Volha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Volha (rozcestník).
Volha
Волга
Volha v Jaroslavli
Volha v Jaroslavli
Základní informace
Délka toku 3534 km
Plocha povodí 1 380 000 km²
Průměrný průtok Volgogradu 8 000 m³/s
Světadíl Evropa
Pramen
Valdajská vysočina
228 m n. m.
Ústí
do Kaspického moře
-28 m n. m.
Protéká
RuskoRusko Rusko (Tverská, Moskevská, Jaroslavská, Kostromská, Nižněnovgorodská oblast, Marij El, Čuvašsko, Tatarstán, Samarská, Saratovská, Volgogradská, Astrachaňská oblast, Kalmycko)
Úmoří, povodí
bezodtoká oblast, Kaspické moře, povodí Volhy (Rusko 99,77%, Kazachstán 0,14%)[1]
Volgarivermap.png

Volha (rusky Волга (Volga), tatarsky İdel, İdil nebo İtil, mordvinsky Рав) je veletok protékající od severozápadu na jihovýchod evropskou částí Ruska. S délkou 3534 km to je nejdelší a nejvodnatější řeka Evropy, a vůbec největší řeka na světě, která nemá odtok do světového oceánu. Na Volze bylo vybudováno několik velkých přehrad a plavební kanály ji spojují s Baltským, Bílým, Azovským i Černým mořem. Před stavbou přehrad činila její délka 3690 km. Plocha povodí je 1 380 000 km². Volha má velmi malý spád, na celém toku v průměru jen 0,07 promile.

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Povodí Volhy

Celý tok řeky se obvykle dělí na tři části:

Horní tok[editovat | editovat zdroj]

Volha pramení severozápadně od Moskvy ve Valdajské vrchovině u vesnice Volgo-Verchovje v Tverské oblasti v nadmořské výšce 228 m. Na horním toku protéká přes několik nevelkých jezer (Verchit, Stěrž, Vselug, Peno, Volgo). Při odtoku z posledního z nich byla vybudována Hornovolžská přehrada. Poté řeka ze severu obtéká Moskvu a teče zhruba na východ, protéká historickým městem Tver, městem Dubna se známým Ústavem jaderných výzkumů, kde ústí kanál imeni Moskvy, spojující řeku s Moskvou. Mezi Tverem a Rybinskem byly vybudovány tři přehrady. Jsou to Volžská s hrází a vodní elektrárnou u Ivankova, Ugličská s hrází a vodní elektrárnou u Ugliče a Rybinská s hrází a vodní elektrárnou u Rybinsku. Do ní ústí Volžsko-baltský kanál, který ji spojuje s Baltským mořem. Mezi městy Rybinsk a Jaroslavl a pod Kostromou protéká v úzké dolině mezi vysokými břehy, přičemž protíná Ugličsko-danplovskou a Galičsko-čuchlomskou vrchovinu. Dále pak pokračuje přes Unženskou a Balachninskou nížinu. U Gorodce nad Nižným Novgorodem byla vybudována hráz a vodní elektrárna Gorkovské přehrady.

Střední tok[editovat | editovat zdroj]

Řeka Volha v Nižném Novgorodu

Pod soutokem s Okou je řeka ještě mnohem vodnější. Protéká podél severního okraje Povolžské vrchoviny. Pravý břeh je v těchto místech vysoký, zatímco levý je nízký. U Čeboksar byla vybudována hráz a vodní elektrárna Čeboksarské přehrady

Dolní tok[editovat | editovat zdroj]

Na dolním toku pod ústím největšího přítoku Kamy se již stává mohutnou řekou. Protéká postupně Povolžskou vrchovinou a u hlavního města Tatarstánu Kazaně se řeka stáčí na jih. U Toljatti se známou automobilkou nad Samarskou lukou, kterou vytváří, když obtéká Žiguljovské hory byla vybudována hráz a Volžská vodní elektrárna Samarské přehrady, jejíž vzdutí dosahuje délky 550 km, je největší v Evropě a zasahuje i tok Kamy. Na břehu leží i město Uljanovsk. U města Balakovo pak následuje hráz a vodní elektrárna Saratovské přehrady. Zde při ústí stejnojmenné řeky leží město Samara a při dalším toku Volhy v okolí měst Marx a Engels sídlili němečtí kolonisté – tzv. povolžští Němci, za 2. světové války přesídlení na Sibiř. Přítoky na tomto úseky jsou již mnohem méně vodné. Na západním břehu naproti městu Engels leží Saratov, kde začíná 600 km dlouhá Volgogradská přehrada. Pod přehradou leží město Volgograd, kde se odehrála jedna z rozhodujících bitev 2. světové války, bitva u Stalingradu. Ve vzdálenosti 21 km nad městem se odděluje první východní rameno Achtuba, která po 537 km ústí do Kaspického moře. O něco níže ústí 100 km dlouhý Volžsko-donský kanál, který spojuje Volhu se západnějším Donem a tak i s Azovským mořem; na volžské straně překonává výškový rozdíl 88 m, na donské straně 44 m.

