Hippokratés
Hippokratés z Kóu (460 př. n. l., Kós – ca 377 př. n. l., Larisa v Thessálii) řecky ´Iπποκράτης, byl nejslavnější lékař starověku a „otec medicíny“, zakladatel racionálního lékařství.
Obsah |
[editovat] Život
Hippokratés pocházel z lékařské rodiny, z jižních Sporad (Dodekanésu), při jihozápadním pobřeží Malé Asie, odvozující svůj původ od Asklépia. Hippokratés v mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a snad i po Egyptu. Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponnéské války v letech 431 - 404 př. n. l. V roce 430 př. n. l. potlačil v Athénách mor a bylo mu přiznáno čestné občanství města.
[editovat] Význam
Byl nejvýznamnějším představitelem tzv. kóské školy. Je mu přisuzována nejstarší vrstva sbírky lékařských textů Corpus Hippocraticum, které nahradily primitivní léčitelskou magii soustavným pozorováním a racionální úvahou a položily tak základy medicíny jako vědeckého oboru. Snažil se o vymezení duševních poruch, lidský mozek považoval za interpreta vědomí. Bývá mu přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy – souboru etických pravidel pro jednání lékaře.
[editovat] Hippokrates geograf
Osídlenou zemi (ekumenu) člení – podle předpokladů pro život lidí – na tři pásy:
- chladný – severní (kde žijí Skýtové)
- nejpříznivější – mírný (do nějž patří Řecko)
- suchý – jižní (zahrnující Libyi (Afriku), Egypt a větší část Asie).
Na základě porovnávání obyvatelstva těchto pásů dochází k závěru, že vlastnosti těla i ducha jsou určovány (či přinejmenším ovlivňovány) podnebím.
[editovat] Dílo
- Sbírka Corpus Hippocraticum přinesla mimo jiné ideu lékařského tajemství, jak je známe dnes. Její součástí je tzv. Hippokratova přísaha.
- Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) – pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovují se v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie. Hippokratés poukazuje na souvislosti způsobu života, výživy, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.
Jiné hippokratovské texty obsahují autorovo pojetí nemoci jakožto nerovnováhy čtyř základních tělesných šťáv: černé žluče (melos), žluté žluče (chole), krve (sanguis) a slizu (flegma). Tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos a stala se na dlouhá staletí klasickou. Některé jeho spisy snad pocházejí z Alexandrijské lékařské knihovny.
| „ | Život je krátký, umění dlouhé, příležitost prchavá, zkušenost klamná, úsudek obtížný. | “ |
| — Aforismy I.1. | ||
| „ | Pomáhat - nebo alespoň neškodit. | “ |
| — Epidemica I.11 | ||
[editovat] Odkazy
[editovat] Literatura
- Hippokrates, Aforismy ; Prognostikon ; O vzduchu, vodách a místech. Praha: Alberta 1993
- Ottův slovník naučný, heslo Hippokratés. Sv. 11, str. 308
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
- (anglicky) Corpus Hippocraticum HTML
