Pohádka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obraz Matky Husy, jak čte pohádky: Gustave Doré

Pohádka (někdy též báchorka) je obvykle krátký epický fiktivní příběh, ve kterém se ve většině případů objevují nadpřirozené či smyšlené bytosti (skřítci, víly, čerti nebo draci) v kombinaci se živými lidmi.

Původem se jedná o lidový žánr, nejčastěji psaný v próze. V moderní době se termín pohádka vžil také pro příběhy, které končí neobyčejně šťastně „pohádkovým“ romantickým koncem.

Původně nebyly příběhy, které bychom dnes nazvali pohádkami, samostatný žánr. Pohádky jako samostatný žánr vyčlenili až spisovatelé v období renesance. Tento termín byl následně pevně ukotven díly mnoha literátů.

O pohádkách panuje zkreslená představa, že byly určeny dětem a že musí vždy dobře končit. Je však známa celá řada (nejen autorských) pohádek, jejichž konec nelze označit za dobrý či povznášející a vůbec nebyly určeny dětem. Tyto pohádky byly jakýmsi vzorovým příběhem o lidských vlastnostech a byly vyprávěny, když šly děti spát.

Folklorní pohádky[editovat | editovat zdroj]

Folklórní pohádky jsou útvar lidové slovesnosti, ústním podáním tak prošly celou řadou různých změn.

Lidové pohádky jsou žánrem lidové slovesnosti a patří k nejstarším a nejrozšířenějším formám ústní slovesnosti. Každý národ, ale i menší sociální skupiny, odrážel svůj způsob života, vztahy dobra a zla, ve fiktivním či fantastickém příběhu, satiricky anebo humorně, kde hrdinové překonali útlak, bídu a chudobu a svou dobrosrdečností a mravností vítězí nad zlem, úklady lidí a draků (či jiných zlých fiktivních postav).

Specifikem českých pohádek je to, že zlo je v nich málokdy zničeno, ale je napraveno.[zdroj?] Ale jedinou neautorskou pohádkou vzniklou na našem území je patrně pohádka O dvanácti měsíčkách.[1] Ani postava Honzy není zdejší.

Zajímavostí folklórních pohádek je, že v různých světových kulturách mají podobné rysy i přesto, že je téměř vyloučen kontakt těchto kultur. Podobné pohádky tak byly nalezeny v podání indiánských kmenů, u Arabů, ale i v Evropě. Podobnost evropských a asijských pohádek není příliš zarážející – tyto mohly cestovat s obchodníky, námořníky či vojáky – zvláštní je však podobnost pohádek euroasijských a indiánských. Prakticky lze říci, že existují dva základní pohledy na tento stav:

  1. Archetypální teorie – podle této teorie lidé v určitých situacích jednají v podstatě stejně, tudíž vymýšlí i podobné příběhy.
  2. Teorie migrace pohádek – zde bývá tato shoda vysvětlována tím, že předci indiánů si již základy těchto pohádek vzali s sebou při stěhování do Ameriky.

Folklorní pohádky byly často předváděny formou domácího divadla, o provedení těchto soukromých představení však neexistují téměř žádné zprávy.

Autorské pohádky[editovat | editovat zdroj]

Autorské pohádky rozhodně nejsou pouze doménou poslední doby, tyto pohádky vznikaly již ve středověku, nejčastěji zpracováním nějakého známého díla. Ve středověku takto byla zpracovávána např. rytířská epika, děj byl pouze přenesen do jiného – prostého – prostředí.

Do autorských pohádek je potřeba započítávat i tzv. divadelní a filmové pohádky, neboť zpravidla došlo k zásadnímu narušení původního příběhu a původní smysl pohádky často ustupuje záměru zpracovatele (např. Josef Kajetán Tylčeské národní obrození)

Ve dvacátém století se tvorba pohádek komercializuje, dochází tak místy ke směřování k poutavosti a zábavnosti na úkor hlubšího příběhu a poučnosti. Objevují se zde zcela nové formy pohádek ve formě rozhlasových her, filmů (filmová a televizní pohádka), později i videoher a počítačových her.

Základní témata[editovat | editovat zdroj]

John Bauer: trollové a princezna ze sbírky švédských pohádek.