Delta[editovat | editovat zdroj]

Vlastní delta Volhy začíná ve vzdálenosti 46 km severně od Astrachaně, asi 100 km od ústí řeky, kde se odděluje rameno Buzan. Celkem je v deltě téměř 500 ramen, průtoků a mělkých říček. Deltou se vlévá do Kaspického moře, přičemž ústí leží 28 m pod úrovní světového oceánu, takže celkový spád činí 256 m. Obrovské území delty, která je jednou z největších v Rusku, je významným hnízdištěm stěhovavých ptáků a přírodní rezervací. Astrachaň je také střediskem výroby kaviáru.

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

Celkem má asi 200 přítoků. Levých je mnohem více a jsou vodnější než pravé. Na dolním toku pod Kamyšinem již žádné přítoky nepřijímá.

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Základními zdroji vody jsou sněhové srážky (60 %), podzemní vody (30 %) a dešťové srážky (10 %). Přirozený režim je charakterizovaný jarním vzestupem hladiny (dubenčerven), malou vodnost v létě a v zimě a dešti způsobenými povodněmi na podzim (říjen). Roční kolísání úrovně hladiny před postavením kaskády přehrad dosahovalo u Tveru 11 m, pod ústím Kamy 15 až 17 m a u Astrachaně 3 m. Po zregulování toku se kolísání prudce snížilo. Nárůst průtoku až k Volgogradu zachycuje tabulka:

místo vzdálenost od ústí velikost povodí průměrný roční průtok
Hornovolžský bejšlot 29 m³/s
Tver 182 m³/s
Jaroslavl 1110 m³/s
Nižnyj Novgorod 2970 m³/s
Samara 7720 m³/s
Volgograd 8060 m³/s

Pod Volgogradem ztrácí přibližně 2 % v důsledku vypařování. Maximální průtoky vody pod ústím Kamy v minulosti dosahovaly 67 000 m³/s a u Volgogradu v důsledku rozlití do úvalu nepřevyšovaly 52 000 m³/s. Po regulaci toku se nejvyšší hodnoty průtoků snížily a nejnižší hodnoty se naopak zvýšily. Vodní bilance řeky nad Volgogradem za dlouhé období zachycuje tabulka:

proces mm km³
srážky 662 900
odtok 187 254
odpar 475 646

Před postavením přehrad řeka k ústí přinesla za rok přibližně 25 Mt nánosů a 40 až 50 Mt rozpuštěných minerálních látek. Teplota vody uprostřed léta v červenci dosahuje 20 až 25 °С. Rozmrzá u Astrachaně v polovině března, na horním toku a pod Kamyšinem v první polovině dubna a uprostřed dubna na zbývajícím toku. Zamrzá na horním a středním toku na konci listopadu a na dolním toku na začátku prosince. Bez ledu tak zůstává přibližně 200 dní a u Astrachaně 260 dní. Po postavení přehrad se změnil teplotní režim řeky, na horním toku se prodloužila doba, kdy je řeka zamrzlá a na dolním toku se naopak tato doba zkrátila.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Od 30. let 20. století je řeka využívána pro potřeby energetiky. Tento význam vzrostl s výstavbou přehrad a vodních elektráren v rámci Volžské kaskády. Přehrady a hydroelektrárny na Volze:

Celková plocha zatopená volžskými přehradami přesahuje 20 000 km².

Vodní kanály[editovat | editovat zdroj]

Řeka je spojena s okolními říčními systémy prostřednictvím vodních kanálů.

Plánované spojení s řekou Ural (Volžsko-uralský kanál) nebylo realizováno.

Města na Volze[editovat | editovat zdroj]

Volha se svými přítoky a průplavy byla a je důležitou dopravní tepnou, která protéká následujícími městy (po proudu):

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Koupání u Volhy je v létě příjemné, písek je rozpálený, voda chladivá (okolo 25 °C). Koupání „na Adama“ je poměrně běžné. Na rozdíl od západních letovisek není nutné používat oplocených nudistických pláží.

