Hippokratés
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hippokratés z Kósu (460 př. n. l. – ca 377 př. n. l.) řecky ´Iπποκράτης, byl nejslavnější lékař antického starověku a „otec medicíny“.
Byl nejvýznamnějším představitelem tzv. kójské školy. Je mu přisuzována stará vrstva sbírky lékařských textů Corpus hippocraticum, v nichž odmítl pověry a primitivní léčitelskou magii a položil základy medicíny jako vědeckého oboru. Bývá přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy – souboru etických pravidel jednání lékaře.
Hippokratés pocházel z lékařské rodiny, z jižních Sporad (Dodekanésu), při jihozápadním pobřeží Malé Asie, odvozující svůj původ od Asklépia. Hippokratés v mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a snad i po Egyptu. Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponnéské války v letech 431 - 404 př. n. l.
[editovat] Hippokrates geograf
Ekumenu člení – podle předpokladů pro život lidí – na tři pásy:
- chladný – severní (kde žijí Skýtové)
- nejpříznivější – mírný (do nějž patří Řecko)
- suchý – jižní (zahrnující Libyi (Afriku), Egypt a větší část Asie).
Na základě porovnávání obyvatelstva těchto pásů dochází k závěru, že vlastnosti těla i ducha jsou určovány (či přinejmenším ovlivňovány) podnebím.
[editovat] Dílo
- Corpus hippocraticum přinesl mimo jiné ideu lékařského tajemství, jak je známe dnes. Byla součástí tzv. Hippokratovy přísahy.
- Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) – pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovují se v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie. Hippokratés poukazuje na souvislosti způsobu života, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.
Jiné Hippokratovy texty obsahují autorovo tehdy klasické pojetí nemoci jakožto nerovnováhy čtyř základních tělesných šťáv: černé žluče, žluté žluče, krve a slizu (tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos). Některé jeho spisy se nacházejí v Alexandrijské lékařské knihovně.
