Kremace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hinduistická slavnostní veřejná kremace na Bali

Kremace (z lat. cremare - spalovat) neboli pohřeb žehem, zpopelnění (synonyma cinerace, incinerace (z lat. cinis, gen. cineris popel), nekrokaustie (z řec. nekros – mrtvola a kausis – (s)pálení) je způsob pohřbu zemřelého, při němž je tělo spáleno. Lidské pozůstatky jsou pak zpravidla uloženy v urnách, někdy bývají rozptýleny na rozptylové loučce, ale před tím je možné uchovat část popela v miniurně anebo zatavit popel do památečního skla, což je nový a moderní způsob zachování památky na zesnulého. Zřídka byly v dějinách také vysypány do řeky, aby po zemřelém nezůstala žádný hmotný pozůstatek, jenž by se mohl stát předmětem úcty (např. případ Mistra Jana Husa). Kremace je poměrně starý způsob pohřbu, viz např. kultura popelnicových polí. Do středověku se kremace prováděly na hranicích, dnes v rozvinutých zemích v krematoriích.

Kremace a náboženství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

S příchodem křesťanství do Evropy pohřeb žehem upadl v nemilost a pomalu mizel. Ke křesťanství totiž patří víra ve zmrtvýchvstání zemřelých a kremace byla zpočátku považována za popření této víry. Spalování mrtvých zakazuje dekret Karla Velikého z roku 789. Ve středověku fungovalo upálení jako trest smrti. Se vzrůstem velkoměst však začalo ubývat místa pro hřbitovy, a tak se v 19. století začalo s průmyslovým zpopelňováním zemřelých. V roce 1874 byl v Itálii přijat zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých a již o dva roky později bylo v Miláně postaveno první krematorium.

Katolická církev ještě v první polovině 20. století kremaci přísně zakazovala[1] a i dnes preferuje klasický pohřeb do země. Kremace je jí tolerována za předpokladu, že nebyla zvolena jako manifestace nebožtíkova pohrdání katolickými představami a předpisy o pohřbu a o posledních věcech člověka.[2]

Judaismus[editovat | editovat zdroj]

Kremace je pro Židy nepřijatelné nakládání s lidskými ostatky a již od starověku je zakázána halachou.[3] na základě biblických pramenů.[4]

České země[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1899 šířila propagaci kremace Společnost pro spalování mrtvol. Po jejím zániku to byl spolek "Krematorium", založený roku 1909, dnes Společnost přátel žehu, jejímž prvním předsedou byl básník a dramatik Jaroslav Kvapil. Na území monarchie platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem. V Liberci postavené krematorium německým spolkem Die Flamme tak mohlo zahájit činnost až po vyhlášení samostatnosti Československa. V roce 1919 byl vydán zákon o pohřbívání ohněm, zvaný dle autora "Lex Kvapil", účinný od 19. dubna 1919. Jeden z nejstručnějších zákonů nové republiky měl 2 §, § 1 - Pohřbívání ohněm jest povoleno, § 2 - Provedením zákona je pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti. První pohřeb žehem v Praze se konal 23. listopadu 1921 v provizorním krematoriu na Olšanech.

Spalovací pece[editovat | editovat zdroj]

K masovému a nehumánnímu zpopelňování lidí docházelo ve spalovacích pecích v koncentračních táborech (např. v Osvětimi, v Čechách například v Terezíně).

Rakev s tělem se zpopelňuje při teplotě 1150 °C (1400 k 2100 ° F). Během kremace shoří velká část těla. — obzvláště orgány a jiná měkká tkáň — je odpařován kvůli teplu a je vykonáván přes odsávací řízení. Pozůstatky žehu tvoří asi pět procent původní hmotnosti těla a popel rakve. Kosti jsou zcela zpopelněny. spálení obvykle trvá asi dvě hodiny.

Před kremací musí být z těla vyjmut kardiostimulátor. Běžné implantáty a šperky nejsou překážkou zpopelnění.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach způsobem ne násilným a ne viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Takový rozklad nejlépe vyhovuje lidskému citu živých. Tak byli pochováni Kristus, Panna Maria i první křesťané. Při tom zůstala církev dodnes a zakazuje přísně svým členům dáti se po smrti spálit, poněvadž je to způsob pohanský. - Katechismus katolického náboženství, Olomouc 1944
  2. Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce. - Kodex kanonického práva 1983, kánon 1176; Církevně nemohou být pohřbeni, pokud před smrtí neprojevili nějaké známky kajícnosti, kdo zvolili pohřeb vlastního těla žehem z důvodů, které jsou v rozporu s křesťanskou vírou. - Kodex kanonického práva 1983, kánon 1184
  3. Mišna Avoda Zara 1:3; Sanhedrin 46b
  4. Gn 3, 19 (Kral, ČEP), Dt 21, 23 (Kral, ČEP)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pohřeb ohněm : několik kapitol o zpopelňování mrtvých. Příprava vydání František Xaver Mencl. Praha : Krematorium, 1922. Vývoj kremace u nás a ve světě, otevření, budova a fungování pražského krematoria v ústřední síni na Olšanském hřbitově a další texty propagující pohřeb žehem.. Dostupné online.