Osvojení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku adopce.
Osvojení neboli adopce dítěte

Osvojení neboli adopce je nejvyšší a pro dítě z právního hlediska nejvýhodnější typ náhradní rodinné péče.[1] Jde o akt, kdy dospělý přijme cizí dítě za vlastní. Osvojenec se tak dostává do rodinně právního vztahu s osvojitelem a jeho příbuznými, získává stejné právní postavení jako vlastní dítě osvojitele. Adopce se dělí na úplnou a neúplnou, individuální a společnou, zrušitelnou a nezrušitelnou.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

  • Osvojení = adopce.
  • Osvojitel = adoptant = dospělá osoba osvojující si dítě.
  • Osvojenec = adoptát = dítě osvojené dospělou osobou.

Historie osvojení[editovat | editovat zdroj]

Osvojení nebiologických dětí má poměrně dlouhou historii:[2]

Antický Řím[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší doložené právní tradice osvojení pocházejí z antického Říma (instituty tutela a cura). Původně mohli adoptovat jen muži, v souladu s pojetím rodiny jako jednoty osob i majetku, v níž má dominantní postavení pater familias - otec/hlava rodiny. Moc otce nad (nejen osvojeným) dítětem zahrnovala i právo disponovat s jeho životem a smrtí. Později mohly adoptovat i ženy, avšak právní vztah vznikl jen mezi osvojencem a osvojitelem-ženou. Hlavním smyslem osvojení bylo zajistit pokračování rodiny (odkaz rodiny v antickém Římě a Řecku byl děděn vždy v mužské linii a jejím vymřením zanikla rodina jako celek a zemřelí členové rodiny tím byli odsouzeni k utrpení v posmrtném životě, protože nezbyl nikdo, kdo by jim nosil oběti) a např. převod majetkových a jiných práv na osvojitele či zánik osvojencových závazků. Byl vyžadován věkový rozdíl nejméně 18 let, bylo však možno adoptovat i dospělého člověka. Původně se osvojení na nezletilé osoby vůbec nevztahovalo. Dítě bylo možno adoptovat do pozice syna, ale též vnuka, a to jako syna vlastního syna, anebo také jako vlastního vnuka bez vztahu k synům.

Středověká Evropa[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku ztratilo osvojení význam, a to v souvislosti s nízkou hodnotou lidského života, značnou chudobou a velkou porodností. Na významu osvojení získalo opět s nástupem novověku, humanismu a osvícenství. I tehdy bylo možno osvojit také plnoletou osobu a dokonce žijící v manželství. Většinou nevznikaly příbuzenské vztahy s příbuznými, jen rodičovský vztah mezi osvojitelem a osvojencem. Důvody vedoucí k osvojení byly většinou majetkové.

Vývoj osvojení v českém právu[editovat | editovat zdroj]

V Československu se od jeho vzniku řídilo osvojení zprvu rakouským rodinným a občanským právem. Šlo o výhradně soukromoprávní vztah, osvojitel musel být bezdětný a starší 40 let, osvojenec mohl být i zletilý, ale musel být alespoň o 18 let mladší. Osvojením vznikl právní vztah totožný se vztahem k dětem narozeným v manželství, zároveň však nezanikala práva osvojence k původní rodině. Od roku 1928 už byla smlouva schvalována soudem. Zrušit osvojení bylo možné stejnou cestou, tedy dohodou všech stran se schválením soudu. Osvojiteli nemohli být manželé s vlastními dětmi, osoby mladší 40 let ani ženy, které porodily dítě mimo manželství. Osvojit bylo možno i vlastní nemanželské dítě a též dokonce vdanou ženu (se souhlasem manžela). Osvojenec nabýval plných majetkových právních nároků, avšak osvojitel tyto nároky neměl, nevznikal ani příbuzenský vztah mezi osvojencem a příbuznými osvojitele. Nadále šlo především o zajištění přechodu majetku spíše než zajištění náhradní rodinné péče o nezletilé dítě.

Svoje majetkové zaměření ztratilo osvojení v Československu s novým zákonem o právu rodinném z roku 1949. Došlo ke zrovnoprávní pozice muže a ženy, k vyloučení zletilých osob z osvojení a také k definitivní proměně ze soukromoprávního na veřejnoprávní vztah (vznikal rozhodnutím soudu). Vznikl příbuzenský vztah s rodinou osvojitele a též vyživovací povinnost mezi příbuznými, naopak zanikla rodičovská moc původních rodičů ve prospěch osvojitele (zůstává ovšem jejich subsidiární vyživovací povinnost). Odstraněna byla podmínka věkové hranice osvojitele i věkového rozdílu vůči osvojenci. Osvojit mohli společně jen manželé. Osvojení bylo nadále zrušitelné, a to rozhodnutím soudu nebo dohodou ve formě soudního zápisu.

