Sinotibetské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sinotibetské jazyky

     Rozšíření sinotibetských jazyků
     Rozšíření sinotibetských jazyků

Rozšíření: jihovýchodní Asie
Počet mluvčích: 1,3 miliardy

Počet jazyků:

250-400

Klasifikace:

Dělení:

Dělení:

pod tibetobarmské)

Sinotibetské jazyky (tibeto-čínské jazyky) jsou jednou z jazykových rodin, která je rozšířena hlavně na území východní a jihovýchodní Asie, zejména Číny a sousedních zemí. Kromě toho jsou rozšířené v dalších částech světa jako menšinové jazyky, zejména ve velkoměstech. V počtu mluvčích se jedná o druhou největší jazykovou rodinu světa, po jazycích indoevropských, a zahrnuje až přibližně 400 jazyků.

Složení a dělení této skupiny je poněkud nejasné a její vnitřní struktura není obecně ustálená. Jazykovědci se liší v řadě okolností, např.:

  • které jazyky a jazykové větve sem ještě řadit (až po např. jihohymalájské, sibiřské, polynéské nebo indiánské jazyky, baskičtina),
  • kritéria příslušnosti do rodiny a větví - zda příbuznost slov, gramatika, tónový systém,
  • sám název (zdůraznění čínštiny a tibetštiny, návrhy např. transhymalájské jazyky),
  • společný původ rodiny a jejích větví - jejich příbuznost.

V minulosti sem byly řazeny například i jazyky hmong-mienské a tajsko-kadajské, které jsou výrazně ovlivněny čínštinou. Sama čínština tvoří samostatnou větev a její nářečí, v mluvené formě vzájemně nesrozumitelná, jsou fakticky samostatné jazyky a čínština je spíše jazykovou větví, než jazykem.

Dělení[editovat | editovat zdroj]