Commodus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Commodus
18. císař římské říše
Císař Commodus jako Herkules
Císař Commodus jako Herkules
Doba vlády 17717. březen 180 spolu s Markem Aureliem
18. březen 18031. prosinec 192 sám
Úplné jméno Lucius Aurelius Commodus
Narození 31. srpen 161
Lanuvium
Úmrtí 31. prosinec 192
Řím
Pochován Hadrianovo mauzoleum
Předchůdce Marcus Aurelius
Nástupce Pertinax
Manželky Bruttia Crispina
Dynastie adoptivních císařů
Otec Marcus Aurelius
Matka Faustina mladší

Lucius Aurelius Commodus[1] (31. srpna 161 Lanuvium[2]31. prosince 192 Řím[3]) byl římský císař panující v letech 177192, nejprve jako spoluvládce svého otce Marka Aurelia, po 17. březnu 180 jako samovládce. Třebaže moc získal díky svému původu a ne díky adopci, bývá řazen k tzv. adoptivním císařům. Před svou císařskou proklamací užíval od 12. října 166[4] titulu caesar a od 7. července 175[5] i titulu předák mládeže (princeps iuventutis), udělovaného císařským princům. Stal se po Titovi druhým císařem, který nastoupil na trůn po svém vlastním otci, a byl prvním císařem, který se narodil vládnoucímu panovníkovi.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Commodus a jeho bratr-dvojče Antoninus[6] přišli na svět jako desáté a jedenácté dítě císaře Marka Aurelia a jeho ženy Faustiny mladší. Vyrůstali v paláci na Palatinu, kde se sbíhaly všechny nitky moci z rozlehlého impéria římského. Ve věku pěti let byl Commodus s o rok mladším bratrem Anniem Verem prohlášen za caesara (Antoninus mezitím zemřel) a po Verově smrti (169) se z něj stal jediný žijící mužský potomek císaře. Marcus Aurelius mu zajistil nejlepší učitele své doby,[7] takže princ nabyl slušné znalosti v řečtině i rétorice.

Dne 19. května 175 odjel Commodus do římsko-germánského pohraničí, aby navštívil místa markomanských válek, a po zprávě o vzpouře Avidia Cassia se odebral spolu s otcem do Sýrie a Egypta.[8] Odtud se vrátil koncem roku 176 do Říma, kde oslavil – opět spolu s otcem – triumf. Svůj vzestup k nejvyššímu postavení v říši završil imperátorskou aklamací v roce 176, řádným konzulátem od 1. ledna 177 a provoláním za císaře v polovině téhož roku. Současně ho Marcus Aurelius oženil s Bruttií Crispinou,[9] dcerou konzula Gaia Bruttia Praesenta.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Dne 3. srpna 178 se Commodus a Marcus Aurelius opět vypravili do boje s Germány, které pak trvaly až do Markovy smrti 17. března 180.[10] Commodus, jenž se stal v osmnácti letech samovládcem, zařídil vše potřebné kolem otcova pohřbu, uzavřel s Germány mír a v srpnu odcestoval zpátky do Říma, kde oslavil triumf. Ze strany dějepisců je rychlé ukončení války často kritizováno, nakolik se však odchylovalo od Markových plánů, je nejasné.

V širokých vrstvách římského lidu byl Commodus zprvu populární, a to nejen kvůli vzpomínkám na Markovu vládu. Oceňovala se na něm velkorysost a přísné naplňování zásady chléb a hry (panem et circenses). U senátu naopak vyvolaly zvýšené požadavky císařského fisku, vynucené sanováním dluhů z dob markomanských válek, určitou nevoli, k níž se přidala i nespokojenost nad protežováním některých osob, zejména z řad vedení pretoriánské gardy.

Spiknutí z roku 182[editovat | editovat zdroj]

Pro celkové směřování Commodovy politiky mělo zásadní význam nezdařené spiknutí na podzim roku 182,[11] do něhož byla zapletena císařova sestra Lucilla, někdejší manželka Lucia Vera. I když byly pohnutky zúčastněných osobní, atentátník napadl Commoda se slovy: "To ti posílá senát",[12] což panovníka popudilo proti aristokracii. Následným represím padlo za oběť mnoho osob, mezi nimi i Lucilla, její příbuzný Marcus Ummius Quadratus a prefekt pretoriánů Tarrutenius Paternus. Veškerou moc posléze uchvátil nový prefekt pretoriánů Tigidius Perennis, který si získal Commodovu důvěru a fakticky vládl římské říši až do roku 185.

Vláda oblíbenců[editovat | editovat zdroj]

Commodova mince

V době, kdy stál v čele impéria Perennis, byly potlačeny nepokoje v Mauretánii, Dákii a nakonec i v Británii, kde Piktové narušili Hadriánův val. Císař se státním záležitostem příliš nevěnoval a stále více času trávil na svých statcích poblíž Říma, přičemž běžnou správu nechával na jiných. To se nezměnilo ani po Perennově pádu a popravě na jaře 185,[13] neboť vládní agendu ihned převzal nový oblíbenec Marcus Aurelius Cleander, někdejší otrok z Frýgie, který se vyšvihl až na post císařského komorníka.

Za Cleandera bylo počátkem roku 187 potlačeno další spiknutí proti císaři, zorganizované jistým Maternem,[14] a nepokoje v Africe rozdrtil tamní prokonsul Publius Helvius Pertinax. Commodův zájem se zcela otevřeně přesunul na pořádání různých slavností, gladiátorských zápasů a závodů v cirku, jež velmi zatěžovaly státní pokladnu. V centru moci se rozmohly intriky a korupce, na prodej byly nejen senátorské hodnosti a velitelská místa v armádě, ale dokonce i konzuláty pro daný rok.[15] Koncem roku 189 vyvolaly potíže se zásobováním v hlavním městě lidové bouře a následné zavraždění Cleandera s řadou jeho přívrženců.[16] Commodus byl nucen zřídit zásobovací flotilu, aby zabránil podobným krizím.[17]

Poslední léta na trůně[editovat | editovat zdroj]

Po Cleanderově smrti už žádný jednotlivec nenabyl tak silného vlivu na císaře a praktickou politiku svorně vykonávali komorník Eclectus, prefekt pretoriánů Quintus Aemilius Laetus a milenka Marcia. Commodus stále více propadal náboženskému mysticismu, ztělesňovanému kulty Matky bohyně, Mithry a Serápida, k čemuž přistupovala i stylizace do role nového Herkula. Jeho hlavní zábavou se staly zápasy gladiátorů a boje s divokou zvěří v amfiteátru, v nichž navzdory svému postavení někdy i osobně vystupoval.[18]

Úpadek režimu, v devadesátých letech již nepřehlédnutelný, dovršily vážné finanční obtíže, vyvolané rozhazovačnou politikou předchozích let. V senátu dosáhla opozice takové intenzity, že se dokonce objevily mince zesměšňující samotného císaře. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k novému pokusu o státní převrat, neboť císař nejevil snahu změnit svůj přístup k vladařským povinnostem. Konečný úder Commodovi zasadili lidé z jeho nejbližšího okolí – Laetus, Eclectus a Marcia.

Commodova smrt[editovat | editovat zdroj]

Dne 31. prosince 192 podala Marcia Commodovi jed, a když po jeho požití císař nezemřel, uškrtil ho na návod Marcie a jejích spoluspiklenců přivolaný atlet Narcissus. Podle kronikáře Herodiana byly bezprostřední příčinou vraždy Commodovy plány zahubit své blízké – ti ho totiž zrazovali od nápadu zahájit slavnosti nového roku z gladiátorských kasásen.[19] Cassius Dio k tomu dodává, že Commodus měl v úmyslu zabít i oba nastupující konzuly, Sosia Falcona a Erucia Clara, a doplnit svou titulaturu o přídomek "syn Diův, vítězný Herkules".[20] Za nového císaře vybrali spiklenci bývalého konzula Helvia Pertinaka, jednoho z mála přátel Marka Aurelia, který byl dosud naživu. Commodova památka byla oficiálně zatracena (damnatio memoriae), za vlády Septimia Severa ho však rehabilitovali a prohlásili za boha.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jako císař užíval Commodus jména Lucius či Marcus Aurelius Commodus Antoninus, od roku 191 Lucius Aelius Aurelius Commodus. Viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 147–148.
  2. Historia Augusta, vita Comm. 1, 2.
  3. Der Kleine Pauly, sv. I, sloupec 1263.
  4. Historia Augusta, vita Comm. 11, 13.
  5. Historia Augusta, vita Comm. 2, 1–2.
  6. Titus Aurelius Fulvus Antoninus zemřel v roce 165, viz PIR² A 698.
  7. Herodianos 1, 2, 1.
  8. Historia Augusta, vita Comm. 2, 3; 12, 2.
  9. Cassius Dio 72, 33, 1.
  10. Cassius Dio 72, 33, 4².
  11. Der Kleine Pauly, sv. I, sloupec 1262; naproti tomu Dietmar Kienast (Römische Kaisertabelle, s. 147) datuje spiknutí do druhé poloviny roku 181.
  12. Herodianos 1, 8, 6; Cassius Dio 73, 4, 4.
  13. Cassius Dio 73, 9; Herodianos 1, 9.
  14. Herodianos 1, 10.
  15. Cassius Dio 73, 12, 3.
  16. Cassius Dio 73, 13; Herodianos 1, 12–13.
  17. Historia Augusta, vita Comm. 17, 7.
  18. Podle Cassia Diona 73, 17, 2 vystupoval Commodus jako gladiátor jen v soukromí, zatímco divoká zvířata zabíjel veřejně. Herodianos 1, 15, 7 naproti tomu tvrdí, že Commodus zápasil jako gladiátor i před lidem v amfiteátru.
  19. Herodianos 1, 16–17.
  20. Cassius Dio 73, 22, 2–3.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. (česky) 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky) 
  • HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha : Svoboda, 1975. 314 s. (česky) 
  • Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha : Svoboda, 1982. 356 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Marcus Aurelius
Znak z doby nástupu Římský císař
177/180192
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Pertinax