Valdenští

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Valdenští - (francouzsky: vaudois) nebo Valdenství bylo středověké náboženské hnutí směřující k reformě křesťanského života. inspirované původně bohatým lyonským obchodníkem "Petrem" Valdesem (jméno Petr mu bylo přiřazeno až pozdější tradicí, jeho skutečné jméno známo není). Franko-provensálská forma jeho jména není známa, byla rekonstruována jako Pierre Vaudès nebo de Vaux, italská forma Valdo, ale jinde i jako Waldo nebo Waldes.

Valdes z Lyonu[editovat | editovat zdroj]

Valdes z Lyonu žil ve druhé polovině 12. století. Prameny, týkající se jeho působení, se značně rozcházejí. Podle inkvizitora Bernarda Guye, a náznaků v dalších pramenech (Walter Map, Laonský anonym) se jednalo o bohatého lyonského měšťana, který se rozhodl vzdát svého majetku ve prospěch chudého, tak zvaného apoštolského života. Podle Guye si nechal přeložit části Písma svatého a spisy apoštolských otců do galštiny. Následně se svými přívrženci zahájil misijní činnost. Většina historiků, například Malcolm Lambert, z větší části přejímá zápis Bernarda Guye, s čímž však řada moderních badatelů nesouhlasí.

Valdes a III. Lateránský koncil[editovat | editovat zdroj]

Lateránský koncil se konal roku 1179 v Římě. Zdá se pravděpodobné, že Valdes se na tomto koncilu objevil. Pro sebe a své přívržence měl požadovat povolení ke kázání. Ohledně úspěšnosti požadavku se prameny rozcházejí. Mnich Walter Map popsal Valdese a jeho druhy pohrdavě jako „lidi hloupé a nevzdělané“, jimž ke kazatelské činnosti chybí všechny předpoklady. Zavržení Valdenských ale neuvádí. Podle dalších pramenů (Laonský anonym) získal Valdes od papeže Alexandra III. ústní schválení. Valdes každopádně kázal dál.

Valdesovo vyznání víry[editovat | editovat zdroj]

Dochovaný text Valdesova osvědčení víry z roku 1180 nebo 1181 hovoří proti tezi, že Valdes byl tou dobou znám jako "kacíř." Vyznání totiž neobsahuje žádné explicitní zřeknutí se hereze, jak bylo obvyklé. Valdes naopak deklaruje rozhodnutí své a svých stoupenců pro život v chudobě.

Valdenství a katarství[editovat | editovat zdroj]

Valdenství se zprvu vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím. Valdenští odmítali katarský metafyzický dualismus. Někteří radikálnější valdenští přiznávali, opět na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám. Valdenští se ze začátku s oficiální římsko-katolickou církví rozcházeli jen v otázce jejího světského majetku a postavení. Tito „Lyonští chudí“, jak také někdy bývají nazýváni, podle města, v němž začal svou náboženskou činnost Petr Valdes, vystupují v poslední čtvrtině 12. století především jako potulní kazatelé. Dohodou mezi papežem a císařem (ve Veroně roku 1184) byli zařazeni mezi kacíře (Bula Lucia III. Ad abolendam). Přesto ještě dalších dvacet let prokazovali na veřejných disputacích, pořádaných v některých městech a hradech Provence, svou zásadní pravověrnost. Brzy se stalo územně nejrozšířenější herezí evropského středověku.

Lombardští a Záhorští chudí[editovat | editovat zdroj]

Italskou větev tzv. Lyonských chudých (totožní s valdenskými) nazývá inkvizitor Raynerius Sacconi (r.1250) „Lombardští chudí“. Tito, zvyklí na prostředí městských komun, dávali před pocestným kazatelstvím přednost usedlým, přísně organizovaným pracovním skupinám. Mezi nimi a Valdesem došlo roku 1205 k nedorozumění. U lombardských vyostřily napětí protiklerikální postoje některých z nich. Z řad konzervativních valdenských se naopak podařilo vytvořit dvě církvi oddaná řádová bratrstva katolických chudých. Jako druhou frakci „Leonistů“ uvádí Sacconi tzv. „Záhorské chudé“

13. a 14. století[editovat | editovat zdroj]

