Paleolit
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Doba kamenná |
Paleolit (z řeckého πάλαιος palaios - „starý“ a λίθος lithos - kámen) je označení nejstaršího a nejdelšího období lidských dějin - starší doby kamenné. Začal v době, kdy se člověk zručný poprvé naučil užívat nástrojů a končí s poslední dobou ledovou, kdy na něj navazuje mezolit, který se odlišuje adaptací člověka na klimatické podmínky v podstatě současného rázu. Je pro něj typické střídání dob ledových a adaptibilita rodu člověk na měnící se klimatické podmínky. Hlavním způsobem získávání potravy byl lov a sběr plodin.
Geologicky toto období spadá do pleistocénu.
Paleolit se dále dělí na několik období, jejichž datace se ovšem v různých částech světa liší. Pro střední Evropu se obvykle udávají následující hodnoty. Protože se v rámci paleolitu zachází se statisíci či dokonce miliony let, nemá smysl je odpočítávat klasicky od přelomu letopočtu. Na mezinárodní úrovni se ustálila zkratka B.P. (z ang. Before Presence - před současností), odpočítává se tedy od cca roku 2000:
Obsah |
[editovat] Datace obvykle udávaná pro střední Evropu
- nejstarší paleolit (2 500 000 – 600 000 B.P.)
- starý paleolit (600 000 – 250 000 B.P.)
- střední paleolit (250 000 - 40 000 B.P.)
- mladý paleolit ( 40 000 - 10 000 B.P.)
- pozdní paleolit ( 10 000 - 8 000 B.P.)
Toto jsou nejčastěji uváděná rozpětí, můžete se však setkat i s jinými hodnotami, např.
- nejstarší paleolit 4/1 mil. př.Kr.
- starý paleolit 1 mil./300.000 př.Kr.
- střední paleolit 300.000/40.000 př.Kr.
- mladý paleolit 40.000/10.000 př.Kr.
- a eventuálně pozdní paleolit 10.000/8000 př.Kr.
[editovat] Nejstarší paleolit
Nejstarší paleolit (4/1 mil. př.Kr.) je nejstarším a nejméně známým období lidských dějin.
[editovat] "Předchůdci" člověka
Původ člověka není ještě dostatečně historicky prokázán. Existuje však hned několik, někdy hodně fantastických teorií. Z nich nejrozšířenější jsou v současné době teorie dvě: kreacionistická a vývojová. Přes nesporně nezanedbatelnou roli kreacionistické teorie je stále obecněji uznávanější teorie vývojová, jejímž autorem je anglický přírodovědec Charles Robert Darwin (+ 1882). Jako takové se jí přidržíme v následujícím výkladu, a to také proto, že kreacionsitická teorie je zatím v počátcích a nemůže zatím nabídnout tak ucelený přehled jako teorie vývojová.
Vznik člověka je předmětem antropologie. Zabývá se procesem antropogenese a hominisace zvířecích předků člověka. K disposici má kosterní pozůstatky pouze několika jedinců. Někdy je jedinec zastoupen pouze malou částí kostry. Stále jsou nalézány nové kosterní pozůstatky, které mohou každým rokem úplně pozměnit současnou teorii. Takže ani onen ucelený přehled vývojové teorie není bez zbytku podložen vědeckými fakty. Stále se problém vzniku člověka podobá mostu, z něhož zbyly pouze pilíře a to tak, že nevíme kudy most vlastně vedl.
Počátek lidské evoluce je kladen do miocénu (cca 25/5 mil. př.Kr.), kdy došlo k ochlazování klimatu a ve východní Africe začaly mizet lesy. Místo nich se objevovala savana. Koncem miocénu došlo k další změně. Zaledněním polárních oblastí došlo k drastickému poklesu srážek, což lesy omezilo ještě více. Ve východní Africe navíc problémy prohloubila tektonická činnost a vytvoření Velkého afrického příkopu.
Tím se omezoval životní prostor velkých opic, zvaných hominidé. Progresivnější z nich se životu na savanách přizpůsobili, především začali používat k pohybu pouze zadních končetin, což jim umožnilo jednak větší rozhled po nezalesněné krajině a jednak jim chůze umožnila překonávat velké vzdálenosti poměrně rychle.