Základním motivem pohádek bývá obvykle boj dobra se zlem, pohádky určené dětem končívají většinou vítězstvím dobra. Dobro i zlo bývá povětšinou zosobněno do nějakých fantaskních bytostí, které mívají velmi vyhraněné vlastnosti.

Pohádky určené dospělému publiku byly často velice hrubé, velmi často s erotickým podtextem (např. Podkrušnohoří) nebo dokonce přímo s erotickým jevem. Tyto pohádky velmi často zasahovaly až do mýtů nebo reagovaly na drastické situace (např. vyplenění kraje, neúroda).

Pro dospělé jsou také určeny různé variace pohádek: například spisovatelka Angela Carterová ve svých povídkách zdůraznila u pohádkových motivů sexuální podtext. V jejím podání například třináctiletá Karkula ve Společenství vlků svede vlkodlaka, aby si zachránila život, nebo se Modrovousova manželka osvobodí coby týraná žena. Parodií na pohádky pak je Shrek nebo Princezna nevěsta Williama Goldmana.

Dalším častým motivem pohádek je motiv daleké cesty, jejímž záměrem může být zisk slávy či bohatství. Muž je většinou stavěn do pozice hlavního hrdiny, žena naopak do pozice postavy, které je nutno pomoci.

Interpretace[editovat | editovat zdroj]

Modrovous předává své ženě klíč od třinácté komnaty.

Mnoho variant pohádek, zvláště těch určených dětem, má v sobě obsažen morální apel. Jsou jakýmsi návodem pro děti, jak rozlišit dobro a zlo a jak si s nimi poradit. Až některé moderní pohádky se začaly spoléhat jen na barvitý děj. Fantastické motivy pohádek ale v minulosti nebyly pouhou ozdobou – měly svůj symbolický význam, často právě morální.

Charles Perrault například vtěsnal do pohádky Popelka jeden z takových apelů, který ale úplně morální není. Popelka shledá, že její krása a charakter jsou zbytečné, kdyby neměla kmotřičku – což reflektuje důležitost sociální vazeb.[2] Vklouznutí nohy do střevíčku, které se v pohádce o Popelce objevuje, je vykládáno jako výrazný sexuální symbol a pohádka o červené karkulce bývá interpretována jako varování před prostitucí nebo mýtus o slunečním bohu.[3]

Mnoho pohádek bylo podrobeno Freudovské psychoanalýze, Jungovské analytické psychologii a dalším psychologickým analýzám, aniž by se některá z interpretací ujala jako definitivní. Tyto analýzy byly kritizovány za to, že přikládály příliš velký význam motivům, které ve skutečnosti nejsou integrální částí příběhu.

V pohádce Modrovous například zradu manželky odhalí v různých verzích klíč zanechávající krvavé stopy, rozbité vejce nebo zpívající růže. Neovlivňuje to zásadně děj, ale interpretace jednotlivých variant počítají s tím, že právě ten který prozrazující objekt je integrální částí příběhu.[4]

Někteří folkoristé pokládají pohádky za historické dokumenty. Například postava zlé macechy je interpretována tak, že v historii ženy často umíraly při porodu. Jejich manžel se znovu oženil a nová macecha s dětmi z prvního manželství bojovala o přízeň i majetek.[5]

Původ a vznik pohádek[editovat | editovat zdroj]

Původ i vznik pohádek studuje srovnávací folkloristika, která stanovila čtyři možné teorie jejich vzniku:

  • mytologickou
  • antropologickou
  • migrační
  • historicko-geografickou

Autoři a sběratelé pohádek, pohádkové soubory[editovat | editovat zdroj]

Čeští[editovat | editovat zdroj]

Slovenští[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.novinky.cz/zena/deti/288360-pohadka-o-popelce-zrejme-pochazi-z-ciny.html - Pohádka o Popelce zřejmě pochází z Číny
  2. Maria Tatar, The Annotated Classic Fairy Tales, s. 43. ISBN 0-393-05163-3.
  3. Karkulka, vlk a nevědomí. 100+1 zahraniční zajímavost. březen 2014, čís. 3/2014, s. 28-32. Dostupné online.  
  4. Tatar, The Hard Facts of the Grimms' Fairy Tales, s. 46.
  5. Marina Warner, From the Beast to the Blonde: On Fairy Tales And Their Tellers, s. 213. ISBN 0-374-15901-7.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]