Osvojení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Osvojení neboli adopce dítěte

Osvojení neboli adopce je nejvyšší a pro dítě z hlediska právního postavení dítěte nejvýhodnější typ náhradní rodinné péče.[1] Jde o akt, kdy dospělý přijme cizí dítě za vlastní. Osvojenec (adoptát) se tak dostává do rodinně právního vztahu s osvojitelem (adoptantem) a jeho příbuznými, získává stejné právní postavení jako vlastní dítě osvojitele. Osvojit lze ale i už zletilou osobu.

Historie osvojení[editovat | editovat zdroj]

Antický Řím[editovat | editovat zdroj]

Osvojení nebiologických dětí má poměrně dlouhou historii.[2] Nejstarší doložené právní tradice osvojení pocházejí z antického Říma (instituty tutela a cura). Původně mohli adoptovat jen muži, v souladu s pojetím rodiny jako jednoty osob i majetku, v níž má dominantní postavení pater familias – otec/hlava rodiny. Moc otce nad (nejen osvojeným) dítětem zahrnovala i právo disponovat s jeho životem a smrtí. Později mohly adoptovat i ženy, avšak právní vztah vznikl jen mezi osvojencem a osvojitelem-ženou. Hlavním smyslem osvojení bylo zajistit pokračování rodiny (odkaz rodiny v antickém Římě a Řecku byl děděn vždy v mužské linii a jejím vymřením zanikla rodina jako celek a zemřelí členové rodiny tím byli odsouzeni k utrpení v posmrtném životě, protože nezbyl nikdo, kdo by jim nosil oběti) a např. převod majetkových a jiných práv na osvojitele či zánik osvojencových závazků. Byl vyžadován věkový rozdíl nejméně 18 let, bylo však možno adoptovat i dospělého člověka. Původně se osvojení na nezletilé osoby vůbec nevztahovalo. Dítě bylo možno adoptovat do pozice syna, ale též vnuka, a to jako syna vlastního syna, anebo také jako vlastního vnuka bez vztahu k synům.

Středověká Evropa[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku ztratilo osvojení význam, a to v souvislosti s nízkou hodnotou lidského života, značnou chudobou a velkou porodností. Na významu osvojení získalo opět s nástupem novověku, humanismu a osvícenství. I tehdy bylo možno osvojit také plnoletou osobu a dokonce žijící v manželství. Většinou nevznikaly příbuzenské vztahy s příbuznými, jen rodičovský vztah mezi osvojitelem a osvojencem. Důvody vedoucí k osvojení byly většinou majetkové.

Vývoj osvojení v českém právu[editovat | editovat zdroj]

V Československu se od jeho vzniku řídilo osvojení zprvu rakouským rodinným a občanským právem. Šlo o výhradně soukromoprávní vztah, osvojitel musel být bezdětný a starší 40 let, osvojenec mohl být i zletilý, ale musel být alespoň o 18 let mladší. Osvojením vznikl právní vztah totožný se vztahem k dětem narozeným v manželství, zároveň však nezanikala práva osvojence k původní rodině. Od roku 1928 už byla smlouva schvalována soudem. Zrušit osvojení bylo možné stejnou cestou, tedy dohodou všech stran se schválením soudu. Osvojiteli nemohli být manželé s vlastními dětmi, osoby mladší 40 let ani ženy, které porodily dítě mimo manželství. Osvojit bylo možno i vlastní nemanželské dítě a též dokonce vdanou ženu (se souhlasem manžela). Osvojenec nabýval plných majetkových právních nároků, avšak osvojitel tyto nároky neměl, nevznikal ani příbuzenský vztah mezi osvojencem a příbuznými osvojitele. Nadále šlo především o zajištění přechodu majetku spíše než zajištění náhradní rodinné péče o nezletilé dítě.

Svoje majetkové zaměření ztratilo osvojení v Československu s novým zákonem o právu rodinném z roku 1949. Došlo ke zrovnoprávní pozice muže a ženy, k vyloučení zletilých osob z osvojení a také k definitivní proměně ze soukromoprávního na veřejnoprávní vztah (vznikal rozhodnutím soudu). Vznikl příbuzenský vztah s rodinou osvojitele a též vyživovací povinnost mezi příbuznými, naopak zanikla rodičovská moc původních rodičů ve prospěch osvojitele (zůstává ovšem jejich subsidiární vyživovací povinnost). Odstraněna byla podmínka věkové hranice osvojitele i věkového rozdílu vůči osvojenci. Osvojit mohli společně jen manželé. Osvojení bylo nadále zrušitelné, a to rozhodnutím soudu nebo dohodou ve formě soudního zápisu.

