Mirgorod (Gogol)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Mirgorod (1835, Миргород), česky též jako Mirhorod, je kniha obsahující čtyři povídky od ukrajinsko-ruského prozaika a dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola (18091852). Kniha se jmenuje podle toho, že se její příběhy odehrávají v malém ukrajinském městečku Mirgorod (ukrajinsky Myrhorod) nebo v jeho nejbližším okolí. Je napsána na rozhraní romantismu a realismu a Gogol sám jí označil jako pokračování svého úspěšného dvoudílného cyklu humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek z Ukrajiny Večery na samotě u Dikaňky (18311832, Вечера на хуторе близ Диканьки), jednotlivé příběhy však zde nevypráví fiktivní vypravěč, ale sám autor.

Obsah jednotlivých povídek[editovat | editovat zdroj]

  • Starosvětští statkáři (Старосветские помещики), povídka s tématem zhoubného vlivu společenského parazitismu.
  • Taras Bulba (Тарас Бульба), romantická historická novela, nejznámější příběh knihy, odehrávající se v 16. nebo 17. století, kdy byl ukrajinský lid nucen bránit svou svobodu nejen proti polské šlechtě, ale i krutým Tatarům. Hlavními hrdiny novely je Taras Bulba a jeho dva synové, Ostap a Andrej, příslušníci záporožského kozáctva sídlícího na Síči, kterým nejsou cizí vlastnosti jako statečnost, velkorysost, živelná veselost, silné náboženské cítění (kozáci jsou pravoslavní křesťané), schopnost podřizovat se většině a také stavět pocit odpovědnosti ke skupině spolubojovníků nad rodinné a milostné svazky. Toho však není schopen Tarasův mladší citlivý syn Andrej (pravý opak Ostapa), který přeběhne při obléhání jednoho polského města kvůli milované ženě k nepříteli, za což jej Taras Bulba prokleje a vlastní rukou zabije. Nakonec jsou kozáci poraženi a mezi zajatci je i Tarasův syn Ostap, zvolený mezitím kozáckým velitelem. Tarase Bulbu zachrání jeho přátelé. Od té doby je Taras zamlklý, a myslí na svého syna Ostapa. Podplatí žida, kterého předtím zachránil, aby mu zařídil setkání se synem. Žid to zařídí, a Taras je svědkem Ostapovy popravy. Příběh končí dalšími boji kozáků na polském území, kde se Taras Bulba mstí za synovu smrt. Nakonec je ale Tarasův oddíl přepaden značnou přesilou u jakési zříceniny na břehu Dněstru. Kozáci se dlouho brání, ale nakonec se musí dát na ústup. Cestou ale Tarasovi upadne dýmka, a Taras prohlásí, že ani kozácká dýmka nesmí padnout do ruky Polákům. Zastaví a vrátí se pro ní. Poláci ho chytí, přivážou ke stromu řetězem, ruce přitlučou hřeby a upálí jej. Taras umírá hrdě a je rád, že ostatní kozáci uprchli. Podle novely složil český skladatel Leoš Janáček stejnojmennou symfonickou báseň a ukrajinský skladatel Mykola Lysenko (18421912) roku 1890 stejnojmennou operu.
  • Vij (Вий), hrůzostrašná povídka, považovaná někdy za poslední romantické Gogolovo dílo, spojuje magické prvky ukrajinských lidových vyprávění s realistickým popisem vesnického života. Hlavní postavou je student bohosloveckého semináře v Kyjevě „filozof“ Choma Brut (filozofy byli v semináři neoficiálně zváni studenti třetího ročníku), který na konci školního roku putuje s dalšími dvěma druhy do domovské vsi na prázdniny. Cestou přenocují u stařeny, která Chomu očaruje a přinutí, aby ji nosil vzduchem. Při dopadu na zem mladík čarodějnici zbil klackem, ta se zhroutila a změnila se v krásnou mladou dívku. Choma v hrůze prchá a otřesen podivným zážitkem se vrací do Kyjeva. Po návratu do kláštera je však představeným poslán na statek bohatého kozáckého důstojníka, kde je donucen modlit se v místním zříceném pravoslavném kostele nad rakví náhle zemřelé panské dcerky, která si ho před svou smrtí za tímto účelem vyžádala, aniž by jí mladík znal. Choma v ní ke své hrůze pozná čarodějnici, kterou zřejmě klackem ubil.První noc dívka vstane z rakve a snaží se mladíka napadnout. Toho zachrání modlitby a ochranný kruh nakreslený křídou na podlaze. Do rakve zažene oživlou čarodějnici až první ranní kohoutí zakokrhání. To se opakuje i druhou noc, přičemž kolem již létají okřídlení démoni. Kruh však opět vydrží a mladík přežije i tuto noc, ale zbělají mu hrůzou vlasy. Ve dne se snaží uprchnout, ale je kozáky lapen a donucen strávit i třetí noc u mrtvé. Ta se opět probouzí a povolává vlkodlaky, ďábly, běsy a další přízraky. Následující strašlivý boj o svůj život nakonec Choma prohraje. Když už si s ním příšery nevědí rady, povolají si na pomoc Vije, což je podle východoslovanské mytologie trpasličí král s ničivým pohledem, nejmocnější ze všech přízraků. Gogol ho popisuje jako podsaditého a nemotorně se kymácejícího statného staříka, který je celý olepen černou hlínou a jehož ruce a nohy ční z jeho těla jako žilnaté, pevné kořeny. Má železnou tvář a železné prsty a je prakticky slepý, protože má těžká dlouhá víčka sahající až k zemi, které sám nedokáže nadzvednout. Proto ho musí provázet jeho pekelní pomocníci. Když mu na jeho příkaz oční víčka nadzdvihnou, nikdo se do jeho očí nesmí podívat, jinak zahyne. A tento osud potkal právě Chomu. Podíval se Vijovi do očí a „v mrákotách se skácel k zemi a duše z něho strachy vyletěla“.
  • Vyprávění o tom, jak se Ivan Ivanovič rozkmotřil s Ivanem Nikiforovičem (Повесть о том, как поссорился Иван Иванович с Иваном Никифоровичем), groteskní povídka, líčící „strašlivé, otřásající bahno malichernosti“, vypráví o dvou přátelích, kteří se kvůli nicotnému problému začnou na smrt nenávidět, soudí se spolu a dělají si strašlivé naschvály.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]