Nejznámnějšími hominidy jsou australopithekové, žijící před 4-2 mil. lety. Z nich nejstarším druhem je Australopithecus afarensis (4/3 mil. př.Kr.). Nejznámnějším z nich je samice Lucy, jejíž téměř úplná kostra byla nalezena v etiopském Hadaru roku 1974. Mladší druh Australopithecus robustus není rozhodně předkem člověka. Nadějnější je Australopithecus africanus, Jeho nejznámnějším představitelem je "taungské dítě", jehož pozůstatky byly nalezeny roku 1925 v jihoafrickém Taungu.
Přes všechny nálezy a teorie není dosud jednoznačně prokázáno, který australopithecus je předkem člověka a jestli vůbec nějaký.
[editovat] Nejstarší lidé
Lidské druhy se od zvířecích hominidů odlišují čtyřmi jevy hominisace:
- vzpřímenou postavou a chůzí
- rozvojem mozku a zvětšováním mozkovny
- rozvojem myšlení a mluvidel a vznikem řeči
- formováním práceschopné ruky s palcem postaveným proti ostatním prstům.
Nejstarším druhem člověka je člověk zručný (Homo habilis, 2,4/1,9 mil.př.Kr.). Jeho nejstarší a nejslavnější nálezy pocházejí z Tanzanie z oblasti Velkého příkopové propadliny. Olduvaiská rokle - jedno z míst častých nálezů zde - dala název kultuře, která bývá s industrií člověka zručný spojována - oldovan. Oldovan se váže pouze na oblast okolo zlomové propadliny. Dochovala se kamenná industrie obvykle vyrobená z lávy nebo ze silicitů a křemenů. Typické tvary jsou sekáče, protobifasy, otloukače, drasadla, škrabadla atd. Stejně jako nástroje se člověk zručný naučil snad i užívat oheň.
Před zhruba 1,9 mil. let nahradil člověka zručného člověk vzpřímený (Homa erectus, 1,9/200.000 př.Kr.) a s ním se objevuje nová kultura acheuléen (1,5/240.000 př.Kr.). Spolu s člověkem vzpřímeným se rozšiřuje z Afriky do západní a jižní Asie a 1 mil. př.Kr. i do Číny a západní poloviny Evropy. V mimoafrických regionech jsou také odlišně označovány některé varinty člověka vzpřímeného, např. Pithecanthropus erectus na Jávě, Sinanthropus pekinensis v Číně a Homo heidelbergensis v Evropě. V Česku se také nacházejí lokality s nálezy z nejstaršího paleolitu, jedná se o Beroun nebo Čakovice.
V některých zemích se rozeznává i starý paleolit, pokud tomu tak není, tak na nejstarší paleolit navazuje přímo střední paleolit v době před 1 mil. let.
Doporučená literatura
Haywood, John a kol., "Encyklopedie. Historie světa," Praha 1998
Kinder, Hermann, Hilgermann, Werner, "Encyklopedický atlas světových dějin", Praha 1998
Geiss, Imanuel, "Dějiny světa v souvislostech", Praha 2005 (místy velmi nešikovný překlad)
[editovat] Starý paleolit
Pokračuje acheulská kultura. Nositelem kultury acheuléen je Homo erectus (člověk vzpřímený) a později Homo heidelbergensis (člověk heidelbergský), předchůdce neandrtálce. Typickým nástrojem se stává pěstní klín. Dále se vyskytují polyedry, drasadla a úplně ke konci začíná levalloiská technika. Ve východní Africe, Číně a jižní Evropě se zároveň s acheuléenem prosadila drobnotvará industrie.
[editovat] Střední paleolit
Nositeli kultur středního paleolitu byly převážně archaické formy moderního člověka, rozšířené v období před 250 000 lety od Afriky až po severní Čínu. V Evropě jsou řazeny do druhu Homo heidelbergensis, v Africe do druhu Homo rhodesiensis. V tropické jihovýchodní Asii přežíval Homo erectus. Před 130 až 250 000 lety se v Evropě z druhu Homo heidelbergensis vyvinul neandrtálec (Homo neanderthalensis), který zde žil až do začátku mladšího paleolitu.
