Ujgurský kaganát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ujgurský kaganát
回鶻汗國
ئورخۇن ئۇيغۇر خانلىقى
 Turkucké říše
 Basmalský kaganát
742–848 Kyrgyzský kaganát 
Kara-chodžské království 
Karachánský kaganát 
Kan-suské království 
Dynastie Liao 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
kaganát v roce 820 v největším rozsahu hranic
hlavní město:
rozloha:
5 500 000 km² (800)
obyvatelstvo
národnostní složení:
vládnoucí elita a příbuzensví:
Ujgurské kmeny
vojenská síla
Tie-lejové a ostatní[pozn. 1]
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Turkucké říše Turkucké říše
Basmalský kaganát Basmalský kaganát
Nástupnické:
Kyrgyzský kaganát Kyrgyzský kaganát
Kara-chodžské království Kara-chodžské království
Karachánský kaganát Karachánský kaganát
Kan-suské království Kan-suské království
Dynastie Liao Dynastie Liao
Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
do 14. století
Turkucké kaganáty 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
  Velké Bulharsko 632–668
  Volžské Bulharsko
  Dunajské Bulharsko
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimacko-Kypčacký chanát
743–1035
Kypčacko-Kumáský chanát
1067–1239
Stát Oguzský jabguluk
750–1055
Dynastie Šato 923–979
  Dynastie Pozdní Tchang
  Dynastie Pozdní Ťin
  Dynastie Pozdní Chan (Severní Chan)
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců

Ujgurský kaganát nebo Země Tokuz Oghuzů (ujgursky ئورخۇن ئۇيغۇر خانلىقى, čínsky 回纥 - pchin-jinem Huí-hú, mongolsky Уйгурын хаант улс), byla říše vytvořena domorodou konfederaci Turkických kmenů pod vedením kmenové šlechty Orchonštích Ujgurů čínsky 回鹘, z čínským odkazem na Jiu Xing ("Devět klanů" - "Tokuz Oghuz"). Kaganát Chuej-chu (jméno dané v období Tchangů), jenž nahradil Kutlucký kaganát (Modří Turci) se do povědomí veřejnosti dostal v první polovině 8. století.[1], a existoval asi sto let do poloviny 9. století. Po dvou desetiletích válek z Jenisejskými Kyrgyzy, byl stát v roce 840 zničen. Pod tlakem Kyrgyzů se Ujguři stěhovali na jih do Východního Turkestánu. Od té doby jejich státy nadále existovaly v Kan-su a u Turfanských oáz.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Kmeny Tie-lejštích Oguzů[editovat | editovat zdroj]

Ujgurové byli v I. tisíciletí našeho letopočtu součástí významných říší ve stepích Asie: Žuan-žuanů (Avarů), Turkutů a Modrých Turků. Tvořili vždy důležitou součást armád těchto říší, jejich opakovaná povstání ale přispěla k jejich zániku.
Do poloviny 8. století měli roli spíše destruktivní, v době rozkladu říše Modrých Turků si ale vytvořili vlastní kaganát. Jeho základem byli Ujgurové v užším slova smyslu a kromě Wej-cheů (15 Ujgurských kmenů) ještě dalších 6 kmenů, které stejně jako oni patřili k Tie-lejům:
6-Oguzové → : Pu-ku (Bul-gar) → (Bugu), Chun (Hun) → Chun, Pa-jie-ku (Bajir-gur) → Bajirku, Tchung-luo (Ton-gra) → Tongra, A-si-ťie (Izgil) → Syge, Čchi-pi → Kibi a několik porobených kmenů (východní) z 30 Oguzů-Tatarů. Jako rovnocenní byli brzy do kaganátu přijati ještě Basmalové (5-Oguzové) a východní Karlukové (3-Oguzové), přičemž samotné kmeny 9 Oguzů zde nesou dominantní postavení.

Turkucké dědictví[editovat | editovat zdroj]

I když to byli právě Ujgurové, kteří měli velký podíl na zničení kaganátů Turkutů i Modrých Turků, trochu paradoxně se k jejich odkazu otevřeně hlásí. Vystupují vlastně jako jejich zdánlivě legitimní dědici. Nebyli ale blízkými příbuznými původních Turkutů, i když hovořili stejným jazykem.

