je označení nejstaršího a nejdelšího období lidských dějin – starší doby kamenné. Toto období zabírá 99 % dějin lidstva. Začal v době, kdy se člověk zručný poprvé naučil užívat nástrojů, a končí s poslední dobou ledovou, kdy na něj navazuje mezolit, který se odlišuje adaptací člověka na klimatické podmínky v podstatě současného rázu. Geologicky toto období spadá do pleistocénu, a proto je pro ně typické střídání dob ledových a meziledových (pleistocénní klimatický cyklus) a adaptibilita rodu člověk na měnící se klimatické podmínky. V Evropě bylo tou dobou velmi chladné podnebí. Hlavním způsobem získávání potravy byl lov a sběr plodin.

Paleolit se dále dělí na několik období, jejichž datace se ovšem v různých částech světa liší. Pro střední Evropu se obvykle udávají následující hodnoty. Protože v rámci paleolitu se zachází se statisíci či dokonce miliony let, nemá smysl je odpočítávat klasicky od přelomu letopočtu. Na mezinárodní úrovni se ustálila zkratka B.P. (z ang. Before Present – před současností), odpočítává se tedy od cca roku 2000:

Datace obvykle udávaná pro střední Evropu[editovat | editovat zdroj]

Toto jsou nejčastěji uváděná rozpětí, můžeme se však setkat i s jinými hodnotami, např.

  • nejstarší paleolit 4/1 mil. př. n. l.
  • starý paleolit 1 mil./300 000 př. n. l.
  • střední paleolit 300 000/40 000 př. n. l.
  • mladý paleolit 40 000/10 000 př. n. l.
  • a eventuálně pozdní paleolit 10 000/8000 př. n. l.

Nejstarší paleolit[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší paleolit (4/1 mil. př. n. l.) je nejstarším a nejméně známým obdobím lidských dějin.

„Předchůdci“ člověka[editovat | editovat zdroj]

Na studiu evoluce člověka se v současnosti podílí velké množství vědních oborů - včetně Fyzické antropologie, geologie, klimatologie, embryologie a genetiky. Zabývají se procesem antropogeneze a hominizace zvířecích předků člověka. K dispozici mají kosterní pozůstatky pouze několika jedinců. Někdy je jedinec zastoupen pouze malou částí kostry. Stále jsou nalézány nové kosterní pozůstatky, které mohou pozměnit současnou teorii. I přes neustálý výzkum není ještě fylogeneze člověka v mnoha ohledech vyřešena.

Počátek lidské evoluce je kladen do miocénu (cca 25/5 mil. př. n. l.), kdy došlo k ochlazování klimatu a ve východní Africe začaly mizet lesy. Místo nich se objevovala savana. Koncem miocénu došlo k další změně. Zaledněním polárních oblastí došlo k drastickému poklesu srážek, což lesy omezilo ještě více. Ve východní Africe navíc problémy prohloubila tektonická činnost a vytvoření Velkého afrického příkopu.

Tím se omezoval životní prostor velkých opic, zvaných hominidé. Progresivnější z nich se životu na savanách přizpůsobili, především začali používat k pohybu pouze zadních končetin, což jim umožnilo jednak větší rozhled po nezalesněné krajině a jednak jim chůze umožnila překonávat velké vzdálenosti poměrně rychle.

Nejznámějšími hominidy jsou australopitékové, žijící před 4-2 mil. lety. Z nich nejstarším druhem je Australopithecus afarensis (4/3 mil. př. n. l.). Nejznámějším z nich je samice Lucy, jejíž téměř úplná kostra byla nalezena v etiopském Hadaru roku 1974. Mladší druh Australopithecus robustus není rozhodně předkem člověka. Nadějnější je Australopithecus africanus, jeho nejznámějším představitelem je "taungské dítě", jehož pozůstatky byly nalezeny roku 1925 v jihoafrickém Taungu.

Přes všechny nálezy a teorie není dosud jednoznačně prokázáno, který australopithecus je předkem člověka a jestli vůbec nějaký.

Nejstarší lidé[editovat | editovat zdroj]

Lidské druhy se od zvířecích hominidů odlišují čtyřmi jevy hominisace:

  • vzpřímenou postavou a chůzí
  • rozvojem mozku a zvětšováním mozkovny
  • rozvojem myšlení a mluvidel a vznikem řeči
  • formováním práceschopné ruky s palcem postaveným proti ostatním prstům.

Nejstarším druhem člověka je člověk zručný (Homo habilis, 2,4 - 1,9 mil. př. n. l.). Jeho nejstarší a nejslavnější nálezy pocházejí z Tanzanie z oblasti Velkého příkopové propadliny. Olduvaiská rokle - jedno z míst častých nálezů zde - dala název kultuře, která bývá s industrií člověka zručný spojována - oldovan. Oldovan se váže pouze na oblast okolo zlomové propadliny. Dochovala se kamenná industrie obvykle vyrobená z lávy nebo ze silicitů a křemenů. Typické tvary jsou sekáče, protobifasy, otloukače, drasadla, škrabadla atd. Stejně jako nástroje se člověk zručný naučil snad i užívat oheň.

Před zhruba 1,9 mil. let nahradil člověka zručného člověk vzpřímený (Homo erectus, 1,9 mil. př. n.l. - 200 000 př. n. l.) a s ním se objevuje nová kultura acheuléen (1,5 - 240 000 př. n. l.). Spolu s člověkem vzpřímeným se rozšiřuje z Afriky do západní a jižní Asie a 1 mil. př. n. l. i do Číny a západní poloviny Evropy. V mimoafrických regionech jsou také odlišně označovány některé varianty člověka vzpřímeného, např. Pithecanthropus erectus na Jávě, Sinanthropus pekinensis v Číně a Homo heidelbergensis v Evropě. V Česku se také nacházejí lokality s nálezy z nejstaršího paleolitu, jedná se o Beroun nebo Čakovice.

V některých zemích se rozeznává i starý paleolit, pokud tomu tak není, tak na nejstarší paleolit navazuje přímo střední paleolit v době před 1 mil. let.

Doporučená literatura
Haywood, John a kol., "Encyklopedie. Historie světa," Praha 1998
Kinder, Hermann, Hilgermann, Werner, "Encyklopedický atlas světových dějin", Praha 1998
Geiss, Imanuel, "Dějiny světa v souvislostech", Praha 2005 (místy velmi nešikovný překlad)

Starý paleolit[editovat | editovat zdroj]

Pokračuje acheulská kultura. Nositelem kultury acheuléen je Homo erectus (člověk vzpřímený) a později Homo heidelbergensis (člověk heidelbergský), předchůdce neandrtálce. Typickým nástrojem se stává pěstní klín. Dále se vyskytují polyedry, drasadla a úplně ke konci začíná levalloiská technika. Ve východní Africe, Číně a jižní Evropě se zároveň s acheuléenem prosadila drobnotvará industrie.

Střední paleolit[editovat | editovat zdroj]

Nositeli kultur středního paleolitu byly převážně archaické formy moderního člověka, rozšířené v období před 250 000 lety od Afriky až po severní Čínu. V Evropě jsou řazeny do druhu Homo heidelbergensis, v Africe do druhu Homo rhodesiensis. V tropické jihovýchodní Asii přežíval Homo erectus. Před 130 - 250 000 lety se v Evropě z druhu Homo heidelbergensis vyvinul neandrtálec (Homo neanderthalensis), který zde žil až do začátku mladšího paleolitu.