Odmítání násilí a trestu smrti charakterizovalo valdenské ve 13. a 14. století, kdy se z původních oblastí toto hnutí rozšířilo také do zemí německých, polských, uherských a do českých, kde, podle některých autorů,[kdo?] připravili půdu pro husitství, s nímž následně splynuli.[zdroj?] Jejich kazatelé plnili funkci cestujících zpovědníků a učitelů. Ve stanovených lhůtách navštěvovali pomocí rozvětvené sítě utajených útulků „přátele“ či „známé“, jejichž věrnost valdenským zásadám se po generace udržovala v rodinách a rodech. Jako reakce na pronásledování ze strany římských církevních úřadů a výraz odstupu od oficiálních postojů katolické církve časem začalo odmítání projevů nadměrné úcty a uctívání světců, odmítání dalších dogmat, jako existence očistce, a nepodporovalo ani jiné postoje běžné v římskokatolické církvi, mezi jinými, odpor ke kanonickému právu, hierarchickým strukturám a farnostní soustavě. Na druhou stranu však rozvíjeli opatření zajišťující hnutí vlastnosti tajného spolku, coby snahy zabránit perzekucím ze strany světské moci i ze strany majoritní katolické společnosti.[zdroj?] Mnozí valdenští se navenek přizpůsobovali svátostnému životu v církevních farnostech.[kde?][zdroj?]

Vývoj v pozdním středověku a novověku[editovat | editovat zdroj]

Od 14. do 15. století evropské valdenské zdecimovalo pronásledování v několika následných vlnách. Většinou byli donuceni uchýlit se do podzemí i v krajích, kde vytvořili ucelenější skupiny, jako např. v Pomořanech a v okolí Angermünde a Prenzlau a dále na východ u Štětína nebo na jihu v Dolním Rakousku. V kompaktním usídlení se trvale udrželi románští valdenští na stráních a v údolích Kottických Alp (na hranicích mezi Piemontem a Provencí). Zde vzklíčila dočasná praxe valdenských podomních kazatelů, tzv. Barbů. Počátkem třicátých let 16. století se Valdenští přiklonili k ženevské reformaci, spolu s ní se zasloužili o francouzský překlad Bible z originálu (hebrejského a řeckého) známý jako Olivétanova bible, jež byla důležitým milníkem při kodifikaci spisovné francouzštiny. Proti jejich pronásledování v půli 17. století zasáhl Oliver Cromwell. Nyní jsou následovníci původních valdenských ale ponejvíce součástí největší italské protestantské církve: Valdenské evangelické církve (Chiesa evangelica valdese).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MOLNÁR, Amedeo. Valdenští : evropský rozměr jejich vzdoru. Praha : Kalich, 1991. 339 s. ISBN 80-7017-384-X. (česky) 
  • LAMBERT, Malcolm. Středověká hereze. Praha : Argo, 2000. 598 s. ISBN 8072032917. (česky) 

Komenský o Valdenských[editovat | editovat zdroj]

Stručná historie církve slovanské Církev bratrská přijala od valdenských "moc světiti kněží".

61..."Vyslanci vyhledali jejich biskupa Štěpána; ten povolal druhého biskupa a několik duchovních, vyložili jim svůj původ, články svého učení a co hrozného dosud vytrpěli v Italii a ve Francii; navzájem vyslechnou zprávu, jak se naši odtrhli od papeže i kališníků, schválí to a blahopřejí; konečně vkládáním rukou posvětili ty tři na biskupy, davše jim moc světiti kněží, a poslali je domů."

62. Naši přijmou tyto události s radostí, a z touhy po křesťanské jednotě uvažují, zda by neměli splynouti s Valdenskými v jeden lid a v jednu církev. Velmi se líbila čistota učení a horlivá snaha o křesťanský život. Nelíbilo se však, že pravdu skrývají a nevyznávají ji svobodně; ba že chodí i do papeženských chrámů a přijímají svátosti modloslužebně ze snahy, vyhnouti se protivenstvím. Bylo usneseno napomenouti je v této věci i v některých jiných. Vyslavše tedy znovu vhodné muže předloží to Valdenským. Ti prohlašují, že souhlasí s návrhem na uzavření jednoty; vytčené nedostatky prý dobře znají a nehájí je; spíše prý vyznávají, že ustoupili od bývalé ryzosti svých předků, a budou prý tedy uvažovati o nápravě. S obou stran se dohodli, že se v určitém čase sejdou a plněji se domluví o té věci. Ale dříve než ten čas nastal, prozradilo se to a papeženci začali zuřiti proti dobrým Valdenským. Biskup Štěpán je upálen ve Vldni, ostatní se rozprchnou sem tam (většinou byli zaneseni do Braniborska a odtud později na Moravu, zejména do Fulneka).