Ujguři se hlásí k zakladateli turkické říše Buminovi a vybírají si stejné sídlo vládce mezi pohořím Changaj a řekou Orchon. Přejali také turkucké runové písmo a jejich způsob dělení říše na východní (váženější) a západní křídlo. Hranicí na východě bylo Mandžusko, na západě Džungarsko.

Historický vývoj kaganátu[editovat | editovat zdroj]

Vzestup Ujgurů[editovat | editovat zdroj]

V roce 742 se Ujgurské, Karlucké a Basmalské kmeny vzbouřili proti vládnoucímu Kutluckému kaganátu (Modří Turci)[2]. V roce 744 Basmalové, potom co obsadili Ötüken, centrum Turkutů (Orchonské údolí) a zajali jejich krále Özmyše, úspěšně převzali jejich pozemky. Nicméně Ujgursko-Karlucké spojenectví proti Basmalům vzniklo později v stejném roku. Koalice porazila Basmaly a zvolila si svého krále. Basmalské kmeny byly skutečně zničeny: jejich lid byl prodáván Číňanům do otroctví, nebo byl rozdělen mezi vítěze. Ujgurský vládce se stal kaganem v Mongolsku, a vůdce Karluků byl jmenován jabguem. Toto uspořádání však trvala méně než jeden rok, poněvadž časté válečné akce mezi Ujgury a Karluky přinutilo Karluky migrovat k západu do zemí Türk-Türgešů[3].

Dynastie Jaglakar - Jologe[editovat | editovat zdroj]

Vládnoucí dynastie se jmenovala podle klanu Jagla-gur (Jologe) (staroturecky Old Turkic letter R1.svgOld Turkic letter Q.svgOld Turkic letter L1.svgOld Turkic letter G1.svgOld Turkic letter Y1.svg - Jaγlaqar, (čínsky v českém přepisu Jao-luo-ke, pchin-jinem yao luo gě, znaky 藥羅葛) z kmene 9 Oguzů. Zakladatel říše, Kutlug Bilge Kül-kagan (744-747), v čínských zdrojích známý jako kagan Kuli Pejlo, brzy umírá.

Pak vládl jeho první syn Bajan Čör-kagan (Mojan Čör, 747–759). Ten musel v počátcích vlády svést těžkou občanskou válku, protože ho z neznámých důvodů část národa odmítla uznat, i když byl zákonným následníkem. Zároveň s vnitřními boji probíhají války i se sousedy, kteří v některých případech podpořili povstalce. Mojan Čör se pak pustil do řady vojnových tažení, jež uvedl všechny stepní národy pod svou vlajku. Během tohoto období říši značně rozšířil, o Sekiz Oguzy, Kyrgyzy, Karluky, Türgeše, Tokuz Tataře, Čiky a zbytky Basmalů spadajících pod ujgurské kmeny. Roku 750 byli poraženi Kitani a Tataři a v roce 752 koalice Basmalů a Türgešů. Poslední stepní odpůrci byli Kyrgyzové (Jenisejští). I ti se museli v roce 758 podrobit, i když si udrželi autonomii. Zdá se, že kagana podporovali mimo jiné i stoupenci manichejismu, vyhnaní předtím z Číny. Tím si získali důvěru kagana a silné postavení.

Jak Kuli Pejlo, tak i jeho syn se dobrovolně prohlásili za vazaly Číny, za Mojan Čöra se ale situace dost změnila. V Číně došlo k velkému povstání pohraniční armády, vedené An Lu-šanem. Ten byl zpočátku velmi úspěšný a ovládl i hlavní město. Jeho profesionální vojáci ale zemi strašlivě ničí. Roku 756 do bojů na straně císaře Su-cunga Tchangského (čínsky v českém přepisu Su-cung Tchang, pchin-jinem sùzōng tang, znaky 肅宗) (756-762) zasáhli najatí Tibeťané a Ujguři. Také ti ale zemi drancují. V zoufalé situaci byl císař Su-cung v roce 758 nucen dát starému Mojan Čöru svou nezletilou dceru Ninguo[4]za ženu, (zatímco on sám dostal ujgurskou princeznu) a uznat ho sobě rovným.

