Vlkodlak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Německá dřevořezba z roku 1722

Vlkodlak je v evropském folklóru a mytologii člověk schopný proměnit se ve vlka či vlku podobnou bytost. Tento stav je způsoben specifickými okolnostmi narození, kletbou nebo zraněním jiným vlkodlakem a nazývá se někdy lykantropie, což je však původně a v lékařství dodnes označuje psychické onemocnění, kdy člověk sám sebe vnímá jako zvíře, nejčastěji vlka.

Vlkodlaci v legendách[editovat | editovat zdroj]

Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka „íránští dvounozí vlci“, kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, kde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a nebyl tedy původně považován za „zlého“. Z báje „O Wodanu a jeho vlcích“ se postupně vyvinula pověst „O divokém lovci a jeho psích“ ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u Slovanů, kde byl vlk považován za „zlého tvora“ tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky. Mezi nimi zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se ovšem poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se však nevytvořila zcela jednotná představa, naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.

Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy o procesu, kterým se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem. Tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.

  1. Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí s již vyrostlými zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to lidé narození v určitých astrologických momentech (např. za úplňku, 24. prosince). Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
  2. Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se „hodným“ vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
  3. Přímým stykem - pokousání vlkodlakem již existujícím, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí),nebo spojením krve vlkodlaka a člověka.
  4. Měňavci - měňavci jsou v celém rodu, ale někdy se přeci najde někdo kdo se nezmění, dokážou měnit ve většinu zvířat, ale někdy se najde někdo kdo zastaví proměnu jen u jednoho zvířete v celém rodě, měňavci na rozdíl od ostatních svoji podobu ve zvířeti mohou ovládat a měnit kdykoliv se jim zachce
  5. Umrlci - umrlec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes, nebo kohout.

Způsob, jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý, napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor. Obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednodušší bylo zlikvidovat ho v jeho lidské podobě.

Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze tak, že z nich týž čaroděj, který je zaklel, opět kletbu sňal.
Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s jiným vlkodlakem, nebyli nutně zlí (ačkoli zpravidla tomu tak bylo). Jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí, ačkoliv nejjednodušší známý způsob proměny spočíval v udělání kotrmelce přes kládu. V pověstech některých národů (např. Lotyšů) se vlkodlak musel před proměnou svléknout do naha, přičemž své šaty nutně potřeboval ke zpětné proměně v člověka. Pokud mu šaty někdo např. ukradl, nemohl se vlkodlak proměnit a zůstal (často natrvalo) ve vlčí podobě.

Umrlci byli zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svojí ženou. Pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí.

Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy čekal vždy osud vampýra. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývali s upíry a existují o nich prakticky stejné historky.

Legenda o vzniku prvních vlkodlaků: V patnáctém století táhl Transylvánií Hrabě Vlad zvaný Tepesco. Na své cestě zničil i jeden z klášterů a všechny lidi v něm schované nechal povraždit. Opat ho tedy proklel. Když se o tři dny později Dracula změněný na upíra poprvé napil lidské krve, vstali prý lidé v klášteře z mrtvých a stali se vlkodlaky, neúnavně bojujícími proti upírům. Povstali prý, aby střežili lidský rod.

Slované[editovat | editovat zdroj]

Písemné zmínky o vlkodlacích pochází už z raného středověku. Podle Slova o pluku Igorově se ve vlka v noci měnil kníže Všeslav, podobné podání existuje o Bojanovi, synovi bulharského cara Symeona I.[1] Ve vlka se mění hrdina srbských písní Drak ohnivý vlk. Mezi další zprávy patří tvrzení ve starosrbském zákoníku z roku 1262 že vlkodlaci způsobují zatmění slunce a měsíce, což připomíná severského Fenriho, nebo zmínka o vlkodlakovi na dalmatském ostrově Pašmanu z roku 1403. V Čechách pochází nejstarší zmínka z Alexandreidy ze 14. století.

