Starověká filosofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Starověká filosofie (její západní část se označuje jako antická filosofie) je rané období rozvoje filosofie, na které na Západě navazuje středověká filosofie. Rozhraní mezi filosofickým starověkem a středověkem není ovšem jasné. Někteří autoři do středověké filosofie řadí již pozdně antickou patristiku pro její křesťanský charakter; často se jako přelomová postava antické a středověké filosofie uvádí Boëthius, který zemřel roku 525.

Antická filosofie na Západě začíná starořeckou filosofií (presókratici, Platón, Aristotelés aj.), na niž navazují pozdější římští (např. Cicero, Lucretius, Marcus Aurelius), židovští (Filón), raně křesťanští (Augustinus) a islámští (Avicenna) myslitelé.

Antická filosofie byla zaměřena na postavení rozumu a hledání poznání. V mnoha směrech inspiruje dnešní vědy a filosofii.

Cíle řecké filosofie však nepřinesli Řekové, nýbrž starší civilizace jako Egypťané a Babyloňané, kteří rozum a poznání studovali ještě dlouho před nimi. Někteří dobře známí filosofové starověkého Řecka byli Platón, Sokrates a mnoho dalších. Přispěli předáváním informací o starověké řecké společnosti přes spisy.

Mnozí z dnešních filosofů připouští, že řecká kultura již od svých počátků ovlivňovala myšlení západních civilizací. Jasné, neporušené linie vlivu vedou od starověkých řeckých a helénistických filosofů k brzké islámské filosofii, evropské renesanci a osvícenství.

Východní myšlení se nejvýznamněji rozvinulo v Indii (védy, jóga, buddhismus aj.) a v Číně (konfucianismus, taoismus).