Období rozkvětu[editovat | editovat zdroj]

Po Mojan Čörově smrti nastupuje jeho syn Bögu-kagan (Idigjan, 759–779). Během jeho panování Ujguři dosáhly svého vrcholu moci[2]. Také za něj bojují Ujguři v Číně proti povstalcům, ovšem chovají se zde jako vládci. Následník čínského trůnu Taj-cung Tchangský (čínsky v českém přepisu Taj-cung Tchang, pchin-jinem dàizōng tang, znaky 代宗) (762-779) se musí klanět kaganovi. S pomocí Idigjana, v roce 762 císař nakonec potlačil An Lu-šanové povstání (tehdy pod vedením Ši Čchao-i) a obsadil východní Luo-jang. Povstání bylo sice nakonec potlačeno, Čína byla ale totálně rozvrácena. Poté byla s Tchangy uzavřena mírová smlouva a spojenectví, podle které měli povinnost uhradit ujgurské říše 40 rolí hedvábí výměnou za každého koně poskytnutého Ujgury, a též všichni Ujguři, kteří žili v Tchangské Číně, byli považovány za "hosty" a osvobozený od plateb daní a ubytovacích nákladů. Během těchto bojů došlo i k zásadní změně uvnitř ujgurského kaganátu. Někdy v polovině 60. let se manichejismus stává státním náboženstvím. Roku 763, v čase vojnového tažení, se Idigjan setkává s manichejskými kněžími z Íránu, a přestupuje na manicheismus, jež byl přijat jako oficiální náboženství Ujgurské říše. Jedním z dopadů této konverze bylo zvýšení vlivu Sogdů u ujgurského dvoru. Před povstáním měla Tchangská Čína 53 milionů obyvatel, po něm jen 20 milionů. Navíc boje pokračují, protože Ujguři a Tibeťané zemi dále pustoší. V roce 778 musel císař uznat i rovnost tibetského vládce. V roce 779, Idigjan, podněcován svými Sogdštími poradci, naplánoval invazi do Číny využívajíc nástupu nového císaře Te-cunga (čínsky v českém přepisu Te-cung Tchang, pchin-jinem dézōng tang, znaky 德宗). Byl to zřejmě postoj k dalším bojům v Číně, který vyvolal další povstání v kaganátě, při němž Idigjan v roce 779 zahynul. Nicméně, jeden z velmožů, Idigjanův strýc, Kuli Pejlův druhý syn Tun Baga-tarkan (Dunmaga, 779-789), se proti tomuto plánu postavil:

Dunmaga-kagan se naštval, napadl a zabil Idigjana, a ve stejnou dobu zmasakroval téměř 2000 lidí z řad rodinných příslušníků kagana, jeho skupinu a taky Sogdy.[5].

Dunmaga-kagan byl ovšem natolik nesmiřitelný k ostatním náboženstvím, že to znamenalo nepřátelství ze strany všech sousedů.

Krize a zánik[editovat | editovat zdroj]

Novým vládcem se stal Dunmaga-kagan, který založil novou dynastii Jagla-gur (Jologe). Ani za něho však boje v Číně neskončily. Když v 80. letech zahájili rozsáhlou ofenzivu v Číně Tibeťané, zasahují opět Ujguři jako čínští spojenci. Boje probíhají se střídavými úspěchy na obou stranách. Na stranu Číny se pak postavil i slavný arabský chalífa Harún ar-Rašíd, jehož vojska vázala asi polovinu tibetských sil. Boje probíhaly jak ve vlastní Číně, tak i v Západním kraji.

Po Dunmagově smrti v roce 789 síla Ujgurské říše začala klesat a říše se začala rozpadat. Tibeťané převzali od Ujgurů oblast Bešbalyk a Karlukové obsadili údolí Fu-tu, což přineslo značné obavy ujgurského lidu[6]