V lidové víře se o vlkodlacích objevují podobné příběhy jako u upírech a tyto dvě bytosti jsou často ztotožňovany.[2] Existuje mnoho způsobů jak se jím člověk stává, jedná se například o ty co se narodili nohama napřed, nebo se zuby, děti ženy a upíra nebo vlka, narození pod vládou určité planety. Stačí se také napít z vlčí stopy. Do vlkodlaka může být člověk i zaklet čarodějnicí, nejčastěji se tak stává novomanželům jedoucím na svatbu. Takoví vlkodlaci neškodí, ale musí zůstat ve vlčí podobě dokud je ten kdo je zaklel neodklne.[2] Proměnit se může i mrtvý přes něhož přeběhně kohout, kočka nebo pes. V noci pronásleduje mladé ženy a se svou vdovou má děti bez kostí.

Vlkodlaci se mění i v jiná zvířata než ve vlka, například v koně, krávu, psa, kočku nebo slepici. K proměně dochází buď v noci, pomocí kozelce nebo o slunovratu, zrušit jí mohlo kohoutí zakokrhání nebo oslovení křestním jménem. V noci škodí dobytku, kterému saje mléko, a posílá na něj nemoci, kromě toho ubližuje i lidem. Na Istrii se věřilo že každá rodina má svého vlkodlaka, který jí škodí, a zároveň krsnika, který ji před ním chrání.

Označení vlkodlak pochází ze slovanských slov vlk a dlaka – kůže se srstí. Ze slovanských jazyků je odvozené i novořecké označení vlkodlaka vrukolakas, vulkolaka, albánské vurkolak, rumunské vrkolak a turecké vurkolak.[1]

Vlkodlaci v moderní době[editovat | editovat zdroj]

V moderní době se myšlenka vlkodlaků změnila podle potřeb filmového průmyslu a tento termín se začal používat pro úplně jiného tvora, než kterým vlkodlak původně byl, to samé se děje i ve fantasy literatuře (popř. jí inspirovaných RPG hrách) a hororech. Řadí se mezi lykantropy, tedy bytosti, které dokážou měnit svou podobu z lidské do zvířecí a to většinou za zvláštních okolností (buď působením magie, nebo po kousnutí jiným lykantropem stejného typu pravidelně při úplňku).

Vlkodlak je prezentován jako téměř nezranitelný díky regeneraci, působí na něj pouze některé zbraně, nejčastěji stříbro a oheň.

Stejně jako v případě upírů, řada horrorů používá vlkodlaka jako jednoduché monstrum, snažící se bez nějakého specifického cíle pokousat co nejvíce lidí.

V moderní době si lidé vlkodlaka představují jako člověka s nadpřirozenými schopnostmi (sílou, obratností), který se v noci při úplňku mění na zvíře podobné vlku s některými lidskými proporcemi. Přeměněný je většinou ještě silnější než v lidské formě, která je také velice silná. V lidské formě je schopný normálně uvažovat ale ve vlčí formě mu většinou zůstanou jen základní myšlenky (zdivočí). Nestává se vždy zápornou postavou. Vlkodlakem může být bez rozdílu žena i muž, ve filmech se však žena jako vlkodlak příliš často neobjevuje.

Spisovatelé[editovat | editovat zdroj]

Mnoho spisovatelek líčí vlkodlaky jako lidi proměňující se ze člověka ve vlka, tak tomu však nebývá u většiny spisovatelů - mužů, kteří o vlkodlacích píší spíše jako o netvorech. Toto pravidlo neplatí vždy, též se rozchází ve světové literatuře. V literatuře se již pojem vlkodlak dostává do jiné dimenze. Ne všichni spisovatelé, kteří o vlkodlacích píší, znají jejich definici. Která je též různá. Vlkodlaci se často vyskytují nejen ve fantasy žánru, nýbrž i ve science fiction. Slovo vlkodlak pochází ze slov vlk a dlaka, což znamená kůže a kožich, podobně jako slovo werewolf pochází z anglosaského slova were, což znamená člověk a wolf, vlk. Každý se v názoru na vlkodlaky rozchází, což platí i pro spisovatele, zvlášť ty moderní.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc : Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 21.  
  2. a b MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc : Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 22.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]