Červená karkulka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Červená karkulka a vlk
Henry Peach Robinson: Červená Karkulka dorazila ke dveřím své babičky, albuminový tisk, 23.3 x 18.7 cm, 1858

Červená karkulka je známá pohádka o setkání mladé dívky s vlkem. Tento příběh se během své historie velmi měnil a stal se předlohou pro obrovské množství moderních adaptací. Nejstarší psaná verze pochází z pera Charlese Perraulta, dnes asi nejrozšířenější verze je založena na zpracování bratří Grimmů.

Slovo karkulka pochází z latinského slova carracalla a znamená čepec, čapku, či pokrývku hlavy.

Poznámka k pravopisu: V souladu s Pravidly českého pravopisu se jméno dívky píše jako „Červená karkulka“ nebo jen „Karkulka“. V některých překladech se ale objevuje i verze „červená Karkulka“. Obě možnosti lze považovat za správné.

Příběh a jeho historie[editovat | editovat zdroj]

Příběh vypráví o dívce přezdívané Červená karkulka, podle karkulky (karkule byla druh čepce), kterou stále nosí. V některých verzích jde o kapuci nebo kápi. Dívka jde lesem za svou babičkou, které nese něco k jídlu. Vlk chce dívku sežrat, ale bojí se to udělat přímo v lese (v některých verzích přihlížejí setkání dřevorubci). Dá se proto s dívkou do řeči a ta mu naivně prozradí, kam má namířeno. Navrhne jí tedy, aby nasbírala kytici květin, což udělá. Mezitím vlk přiběhne k domu babičky, předstírá, že je Karkulka a vloudí se dovnitř. Babičku sežere, oblékne se do jejích šatů a čeká na dívku. Když Karkulka přijde, sežere ji také. Poté přichází dřevorubec, rozřízne vlkovi břicho a babičku s Karkulkou, obě zcela v pořádku, zachrání. Poté naplní vlkovo břicho kameny, takže má vlk po probuzení těžké břicho a když se chce u studny napít, kameny ho převáží a on se utopí. Podle jiných verzí příběhu vlk babičku nesežere, ale zavře ji do komory, v některých je zase Karkulka zachráněna dřevorubcem ještě před sežráním.

Příběh vytváří jasný kontrast mezi bezpečným světem vesnice a nebezpečným temným lesem, což je pojetí v zásadě středověké, ačkoliv nejsou známé žádné tak staré verze. Zřejmý je také morální důraz – jak je důležité nesejít ze stezky.

Motiv vlka, který svou kořist spolkne, ale ta pak vyvázne z jeho břicha nezraněna, se objevuje také v ruském příběhu Petr a vlk a v dalším příběhu bratří Grimmů O vlku a sedmi kůzlátkách, v podstatě jde o téma staré nejméně jako Jonáš a velryba.

Před Perraultem[editovat | editovat zdroj]

Přestože nejsou známé žádné psané formy časově předcházející zpracování Charlese Perraulta, prameny příběhu je možné vystopovat v ústní lidové slovesnosti mnoha evropských států. Některé z nich stále existují a velmi se liší od všeobecně rozšířené verze inspirované Grimmovými. Příběh byl vyprávěn francouzskými rolníky už ve 14. století, podobně tak v Itálii, kde stále ještě existuje několik verzí, např. „La finta nonna“ (Falešná babička). Je také možné, že tato pohádka vychází z velmi podobných orientálních příběhů. Podle analýzy vývoje příběhu pochází příběh již ze starověku a evropská verze se oddělila asi před tisícem let.[1]

Prvotní variace příběhu se od toho dnes známého odlišují v řadě znaků. Záporný hrdina není vždy vlk, ale někdy jde o obra („ogre“) nebo vlkodlaka, čímž se příběh dotýká tehdy pořádaných procesů s vlkodlaky (podobným procesům s čarodějnicemi). Vlk obvykle nechá dívku vypít babiččinu krev a sníst její maso, takže se Karkulka na vlastní babičce bezděčně dopustí kanibalismu. Existuje verze, kdy dívka ulehne k vlkovi do postele, prohlédne jeho přestrojení a snaží se utéct. Jako výmluvu „babičce“ použije, že se potřebuje vyprázdnit a opravdu by nechtěla přímo v posteli. Vlk neochotně souhlasí, ale přiváže ji na provaz, aby nemohla utéci. Dívka ale provázek uváže na něco jiného a uteče mu k řece, kde dospělé ženy perou prádlo. Karkulka uteče na druhý břeh a když se jí vlk snaží dostihnout, ženy ho utopí.

