Kozáci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o obyvatelstvu jihoruských stepí. O ostatních významech slova pojednává článek Kozák.


Kozáci (rusky казаки, ukrajinsky козаки) byli svobodní obyvatelé ukrajinských a jihoruských stepí, zemědělci a válečníci, kteří mluvili východoslovanskými jazyky. Existovalo několik místních kozáckých svazů či vojsk, z nichž nejvýznamnější byli donští a záporožští kozáci. Velitel kozáckého vojska či spíše vůdce kozáků je ataman.

Kozáckou tradici z velké části potlačil sovětský režim. Kozácké populace například byly těžce postiženy uměle vyvolaným hladomorem počátkem 30. let 20. století. Ke kozácké tradici se v Rusku a na Ukrajině dodnes hlásí řada lidí a vojenských jednotek, někteří chápou kozáctvo jako nezávislé etnikum (Kozáci s velkým K).

Název[editovat | editovat zdroj]

Slovo kozák (rusky казак; ukrajinsky козак) s největší pravděpodobností pochází z turkického slova kazak a znamená "svobodný člověk", nebo také "dobrodruh"[1] a shoduje se tak s původem názvu národa Kazachů.

Jiní spojují ruský název казаки s názvem Chazarů - kazari, kočovného národa kdysi žijícího mezi Volhou a Dněprem, či Kirgizy, kteří se sami nazývají kajsaki.[zdroj?] Další etymologické hypotézy hovoří o mongolském původu slova, kde ko- znamená ochrana a -zach hranice.[zdroj?]

První písemné zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let 1395 a 1444. V obou se zmiňují jako samostatná vojenská vrstva společnosti.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Čajka, loď záporožských kozáků, kresba z roku 1660

Etnický původ kozáků má dvě teorie. První hovoří o uprchlých ruských a ukrajinských nevolnících a dezertovaných Tatarech. Tuto teorii uvedli v život sovětští historici.[zdroj?] Komunistická vláda potřebovala prokázat, že kozáci nejsou samostatným etnikem, ale pouze společenskou vrstvou, která se těší neoprávněným výhodám. Postsovětští historici tuto teorii udržují při životě i nadále. Jinak by totiž likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou (raskazačivanie) naplňovala všechny znaky definice genocidy. Podle druhé teorie, jíž zastávali např. významní sovětští historikové Lev Gumilev či Valerij Šambarov, vznikli především z Polovců (Kumánů), Pečeněgů, Baškirů, Oghuzů a dalších kočovných kmenů turkického původu. S kuriózní teorií přišel počátkem 20. stol. historik Jevgraf Savelev, který původ kozáků odvozoval od středověkých říčních pirátů uškunniků, kteří byli varjažského původu a v 11.-13. století ovládali oblast horního Povolží, zvláště okolí Vjatky, odkud svými nájezdy terorizovali severní Rusko včetně Novgorodu. Podle této teorie by byli kozáci nepřímo dědici Vikingů (Varjagů).

Podle současných výzkumů je nejpravděpodobnější, že na formování kozáků měli podíl turkičtí kočovníci v oblasti Divokých polí, kteří zde pod vlivem Slovanů začali přecházet k usedlému způsobu života a zemědělství.[zdroj?] Podíl na formování kozáků měli rovněž uprchlí nevolníci z Ruska a Polska, kteří se v těchto komunitách usazovali.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve 14.-15. století se začaly ve stepích oblasti Divokých polí usazovat kočovné turkické kmeny, zakládaly zde osady (stanicy) a přijímaly pod svou ochranu i uprchlé rolníky slovanského původu, kteří se chtěli vymanit z postavení nevolníků. Až do pol. 17. stol. měli na Rusi nevolníci právo svobodného stěhování ve dvou podzimních týdnech (konec září, počátek října) a využívali tohoto práva často právě odchodem mezi kozáky. O tuto výsadu rolníky připravil car Alexej Michajlovič roku 1649, ilegální útěky ale pokračovaly nadále. V pramenech jsou kozáci poprvé zmíněni roku 1444, kdy chránili Pereslav Záleský před nájezdem Tatarů, tehdy to však ještě nebyli stepní jezdci, podle pramenů přijeli k městu na člunech a bojovali sekerami. Kozáci se formovali do válečnických skupin na obranu před nájezdy Tatarů, Nogajců, Kalmyků a dalších kočovných etnik. Sami však prováděli nájezdy proti krymským Tatarům, Osmanské říši a Persii, na nichž získávali kořist a otroky.

V polovině 16. stol. bojovali kozáci ve vojsku Ivana IV. Hrozného při dobývání Kazaně a Astrachaně. Právě Ivan pak kozákům potvrdil právo svobodného života, výměnou za povinnost ochrany hranic ruského státu, přiznal kozákům i žold ve formě zbraní a zlata, který byl ale vyplácen nepravidelně.

V 19. stol. se kozáci stali de facto páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo takřka synonymem pro vojáka. To však není přesné, v carském Rusku byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako "britští" Gurkhové.

Donské vojsko[editovat | editovat zdroj]

Nejstarším kozáckým vojskem je vojsko Donské, doložené již v 16. století. Po dohodě s cary rozšiřovali hranice Ruské říše a chránili její hranice. Tak vznikala nová vojska (jaické vojsko, volžské vojsko, amurské vojsko, ussurijské vojsko, apod.). Tato vojska postupně utvořila jejich současné rozdělení. V 17. a 18. století se kozáci značnou měrou podíleli na povstáních proti carskému režimu, zejména pod vedením atamanů Stěnky Razina a Jemeljana Pugačova. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala součástí Ruské říše, se zachováním značné míry autonomie. V průběhu dalších staletí byla tato autonomie oklešťována. Např. volení atamani (vybornye atamany) byli nahrazováni atamany dosazenými z Moskvy či Sankt Petěrburgu (nakaznye atamany).

Záporožské vojsko[editovat | editovat zdroj]

Jinou historii má jen Záporožské vojsko, které se formovalo v oblasti Ukrajiny, ovládané polskolitevským státem. Záporožci, žijící v oblasti dolního toku Dněpru, od 15. stol. bránili expanzi polských králů, litevských knížat a německých rytířů do ukrajinských stepí. V 16. stol. se stali součástí Polskolitevského státu (Rzeczi Pospolité), kde získali postavení ochránců hranic před Tatary, spojené s rozsáhlými svobodami. Oklešťování jejich práv vyvolalo několik povstání (Nalyvajkovo, Lobodovo), nejznámější bylo povstání Chmelnického z roku 1648, které skončilo rozdělením Ukrajiny mezi Rusko a Polskolitevský stát. Když za vlády Kateřiny II. Veliké připadla celá Ukrajina Rusku, Záporožci měli být odzbrojeni, to však odmítli respektovat, a proto byli rozhodnutím panovnice odsunuti z polské hranice na východ. Přesídlením záporožských kozáků do podhůří Kavkazu vzniklo koncem 18. století Kubáňské vojsko.

Po převratu[editovat | editovat zdroj]

Po bolševickém převratu došlo na Donu k několika kozáckým protikomunistickým povstáním, která později přerostla do občanské války. Proto komunistický režim podnikl vůči kozákům genocidu a převážná většina kozáků byla zastřelena, internována nebo alespoň přesídlena do vyhnanství. Zároveň již po bolševickém převratu přešla část kozáků vedená atamanem Buďonným (později maršál Sovětského svazu) k bolševikům, pod příslibem, že bolševici předají jejich kmenu půdu a statky, kdysi patřící velkostatkářům. Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, většina kozáků i přes antikomunismus a částečné sympatie k carskému režimu vstoupila do Rudé armády.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Kozáci byli různorodé, převážně slovanské svobodné obyvatelstvo žijící na hranicích Moskevské Rusi, Litvy, Polska a tatarských chanátů, v řídce osídlených oblastech, daleko od státních center, přibližně mezi Dněstrem a Volhou. Po rozpadu Zlaté hordy toto obyvatelstvo pravděpodobně vzájemně splývalo a mísilo se s mnoha kočovnými kmeny. Kozáci tak žili v malých samostatných komunitách, přičemž často utvářeli vlastní ozbrojené jednotky nezávislé na okolních zemích. Vojenství mělo pro ně velký význam, byli většinou ve stavu permanentní války s okolními kočovnými národy. Proto byla válečná kořist jedním z jejich hlavních zdrojů obživy. Při jejich výpravách na Krym a Kavkaz, do Turecka a Persie, podnikali riskantní výpravy nejen po souši, ale i po moři. Používali při tom pouze lehké lodě, často dokonce pouze čluny vydlabané z kmenů stromů. Svou kořist dávali do společného kotle a přenechávali na starost pokladníkovi. Až po skončení výpravy uspořádali radu (duvan), na níž se kořist (jasir) rozdělila. Podíl závisel na zásluhách jednotlivce a jeho hodnosti, podíl po těch co zahynuli, dostali pozůstalí. Samostatný podíl dostala pravoslavná církev, z ukořistěných děl se odlévaly zvony.

