Volžské Bulharsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
do 14. století
Turkucké kaganáty 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
  Velké Bulharsko 632–668
  Volžské Bulharsko
  Dunajské Bulharsko
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimacko-Kypčacký chanát
743–1035
Kypčacko-Kumáský chanát
1067–1239
Stát Oguzský jabguluk
750–1055
Dynastie Šato 923–979
  Dynastie Pozdní Tchang
  Dynastie Pozdní Ťin
  Dynastie Pozdní Chan (Severní Chan)
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců

Volžské, Volžsko-kamské Bulharsko nebo Bulharská volžsko-kamská říše bylo státem turkického kočovného etnika Bulgarů (Protobulhaři), který se rozkládal od 2. poloviny 7. století až do roku 1238 kolem středního toku řeky Volhy, jižně od jejího soutoku s Kamou. Po vpádu Mongolů se stal součástí jejich chanátu Zlaté hordy. K přehlížení anebo spíše nedocenění kulturního přínosu Volžských Hunobulharů a Tatarů napomohlo jistě i to, že od dob Bulharské volžsko-kamské říše byli obyvatelé tohoto území muslimové.

Zánik Velkého Bulharska a založení volžsko-kamského státu[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Volžského Bulharska

V polovině 5. století se po smrti Attily začala Hunská říše rozpadat na jednotlivé turkické státní útvary. Jedním z nich byla i Onogurie (Velké Bulharsko) - nejstarší bulharský stát, který se rozkládal mezi Černým a Kaspickým mořem. Svůj největší rozkvět zažila v polovině 7. století za chána Kubrata († 651 nebo 660).[1]

Tento stát neměl dlouhého trvání a po smrti svého vládce se rozpadl. Vládu si rozdělilo mezi sebou jeho pět synů a takto oslabená říše se nedokázala ubránit náporu dalšího kočovného národa, Chazarů. Jeho kočovné obyvatelstvo se rozdělilo na dvě skupiny. První, pod vedením jednoho z Kubratových synů, chána Asparucha odtáhla do jihovýchodní Evropy, sjednotila se s místním osídlením a roku 681 zformovala bulharský stát, který na Balkáně trvá dodnes. Druhá skupina se pod vedením starších Kubratových synů Bat-bajana a Kutraga smíchala s chazarskými a sarmatskými (Alani) kmeny a zůstala na svém původním území.

Její část v čele s chánem Kotragem se v 8. století přesunula po toku řeky Volhy na sever až na její soutok s Kamou, na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu, kde společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořila první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Bulharskou volžsko-kamskou říšy a hlavním městem Bolgar. Černí Bulhaři, v čele s Bat-bajanem, kteří se již usadili, zůstali v původních sídlech a byli Chazary podmaněni.

Rozkvět Volžského Bulharska[editovat | editovat zdroj]

Mapa Volžského Bulharska

Nový bulharský chanát zůstal sice v poplatné závislosti na Chazarech, ale to mu v dalším rozvoji nebránilo. Podle svědectví, které zanechal arabský diplomat Ahmad Ibn Fadlán, bylo Volžsko-kamské Bulharsko počátkem 10. století kvetoucí zemí. Razilo vlastní stříbrné mince, budoval chrámy, školy, paláce a dokonce domy se systémem ústředního topení a kanalizací. Zprávy arabských cestovatelů hovoří o velkých kamenných městech Bolgaru a Biläru. Například druhé největší město Bilär bylo ve své době větší než Paříž či Kyjev. Výhodná poloha na říční obchodní tepně umožnila Bulharům kontrolovat obchod probíhající mezi Skandinávií a ruským severem a významnými obchodními středisky Blízkého východu, například Derbentem na západním pobřeží Kaspického moře, Bagdádem či středoasijskou Chórezmskou říší, které se povětšinou nacházely pod nadvládou Arabů. Tento chanát profitoval také z obchodu se Střední Asií, Čínou i Evropou a dosáhl na svou dobu nevídané civilizační úrovně. Karavany obchodovaly se švédskými Varjagy a procházely zemí až do Iránu. Nález české mince z 11. století ve vykopávkách v kazaňském kremlu svědčí o rozvinutém obchodu s centrální Evropou. Do Bulharska, ale také k Chazarům, přicházely též arabské kupecké karavany. Roku 922 po diplomatických rozhovorech s Bagdádem přijalo Volžské Bulharsko za státní náboženství islám a staré turkické runové písmo bylo nahrazeno písmem arabským. Na příkaz bagdádského chalífy al-Muqtadira zprostředkovalo poselstvo, jehož členem byl také Ibn Fadlán, vládnoucí elitě přijetí islámu. Následoval rozvoj věd, filozofie, literatury a umění; bulharské mešity šířily vzdělání a kulturu v sousedních zemích. Za vlády kyjevského knížete Svjatoslava (962972/973) orientovaného na expanzi, došlo k přímému střetnutí Bulharů s Rusy. Poté, co Svjatoslav společně s Oguzy rozvrátil říši Chazarů, dobyl a vyraboval Bolgar. Bulhaři, kteří dosud platili tribut Chazarům, byli dočasně zpoplatněni z Kyjeva. Byla uzavřena mírová smlouva s křesťanskou Kyjevskou Rusí a vzájemné „dobré“ vztahy přetrvaly přes 200 let.

Konec Volžského Bulharska[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 13. století však tento kvetoucí stát musel čelit mongolským kočovným nájezdníkům z východu. V zimě na rozmezí let 1237-1238 Bulharský volžsko-kamský chanát napadli Tataři, vedení princem Bátúem. Tři útoky odrazil, ale napočtvrté, byl dobyt. Říši rozvrátili a zničili a později se stala součástí Kypčackého chanátu - Ulusu Džudži (Zlaté hordy). Volžské Bulharsko se tak stalo jejich první evropskou kořiští.

Panovníci Bulharského volžsko-kamského chanátu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam panovníků Bulharské volžsko-kamské říše.

Během historie nesli panovníci několik titulů turkického původu, počínaje chánem, poté baltavarem, ilteberem a nakonec emirem. Krom bulharských panovníků na území Bulharské volžsko-kamské říši vládli i mongolští a tatarští chánové.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Dále jen [Rychlík]. ISBN 80-7106-404-1. S. 31.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]