V roce 1958 bylo de facto zavedeno i osvojení nezrušitelné se zápisem do matriky, kde osvojitel nahradil původní rodiče. Zanikla tak i vyživovací povinnost původní rodiny. Také v některých případech nebyl nutný souhlas původních rodičů s osvojením (v případě jejich kvalifikovaného nezájmu o dítě nebo předběžného souhlasu s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům).

V roce 1963 byl přijat nový zákon o rodině, který byl účinný od 1. dubna 1964 do 31. prosince 2013. Nezrušitelně mohli osvojit jen manželé, a to nezletilé dítě starší jednoho roku. Nově vznikal vztah osvojence k příbuzným osvojitele i v případě zrušitelného osvojení. A nově byla zavedena též tříměsíční preadopční péče. Novelizací v roce 1982 byla zavedena pro výjimečné případy i možnost osvojení osamělou osobou. Novela z roku 1998 a zvláštní zákon založily postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který získal pravomoc rozhodovat o umístění dítěte z ústavní péče do péče budoucích osvojitelů. Novelou z roku 2006 pak byli do matriky zapisováni osvojitelé v případě zrušitelného i nezrušitelného osvojení (v praxi však nedocházelo k výmazu původních rodičů).

Prameny práva[editovat | editovat zdroj]

České vnitrostátní: Listina základních práv a svobod, občanský zákoník, zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zákon o mezinárodním právu soukromém, též např. správní řád, zákon o matrikách, jménu a příjmení, trestní zákoník, zákon o registrovaném partnerství. Hlavní úprava je obsažena v občanském zákoníku (ustanovení § 794 až 854).

Mezinárodní: Úmluva o právech dítěte, Evropská úmluva o osvojení dětí, Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, judikatura Evropského soudu pro lidská práva (případ Keegan vs. Irsko).

Osvojenec[editovat | editovat zdroj]

T. Kennington: Sirotci (1885)

Zákon striktně vymezuje děti, které je možno osvojit. Chrání tak jejich práva, i práva jejich biologických rodičů. Dítě může být faktický sirotek (ztratilo oba rodiče), anebo sociální sirotek (rodiče dali souhlas k adopci, jeví právně relevantní nezájem nebo byli soudem zbaveni rodičovské zodpovědnosti). Jde o tzv. právně volné dítě (osvojitelné dítě), což je zjednodušující pojem (právní vztah k biologickým rodičům totiž zaniká až rozsudkem o osvojení), který není v zákoně definován, běžně se však používá.

Skupiny dětí vhodných k osvojení:[3]

  1. děti nechtěné (díky antikoncepci a možnosti umělého přerušení těhotenství jde o relativně malou skupinu, většinou děti matek na nízké sociální a kulturní úrovni, prostitutek, s duševní chorobou či závislých na návykových látkách apod.)
  2. děti, o které rodiče z různých důvodů nemohli nebo nechtěli pečovat (převažující skupina, v soudem nařízené ústavní péči, často děti zdravotně či sociálně handicapované)
  3. děti, jejichž biologická rodina se rozpadla a širší rodina nebyla schopna péči o ně zabezpečit (v minulosti převažující, dnes velmi malá skupina, o kterou je tradičně velký zájem; sirotci, děti rodičů dlouhodobě vězněných apod.)

Některé právně volné děti jsou osvojovány častěji než jiné. Jsou to zejména děti majoritní národnosti, odpovídajícího vzhledu, děti zdravé, nižšího věku. Dalším omezením jsou skupiny sourozenců, zejména když jsou mezi nimi vytvořeny silné citové vazby.[4]

Osvojení zletilého[editovat | editovat zdroj]

Osvojení zletilého může proběhnout pouze v případě, kdy to není v rozporu s dobrými mravy. Je nutné podotknout, že občanský zákoník v ustanoveních § 847 až 849 rozděluje osvojení zletilého na dva druhy:

  1. Osvojení zletilého, které je obdobné jako osvojení nezletilého; zde může jít o několik případů:
    • půjde sice o nezletilé dítě, ale jeho zároveň osvojovaný sourozenec už zletilosti dosáhl (dřívější zákon o rodině totiž osvojení více sourozenců, z nichž jeden už dosáhl 18 let, neumožňoval),
    • osvojenec bude nezletilý v době podání návrhu, ale ještě před rozhodnutím dosáhne zletilosti,
    • o zletilého osvojence pečoval osvojitel už v době, kdy byl ještě nezletilý, nebo
    • jeden z manželů si osvojí už zletilé dítě druhého z manželů.[5]
  2. Osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého (osvojenci a jeho případným potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele, naopak nepozbývají práv ve vlastní rodině)

Osvojitel[editovat | editovat zdroj]

Osvojitelem mohla být dříve být podle zákona jen osoba zletilá se způsobilostí k právním úkonům, která způsobem svého života zaručovala, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti, s přiměřeným věkovým odstupem od osvojence. Nesměla mít přímý příbuzenský vztah k osvojenci (prarodič) ani nesměla být jeho sourozencem.