Typickým rysem je rozmach variability industrie. Změnil se i způsob výroby - používají se spíš drobné úštěpy a industrie drobnotvará. Prosadila se plně levalloiská technika - nástroje teď byly vyráběny z předem připraveného jádra. Hlavním zdrojem potravy se stal lov, provázený rybolovem a sběrem. Vzniká umění a pravděpodobně i primitivní forma náboženství - existují náznaky rituálního pohřbívání alespoň některých členů komunit.
V Evropě se nejvýrazněji prosazují kultury moustérien (v Česku nálezy např. v jeskyni Šipka nebo Švédův stůl), dále ve střední Evropě taubachien (nálezy v jeskyni Kůlna a v Předmostí), micoquien (v Česku některé vrstvy v jeskyni Kůlna).
V severní Africe se rozeznává kultura atérien s hroty na širokých úštěpech s typickým řapem, jižněji pak kultura sangoan a v jižní Africe fauersmith. Typickými nástroji pro tyto kultury jsou škrabadla, drasadla, klíny, sekáče, hroty.
[editovat] Mladý paleolit
Mladý paleolit se začíná rozvíjet v počínajícím interpleniglaciálu poslední doby ledové, kdy jsou domorodé populace středopaleolitických neandertálců vytlačovány lidmi moderní anatomické stavby, zcela už podobnými až shodnými s člověkem dnešním. S nimi je spojen rozvoj čepelové techniky a jí odpovídajících jemnějších typů nástrojů. Ve starší fázi tohoto období, počínající před cca 43 000 lety na Balkáně, se v Evropě šíří tzv. přechodné kultury, které nesou ještě prvky středního paleolitu, ale část už progresivní prvky mladého paleolitu. Patři k nim kultura chatelperronien, szeletien a bohunicien (lokality Stránská skála nebo Ondratice). Plně mladopaleolitické kultury byly: uluzzien, jerzmanowicien, aurignacien s reprezentativními malbami ve španělských a francouzských jeskyních(Al-tamira,Lascaux). Dominantní způsob úpravy kamenné industrie je tzv. čepelová technika.
Ve střední fázi mladého paleolitu rozlišujeme kultury gravettien, jehož lokální variantou je moravský pavlovien se světoznámými nalezišti Dolní Věstonice, Pavlov, Willendorf a Předmostí. O něco mladší je kostěnkovsko - avdějevská kultura, maltsko-bureťská kultura, mezinská kultura a středoevropský a středomořský epigravettien. Jeskynní malby jsou typické i pro kulturu solutréen.
Magdalénien už patří do pozdní fáze mladého paleolitu. K této kultuře v Česku patří nálezy z lokalit Pekárna, Býčí skála nebo Kůlna. Dál rozlišujeme kutury epimagdalénien a hamburgien.
[editovat] Pozdní paleolit
Krátké závěrečné období paleolitu na přelomu pleistocénu a holocénu, kdy se začínají šířit borobřezové porosty (počátky práce se dřevem naznačuje výskyt hrubotvaté složky kamenné industrie - valounových sekáčů apod.) Kolísající, stále ještě málo příznivé klima i příroda dovolily obživu jen nevelkému počtu pohyblivých loveckých skupin, zčásti zřejmě navazujících na předchozí domácí osídlení. Nejvýraznější kultury pozdního paleolitu jsou natúfien ve východním Středomoří, capsien v severní Africe, azilien na území hlavně Francie, creswellien ve Velké Británii a tišnovien v Česku .
[editovat] Související články
[editovat] Reference
- Beneš, J. 1993: Člověk, Praha.
- Fridrich, J. 1982: Středopaleolitické osídlení Čech, Praha.
- Fridrich, J. 1997: Staropaleolitické osídlení Čech, Praha.
- Leakey, R. 1996: Původ lidstva, Bratislava.
- Svoboda, J. 1999: Čas lovců, Brno.
- Svoboda, J. et al. 2002: Paleolit Moravy a Slezska. Dolnověstonické studie 8, Brno.