Charles Perrault[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší známá tištěná verze jménem Le Petit Chaperon Rouge pramení z francouzského folklóru 17. století. Byla vydána v roce 1697 ve sbírce Pohádky matky Husy Charlese Perraulta. Tato verze byla daleko temnější a také daleko zřetelněji moralizující než ty pozdější. Perrault do příběhu vložil mimo jiné právě červenou čepičku, resp. kapuci, které mnohé z výkladů příběhu připisují symbolický význam.

V tomto příběhu prozradí půvabná a dobře vychovaná vesnická dívka vlkovi to, co potřebuje vědět, aby se dostal k domku její babičky a tu sežral, aniž by ho viděli dřevorubci pracující v nedalekém lese. Příběh pokračuje nastražením pasti na Červenou karkulku, vlk ji sežere a tím příběh končí. Vlk je zde vítězem střetnutí a žádný happy end se nekoná.

Během osvícenství, Perraultovy doby, byly motivy pohádek silně upravovány a přizpůsobovány módnímu rokokovému stylu. Byly prezentovány spíše s ironickým odstupem a s násilně připojovanými moralitami. Tato verze je adaptací příběhu pro kulturu francouzských salónů konce 17. století, tedy pro úplně jiné posluchače než dříve, a stal se poučným příběhem, varujícím ženy před sbližováním s muži.

Bratři Grimmové[editovat | editovat zdroj]

V 19. století byly J. a V. Grimmům vyprávěny dvě různé německé verze; první Jeanette Hassenpflug (17911860) a druhá Marií Hassenpflug (17881856). Bratři z první verze vytvořili obsah příběhu a z druhé dodatek k němu. Příběh vyšel pod jménem Rotkäppchen v prvním vydání jejich sbírky Kinder- und Hausmärchen v roce 1812.

První část příběhu se natolik kryje s Perraultovou verzí, že z něj Grimmové téměř jistě čerpali. Konec je ale jiný – dívka a její babička jsou zachráněny lovcem; konec je identický se zakončením příběhu O vlku a sedmi kůzlátkách, který je zřejmě zdrojem.

V druhé části příběhu dívka a babička chytí a zabijí jiného vlka, využívají přitom zkušenosti z předchozího zápasu a předvídají jeho jednání. Dívka mluvila s vlkem, ale nedbala jeho rady a z pěšiny nesešla, naopak co nejrychleji běžela k babičce a společně se zamkly v domku. Vlk ale vylezl na střechu a čekal. Babička, která se obávala, že by si na Karkulku počíhal na zpáteční cestě, nechala dívku do necek před domem nanosit vodu z jitrnic. Vlk čenichal, nakláněl se, až spadl, a v neckách se utopil.

V pozdějších vydáních, kdy editaci pohádek přebral po Jacobovi bratr Wilhelm, prošla většina příběhů drobnými úpravami. Jednalo se především o sjednocení stylu, přidání přímé řeči a zjemnění temných motivů. V roce 1857 dosáhl příběh dnešní podoby. Podle této verze byl také pořízen český překlad.

Interpretace[editovat | editovat zdroj]

Inspirace[editovat | editovat zdroj]

Postavou Červené karkulky se inspiroval malíř a fotograf Anton Solomucha ve svých cyklech Červená karkulka na návštěvě Louvru a Červená karkulka na návštěvě Černobylu. Anton Solomucha metodou klasického umění a "ironickou alegorií" vytvořil díla ve stylu připomínající malby v Louvru a zároveň zobrazil morbidní scény černobylské katastrofy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.osel.cz/index.php?clanek=7272 - Evoluční příběh Červené karkulky
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu