Kataři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Monolit u Montséguru

Kataři či albigenští bylo první velké středověké heretické hnutí na Západě, které mělo nadregionální charakter, nebylo vázáno na jméno určitého kazatele a v různých zemích mělo různá jména. Název albigenští získali podle města Albi v Languedocu (dnes jižní Francii), kde se toto náboženské hnutí značně rozšířilo. Název kataři pochází z řeckého καθαρός katharos, což znamená čistý. Jde o polemický název převzatý z pozdněantických polemik proti novaciánům a poprvé využitý o soudobých kacířích v 60. letech 12. století Ekbertem ze Schönau. Sami kataři toto označení neužívali. Původně tak byli označováni pouze jejich učitelé, ale toto označení se v literatuře rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Z tohoto slova je prostřednictvím německého Ketzer odvozen i český výraz kacíř.

Počátky katarství[editovat | editovat zdroj]

K prvnímu zaznamenanému propuknutí hereze, které lze jednoznačněji spojit s katarstvím, došlo v Porýní kolem roku 1140. Podle hlavního pramene o této události, dopisu premonstrátského probošta Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux sepsaného někdy mezi lety 11431147, se přívrženci hereze dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené. Přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu.

Heretici, o nichž Ebervin píše, odmítali pít mléko, požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního spojení, a odmítali manželství. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ Otčenášem. Podle Ebervina uváděli, že stoupenci jejich víry přetrvali od dob apoštolů v Řecku (tzn. v Byzanci) a v některých dalších zemích. To může nasvědčovat tomu, že kataři byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí z Balkánu a Byzance, avšak stejně dobře může jít také o zakladatelskou legendu ve snaze doložit vlastní apoštolský původ.

Katarské hnutí zapustilo kořeny v hospodářsky prosperujících krajích Flander, Porýní, zejména však Lombardie a Okcitánie.

Bogomilství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Bogomilství.

Bogomil, od něhož se bogomilství odvozuje, byl venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Jeho jméno, které znamená „milující Boha“, bylo pravděpodobně pseudonym. Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým zákonem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Nepřijímali však Písmo doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé. Samo lidské tělo je výtvorem padlého anděla Satana, jenž propadl zlu. Bůh stvořil pouze věci neviditelné, duchovní. Bogomilové považovali Satana za prvorozeného syna Božího a Ježíše Krista za jeho mladšího bratra. Satan byl sice božím protivníkem, ale byl na Bohu závislý. Pýcha způsobila Satanův pád, a když byl spolu s buřičskými anděly svržen z nebes, vytvořil nové nebe, zemi a také tělesnou schránku člověka. Život však do těla vdechl Bůh výměnou za slib, že lidské duše po smrti poputují do skutečného nebe. Satan souhlasil, ale žárlil na božský potenciál člověka, a tak svedl Evu. Později namluvil židovskému národu, že on je tím nejvyšším Bohem, a nazval se Jahvem. Mojžíš se stal nevědomky jeho nástrojem. Druhorozený Ježíš vstoupil do světa, aby porazil bratrovo pozemské království. Satan sice způsobil Ježíšovu fyzickou smrt, ale po jeho zmrtvýchvstání přiznal porážku. Ztratil svou božskou sílu a Ježíš poté převzal jeho místo na nebesích.

V současnosti se, navzdory rozšířené laické představě, předpokládá spíše jen volné ovlivnění katarů bogomily.

Kataři v Okcitánii[editovat | editovat zdroj]

"...duše mužů a žen jsou stejné a bez rozdílu, celý rozdíl mezi mužem a ženou spočívá jen v jejich těle, jež učinil Satan."
...Vilém Belibasta, příslušník hnutí katarů v inkvizičním protokolu[1]
Hrad Queribus

Okcitánské katarství lze v pramenech sledovat od 60. let 12. století. Vyplývá to ze záznamu o diskusi v Lombers roku 1163 a z tzv. Niquintovy listiny. Podle Niquintovy listiny se v hradišti Saint-Félix v kraji Lauragais roku 1167 sešly katarské delegace z Okcitánie, Itálie, severní Francie a z Východu (biskup Niquinta alias Nikétas) a jejich zástupce zde Niquinta vysvětil na biskupy. Niquintova listina se nicméně dochovala jen v opise ze 17. století a někteří badatelé (Monique Zerner, Jean-Louis Biget, Jacques Chiffoleau) zpochybňují její pravost.

V poslední třetině 12. století se katarské hnutí rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí měst Albi a Carcassonne. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty k hospodářským nárokům církve a s příkladným prostým životem katarských duchovních, který kontrastoval s bohatstvím církevních hodnostářů.

Život katarů[editovat | editovat zdroj]

Katarství bylo přísně asketické. Pokud se věřící chtěl stát „dokonalým“, tedy dosáhnout nejvyššího stupně v katarské hierarchii, musel prokázat své schopnosti k vedení života „dokonalého“ během obvykle roční zkušební doby. Během ní musel zachovávat posty každé pondělí, středu a pátek a kromě toho se postit během tří čtyřicetidenních období a po celý čas se zdržet jak produktů pohlavního styku: masa, mléka, vajec a sýra. Jedinou výjimku z tohoto přísného pravidla představovala konzumace ryb, o nichž kataři věřili, že nejsou plodem pohlavního styku, nýbrž se rodí z vody. Veškerý sexuální kontakt byl samozřejmě zakázán. Pokud žil kandidát na „dokonalého“ v manželství, musel svého partnera opustit. Poté, co kandidát dosáhl statusu „dokonalého“, vedl nový život, v němž přísně dodržoval všechna předepsaná pravidla a jenž byl mnohem tvrdší, než obdobný život většiny katolických asketických řádů, poněvadž nekompromisní katarská teologie nepřipouštěla nápravu chyb žádnými prostředky, jakými byly katolická zpověď, lítost a pokání. Navíc všechny přestupky byly hodnoceny stejně, proto např. požití vajíčka bylo stejně závažné jako dopuštění se krádeže nebo spáchání vraždy. Jakékoliv porušení kodexu zbavovalo hříšníka statusu „dokonalého“ a vydávalo ho znovu Satanovu světu. Po vykonání pokání však bylo možné opětovně přijmout katarský křest, zvaný consolamentum, a znovu se tak stát „dokonalým“.

Stanovisko církve a papeže[editovat | editovat zdroj]

Sv. Dominik a pálení katarských knih

Katarské hnutí se ve Francii a Itálii šířilo a bylo vnímáno jako hrozba společenskému řádu (odmítání manželství, trestání zločinců apod.). Církev se proto rozhodla proti katarům zakročit.

Třetí lateránský koncil roku 1179 vydal usnesení: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“

Křížová výprava proti albigenským[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Albigenská křížová výprava.
Kataři propuštění nazí z Carcassonne, rok 1209

Papež Inocenc III. v roce 1208 rozhodl o křížové výpravě proti albigenským na jihu Francie. Papež předtím pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de Guzmán, pozdější svatý Dominik, zakladatel dominikánského řádu, ale přesvědčování nepřineslo požadované výsledky. Proto byla v letech 12081229 vyhlášena křížová výprava proti Albigenským.

Katarské pevnosti

První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo svatým bojovníkům umožněno přivlastnit si půdu, kterou dobyli, bylo papežovo volání úspěšné. Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnalda Amalrica, opata kláštera v Citeaux, a hraběte Šimona z Montfortu. Křižáci občas pustošili celá města, upalovali katarské dokonalé na hranicích a zabíjeli obyvatele. Např. v městě Béziers bylo údajně vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí bez ohledu na vyznání, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako kataři nebo příslušníci jakékoliv jiné víry. Jak líčí pozdější pramen o této události, Dialogus miraculorum Caesaria z Heisterbachu, při dobytí města Béziers uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní (katolíci), řekli opatovi (Arnaldu Amalricovi, opatu ze Cîteaux): ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: ‚Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.‘ (‚Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius‘) A pobito bylo ohromné množství.“ Nutno ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení i dvacetitisícového počtu mrtvých je zpochybňována[2]

Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta (11801223) , Ludvíka VIII. (1223 – 1226) a Ludvíka IX. (1226 – 1270). Dozvuky měla ještě v roce 1244, kdy padlo poslední útočiště albigenských, vesnice Minerve, hrad Montségur a hrad Quéribus (1255). Jejím výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a postupné přemožení katarství na tomto území působením násilností křížové výpravy a zejména inkvizičního vyšetřování.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha : Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0.  
  2. BRONKOVÁ, Johana. O čem se mluví: Liga proti hanobení na obranu katolíků? [online]. Rádio Vaticana, 2007-02-03, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CARTIER, J. P.,Válka proti albigenským. Praha 1979
  • HROCH, M. - SKÝBOVÁ, A., Králové, kacíři, inkvizitoři. Praha 1987
  • Staré francouzské kroniky. Praha 1962
  • ZBÍRAL D., Největší hereze, Praha: Argo 2007.
  • GIVEN, J.B., Inkvizice a středověká společnost: Moc, kázeň a odpor v Languedocu, Neratovice: Verbum 2008, přel. Eva Doležalová, František Doležal.
  • LAMBERT, M., Středověká hereze, Praha : Argo, 2000. 598 s. ISBN 80-7203-291-7. (česky)
  • MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha : Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]