Indoevropské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Indoevropské jazyky

Tmavě zeleně jsou země s indoevropskou většinou, světle s menšinou, ale oficiální statutem.
Tmavě zeleně jsou země s indoevropskou většinou, světle s menšinou, ale oficiální statutem.

Rozšíření: celosvětově, především Evropa, Amerika, Austrálie a Indie
Počet mluvčích: 2,8-3,1 miliardy

Počet jazyků:

zhruba 250 (443 včetně dialektů)

Klasifikace:

Dělení:

Dělení:

Indoevropská jazyková rodina (tento pojem zavedl poprvé roku 1813 Thomas Young) je skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Eurasie z předpokládaného indoevropského prajazyka. Indoevropské jazyky jsou nejrozšířenější jazykovou rodinou na Zemi.

Původ a šíření[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření indoevropských jazyků v 2. tisíciletí př. n. l.
Rozšíření indoevropských jazyků v 1. tisíciletí př. n. l.
Rozšíření indoevropských jazyků po zániku římské říše a během velkého stěhování národů
Současné rozšíření indoevropských jazyků v Eurasii

O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“.

Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře v dnešním Turecku, v době před 8000 až 9500 lety.[1]. Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D.Grayem (2003).[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika).

Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy.

Mezi 20 v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích).

V německé jazykové oblasti se občas používá termín indogermánské jazyky (podle krajních geografických oblastí rozšíření jazyků).

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Strom indoevropské jazykové rodiny

Indoevropská rodina se dělí na následující skupiny (řazeno podle doby, ze které se nám dochovaly nejstarší záznamy):

Vymřelé jazyky[editovat | editovat zdroj]

Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se nám dochovaly jen zlomky (přesnější zařazení tudíž není možné):

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pazdera Josef, Genetici řešili spor jazykozpytců, dostupné online
  2. Gray, R.D. & Atkinson, Q. (2003). Language-tree divergence times support the Anatolian theory of Indo-European origins. Nature, 426, 435-439.

Související články[editovat | editovat zdroj]