Indoevropské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Indoevropské jazyky
     Země s indoevropskou většinou      Země s indoevropskou menšinou      Rozšířené, ale neoficiální
     Země s indoevropskou většinou
     Země s indoevropskou menšinou
     Rozšířené, ale neoficiální
Rozšířenícelosvětově, především Evropa, Amerika, Austrálie a Indie
Počet mluvčích2,8-3,1 miliardy
Počet jazykůzhruba 250 (443 včetně dialektů)
Klasifikace
ISO 639-2ine
Dělení
Dělení

Indoevropská jazyková rodina (tento pojem zavedl poprvé roku 1813 Thomas Young) je skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Eurasie z předpokládaného indoevropského prajazyka. Indoevropské jazyky jsou nejrozšířenější jazykovou rodinou na Zemi.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Současné rozšíření indoevropských jazyků v Eurasii

O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“,[zdroj?] dalšími názvy také „stepní“ či kurganová, se kterou přišla Marija Gimbutasová. V poslední době vstupuje do popředí, zejména díky pokrokům v archeogenetice.

Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“, s kterou přišel Colin Renfrew roku 1987. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky Indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře[rozpor] v dnešním Turecku, v době před 8000 až 9500 lety.[1] Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D.Grayem (2003).[2] Proti tomu se ale postavil pozdější výzkum,[3] i genetický.[4] Poněkud podobnou hypotézou je „arménská“, se kterou přišli roku 1985 Tamaz Valerianis dze Gamkrelidze a Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov. Sklidila sice kritiku, ale v nedávné době DNA testy ukázaly, že pre-protoindoevropský jazyk mohl vzniknout v jižním Kavkaze.[5]

Řeším je patrně hybridní teorie složená z těchto dvou typů hypotéz. Na základě kombinovaných lingvistických a genetických analýz se zdá, že indoevropská rodina jazyků vznikla před zhruba 8000 roky na jih od Kavkazu (anatolská hypotéza), ale k dalšímu dělení a šíření později došlo na sever od Kavkazu (stepní hypotéza).[6][7]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika). Používá je tak prakticky polovina světové populace na všech kontinentech. Přes 85 % obsahu internetu je v některém z indoevropských jazyků.

Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy.

Mezi dvaceti v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích).

V německé jazykové oblasti se občas používá termín indogermánské jazyky (podle krajních geografických oblastí rozšíření jazyků).

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Strom indoevropské jazykové rodiny

Indoevropská rodina se dělí na následující skupiny (řazeno podle doby, ze které se dochovaly nejstarší záznamy):

Vymřelé jazyky[editovat | editovat zdroj]

Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se dochovaly jen zlomky, takže jejich přesnější zařazení není možné:

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Číslovky v moderní indoevropštině[editovat | editovat zdroj]

Moderní indoevropština Česky
oinos, oinā, oinom jeden
dwōu, dwāi, dwoi dva
trejes, trja/trī, trísores tři
qétwores čtyři
penqe pět
s(w)eks šest
septḿ sedm
oktṓu osm
newn̥ devět
dekm̥ deset

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PAZDERA, Josef. Genetici řešili spor jazykozpytců. www.osel.cz [online]. 2003-12-01 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. GRAY, Russell D.; ATKINSON, Quentin D. Language-tree divergence times support the Anatolian theory of Indo-European origin. S. 435–439. Nature [online]. 2003-11. Roč. 426, čís. 6965, s. 435–439. Dostupné online. DOI 10.1038/nature02029. (anglicky) 
  3. CHANG, Will; CATHCART, Chundra; HALL, David; GARRETT, Andrew. Ancestry-constrained phylogenetic analysis supports the Indo-European steppe hypothesis. S. 194–244. Language [online]. 2015. Roč. 91, čís. 1, s. 194–244. Dostupné online. DOI 10.1353/lan.2015.0005. (anglicky) 
  4. Genetic study revives debate on origin and expansion of Indo-European languages in Europe. sciencedaily.com [online]. 2015-03-04 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. QUILES, Carlos. Proto-Indo-European homeland south of the Caucasus?. indo-european.eu [online]. 2018-03-30 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. MAX PLANCK SOCIETY. New insights into the origin of the Indo-European languages. phys.org [online]. [cit. 2023-07-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. HEGGARTY, Paul; ANDERSON, Cormac; SCARBOROUGH, Matthew. Language trees with sampled ancestors support a hybrid model for the origin of Indo-European languages. Science. 2023-07-28, roč. 381, čís. 6656. Dostupné online [cit. 2023-07-30]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.abg0818. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]