Galén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Claudius Galén

Klaudios Galénos (latinsky Claudius Galenus), známý spíše jako Galén, (129[1] Pergamon200 nebo 216 Řím) byl jeden z nejznámějších starověkých lékařů (patřil k lékařské škole tzv. fyziků). Byl také významným filosofem pozdní antiky a originálním logikem. Jeho jméno Claudius v řeckých zdrojích chybí a objevuje se až v renesanci.

Život[editovat | editovat zdroj]

Galén se narodil v Pergamu ve starobylém státu Mysia (dnes Bergama, Turecko).[1] Zabýval se zemědělstvím, architekturou, astronomií, astrologií a filosofií. Po smrti svého otce (asi roku 148 nebo 149) studoval dalších dvanáct let lékařství ve městech Smyrna, Korint a Alexandria. Poté se roku 157 vrátil do svého rodného města jako lékař a tři až čtyři roky ošetřoval a pečoval o zraněné gladiátory. Za tu dobu se mnoho naučil o lidském těle a lékařských postupech, zejména o léčení úrazů a zranění, které označoval jako okno do lidského těla. Všiml si, že když se přetne nerv, ochrne sval, který k němu náleží, a že žíly vedou krev a ne vzduch, jak se mnoho lidí té doby domnívalo. V něčem se, dle mínění moderní medicíny, mýlil - třeba že lidské zdraví závisí na rovnováze čtyř tekutin: krvi, hlenu, žluté a černé žluči. Ale i přes své omyly se stal lékařem římských císařů a dosáhl velkého ohlasu. Například jeho pouštění žilou (phlebotomie, bloodletting) přetrvalo v medicíně až do devatenáctého století!

Když mu bylo dvacet let, strávil čtyři roky v chrámu jako therapeutes (pomocník, ošetřovatel) boha Asklépia. Galén vykonával odvážné a náročné operace, včetně operací oka a mozku, což se po následující dvě tisíciletí ani nezkoušelo!

Roku 162 n.l. se přestěhoval do Říma, kde psal, přednášel a veřejně demonstroval své vědomosti z anatomie. Zvýšil si reputaci jako zkušený lékař, jeho praxe se rozšiřovala o širokou klientelu. Jeden z jeho klientů byl konzul Flavius Boethius, který ho uvedl na císařský dvůr. Zde se stal dvorním lékařem císaře Marka Aurelia a osobním důvěrníkem a lékařem jeho syna - budoucího krutého císaře Commoda.

Galénos strávil zbytek svého života na císařském dvoře, kde experimentoval a psal. Kromě toho prováděl pitvy zvířat, zejména prasat a opic, kdy dospěl k závěru, že člověk se anatomicky nijak neliší.

Roku 191 n.l. oheň v chrámu Míru zničil některé z jeho záznamů. Přesné datum jeho smrti bylo udáváno kolem roku 200 n.l., ale na základě údajů v uvedených v byzantském slovníku Suda z 10.století je smrt prokázána až po roce 216 n.l.

Práce a přínos[editovat | editovat zdroj]

Galénos přenesl prvky hippokratovské medicíny přes středověké lékařství až do renesančního. Jeho spis Prvky podle Hippokrata (v edicích pod latinským názvem De elementis secundum Hippocratem) popisuje čtyři tělesné tekutiny (krev, žlutá žluč, černá žluč, hlen), které byly identifikovány čtyřmi základními živly (voda, země, vzduch, oheň).

Centrum živočišného organismu jsou játra (v nich se podle něj vytvářela krev, řídil se zde metabolismus a výživa) a srdce (zdroj vrozeného tepla, které je odtud rozváděno do celého těla), mozek je orgánem myšlení a centrum cítění, pohybu a řeči. Galenos rovněž zjistil, že v tepnách nekoluje vzduch (jak se doposud předpokládalo), ale krev; všiml si také rozdílu mezi tepnami a žílami.

Vytvořil svou vlastní teorii těchto principů. Galénovy práce se mohly zdát jako základy Hippokratovy teorie těla, ale byly spíše novátorské.

Také provedl mnoho na svou dobu velmi odvážných operací, např. očních nebo mozkových. Pokusil se o vysání šedého zákalu dlouhou jehlou vsunutou přes čočku do oka. Tento operační zákrok měl za následek permanentní slepotu.

Důrazně prosazoval léčbu pouštění krve žilou.

Také prováděl veřejné operace na živých zvířatech, např. svázal močovod živému zvířeti, aby ukázal, že moč se tvoří v ledvinách nebo přerušil míchu, aby demonstroval paralyzaci.

Ne všechny Galénovy hypotézy byly správné, hodnotíme-li je z pohledu moderní medicíny. Například nepoznal krevní oběh, ale domníval se, že žilní a tepenné systémy jsou oddělené.

Filosofie, logika, metodologie[editovat | editovat zdroj]

De curandi ratione

Galénovy vlastní teorie, ve shodě s Platonovými, zdůrazňovaly účelovost stvoření jedním stvořitelem, což je hlavní důvod, proč křesťanští a muslimští učenci mohli akceptovat jeho práce.

Galénos byl rovněž velmi originálním logikem a metodologem vědy, jeho zdatnost v těchto disciplínách mu usnadnila práci např. při diagnostice, ale především při budování jeho vlastních vědeckých teorií. Razil myšlenku, že každý lékař by měl být v ideálním případě také filosofem (ve smyslu přírodní filosofie, tj. vědy a logiky) - např. ve spisku O tom, že dobrý lékař je zároveň filosofem (v edicích pod latinským názvem Quod optimus medicus idem sit et philosophus). Ve spisech svých předchůdců objevil množství logických chyb při určování původu chorob, a proto se rozhodl vypracovat vědeckou metodologii medicíny. Z pohledu logiky zkoumal původce chorob i způsob, jakým je možné z příznaků nemoci vyvodit odpovídající léčebný postup. Vždy se přitom odvolával na svého největšího učitele Hippokrata.

Dílo a vliv[editovat | editovat zdroj]

Mezi Galénovy hlavní práce patří: Důležitost částí lidského těla (De usu partium, 17 svazků). Dále napsal přes 500 odborných pojednání, z nichž mnoho bylo v 9. stol. přeloženo (často přes syrštinu) do arabštiny (jedná se především o dílo Hunajna ibn Isháqa a jeho překladatelské školy). V arabštině byl Galénos znám jako Jalinos.

Později byl Galénos (a spisy galénovské medicíny) přeloženy také do latiny (viz např. Konstantin Afričan a salernská lékařská škola). Po vzniku universit se texty galénovské medicíny staly hlavními učebnicemi na lékařských fakultách.

Galénova autorita ve všech směrech dominovala v medicíně až do 17. století, kdy William Harvey upřesnil teorii krevního oběhu. Dále se Galénovy teorie hlouběji rozvíjely, nebo vyvracely.

Galén v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Podle Galéna je pojmenována hlavní postava hry Karla Čapka Bílá nemoc (1937), lékař Galén. Galén je také české nakladatelství zaměřené na medicínskou literaturu.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Encyclopædia Britannica. [s.l.] : Encyclopædia Britannica, Inc.. Kapitola IV, Galen, s. p. 385.