Dynastie Ediz - Atie[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 795 dynastie Jagla-gur (Jologe) vymřela a byla založena nová dynastie Ediz (čínsky pchin-jinem a-tieh) jejíž novým vládcem byl zvolen schopný vojevůdce Alp Kutluk Ulug Bilgä-kagan (Kutluk II., 795-805), který ale musel předem slíbit velmožům četné ústupky.[2]. Funkce kagana je od té doby omezena prakticky jen na vojenské záležitosti a reprezentaci, faktickou moc má aristokracie, vyznávají manichejismus. Protože bylo toto náboženství pro prosté Ujgury málo přijatelné, vytváří se mezi nimi a vládnoucí vrstvou propast. Protože byl Kutluk II. náboženský nesnášenlivý, vztahy se sousedy se dále zhoršují. Kutluk II. se stal proslulý pro jeho vedení a řízení říše. S pevným vedením ještě jednou, odvrátil kolaps kaganátu, ale i když upevnil říši, nedokázal ji obnovit do původního stavu. Čína přichází v průběhu bojů o své hlavní čtyři pevnosti v Západním kraji. Zatímco Tibeťané dobyli Kašgar a Chotan, Karašahr a Kuču ovládli nakonec Ujguři. Ujgurská říše byla ale v této době už ve vážné krizi. Kagani nejsou schopni fakticky něco prosadit, dochází k jejich rychlému střídání, protože jsou často zavražděni. Po smrti Kutluka II., v roce 808, se kaganát začal rozpadat znovu. Byl následován svým synem Alp Külüg Bilgä-kaganem (Külüg Bilge, 805-808), který pokračoval na zlepšení obchodních styků ve vnitřní Asii.

Pod vedením Alp Bilgä-kagana (Po-i, 808-821) se ale Ujguři v roce 816 dostali do velmi vážného ohrožení. Přímo do centra říše zaútočili Tibeťané a zároveň propuklo úspěšné povstání Kyrgyzů. V roce 818 se kyrgyzský kníže Ažo prohlašuje chánem a Ujguři už tomu nemohou zabránit. Ujgury zachránila jen šťastná náhoda. Protože právě v této době zemřel tibetský vládce, přerušil jejich vojevůdce úspěšnou ofenzivu a vrátil se do Tibetu, aby mohl ovlivnit volbu nového panovníka.

Poslední velký kagan říše byl Alp Küčlüg Bilgä-kagan (Činte, 821-824), dosáhl mnoha úspěchů, včetně zlepšení obchodu (až do Sogdské oblasti[pozn. 3]), a na bitevním poli v roce 821 odrazil invazní síly Tibeťanů. Válka na mnoha frontách nakonec Tibet vyčerpala a tak byl v roce 821 uzavřen kompromisní mír, kterým Čína získala zpět Kašgar. Ujgurská říše byla ale v této době už ve vážné krizi. Činte zemřel v roce 824 a byl následován svým bratrem, inaugurovaným v období anarchie, Alp Bilgä-kaganem (Kasar-tegin či Čaoli-chán, 824-832), který byl zavražděn v roce 832. Navíc zde došlo k dalším vnitřním sporům.

Dalším kaganem se stává Alp Külüg Bilgä-kagan (Külüg Beg, 832-839). Za pomoci 20.000-ového najatého Čugajského (Ša-tchuové) jezdeckého oddílu z Ordosu, velmož jménem Luo Kasar (Kürebir, 839-840) dobyl v roce 839 hlavní město Ordu Balık a kagan Külüg Beg spáchal sebevraždu. Novým kaganem byl zvolen nezletilý chlapec "Dítě" Tegin (Hosa, 839-840), jehož zástupcem se stává Kürebir. Ve stejném roce se ale v kaganátě vyskytl hladomor a epidemie, doprovázané s obzvláště těžkou zimou, která vyhubila většinu zvířat na kterých byla ekonomika Ujgurů založena.[7]. Následující jaro, v roce 840, nepřítel a soupeř Kürebira, jeden z velmožů z kmene 9 Oguzů, s jménem Külüg Baga uprchl ke Kyrgyzským kmenům a pozval je na pomoc k invazi ze severu o síle asi 80.000 jezdců. Kyrgyzové vydrancovali Ujgurské hlavní město Ordu Balyk, zajali nezletilého kagana Hose i Kürebira a okamžitě je popravili. Kyrgyzové pokračovali v ničení a vypalování jiných měst po celé jejich zemi. Vraždí ale i další Ujgury a jejich říše se rozkládá.

Status po rozpadu říše[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelstvo se rozprchlo do všech stran. Část uprchla na jih a podrobila se Tibeťanům (Kan-čouské království, 848-1036). Jiná skupina odešla do Džungarska a dočasně uznala závislost na Karlucích. Další si zvolili v roce 841 nového kagana Öge-chána (Üge-chán, 841-846) a pokusili se pokračovat v boji. To ovšem za situace, kdy prakticky celé území bylo již v rukou Kyrgyzů, kteří zde vytvářejí vlastní říši. Jeho skupina se nejprve pokusila hledat pomoc v Číně, nakonec se ale dostávají do bojů i s Číňany. Jsou rozbiti a Üge v roce 846 zahynul. Nejlépe si vedla skupina usazená v Džungarsku. Přežila masakry a pak se rozdělila na dvě části. Jedna se usadila v Kuče, druhá v Beš Balıku. Kníže té druhé skupinky, Bugu Čun (Indžan, 846–848) se na přelomu 50. a 60. let zapojil do nových tibetsko čínských bojů v Západním kraji. Byl úspěšný a dobyl některá další města jako Turfan a Bejtin. Podrobila se mu i Kuča a tak vytvořil nový ujgurský státeček (Kao-čchangské království, 856-1369), který byl ale na kaganát příliš malý, a proto měli jeho vládci pouze titul idi kut (svatá výsost). Vojensky ani politicky již Ujguři nikdy příliš významní nebyli, protože ale ovládali důležitá města na hedvábné stezce, hráli ujgurští kupci i nadále významnou ekonomickou úlohu.


Seznam ujgurských vládců[editovat | editovat zdroj]

pořadí Turecké jméno období
vládnutí
pseudonymní jméno
z čínské fonotvorby
osobní jméno v čínštině poznámky
dynastie Jagla-gur (Jaglakar, Jaoluo-ke) z Tokuz Oguzů
01. Kutluk Bilgä Kül-kagan 744-747 Kutluk I. Bilge Pejlo čínsky znaky 骨力裴罗
pchin-jinem gu-lu-pei-luo
čínsky v českém přepisu Kuli pchejluo
Svrhl Ilteriš-kagana (742-744)
z Basmalů, a byl zvolený
jako kagan "Kutlug Bojla".
Jeho otec: Hušu
02. Bilgä Kül-kagan
Bajan Čör-kagan
747–759 Mojan Čör čínsky znaky 骨力裴羅
pchin-jinem mo-yan-chuo
čínsky v českém přepisu Mojenčch'ou
V roce 751 založil hlavní
město v Orchonském údolí
a pojmenoval ho Ordu Balık.
Jeho otec: Kutluk Bilgä Kül-kagan
03. Tängri-kagan
Bögu-kagan
759–779 Idigjan čínsky znaky 英地健
pchin-jinem yidi-jian
čínsky v českém přepisu Itiťien
Jeho otec: Bajan Čör-kagan
04. Alp Kutluk Bilgä-kagan
Tun Baga-tarkan
779-789 Dunmaga čínsky znaky 移地健
pchin-jinem dunmo-he-dagan
čínsky v českém přepisu Tunmoche takan
Jeho otec: Kutluk Bilgä Kül-kagan
05. Külüg Bilgä-kagan 789-790 Panguan čínsky znaky 多邏斯
pchin-jinem duo-luo-si
čínsky v českém přepisu Tolos'
Jeho otec: Tun Baga-tarkan
06. Kutluk— Bilgä-kagan 790-795 Ačžo čínsky znaky 阿啜
pchin-jinem a-chuo
čínsky v českém přepisu Ačchuo
Jeho otec: Külüg Bilgä-kagan
dynastie Ediz (Adiz, Adie) z Wej-cheů
07. Aj Tängride Ülük Bulmyš
Alp Kutluk Ulug Bilgä-kagan
795-805 Kutluk II. čínsky znaky 骨咄禄
pchin-jinem gu-du-o-lu
čínsky v českém přepisu Kutuolu
První Kagan, otevřeně zvolen radou
starších. Obnovil manicheismus.
Jako sirota byl adoptován ujgurským
velmožem s klanu Čedžate (夾跌).
08. Aj Tängridä Kut Bulmyš
Alp Külüg Bilgä-kagan
805-808 Külüg Bilge čínsky znaky 俱录毗伽
pchin-jinem julu-pi-ga
čínsky v českém přepisu Ťülu-pchika
-
09. Aj Tängridä Kut Bulmyš
Alp Bilgä-kagan
808-821 Paoi čínsky znaky 李孝诚
pchin-jinem li-xiao-cheng
čínsky v českém přepisu Li Siao-čcheng
-
10. Kun Tängridä Ülüg Bulmyš
Alp Küčlüg Bilgä-kagan
821-824 Činte čínsky znaky 崇德可汗
pchin-jinem chong-de-kèhan
čínsky v českém přepisu Čchungte kchechan
-
11. Aj Tängridä Kut Bulmyš
Alp Bilgä-kagan
824-832 Čaoli
Kasar Tegin
čínsky znaky 曷萨特勒
pchin-jinem hasa-teley
čínsky v českém přepisu Cha-sa tchelej
-
12. Aj Tängridä Kut Bulmyš
Alp Külüg Bilgä-kagan
832-839 Külüg Beg čínsky znaky 胡特勒
pchin-jinem hu-tele
čínsky v českém přepisu Chu tchelej
-
13. "Dítě"-tegin 839-840 Hosa
mezivládí
čínsky znaky 盍馺特勒
pchin-jinem he-sa teley
čínsky v českém přepisu Che-sa tchelej
V roce 839, Luo Kasar - Kürebir
s jezdeckým oddílem Čugajů
(Ša-tchuové)
z Ordosu, dobyl hlavní město Ordu
Balyk. Ve stejném roce si kmenový
šlechtici zvolili za kagana
nezletilého Hosu. Záhy se ale v
kaganátě vyskytl hladomor
a epidemie. Pokračovaly občanské
nepokoje.
- Generál
Külüg-baga
839-840 Külüg-baga
mezivládí
- V roce 840, Kyrgyzové (Jenisejští)
podnikli invazi kaganátu o síle asi
80.000 - 100.000 jezdců. Hosa-kagan
a jeho ministr Kürebir byli okamžitě
popraveni.
14. Öge 841-847 Üge čínsky znaky 乌介
pchin-jinem wu-jie
čínsky v českém přepisu Wuťie
-
15. Bugu Čun 846–848 Indžan čínsky znaky 遏捻特勒
pchin-jinem enjian telei
čínsky v českém přepisu Enťien tchelej
-

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Kyrgyzové, Kimäkové, Karlukové, Tibeťané, Číňané, Mandžuové a Mongolové
  2. lokálně se mluvilo také různými oghuzskými jazyky, ogurskými jazyky a mongolskými jazyky a mandžuštinou
  3. jednalo se hlavně o výrobky se železa a taky o využití Hedvábné stezky

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BENSON, Linda - SVANBERG, Ingvar "China's last Nomads: the history and culture of China's Kazaks" Edition illustrated, M.E. Sharpe, 1998, ISBN 1-56324-782-8, ISBN 978-1-56324-782-8. p.16-19
  2. a b c MACKERRAS, Colin, Ch. 12 - "The Uighurs", 1990, "The Cambridge History of Early Inner Asia", Sinor, Denis, 317-342, Cambridge University Press, ISBN 0-521-2-4304-1
  3. GOLDEN, Peter. B. Ch. 13 - "The Karakhanids and Early Islam", 1990, "The Cambridge History of Early Inner Asia" Sinor, Denis, 349, Cambridge University Press, ISBN 0-521-2-4304-1
  4. Skazano «幼女寧國公主» čto označaet «junuju devušku Inigo gunčžu (titul dočeri carstvujuščego imperatora) vydal za nedostojnogo (brak s kaganom-varvarom bil mezaľjans dlja princessy)». V istoriju eta princesa byla vnesena kak Sjago gunčžu (蕭國公主) — eto imja ej dali posle togo, kak ona vernulas iz kaganata.
  5. ASIMOV, M.S. "History of Central Asia - The historical,social and economic setting", Volume 4 part I, 194, 30 December 2011, March 1999, Motilal Banarsidass Publ., ISBN 978-81-208-1595-7, 194 Dostupné online
  6. Jiu Tangshu 舊唐書 Book of Tang, chapter 195 - Original text: 葛祿乘勝取回紇之浮圖川,回紇震恐,悉遷西北部落羊馬於牙帳之南以避之。 Translation The Karluks took the opportunity to win control of Uyghur's Fu-tu valley; the Uyghurs, shaken with fear, moved their north-western tribes, with sheep and horses, to the south of the capital to escape. (In Xin Tangshu, Fu-tu valley (浮圖川) was referred to as Shen-tu Valley 深圖川)
  7. Tangshu 新唐書 New Book of Tang, chapter 217 part 2 - Original text: 方歲饑,遂疫,又大雪,羊、馬多死