Typickým rysem je rozmach variability industrie. Změnil se i způsob výroby - používají se spíš drobné úštěpy a industrie drobnotvará. Prosadila se plně levalloiská technika - nástroje teď byly vyráběny z předem připraveného jádra. Hlavním zdrojem potravy se stal lov, provázený rybolovem a sběrem. Vzniká umění a pravděpodobně i primitivní forma náboženství - existují náznaky rituálního pohřbívání alespoň některých členů komunit.

V Evropě se nejvýrazněji prosazují kultury moustérien (v Česku nálezy např. v jeskyni Šipka nebo Švédův stůl), dále ve střední Evropě taubachien (nálezy v jeskyni Kůlna a v Předmostí), micoquien (v Česku některé vrstvy v jeskyni Kůlna).

V severní Africe se rozeznává kultura atérien s hroty na širokých úštěpech s typickým řapem, jižněji pak kultura sangoan a v jižní Africe fauersmith. Typickými nástroji pro tyto kultury jsou škrabadla, drasadla, klíny, sekáče, hroty.

Mladý paleolit[editovat | editovat zdroj]

Mladý paleolit se začíná rozvíjet v počínajícím interpleniglaciálu poslední doby ledové, kdy jsou domorodé populace středopaleolitických neandertálců vytlačovány lidmi moderní anatomické stavby, zcela už podobnými až shodnými s člověkem dnešním. S nimi je spojen rozvoj čepelové techniky a jí odpovídajících jemnějších typů nástrojů. Ve starší fázi tohoto období, počínající před cca 43 000 lety na Balkáně, se v Evropě šíří tzv. přechodné kultury, které nesou ještě prvky středního paleolitu, ale část už progresivní prvky mladého paleolitu. Patři k nim kultura chatelperronien, szeletien a bohunicien (lokality Stránská skála nebo Ondratice). Plně mladopaleolitické kultury byly: uluzzien, jerzmanowicien a aurignacien. Dominantní způsob úpravy kamenné industrie je tzv. čepelová technika.

Ve střední fázi mladého paleolitu rozlišujeme kultury gravettien, jehož lokální variantou je moravský pavlovien se světoznámými nalezišti Dolní Věstonice, Pavlov, Willendorf a Předmostí u Přerova . O něco mladší je kostěnkovsko-avdějevská kultura, maltsko-bureťská kultura, mezinská kultura a středoevropský a středomořský epigravettien. Jeskynní malby jsou typické i pro kulturu solutréen.

Magdalénien s reprezentativními malbami ve španělských (Altamira) a francouzských (Lascaux) jeskyních už patří do pozdní fáze mladého paleolitu. K této kultuře v Česku patří nálezy z lokalit Pekárna, Býčí skála nebo Kůlna. Dál rozlišujeme kutury epimagdalénien a hamburgien.

Pozdní paleolit[editovat | editovat zdroj]

Krátké závěrečné období paleolitu na přelomu pleistocénu a holocénu, kdy se začínají šířit borobřezové porosty (počátky práce se dřevem naznačuje výskyt hrubotvaté složky kamenné industrie - valounových sekáčů apod.) Kolísající, stále ještě málo příznivé klima i příroda dovolily obživu jen nevelkému počtu pohyblivých loveckých skupin, zčásti zřejmě navazujících na předchozí domácí osídlení. Nejvýraznější kultury pozdního paleolitu jsou natúfien ve východním Středomoří, capsien v severní Africe, azilien na území hlavně Francie, creswellien ve Velké Británii a tišnovien v Česku .

Přehled kultur a industrií[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Beneš, J. 1993: Člověk, Praha.
  • Fridrich, J. 1982: Středopaleolitické osídlení Čech, Praha.
  • Fridrich, J. 1997: Staropaleolitické osídlení Čech, Praha.
  • Leakey, R. 1996: Původ lidstva, Bratislava.
  • Svoboda, J. 1999: Čas lovců, Brno.
  • Svoboda, J. et al. 2002: Paleolit Moravy a Slezska. Dolnověstonické studie 8, Brno.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Paleolithic ve Wikimedia Commons