63. A z tohoto vyjednávání Českých bratří s Valdenskými vzešlo, že byli později označeni také jménem Valdenských; ale Bratří nikdy nechtěli to jméno připustiti, nýbrž častěji si stěžovali ve veřejných spisech, že se jim přikládá omylem.

Historia o těžkých protivenství - pronásledování Valdenských v roce 1655

Čtenáři milý, poněvadž se tato summa historie církve České, do 1632. dovedené, teprva letos (r. 1655.) na světlo dává, bylo by vinšovati, aby se také ty věci, kterýmiž po těch třimecítma let nepřátelé sv. evanjelium svou zlost dovršovali, v poznamenání pořádné uvedly. Ale že nevím nyní, kde a u koho toho hledati, odložiti se musí, až někdo pobožné na to práce něco vynalože, ty věci shledá a je v spis uvede. Aby pak vždy bez přídavku nebylo, připojím cizí aspoň jeden příklad, k spatření, kterak bez umění horliví Saulové, dychtící po pohrůžkách a po mordu, přestáti nemohou, dokud jich bleskem s nebe ne.porazí a nerozrazí Pán. (Skut. 9, 1. a t. d.) Jmenovitě ukrutnost ve Vlaších nad evanjelickými obyvateli hor alpských, letos teď provedenou, a latině, německy, i jiným jazyky vypsanou. Čehož stručná summa tato jest. Když léta Kristova 602. Fokas (císaře Mauricia vrah) na císařství římské od vojska volen byl, chtěje on rady římské, aby ho k té důstojnosti potvrdili, obdržeti, poslal biskupu římskému Bonifaciovi III. titul veřejného biskupa, o který titul prvé konstantinopolský patriarcha stál, ale mu ode všech odepříno. I přijal to Bonifacius, a k jeho potvrzení dopomoha, držel léta 606. v Římě duchovní sněm, a aby toho nadání císařského okolní biskupové potvrdili, sobě dovedl. Ale i jiní biskupi nejen jinde, ale i v samé Vlašské zemi proti tomu byli, až v potomních časích někteří lahodnostmi namluveni, jiní mocí donuceni jsouce, dílu podvodu místo dávati, pobožní pak tiše své věci vésti museli. Následovalo totéž i v Frankreichu, kdež papežovu tyranství se opírající Albigenskými a Valdenskými jmenováni, za kacíře odsouzeni, ohněm a mečem hubeni byli, tak že do těch vysokých hor Alp obraceti se a tam v místech nepřístupných bydliti musili, více než od šesti set let již. Přišlo potom k tomu, že pod ochranu knížat Savojských se oddavše, od jednoho knížete za druhým privilegií svých potvrzení mívali až do léta 1560. Tu mladý kníže Viktor Amadeus namluviti se dav, údolí některá jim odjal a je do těsna hnáti začal; potom pak mnichy mezi ně poslav, k chození ke mši nutiti i jinak trápiti dal. Snášeli všecko trpělivě supplikujíce i všelijakých přímluv hledajíce blízkých i dalekých potentátů. Ale vší svou pokorou neobdrželi jiného, než že jim léta tohoto 1655. 25. ledna od Andresa Gastalda, komisaře nad inkvizicí, jmenem knížecím patent vydán, aby aneb ve dvacíti dnech všickni, mladí, staří, přestoupili, anebo ve třech dnech země prázdni byli pod propadením hrdla. Když ještě o prodlení prosili až by k knížeti poslati mohli, odepříno dokonce. Rozumnější tedy a bázlivější vidouce, nač se zanáší, u prostřed kruté zimy skrze hluboké sněhy s ženami a dětmi do hor a jeskyní ustupovati a mohli-li by jak skrze ty převysoké a sic i jinak nepřebyté hory do Delfinátu (krajiny francouzské) probrati se, ohledati pokusili několik set čeledí. Aleť jich větší díl v sněhu potonulo aneb pomrzlo a hladem zhvnulo. Jiní pak doma přece o smilování prosící toho se dočekali, že na ně 9 regimentu vojenského lidu puštěno, a od těch lítých katanů kde co postiženo, ukrutně mordováno. Postavili se sic byli v úžině těch hor, kudyž do země jejich těsný pas jest, k bránění, zbrojného takového lidu k sobě pouštěti se obávajíce. Ale ten, kterýž je vedl, markrabě z Pianessu, sliboval