Fauna[editovat | editovat zdroj]

V řece žije přibližně 70 druhů ryb, z nichž 40 má průmyslový význam. Nejdůležitější jsou plotice obecná kaspická, sledi, cejn velký, candáti, kapr obecný, sumec velký, štiky, jeseteři (jeseter malý).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Úrodná oblast podél dolního toku Volhy byla zřejmě osídlena už od pravěku. Někteří badatelé pokládají dolní Povolží za pravěkou kolébku indoevropských národů.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Od 8. století sloužila i se svými přítoky jako součást tržní cesty mezi Východem a Západem. Ze Střední Asie se dovážely tkaniny, kovy a opačným směrem kožešiny, vosk a med. Na Volze ležela i hlavní sídla říše Chazarů a později významná obchodní a politická centra, například Velikij golgat (dnes Bolgary v tatarštinu), od 8. do 15. století sídlo Volžských Bulharů, dále Saraj, hlavní město Zlaté hordy (nedaleko Volgogradu) nebo Itil/Astrachaň. Další významná centra byla Novgorod, Rostov, Sundal, Murom. Od 11. století význam trhů slábnul a ve 13. století mongolsko-tatarské nájezdy narušily hospodářské vztahy kromě povodí horního toku řeky, kde hrály významnou roli Novgorod, Tver a města Vladimiro-Suzdalské Rusi. Od 14. století význam trhů opět rostl. Šlo o centra Kazaň, Nižnyj Novgorod, Astrachaň.

16.-18. století[editovat | editovat zdroj]

Území bylo dobyto Ivanem Hrozným v polovině 16. století, kdy Rusko postupně ovládlo i dolní tok Volhy a odtud zahájilo expanzi do Sibiře. Jednu z epizod této expanze v 17. století líčí i příběhy o kozáckém náčelníkovi Stěnkovi Razinovi a zejména populární píseň "Volga, Volga, mať rodnaja". Celý vodní systém Volhy se tak po dobytí Kazaňského a Astrachaňského chanátu dostal pod kontrolu Ruska. Trhy vzkvétají a vznikají nová města (Samara, Saratov, Caricyn) a roste význam stávajících (Jaroslavl, Kostroma, Nižnyj Novgorod). Po řece v té době pluly dlouhé karavany lodí čítající až 500 plavidel.

19. století[editovat | editovat zdroj]

V 19. století doznal trh na řece velkého rozvoje na což mělo vliv dokončení Mariinské vodní cesty, jež spojila povodí Volhy a Něvy v roce 1808 vznik velké říční flotily, první parník (1820) a práce 300000 burlaků na řece. Převáželo se obilí, sůl, ryby a později také ropa a bavlna. Velký význam měly jarmarky v Nižném Novgorodě.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Během ruské občanské války na řece došlo k několika bitvám, v nichž řeka měla velký strategický význam. V roce 1918 to byly bitvy Rudé armády s československými legionáři (bitva u Lipjag) a s bělogvardějci a v roce 1919 s Kolčakem a Děnikinem. Během 2. světové války proběhla v letech 1942-43 Stalingradská bitva.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Mezinárodní povodí řek v Asii, Oral/Volga (ve zdroji je ještě uváděné Bělorusko 0,08%, což však není správně, na území Běloruska povodí Volhy nezasahuje)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (rusky) Sokolov A. A., Hydrografie SSSR (vody souše), Leningrad 1964, (Соколов А. А., Гидрография СССР (воды суши). Л., 1964)
  • (rusky) Ginko S. S., Pokoření řek Leningrad 1965, (Гинко С. С., Покорение рек, Л., 1965)
  • (rusky) Straževskij A., Šmělev A., Leningrad-Astrachaň-Rostov na Donu (průvodce), Moskva 1968, (Стражевский А., Шмелев А., Ленинград-Астрахань - Ростов-на-Дону. (Путеводитель), М., 1968)
  • (rusky) Ruská federace, Evropský jihovýchod, Moskva 1968 (Série "Sovětský svaz"), (Российская Федерация. Европейский Юго-Восток, М., 1968 (Серия "Советский Союз"))
  • (rusky) Černěcov G. G., Černěcov N. G., Putování po Volze, Moskva 1970, (Чернецов Г. Г., Чернецов Н. Г., Путешествие по Волге, М., 1970)
  • (rusky) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Волга“.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Volga ve Wikimedia Commons