V roce 1958 bylo de facto zavedeno i osvojení nezrušitelné se zápisem do matriky, kde osvojitel nahradil původní rodiče. Zanikla tak i vyživovací povinnost původní rodiny. Také v některých případech nebyl nutný souhlas původních rodičů s osvojením (v případě jejich kvalifikovaného nezájmu o dítě nebo předběžného souhlasu s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům).

V roce 1963 byl přijat nový zákon o rodině, který s určitými novelizacemi platí dodnes. Nezrušitelně mohli osvojit jen manželé, a to nezletilé dítě starší jednoho roku. Nově vznikal vztah osvojence k příbuzným osvojitele i v případě zrušitelného osvojení. A nově byla zavedena též tříměsíční preadopční péče. Novelizací v roce 1982 byla zavedena pro výjimečné případy i možnost osvojení osamělou osobou. Novela z roku 1998 a zvláštní zákon založily postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který získal pravomoc rozhodovat o umístění dítěte z ústavní péče do péče budoucích osvojitelů. Novelou z roku 2006 pak byli do matriky zapisováni osvojitelé v případě zrušitelného i nezrušitelného osvojení (v praxi však nedocházelo k výmazu původních rodičů).

Osvojenec[editovat | editovat zdroj]

T. Kennington: Sirotci (1885)

Zákon striktně vymezuje děti, které je možno osvojit. Chrání tak jejich práva, i práva jejich biologických rodičů. Dítě může být faktický sirotek (ztratilo oba rodiče), anebo sociální sirotek (rodiče dali souhlas k adopci, jeví právně relevantní nezájem nebo byli soudem zbaveni rodičovské zodpovědnosti). Jde o tzv. právně volné dítě (osvojitelné dítě), což je zjednodušující pojem (právní vztah k biologickým rodičům totiž zaniká až rozsudkem o osvojení), který není v zákoně definován, běžně se však používá.

Skupiny dětí vhodných k osvojení:[3]

  1. děti nechtěné (díky antikoncepci a možnosti umělého přerušení těhotenství jde o relativně malou skupinu, většinou děti matek na nízké sociální a kulturní úrovni, prostitutek, s duševní chorobou či závislých na návykových látkách apod.)
  2. děti, o které rodiče z různých důvodů nemohli nebo nechtěli pečovat (převažující skupina, v soudem nařízené ústavní péči, často děti zdravotně či sociálně handicapované)
  3. děti, jejichž biologická rodina se rozpadla a širší rodina nebyla schopna péči o ně zabezpečit (v minulosti převažující, dnes velmi malá skupina, o kterou je tradičně velký zájem; sirotci, děti rodičů dlouhodobě vězněných apod.)

Některé právně volné děti jsou osvojovány častěji než jiné. Jsou to zejména děti majoritní národnosti, odpovídajícího vzhledu, děti zdravé, nižšího věku. Dalším omezením jsou skupiny sourozenců, zejména když jsou mezi nimi vytvořeny silné citové vazby.[4]

Osvojitel[editovat | editovat zdroj]

Osvojitelem může být podle zákona jen osoba zletilá se způsobilostí k právním úkonům, která způsobem svého života zaručuje, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti, s přiměřeným věkovým odstupem od osvojence. Nesmí mít přímý příbuzenský vztah k osvojenci (prarodič) ani nesmí být jeho sourozencem.

Individuálním osvojitelem se může stát jeden z manželů (se souhlasem druhého manžela) nebo též osamělá osoba. Vyloučena je osoba, která žije v registrovaném partnerství.[5] Rada vlády pro lidská práva shledala takové ustanovení za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu, který je dle právní analýzy Jana Wintra v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky.[6][7]

Společnými osvojiteli se mohou stát jen manželé. Společně nemohou osvojit ani druh a družka nebo stejnopohlavní registrovaný pár.[1]

Druhy osvojení[editovat | editovat zdroj]

Podle míry začlenění dítěte do nové rodiny a míry zachování vztahu s jeho původní rodinou:

  • úplné - plně zanikají vztahy k původní rodině a vznikají nové příbuzenské vztahy k rodině osvojitele
  • neúplné - zůstává zachováno např. dědické právo, subsidiární vyživovací povinnost vůči původní rodině a nedochází k úplnému právnímu začlenění do rodiny osvojitele (české právo toto v současnosti neumožňuje)

Podle osvojitelů:

  • individuální - osvojení jedním osvojitelem, osvojenec se dostává do vztahu jen s osvojitelem a jeho příbuznými
  • společné - osvojení partnerskou dvojicí, osvojenec se dostává do vztahu s oběma partnery a jejich příbuznými; do podobné situace se dostává i v případě individuálního osvojení partnerem biologického rodiče

Podle možnosti zrušení:

  • zrušitelné (též jednoduché, prosté, prvního stupně) - je možno zrušit, např. na základě rozhodnutí dítěte po dosažení plnoletosti, v matrice zůstávají zapsáni i původní rodiče dítěte
  • nezrušitelné (též druhého stupně) - dítě musí být starší 1 roku, osvojitelé mohou být pouze manželé a v matrice dochází k trvalému nahrazení původních rodičů adoptivními (české právo umožňuje obě varianty, v praxi převažuje tendence k osvojení nezrušitelnému)

Podmínky osvojení[editovat | editovat zdroj]

O vzniku, zrušení i přeměně osvojení může rozhodnout pouze soud, a to po přezkoumání všech zákonem stanovených podmínek a předpokladů:[4]

  1. osvojení musí být osvojenci ku prospěchu
  2. osvojit lze jen dítě nezletilé
  3. mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl
  4. mezi osvojitelem a osvojencem neexistuje pokrevní rodinný nebo blízký příbuzenský vztah
  5. osvojitel musí být způsobilý k právním úkonům
  6. jako společné dítě mohou někoho osvojit jenom manželé (dle kritiků toto pravidlo odporuje zájmu dítěte[4])
  7. s osvojením musí vyslovit souhlas rodiče dítěte, popř. jiný zákonný zástupce (až na výjimky)
  8. s osvojením má projevit souhlas osvojované dítě (je-li dostatečně rozumově vyspělé)
  9. soud zkoumá i osobnostní předpoklady osvojitele a zdravotní stav osvojence i osvojitele
  10. soud musí poučit osvojitele o účelu, obsahu a důsledcích osvojení
  11. obligatorní podmínkou je tzv. předadopční (preadopční) péče (nejméně po dobu 3 měsíců)
  12. nemůže být osvojeno dítě, jehož se týká probíhající řízení o určení otcovství

Prameny práva[editovat | editovat zdroj]

Vnitrostátní: Listina základních práv a svobod, zákon o rodině, občanský zákoník, občanský soudní řád, zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, též např. správní řád, zákon o matrikách, jménu a příjmení, trestní zákoník, zákon o registrovaném partnerství

Mezinárodní: Úmluva o právech dítěte, Evropská úmluva o osvojení dětí, Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (případ Keegan vs. Irsko)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Kvalifikační práce[editovat | editovat zdroj]

  • HRUBÁ-JANOČKOVÁ, Michaela. Základní principy úpravy osvojení v mezinárodních dokumentech a jejich odkaz v právním řádu ČR a SR. Brno : PrF MU, 2007. Dostupné online. S. 119.  
  • KOVAŘÍKOVÁ, Petra. Osvojení. Brno : PrF MU, 2006. Dostupné online. S. 170.  
  • ZICHOVÁ, Renata. Aktuální otázky osvojení. Brno : PrF MU, 2010. Dostupné online. S. 102.  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/osvojeni.htm
  2. ZICHOVÁ, Renata. Aktuální otázky osvojení. Brno : PrF MU, 2010. S. 102.  
  3. NOVOTNÁ, Věra; PRŮŠOVÁ, Lenka. K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha : Linde, 2004. ISBN 80-86131-56-4. S. 159.  
  4. a b c KOVAŘÍKOVÁ, Petra. Osvojení. Brno : PrF MU, 2006. Dostupné online. S. 170.  
  5. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů. 2006. Dostupné online. § 13. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné na Portálu veřejné správy ČR.
  6. Vláda ČR na webarchiv.cz: 187. Kolokvium k individuálním adopcím dětí registrovanými partnery
  7. JUDr. Mgr. Jan Wintr, Ph.D. pro Gender Studies, o.p.s.: Právní analýza osvojení dítěte

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]