přísahou, že jen tři regimenty položí do zimních kvartýrů, zatím pak aby u knížete věci své dále vedli. Čemuž uvěřivše dobří lidé, pustili je; ale ty pasu se zmocnvše, hned za sebou všecko to vojsko pustili. A tu se pak přehrozné to nad nebohými tyranství začalo, jehož ani perem vypsati ani jazykem vymluviti nelze, dí historik. Stříleli zajisté, bodali, sekali napořád všecky, kamkoli se valili, chrámy jejich všecky ohněm pálíce, tak že hned toho dne do šesti tisíc lidu pomordováno. Kteří mohli, utíkali na vysoké skály hor a do jeskyní, ale i tam se na ráno za nimi sháněli, jejichž kvílením a umírajících křikem nebe se rozléhalo. Tu ztratil manžel manželku, rodičové dítky, nemluvňátka od prsů matek odtrhována a mordována. Někteří, aby ukrutných rukou znikli, s vysokých skal dolů se spouštěli a tam v hlubokém sněhu tonuli, anebo sic hladem zhynuli. Jiní dopadnuti jsouce, vázáni byli hlavami mezi nohy a metáni se skal dolů; kněží pak a mniši běhajíce dopalovali, co včera neshořelo, chrámy a školy. Ve vsi Taillart, na jednom vysokém vrchu ležící, dostavše okolo půldruhého sta žen a dětí, a napáchavše se s nimi ohavností, všechněm hlavy stínali. Dva vojáci uchytivše jedno dítě každý za jednu nohu, roztrhli je na dvé, potom těmi kusy okolo hlav sobě oháněli. Některé na stromích zvěšeli za nohy; jiné k stromům roztáhše, za ruce hřebíky přibíjeli a tak bolestí, zimou a hladem zmořili. Muže jednoho s manželkou a desaterem dítek dopadše, všecky děti postínali a hlavami těmi, jakoby kulemi v kuželky hráli, před očima rodičů házali, potom i je sťali. Ani stařec jeden ve stu letech, Simon Pierre (z Angrony města) s manželkou 95 let mající, milosti neužil. Mnoho jich v domích spáleno, některé kolím probíjeli, z některých střeva tahali, některým prsa a stydké oudy řezali, některým život odevrouce, soli a ručničného prachu nasypali a pak do ohně házeli; z některých srdce vyřezavše (na jiném zase místě mozek dětinský) pekli sobě a jedli, a zase vyplívajíce, že nechutné z těch kacířů krmě, pravili. Oči mi se zalévají slzami, dí historik, že zšelmilé té ukrutnosti více vypisovati nemohu. Dokládá však některých na živě zajatých a k markraběti přivedených, z nichž jeden sedlák, aby na mši aneb na šibenici šel, vybrati sobě poručeno maje, šibenici volil. Druhý pak (Pavel Kliment, starší církve La Tour), na žebřík za ním též vedený, když kněží: "Ještě jest čas, abys se rozmyslil," - volali, popravce, aby co poručeno má, konal, napomenul, k Bohu pak se obrátě, aby vrahům těm odpustil, hlasem se modlil, a pak dolů strčen. Ujali se nevinně zmordovaného národu a ostatku jeho Švýcaři, Holanďané a [Oliver Cromwell] protektor Anglie, a o to knížeti Savojskému legací vypravivše, (každý i obzvlášť), nápravy hledali a hledají; čímž co se spraví, čas ukáže. Ale ujmiž se souženého svého křesťanského lidu ty sám, malého svého stádce věčný ochrance, Ježíši Kriste, kterémuž Otec za dědictví končiny země oddav, berlu železnou přidal k rozražení tyranů, tak jako hrnčíř rozráží hlínu. (Žal. 2, v. 8. 9.) A dej, jakož Valdenští tito od počátku tobě věrní a skrze všecky vichřice Antikristova po tisíc let ukrutného panování víru a dobré svědomí chovající, první byli, na nichž sobě babylonská šelma zuby své brousila, byli nyní ti, na nichž sobě naposledy zuby vyláme ta ze propasti vystoupilá a na zahynutí jdoucí šelma. (Zjev. 17, 8.) S nimiž i my k tobě voláme, aby se na nich a na nás stavil hněv tvůj, aby již rychle milostiv jsa nám, hněv svůj na nepřátele své a lidu svého obrátil, aby příčinou trápení a muk poznati a vyznati musili, že sám ty jsi Bůh. (2 Mach. 7, 37. 38.)