Manicheismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mání, zakladatel manicheismu

Manicheismus je náboženské učení, které bylo založeno babylonským prorokem Máním ve 3. století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím a buddhismem, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství; sám Mání pak sám sebe pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. Krista, Buddhy, Zarathuštry, Elchasaie a dalších).

Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro (resp. světlo) a zlo (resp. tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je dle ní boj mezi protipóly pro individuum dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život (pouze dobro či pouze zlo), funguje v tomto učení princip bipolarity nadále.

Manicheismus dělí své vyznavače do dvou tříd: na Vyvolené a Naslouchající. Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Naslouchající naproti tomu představovali manichejské laiky. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili, na což se nahlíželo jako na almužnu.

Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manicheistickýh hodnostářů to dále bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a třista šedesát kněží. Tito hodnostáři pocházeli z řad Vyvolených.

Mání zemřel mučednickou smrtí mezi lety 274 a 277[1] na popud zoroastrovských kněží. Manicheismus se vzápětí stal v Persii pronásledovaným, ovšem ani za hranicemi Persie to neměl jednoduché: byl pronásledovaným náboženstvím v římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně. V roce 762 se k manicheismu přiklonil chán ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. století plnil funkci státního náboženství. Manicheismus byl kromě toho rozšířen v Evropě (kde zanikl v 7. století), severní Africe, přes Blízký východ (10. století) až po střední Asii (14. století) a Čínu, kde se udržel nejdéle; v Číně přežívaly komunity manichejců až do 17. století. Dodnes je manichejství formálně zakázaným náboženstvím ve Vietnamu.[zdroj?]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Viz FELIX, Wolfgang. Antike literarische Quellen zur Außenpolitik des Sāsānidenstaates I. Wien : Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985. ISBN 3 7001 0727 7. S. 91.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • DECRET, François. Mání a tradice manicheismu (Mani et la tradition manichéenne). Překlad Zdeněk Müller. Bratislava : CAD Press, 2000. 150 s. (Světové duchovní proudy; sv. 49) ISBN 80-85349-30-2.  
  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. 1. vyd. Praha : Orbis, 1977. 256 s. (Stopy, fakta, svědectví) Kapitola Rozvoj vzdělanosti. Staré památky. Nové myšlenkové směry, s. 148–157.  
  • KLÍMA, Otakar. Učení Máního. In Prameny života: Obraz člověka a světa ve starých kulturách. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1982. S. 159–181.
  • POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1986. 280 s. Kapitola Mání a manicheismus, s. 155–161.  
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2010. 460 s. (Světová náboženství) ISBN 978-80-7021-947-8. Kapitola Manicheismus, s. 324–340.