Individuálním osvojitelem se může stát jeden z manželů (se souhlasem druhého manžela) nebo též osamělá osoba. Vyloučena je osoba, která žije v registrovaném partnerství.[6][pozn. 1] Rada vlády pro lidská práva shledala takové ustanovení za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu, který je dle právní analýzy Jana Wintra v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky.[7] Společnými osvojiteli se mohou stát jen manželé. Společně nemohou osvojit ani druh a družka nebo stejnopohlavní registrovaný pár.

Podle nového občanského zákoníku se od 1. ledna 2014 osvojitelem může stát pouze zletilá a svéprávná osoba, která bude pro dítě dobrým rodičem, což zaručuje svými vlastnostmi, způsobem života, ale i důvody, které jí k osvojení vedou. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. NOZ stanoví, že, až na výjimky, nesmí být tento věkový rozdíl menší než 16 let.[5]

Druhy osvojení[editovat | editovat zdroj]

Podle míry začlenění dítěte do nové rodiny a míry zachování vztahu s jeho původní rodinou:

  • úplné – plně zanikají vztahy k původní rodině a vznikají nové příbuzenské vztahy k rodině osvojitele
  • neúplné – zůstává zachováno např. dědické právo, subsidiární vyživovací povinnost vůči původní rodině a nedochází k úplnému právnímu začlenění do rodiny osvojitele (české právo toto v současnosti neumožňuje)

Podle osvojitelů:

  • individuální – osvojení jedním osvojitelem, osvojenec se dostává do vztahu jen s osvojitelem a jeho příbuznými
  • společné – osvojení partnerskou dvojicí, osvojenec se dostává do vztahu s oběma partnery a jejich příbuznými; do podobné situace se dostává i v případě individuálního osvojení partnerem biologického rodiče

Podmínky osvojení[editovat | editovat zdroj]

O vzniku, zrušení i přeměně osvojení může rozhodnout pouze soud, a to po přezkoumání všech zákonem stanovených podmínek a předpokladů:[4]

  1. osvojení musí být osvojenci ku prospěchu
  2. osvojit lze jen dítě nezletilé
  3. mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl
  4. mezi osvojitelem a osvojencem neexistuje pokrevní rodinný nebo blízký příbuzenský vztah
  5. osvojitel musí být způsobilý k právním úkonům
  6. jako společné dítě mohou někoho osvojit jenom manželé (dle kritiků toto pravidlo odporuje zájmu dítěte[4])
  7. s osvojením musí vyslovit souhlas rodiče dítěte, popř. jiný zákonný zástupce (až na výjimky)
  8. s osvojením má projevit souhlas osvojované dítě (je-li dostatečně rozumově vyspělé)
  9. soud zkoumá i osobnostní předpoklady osvojitele a zdravotní stav osvojence i osvojitele
  10. soud musí poučit osvojitele o účelu, obsahu a důsledcích osvojení
  11. obligatorní podmínkou je tzv. předadopční (preadopční) péče (nejméně po dobu 3 měsíců)
  12. nemůže být osvojeno dítě, jehož se týká probíhající řízení o určení otcovství

Nová právní úprava[editovat | editovat zdroj]

V novém občanském zákoníku nastaly pro osvojitele od 1. ledna 2014 malé změny. Upustilo se již od zrušitelného a nezrušitelného osvojení. Pouze se uvádí že po uplynutí doby tří let od rozhodnutí o osvojení již nelze osvojení zrušit. Výjimkou by bylo pouze to, že by osvojení bylo v rozporu se zákonem. Osvojení může být prohlášeno za nezrušitelné i před uplynutím tří let, a to v případě, že by to bylo v souladu se zájmy dítěte.[5]

Dalšími změnami jsou:

  • Utajení osvojení – Na návrh osvojitele či osvojence mohou být některé okolnosti před původní rodinou dítetě utajeny. K odtajnění soud může přistoupit jen tehdy, pokud došlo k ohrožení zdraví dítěte a pokud dítě dosáhne zletilosti, má právo se seznámit s předchozím spisem, který pojednává o jeho osvojení.
  • Účinky osvojení i na děti osvojeného – Začalo také platit, že pokud je osvojeno dítě, které je již rodičem, je zároveň osvojeno také jeho dítě osvojiteli. Pokud jde o osvojení zletilého, tam by se osvojení vztahovalo na jeho potomky pouze v tom případě, že by se narodili až po osvojení. Jestliže by už tedy zletilý osvojenec nějaké děti měl, účinky osvojení by se na ně vztahovaly pouze tehdy, že by s tím jeho děti samy souhlasily.[5]
  • Příjmení osvojeného jedince – Pokud osvojenec s novým příjmením nesouhlasí, soud může rozhodnout, že si své původní příjmení ponechá a příjmení osvojitele bude moci ke svému příjmení pouze připojovat. V případě, že je osvojenec zletilý, jeho příjmení zůstává stejné.
  • Souhlas dítěte s osvojením – Souhlas je nutný, pokud dítě dosáhlo věku dvanácti let. V případě, že by byl souhlas v rozporu se zájmy dítěte, souhlasu není třeba.
  • Péče o dítě před osvojením – Dříve (před rozhodnutím soudu o osvojení) měl osvojitel povinnost pečovat o dítě 3 měsíce na své náklady, nyní je to prodlouženo na 6 měsíců.

Osvojení stejnopohlavními páry[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Homoparentalita.

Poněkud kontroverzním tématem je osvojování dětí stejnopohlavními páry. Na Slovensku v roce 2014 vznikla petice o vyhlášení referenda o ochraně rodiny a zákazu adopcí stejnopohlavními páry.[8] Ačkoliv v České republice není možné osvojení dětí stejnopohlavními páry, žije zde nespočet těchto párů, které vychovávají děti a jsou jejich biologickými rodiči. Dosáhli toho pomocí umělého oplodnění realizovaného v jiných zemích (např. v USA), kde je plně funkční institut surogátního mateřství (tj. proces, kdy je embryo biologických rodičů vloženo do dělohy náhradní matky). Z praxe známe případ homosexuálního páru, který vychovává dvojčata narozená z náhradní matky. V americkém rodném listu jsou zapsáni jako rodiče (otec a matka) dva muži, a to tak, že v kolonce otec je zapsán jeden muž a kolonce matka je zapsán druhý muž. Homosexuální páry mají podle práva dané země nejen práva a povinnosti jako manželé, ale mají mj. i rodičovská práva k dětem. Jakkoli na tento konkrétní případ není v současnosti schopná reagovat naše legislativa a Česká republika odmítá dětem tohoto páru vystavit identický český rodný list, je jen hudbou budoucnosti, že budou i tyto otázky řešené a řešitelné.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tato právní překážka je však předmětem přezkumu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 7/15).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NEVŘELA, Kamil. Adopce [online]. Praha: Fond ohrožených dětí, 2013-08-11, [cit. 2015-01-31]. Článek obsahuje již neaktuální informace o právní úpravě. Dostupné online.  
  2. ZICHOVÁ, Renata. Aktuální otázky osvojení. Brno : Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2010. S. 102.  
  3. NOVOTNÁ, Věra; PRŮŠOVÁ, Lenka. K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha : Linde, 2004. ISBN 80-86131-56-4. S. 159.  
  4. a b c KOVAŘÍKOVÁ, Petra. Osvojení. Brno : Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2006. Dostupné online. S. 170.  
  5. a b c d MÜLLEROVÁ, Tereza. Osvojení, adopce a změny od 1.1.2014. Muj-Pravnik.cz [online]. 2013-12-04 [cit. 2015-01-31]. Dostupné online.  
  6. § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Dostupné online.
  7. Tisková zpráva. 187. Kolokvium k individuálním adopcím dětí registrovanými partnery [online]. Praha: vláda České republiky, 2010-02-12, [cit. 2015-01-31]. Dostupné online.  
  8. Slováci. Chtějí chránit rodinu. Metro Praha. 8. duben 2014, čís. 67, s. 9. Dostupné online. ISSN 1211-7811.  
  9. NOVOTNÝ, Petr; IVIČIČOVÁ, Jitka. Nový občanský zákoník: Rodinné právo. [s.l.] : Grada Publishing a.s., 2014. 200 s. ISBN 8024791358, 9788024791357. S. 40.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Kvalifikační práce[editovat | editovat zdroj]

  • HRUBÁ-JANOČKOVÁ, Michaela. Základní principy úpravy osvojení v mezinárodních dokumentech a jejich odkaz v právním řádu ČR a SR. Brno : PrF MU, 2007. Dostupné online. S. 119.  
  • KOVAŘÍKOVÁ, Petra. Osvojení. Brno : PrF MU, 2006. Dostupné online. S. 170.  
  • ZICHOVÁ, Renata. Aktuální otázky osvojení. Brno : PrF MU, 2010. Dostupné online. S. 102.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]