Osídlení[editovat | editovat zdroj]

Hlavní oblasti kozáckého osídlení bylo pohoří Ural, povodí Donu a Dněpru. Původní osídlení kozáků bylo však v povodí Donu, kde sídlilo Donské vojsko a také v povodí Dněpru (na území dnešní Ukrajiny) tzv. Záporožská Síč, kde sídlili Záporožští kozáci, odlišní od ostatních skupin oděvem, účesem i výzbrojí. Odtud se kozáci dále šířili směrem na východ. Kozáci připojili k Rusku Sibiř a dále pak Aljašku a vytvořili pak 17 dalších kozáckých vojsk. Nejznámější jsou Těrské, Zabajkalské, Semirečenské, Ussurijské, Astrachanské, Azovské, atd. Kubáňští kozáci pocházejí z Ukrajiny, kde se usídlili na dněperském ostrově Chortycja u Záporoží (Záporožská Síč). Odsud byli carevnou Kateřinou Velikou přesídleni na Kubáň, čímž mělo být ukončeno jejich nepřátelství s Poláky.

Hierarchie[editovat | editovat zdroj]

Tradičně jsou kozáci hierarchicky podřízeni atamanovi, nižší důstojníci jsou esaulové. Odznakem atamana je bulava, zvláštní rituální žezlo nebo palcát. U ukrajinských kozáků byl místo označení ataman používán výraz het'man.

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení kozáckých vojsk (v závorce rok založení).

  • Donské vojsko (1570)
  • Kubáňské vojsko (1696)
  • Terské vojsko (1577)
  • Astracháňské vojsko (1760)
  • Uralské vojsko (1591)
  • Orenburské vojsko (1744)
  • Semirečenské vojsko (1867)
  • Sibiřské vojsko (1760)
  • Zabajkalské vojsko (1851)
  • Amurské vojsko (1858)
  • Ussurijské vojsko (1889)

Původní záporožské vojsko bylo po nezdařené vzpouře, vedené Jemeljanem Pugačovem v roce 1775, převedeno do nepravidelného jezdectva a později přesídleno na tureckou hranici, kde vytvořilo základ kubáňského vojska. Uralští a orenburští kozáci se rozhodující mírou podíleli na kolonizaci Sibiře, zejména pod vedením atamana Timofeje Jermaka.

Kozáci v první a druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Kubáňští kozáci na prvomájové přehlídce v roce 1937

Carská moc zpočátku využívala kozáků jako loajálního vojska při potlačování vzpour. Po vypuknutí říjnové revoluce v Rusku se kozáci přidávali na obě strany konfliktu. Mnozí zkušení velitelé, jako Krasnov nebo Škuro, se postavili na stranu bílých, drobní kozáci se naopak přidávali k Rudé armádě, mezi nimi i později známý Semjon Buďonnyj. Po vítězství komunistů v roce 1920 konečně přišla krutá rána v podobě "dekozakizace" (rusky: razkazačivanie). Komunistická vláda totiž tvrdila, že kozáci jsou nebezpečný teroristický živel a potenciální nepřítel jejich režimu. Kozácká samospráva byla zrušena a jejich oblasti byly rozděleny mezi jednotlivé svazové republiky. To bylo nejhorší pro kozáky na Tereku a Donu. Brzy na to se jich dotkla vlna združstevňování a mnozí z nich byli označeni jako kulaci a odesláni na nucené práce.

V roce 1936 byla zrealizována myšlenka zavést kozácké jednotky do Rudé armády. Kozáci v Rudé armádě byly jezdecké jednotky, které však jen velmi okrajově navazovaly na své předchůdce.

Během Velké vlastenecké války se Hitler snažil využít kozácké nespokojenosti s vládou bolševiků nejprve na Ukrajině. V roce 1942 se Němci dostali do kozáckých oblastí na jihu Ruska. Kozáci se znovu zachovali různě, mnozí se přidali k nacistům zejména na Donu, kde byly rány během združstevňování nejtvrdší. A Němci se zde pokusili si místní obyvatelstvo naklonit a vedli zde poměrně mírnou politiku. [2] V oblasti Kubáně v roce 1942 Němci vytvořili jakýsi kozácký okres. Němcům se podařilo vytvořit během války dvě kozácké divize (1. a 2. Kossaken-Kavallerie-Division), které byly Němci organizovány na Ukrajině, se později používaly v boji proti partyzánům v Jugoslávii, případně byly nasazeny i v Maďarsku. Těmto jednotkám, které převzaly organizační strukturu německého jezdectva, veleli němečtí důstojníci. Mnozí jiní jednotlivci se zúčastnili likvidace židovského obyvatelstva nebo bojů s partyzány v rámci německých Hilfswilliger. Část těchto jednotek vstoupila do ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Přesto mnoho kozáků raději bojovalo v partyzánských jednotkách proti Němcům.

Kubáňští kozáci na vítězné přehlídce v Moskvě v roce 1945

Když počátkem roku 1943 začala z Kubáně a Donu německá vojska ustupovat, odešlo odtud s nimi spolu se svými rodinami několik desítek tisíc kozáků. Jejich počet v německé armádě nepřesáhl 20 000. Po válce britská a americká armáda vrátila do SSSR 150 000 mužů, žen a dětí, kteří tvrdili, že jsou kozáci. Mnoho z nich nikdy nebylo občany SSSR (mnozí byli příslušníci různých asijských národů, např. Afghánci, které byly organizovány ve zvláštních oddílech), kde je považovali za zrádce a poslali je na nucené práce do gulagů. Návrat do jejich vlasti jim umožnili až po smrti Stalina. Represálií byly však postiženy v mnohem větší míře i jiné národy severního Kavkazu jako Karačevci, Balchaři, Ingušové a Čečenci.

Pravidelné kozácké jednotky Rudé armády se poprvé vyznamenaly v bitvě před Moskvou, kde operovaly v rámci sovětské 5. armády. Kozácká 20. jezdecká divize, později přejmenovaná na 2. gardový jezdecký sbor, kterému velel generálmajor L. M. Dovator, prorazila německou linii mezi Istrou, Kubinkou a Možajskem na styku německého VII. a XI. sboru [3] a několik týdnů vedla těžké boje v německém týlu.

Jinde, kde se Němci chovali k obyvatelstvu krutě, však spontánně vznikaly kozácké partyzánské oddíly a kozácké obyvatelstvo se stavělo Němcům na odpor. Kozáci výrazně pomohli při obraně předpolí Kavkazu. V Rudé armádě od začátku války bojovalo 100 000 kozáků. Největší význam sehráli na sovětské straně kozáci z oblasti Tereku a Kubáně, když se podíleli na osvobozování Krasnodaru. Slavnostní přehlídky vítězství na Rudém náměstí 24. června 1945 se účastnil i čestný oddíl kubáňských kozáků.

Kozáci v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Po válce byly kozácké jednotky spolu s jezdectvím ze Sovětské armády vyřazeny a kozáctvo jako ozbrojená složka prakticky zaniklo. Nezanikly však kulturní tradice kozáckého lidu. Během perestrojky v druhé polovině 80. let se poměry v SSSR uvolnily, což dovolilo znovu vzniknout základům kozácké organizace, podobně jako byla známa z minulosti před Občanskou válkou. 28. až 30. června 1990 byla na sjezdu kozáků v Moskvě vytvořena rada atamanů a zvolen první nový všesovětský ataman Alexandr Martynov. Zanedlouho na to začaly v bývalých kozáckých oblastech vznikat organizace, které sdružují kozácké komunity. V současnosti se taková samospráva rozvíjí ve všech oblastech, kde žijí kozáci. Na jihu Ruska kozáci fungují jako polovojenská organizace, která hlídkuje v ruských oblastech. Momentálně se v ruské Dumě projednává zákon o kozácké státní službě.

Kozáci v literatuře a ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kozáci na slovenské Wikipedii.

  1. Cossack, etymonline.com
  2. Correll Bernett:Hitlerovi generálové. Brno, Jota 1997, s. 284 - 285
  3. Paul Carell:Operace Barbarossa. Plzeň, Mustang 1996, s. 262 - 265

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu