Černobylská havárie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Okolí černobylské elektrárny

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986jaderné elektrárně v ukrajinském Černobylu (tehdy část Sovětského svazu). Jde o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky a jednu ze dvou havárií stupně 7, tj. nejvyššího stupně podle mezinárodní stupnice jaderných událostí INES (tou druhou je havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011).

Zničení reaktoru[editovat | editovat zdroj]

Schéma reaktoru RBMK

Během riskantního pokusu v Černobylu došlo k přehřátí a následné explozi jednoho z reaktorů. Jádro reaktoru, bezpečností systémy a většina konstrukcí nesoucích jádro reaktoru byly zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno aktivními úlomky jádra a kusy palivových tyčí. Naměřené dávky gamma záření byly odstrašující - v reaktoru překročily hodnotu 5000 R za hodinu, v okolí bloku číslo 4 dosáhlo hodnot 2000 R za hodinu.

Do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní EvropouSkandinávií, do celé severní polokoule[1].

Byly těžce kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, BěloruskaRuska, což si vyžádalo evakuaci a přesídlení více než 350 000 lidí (WHO, 2005). Přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku. Nehoda zvýšila obavy o bezpečnost sovětského jaderného průmyslu, zpomalila na mnoho let jeho expanzi a zároveň nutila sovětskou vládu přehodnotit míru utajování. Nástupnické státy po rozpadu Sovětského svazu – Rusko, Ukrajina a Bělorusko dodnes nesou břímě pokračujících nákladů na dekontaminaci a léčení nemocí způsobených černobylskou havárií. Je obtížné přesně zaznamenat počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu — odhady se pohybují od sto až sto padesáti osob (WHO) po bezmála milion[2]. Havárie a její dopady jsou stále předmětem zkoumání.

Elektrárna[editovat | editovat zdroj]

Poloha
Podrobnější informace naleznete v článku Černobylská jaderná elektrárna.

Černobylská elektrárna je umístěna 2 km od města Pripjať, 18 km od města Černobyl, 16 km od hranic s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. Skládá se ze čtyř reaktorů, každý o výkonu 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které v době havárie dohromady produkovaly asi 10 % ukrajinské elektřiny. Stavba elektrárny začala v 70. letech 20. století, reaktor č. 1 byl dokončen v roce 1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další reaktory (č. 5 a č. 6, každý také o kapacitě 950 MW) byly v době havárie rozestavěny.

Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000, tedy chlazené obyčejnou vodou a moderované grafitem.

Havárie[editovat | editovat zdroj]

V sobotu 26. dubna 1986 v 1:23:58 místního času se ve čtvrtém reaktoru černobylské elektrárny (známém jako Černobyl-4) odehrála katastrofální exploze, která odtrhla víko reaktoru, vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru.[3]

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Katastrofa je přisuzována špatné konstrukci reaktoru, jeho kontra-intuitivním vlastnostem, nedodržení podmínek, na které byl plánovaný pokus připraven, a obecného nedostatku bezpečnostní kultury. Stejně jako v Three Mile Island byl druhotným faktorem přispívajícím k havárii fakt, že elektrárenští operátoři nebyli dostatečně vyškoleni a obeznámeni s mnoha charakteristikami reaktoru.[4]

Jedním z problémů byla nedostatečná komunikace mezi vedoucími bezpečnostními pracovníky a operátory ohledně příkazu vykonat noční experiment. Navíc kvůli nedostatečnému proškolení operátoři dostatečně nechápali, jak reaktor pracuje pod nízkým stupněm reaktivity. V souladu s podmínkami experimentu bylo několik bezpečnostních systémů vyřazeno z provozu. Experiment totiž měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný parní turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 sekund napájet čerpadla havarijního chlazení.

Mnoho technických rysů reaktoru bylo považováno za vojenská tajemství a operátoři o nich neměli ponětí. Reaktor měl především nebezpečně velký kladný dutinový koeficient reaktivity (viz dále). Velmi významnou vadou reaktoru byla také konstrukce jeho regulačních tyčí. Regulační tyče nebyly zcela naplněné; ve chvíli, kdy se zasouvaly, byla na prvních pár sekund chladicí kapalina nahrazena dutými částmi regulačních tyčí. Jelikož chladicí kapalina (voda) je pohlcovač neutronů, výkon reaktoru v té chvíli stoupl. Toto neintuitivní chování reaktoru při zasouvání regulačních tyčí nebylo operátorům vůbec známo.

Události[editovat | editovat zdroj]

Na 25. dubna 1986 bylo naplánováno odstavení reaktoru číslo 4 pro pravidelnou údržbu. Bylo rozhodnuto využít této příležitosti k otestování schopnosti turbínového generátoru reaktoru vyrábět patřičné množství elektřiny k napájení bezpečnostních systémů reaktoru (především vodních pump) v případě současného výpadku energie z reaktoru i vnějších zdrojů elektrické energie. Konstruktér elektrárny počítal s tím, že v takovém případě by měla roztočená turbína poskytnout dostatek energie nutné pro bezpečné odstavení reaktoru. K vyzkoušení, zda je tomu tak skutečně, mělo původně dojít ještě před spuštěním reaktoru, ale politický tlak na rychlé uvedení elektrárny v činnost způsobil, že byla řada provozních testů odložena.

Podle plánu experimentu měl být reaktor použit k roztočení turbíny, poté měla být turbína od reaktoru odpojena a měla se dál točit jen vlastní setrvačností. Výstupní výkon reaktoru byl snížen z normálního výkonu 3,2 GW na 700 MW tepla, aby test probíhal při bezpečnějším, nízkém výkonu. Během prodlevy na počátku experimentu však skutečný výstupní výkon z neznámých důvodů klesl až k 30 MW. Následkem toho se zvýšila koncentrace neutrony pohlcujícího produktu štěpení – xenonu 135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Tomuto jevu spojenému s přechodným poklesem reaktivity se říká xenonová otrava reaktoru. Další související jev, který obsluze hrozil, je pád reaktoru do stavu tzv. „jódové jámy“. Vlivem prudkého snížení výkonu nebo náhlého odstavení se výrazně uplatní parazitní radionuklidy, zejména izotop jódu vznikající při štěpné reakci v palivových článcích. Má výraznou absorpci podobně jako xenon. Po dobu mnoha hodin nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu izotopu s následnou možností opětovného zahájení štěpné reakce a zvýšení reaktivity. V experimentu by nebylo možno pokračovat a reaktor by musel zůstat nějakou dobu mimo provoz. Obsluha se snažila zvýšit výkon a udržet reaktor v chodu vysunováním regulačních tyčí. Operátoři přitom měli udržovat tzv. operativní zásobu reaktivity a tento předpis nedodrželi. Nebyli informováni, proč je to důležité, a technicky neměli možnost aktuální zásobu sledovat během experimentu.

Přestože se nedařilo dostatečně zvýšit výkon, osádka se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu při 200 MW namísto plánovaných 700 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byly 26. dubna v 1:05 spuštěny vodní pumpy poháněné turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil v 1:19; a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce odstranění i manuálně ovládaných regulačních tyčí, což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky. Přesto žádný předpis nezakazoval, aby všechny pumpy pracovaly naplno.

V 1:23:04 začal experiment. Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z posádky reaktoru obával nebezpečí. Přívod elektřiny do vodních pump byl vypnut, a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru reaktoru se zvyšoval. Jak se chladicí kapalina zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Návrh RBMK grafitem moderovaného reaktoru v Černobylu se vyznačuje velkým pozitivním dutinovým koeficientem, což znamená, že při absenci neutrony pohlcujícího efektu vody se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se postupně stává stále nestabilnějším a nebezpečnějším.

V 1:23:40 zmáčkli operátoři tlačítko „AZ“ (аварийная защита – havarijní ochrana), které znamená rychlé odstavení reaktoru — kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok zastavení reaktoru po skončení experimentu (bylo naplánováno zastavení reaktoru pro pravidelnou údržbu). Obvykle se předpokládá, že rychlé odstavení bylo spuštěno jako odpověď na neočekávané prudké zvýšení výkonu.

Naproti tomu Anatolij Stepanovič Djatlov, provozní zástupce hlavního inženýra Černobylské jaderné elektrárny, který za havárii nepřímo mohl, napsal ve své knize[5]:„Před 01:23:40 systém centrální kontroly nezaregistroval žádné změny parametrů, které mohly ospravedlnit rychlé odstavení. Komise nashromáždila a analyzovala velké množství materiálů a, jak se vyslovila ve své zprávě, nemohla najít důvod, proč bylo rychlé odstavení spuštěno. Není třeba hledat důvod. Reaktor byl po skončení experimentu jednoduše odstaven.

Kvůli pomalému mechanismu spouštění regulačních tyčí (18–20 sekund do ukončení operace), jejich dutým koncům a dočasnému odpojení chladicího okruhu, došlo vlivem rychlého odstavení reaktoru ke zvýšení rychlosti reakce. Zvýšená produkce tepla způsobila deformaci vedení regulačních tyčí. Ty se zasekly poté, co byly zasunuty do jedné třetiny a nebyly proto schopné zastavit reakci. V 1:23:47 vzrostl výkon reaktoru na asi 30 GW, tj.: desetkrát více než normální operační výstup. Palivové tyče se začaly tavit a prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila a zničila kryt reaktoru o hmotnosti 1000 t a potrhala chladicí potrubí. Asfalt na střeše budovy, jenž měl chránit okolí před únikem radiace, se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru a následně se střecha propadla.

V důsledku snižování nákladů na výstavbu, nebyla konstrukce jeho protihavarijního pláště – v poměru k velikosti reaktoru – dostatečně dimenzována. Tato úsporná opatření umožnila únik radiací kontaminovaných látek do atmosféry bezprostředně poté, co parní expanze způsobila porušení integrity primární tlakové nádrže. Jakmile byla odhozena část střechy, zahájil příval kyslíku, kombinovaný s extrémně vysokou teplotou paliva a grafitového moderátoru reaktoru, hoření grafitu. Tento požár velkou měrou přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí.

Existují spory ohledně přesného pořadí událostí po 1:22:30 místního času, díky nesrovnalostem mezi zprávami očitých svědků a záznamy z elektrárny. Nejpřijímanější verze byla již popsána výše. Podle této teorie nastala první exploze asi v 1:23:47, sedm sekund poté, co operátoři spustili „rychlé odstavení“. Někdy se prohlašuje, že exploze se stala 'dříve' nebo že následovala okamžitě po aktivaci havarijní ochrany (to byla pracovní verze sovětské komise studující havárii). Rozdíl je důležitý, protože pokud by se reaktor dostal do kritického stavu několik sekund po spuštění rychlého odstavení, jeho selhání se musí připsat špatné konstrukci regulačních tyčí, naproti tomu exploze v okamžiku spuštění rychlého odstavení by spíše ukazovala na chybu operátorů. Slabá seismická událost, podobná zemětřesení o magnitudě 2,5, byla v čase 1:23:39 v oblasti Černobylu skutečně zaznamenána. Tato událost mohla být způsobena explozí nebo mohlo jít jen o náhodnou shodu okolností. Situaci komplikuje fakt, že tlačítko AZ-5 (spuštění mechanizmu rychlé odstávky reaktoru) bylo stisknuto více než jednou a Alexander Akimov, vedoucí směny, který tlačítko AZ-5 stiskl (zemřel o dva týdny později), řekl těsně před smrtí: „Nevím, jak se to mohlo stát. Vše jsem udělal, jak jsem měl.“

Okamžité řízení krize[editovat | editovat zdroj]

Rozsah tragédie byl ještě zhoršen nekompetencí místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru kromě dvou měly limit 1 mR/sec (milirentgen za sekundu), tj. 3,6 R/hod. Zbývající dva měly limit 1 000 R/sec, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. Proto si směna v reaktoru mohla být jistá pouze tím, že hodnoty radiace ve většině budov reaktoru přesahují hodnoty 4 R/hod (skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 R/hod; smrtelná dávka je asi 500 rentgenů po více než 5 hodin). To dovolilo náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného v 4:30 místního času byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru pumpovat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na ozáření během tří týdnů následujících po havárii.

Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit ohně. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Otevřené ohně byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtví a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26.–27. dubna — více než 24 hodin po explozi — komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, musel připustit zničení reaktoru a přikázat evakuaci blízkého města Pripjať.

Aby omezila rozsah katastrofy, poslala sovětská vláda na místo pracovníky, aby je vyčistili. Mnoho „likvidátorů“ (členů armády a jiných pracovníků) tam bylo posláno jako do normálního zaměstnání; většině se nikdo nezmínil o jakémkoliv nebezpečí. Neměli k dispozici ochranné obleky. Nejhorší radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru byly posbírány a umístěny do budov. Reaktor sám byl pokryt pytli s pískem shazovanými z vrtulníků (kolem 5 000 tun během týdne po havárii), přičemž poškozená střecha nevydržela takové zatížení a část se jí propadla. Tím se uvolnila další radiace a mnoho vojáků bylo těžce ozářeno. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj rychle vytvořen velký betonový sarkofág.

Okamžité následky[editovat | editovat zdroj]

Mapa ukazující kontaminaci Běloruska, RuskaUkrajiny radioaktivním 137Cs.

203 lidí bylo okamžitě hospitalizováno, z nich 31 zemřelo (28 z nich na akutní nemoc z ozáření). Mnozí z nich byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je ozáření (z kouře). 135 000 lidí bylo z oblasti evakuováno, včetně 50 000 z blízkého města Pripjať. Ministerstvo zdravotnictví předpokládá po následujících 70 let 2% zvýšení úrovně rakoviny u většiny obyvatelstva, která byla zasažena (informační zdroje se liší) 5–12 EBq (tj. 5-12x1018 Bq) radioaktivní kontaminace uvolněné z reaktoru. Dalších 10 jedinců zemřelo v důsledku havárie na rakovinu.

Analýza IAEA z roku 1986 označila za hlavní příčinu havárie akce operátorů. V lednu 1993 ale vydala IAEA revidovanou analýzu, v níž hlavní vinu přisoudila konstrukci reaktoru a nikoliv chybě operátorů.

Černobylský 4. reaktor obsahoval asi 190 tun oxidu uraničitého a produktů štěpení. Odhady množství uniklého materiálu se pohybují mezi 13 a 30 procenty.

Kontaminovaný materiál z černobylské havárie nebyl jednoduše rozprášen po okolní zemi, ale roztrousil se nepravidelně v závislosti na počasí. Podle zpráv sovětských a západních vědců dopadlo z kontaminace, která postihla území dřívějšího Sovětského svazu, 60 % na Bělorusko. Rovněž byla kontaminována rozsáhlá oblast Ruské federace jižně od Brjansku a části severozápadní Ukrajiny.

Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska. 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Pátrání prokázalo, že problém není ve švédských elektrárnách, což ukázalo na vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu. Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno.

Krátkodobé dopady[editovat | editovat zdroj]

7 — Velmi těžká havárie
6 — Těžká havárie
5 — Havárie s rizikem vně zařízení
4 — Havárie bez vážnějšího rizika
3 — Vážná nehoda
2 — Nehoda
1 — Anomálie
0 — Odchylka

Pracovníci a likvidátoři[editovat | editovat zdroj]

Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. I tam, kde se dozimetry používaly, se dozimetrické procedury lišily. O některých pracovnících se předpokládá, že odhady dávek radiace v jejich případě jsou mnohem přesnější než u jiných. Podle sovětských odhadů se 300 000 až 600 000 lidí účastnilo vyčištění 30 km evakuační zóny kolem reaktoru, ale mnoho z nich vstoupilo do zóny až 2 roky po havárii. (Odhady množství „likvidátorů“ – pracovníků přivezených do oblasti na řízení krize a práce na obnově – se liší; Světová zdravotnická organizace například uvádí sumu 800 000, a také Rusko počítá mezi likvidátory některé lidi, kteří ve skutečnosti v kontaminovaných oblastech nepracovali). V prvním roce po havárii se množství lidí pracujících na vyčištění zóny odhadovalo na 211 000 a tito pracovníci obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 mSv (16,5 Rem).

Civilisté[editovat | editovat zdroj]

Opuštěné lodě na řece Pripjať

Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy, což zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. IAEA poznamenává, že „1800 dokumentovaných případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo 14 a méně let ve chvíli, kdy se stala havárie, je mnohem vyšší hodnota než normálně,“ ale neuvádí očekávanou běžnou úroveň. Vyskytující se typy dětské rakoviny štítné žlázy jsou velké a agresivní, ale podaří-li se je včas rozpoznat, lze je vyléčit. Léčba spočívá v operaci následované aplikací radioaktivního jódu 131 na potlačení metastáz. Tato léčba se dosud jeví úspěšnou u všech diagnostikovaných případů.

Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii, nebo jsme dosud mechanismu stojícímu za ním správně neporozuměli.

Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace ať už v kontaminovaných oblastech nebo ještě dále.

Dlouhodobé dopady[editovat | editovat zdroj]

Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód 131I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia 90Sr a cesia 137Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace 137Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství 137Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních zvodní a uzavřených vodních rezervoárů jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad 137Cs na stabilní izotop barya 137Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné.

Globální dopad[editovat | editovat zdroj]

Plavecký bazén v opuštěném městě Pripjať

Jak dokládají poznámky IAEA, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byla její celková velikost asi 100× až 1000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální.

Dopad na přírodu[editovat | editovat zdroj]

Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (konané v září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m². Tak zvaný „Rudý les“ z borovic zničený silným radioaktivním spadem leží v této 10 km zóně, začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kde se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km² lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů, protože není osídlena člověkem.

Evakuace[editovat | editovat zdroj]

Opuštěná vesnice v uzavřené zóně

Sovětští odpovědní činitelé zahájili evakuaci obyvatel z oblasti Černobylu 36 hodin po havárii. V květnu 1986, o měsíc později, už byli přemístěni všichni, kdo žili v okruhu 30 km kolem elektrárny (asi 116 000 lidí).

Podle zpráv sovětských vědců bylo 28 000 km² kontaminováno 137Cs o úrovni vyšší než 185 kBq/m². V této oblasti žilo přibližně 830 000 lidí. Asi 10 500 km² bylo kontaminováno 137Cs o úrovni vyšší než 555 kBq/m². Z této plochy zhruba 7 000 km² leží v Bělorusku, 2 000 km² v Ruské federaci a 1 500 km² na Ukrajině. V této oblasti žije asi 250 000 lidí. Jejich zprávy potvrdil International Chernobyl Project Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci a exkurze.

Porovnání s jinými katastrofami[editovat | editovat zdroj]

Černobylská havárie byla ojedinělou událostí. Poprvé v historii komerční výroby elektrické energie z jádra nastala při havárii úmrtí přímo způsobená radiací. Pozdější havárie v přepracovacím závodě v japonské Tokaimuře 30. září 1999 vyústila ve smrt jednoho pracovníka na ozáření až 22. prosince téhož roku. Havárie elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích v roce 1976 měla sice dvě oběti, ale ty byly udušeny uniklým oxidem uhličitým, nikoliv radioaktivitou.

Počtem zabitých je tato havárie srovnatelná s některými haváriemi přehrad. V Evropě bylo největší havárií přehrady zabito přibližně 2000 lidí vlnou vzniklou po sesuvu půdy do přehrady Vajont v Itálii (9. října 1966). Největší neštěstí se odehrálo v Číně v roce 1975 na řece Jang-c', kde po protržení několika hrází zahynulo během jednoho dne 80 000 — 200 000 lidí (přesná čísla byla čínskými úřady utajena).

Čínské přehrady mohou posloužit také pro porovnání počtu evakuovaných - jen kvůli stavbě přehrady Tři soutěsky bylo třeba přesídlit asi 700 000 lidí.

Srovnání lze provést i s výrobou elektřiny z uhlí: Každý rok zahynou ve světě při důlních haváriích desítky až stovky horníků. Před zavedením různých technologií na čištění dýmu kyselé deště a spad mírně radioaktivního popílku jen u nás zničily tisíce čtverečních kilometrů lesů a zasáhly s účinkem nemocí a dřívější smrti statisíce lidí.

Dlouhodobé vlivy na civilisty[editovat | editovat zdroj]

Výsledky studií, hlavně udávané počty postižených, se velmi liší podle toho, která organizace je vypracovala. Na nejoptimističtějšm kraji spektra se nacházejí zprávy vydávané IAEA. S mírným odstupem následuje WHO, a dále UNSCEAR (komise OSN pro studium efektů radiace), které uvádějí větší počty postižených, ale zůstávají řádově stejné. I řádově vyšší počty postižených uvádějí studie postsovětských výzkumníků, studie německé sekce organizace lékařů pro zamezení jaderné válce (IPPNW) a německé společnosti pro radiační ochranu (GfS)[6], a studie vypracované pro stranu Zelených, či Greenpeace.

První studie: nejméně 30 000 zemře[editovat | editovat zdroj]

Zpráva SSSR (Legasov, 1986)[7] vypracovaná pro Vídeňskou mezinárodní konferenci v srpnu 1986 odhaduje počet lidí kteří zemřou rakovinou způsobenou izotopy radiocesia na 30 000 až 40 000. IAEA označila předpověď za extrémně nadhodnocenou a stanovila max. počet na 25 000, pak na 10 000 a 5 100. Autor studie, profesor Valerij Legasov byl nalezen oběšený 27. dubna 1988.

Stigmatizace mladých[editovat | editovat zdroj]

Vedoucí zdravotní komise IAEA roku 1996 předložil psychologický dopad havárie. V eseji píše, že mnoho adolescentů a mladých dospělých ze zasažených oblastí trpí stresovými symptomy, depresemi, strachem, pocity bezmoci, slabosti a ztrátou životních vyhlídek. Jelikož se o nich referuje jako o obětech, a nikoliv jako o přeživších, ústí to buď k přehnaným obavám o jejich zdraví a sebepozorování, či k zcela bezohlednému chování vůči nim samým. Příklady jsou: konzumace lesních plodů z vysoce zamořených oblastí, nadužívání alkoholu a tabáku, nechráněná promiskuitní pohlavní aktivita. (Mettler, 1996)[8]

11 let poté: chronické ukládání Cs-137[editovat | editovat zdroj]

V roce 1997 tým profesora Juryje Bandažeuského, patologa a ředitele zdravotního centra v běloruském kraji Homel, studoval aktivitu radiocesia v zemřelých, a jejich potravě z této zemědělské oblasti.

Hlavní poznatky ze studie[9]:

  • Koncentrace radiocesia v místní zelenině, mléku, a zejména lesních plodech roste, a jejich konzumenti jsou těžce zamoření.
  • Děti do 6 měsíců jsou nejpostiženější, aktivita radiocesia je až 11 000 Bq/kg ve slinivce, 6250 Bq/kg ve štítné žláze, v srdci 5333 Bq/kg. Účinným transportním prostředkem pro radiocesium je mateřské mléko. Děti zemřely na: sepsi, degeneraci mozku, hnisavé krvácení, poruchu srdce, tedy nikoliv na rakovinu.
  • V tělech 51 dětí do 10 let věku nalezli 2 až 3 krát větší koncentrace radiocesia než u dospělých. Nejvyšší úrovně byly ve štítné žláze (2054 Bq/kg), nadledvinkách (1576 Bq/kg), slinivce (1359 Bq/kg).

Vzorky byly měřeny ukrajinskými a německými přístroji, pro kontrolu byly vzorky dvakrát přeměřeny ve Francii.

Studie konstatuje, že dříve byly školní děti posílány jednou ročně na měsíční ozdravný pobyt ze zasažené zóny, a ve školní jídelně dostávaly zdarma nekontaminované jídlo. Z úsporných důvodů byl pobyt v sanatoriu zkrácen a některé kontaminované oblasti prohlášeny za "čisté", což ukončilo dodávku dekontaminované školní stravy. Studie požadovala pokračování jelikož kontaminovaná zemědělská půda začala být obdělávána, čímž se radiocesium dostalo do oběhu.

Studie byla publikována v roce 2003, době kdy byl profesor Bandaževský ve výkonu osmiletého trestu za údajné přijetí úplatku. Po čtyřech letech mezinárodních protestů a petic byl propuštěn.

20 let poté: 9 000 až 60 000 zemře[editovat | editovat zdroj]

V roce 2005 bylo v studii IAEA množství lidí kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou odhadováno na 9 000 až 10 000.[10]

"Jiná zpráva o Černobylu" (Fairlie, Sumner, 2006)[11] odhaduje množství lidí kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou na 30 000 až 60 000. IAEA se zabývá pouze populací tří států (Bělorusko, Ukrajina, Rusko), zatímco dle této zprávy více než polovina radioaktivního spadu skončila na nesovětských územích Evropy. Avšak podle jiných zpráv přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku.

2007: indikováno 985 000 obětí[editovat | editovat zdroj]

Akademie věd v New Yorku vydala v roce 2009 anglický překlad[2] velmi obsáhlé studie[12] publikované v roce 2007, jejíž zásadní výpovědí je, že do roku 2004 na následky havárie zemřelo již 985 000 lidí, z toho 170 000 v Severní Americe. Jen v Bělorusku se mezi lety 1990–2004 zvýšila celková úmrtnost o 43 %. Zvýšení úmrtnosti je ale i důsledkem prudkého zhoršení životní úrovně a životních podmínek v Bělorusku po rozpadu Sovětského svazu. To samé platí i o Ukrajině a Rusku. Tyto dvě věci - vliv radiace a pokles životní úrovně - však žádná studie nerozlišuje. Zcela běžné jsou dnes i předtím spíše výjimečné projevy nedostatečné výživy a podvýživy.

Autoři V. Jablokov (ruská akademie věd), A. Nesterenko (běloruský institut radiační bezpečnosti), Prof. V. Nesterenko (bývalý ředitel běloruského jaderného střediska) měli za podklad více než 1000 vědeckých titulů a 5000 jiných publikací týkající se havárie a lékařských záznamů. Autoři upozornili, že tyto vědecké zdroje byly IAEA a UNSCEAR ignorovány či zlehčovány.

V analyzovaných materiálech byl u lidí v důsledku radioaktivního spadu zjištěn nárůst výskytu:

rakoviny:

  • štítné žlázy
  • leukémie
  • ostatní rakoviny

nerakovinných onemocnění:

  • nemoci
    • dýchacího ústrojí
    • zažívacího traktu
    • krevního oběhu
    • svalů, kostí, a kůže
    • reprodukčních orgánů
    • nervové a psychologické
    • hormonální – způsobující aterosklerózu, cukrovku, obezitu
  • abnormality imunitního systému - způsobující alergie, infekce, změny v lymfocytech
  • genetické a chromozomální odchylky
  • předčasné stárnutí
  • postižení smyslových orgánů

Je třeba připomenout, že zaznamenaný zvýšený výskyt zhoubných i nezhoubných forem rakoviny je zčásti i důsledkem jejich cíleného vyhledávání v zasažené populaci - před havárií prostě zůstávalo značné procento nemocných bez zdravotních potíží neodhaleno.

Divoká příroda[editovat | editovat zdroj]

Zmutované sele

V hlubokém kontrastu k dopadům na lidskou populaci lze říct, že evakuace oblasti obklopující elektrárnu umožnila vytvoření bohaté a jedinečné rezervace divoké přírody.[13] Není známo, zda bude mít kontaminace spadem nějaký dlouhodobý nepříznivý dopad na flóru a faunu v oblasti, protože rostliny a zvířata se vzájemně významně liší a jejich radiační tolerance je jiná než lidská. Zdá se však, že se rozmanitost druhů v kontaminované oblasti díky odstranění lidského vlivu zvýšila.[14]

Elektrárna po havárii[editovat | editovat zdroj]

Sarkofág čtvrtého reaktoru

Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je IAEA o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.

Potřeba budoucích oprav[editovat | editovat zdroj]

Vstup do opuštěné zóny
Konstrukce nového sarkofágu

Sarkofág nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděna na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Bylo diskutováno mnoho plánů na výstavbu trvalejšího pouzdra, jejich realizaci však dosud brzdila korupce. Většina peněz věnovaných zahraničními zeměmi na pomoc Ukrajině byla vyplýtvána neefektivním rozvržením stavebních smluv a celkovým řízením nebo byla jednoduše ukradena.

Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 MCi = 0,67 EBq. Radioaktivní materiál se skládá ze zbytků jádra reaktoru, prachu a lávě podobných „palivo obsahujících materiálů“ (FCM), které tekly vrakem budovy reaktoru, dokud neztuhly do keramické formy. Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází nejméně 4 tuny radioaktivního prachu.

Do betonu pokrývajícího reaktor prosakuje voda a vyplavuje radioaktivní materiály do okolních podzemních vod. Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá k další erozi jeho ocelové konstrukce a následnému úniku radioaktivity. V reaktoru se vyskytl nový nerost – černobylit.[15]

Před časem Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj zahájila projekt „Úkryt“ – stavbu nového sarkofágu, na který přispívá 28 evropských zemí.[16] Příspěvek Ukrajiny byl zpočátku paradoxně tak malý, že neměla mezi ostatními ani hlasovací právo, později jej však navýšila a stala se plnoprávným účastníkem. Celý projekt má přijít na 1,55 miliard eur. Podle současného modelu bude projekt financovat z větší části právě ukrajinská vláda, zbytek dobrovolní přispěvatelé (mezinárodní organizace) prostřednictvím Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj.[17] Práce byly zahájeny v září 2010. Přestože nebyla k dispozici celá částka, pracovalo se na jaře 2011 na stavbě základů nového sarkofágu. Byly rovněž známy jeho rozměry a způsob výstavby – bude to sférická struktura vysoká 105 metrů, dlouhá 150 metrů a široká 260 metrů, která bude vybudována mimo areál a potom nasazena na stávající sarkofág a spojena se základy. Podle slov Vladimíra Chološa, ředitele ukrajinského Státního úřadu pro správu ochranného pásma černobylské jaderné elektrárny, byl projekt na jaře 2011 téměř kompletní – dolaďovaly se pouze technické detaily, například protikorozní ochrana. Zároveň se zmínil o nutnosti pečlivě navrhnout každý detail sarkofágu, protože s podobnou stavbou nemá nikdo zkušenosti. Původní sarkofág má plánovanou životnost ještě několik let, je tedy čas otestovat technologie jeho nástupce.[18]

V roce 2013 se nový sarkofág nacházel v pokročilém stádiu realizace. Dne 12. února 2013 došlo pod tíhou sněhu k propadnutí střechy sousední budovy a všichni dělníci byli evakuováni kvůli potenciálnímu nebezpečí úniku radioaktivních částic. Pravděpodobně však k žádnému úniku nedošlo.[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Animace šíření Cs-137, IRSN, http://www.irsn.fr/FR/popup/Pages/tchernobyl_video_nuage.aspx
  2. a b Yablokov, Nesterenko, Nesterenko: "Chernobyl: Consequences of the Catastrophe for People and the Environment". 2009. New York. http://www.nyas.org/publications/annals/Detail.aspx?cid=f3f3bd16-51ba-4d7b-a086-753f44b3bfc1
  3. Havárie Černobylu
  4. Vienna: IAEA. 1992.
  5. Глава 4. КАК ЭТО БЫЛО
  6. http://www.ippnw.de/commonFiles/pdfs/Atomenergie/Gesundheitliche_Folgen_Tschernobyl.pdf
  7. http://www.unige.ch/sebes/textes/1998/98BelbeochB.html#Vienne1986
  8. (Mettler, 1996. http://www.iaea.org/Publications/Magazines/Bulletin/Bull472/htmls/chernobyls_legacy.html
  9. http://www.ippnw.ch/content/pdf/Sympo_15022003/Bandazhevsky.pdf
  10. IAEA, E. CARDIS: CANCER EFFECTS OF THECHERNOBYL ACCIDENT. In: International Conference on Chernobyl: Looking Back to go Forward. 2005. Vídeň. S. 78., http://www-pub.iaea.org/MTCD/publications/PDF/Pub1312_web.pdf
  11. Fairlie, Sumner: THE OTHER REPORT ON CHERNOBYL. 2006. Berlin, Brussel, Kiev., http://www.chernobylreport.org/torch.pdf
  12. Яблоков А. В., Нестеренко В. Б., Нестеренко А. В.: Чернобыль: последствия катастрофы для человека и природы, Издательство Наука, СПб, 2007. http://www.bellona.ru/filearchive/fil_yablokov.pdf
  13. http://www.osel.cz/index.php?clanek=1867
  14. http://www.osel.cz/index.php?clanek=1395
  15. Pazukhin E. M. 1994. Fuel-containing lavas of the Chernobyl NPP fourth block: topography, physicochemical properties, and formation scenario. Radiochemistry. číslo 36. S. 109-154. (anglicky)
  16. Kolem Černobylu bude postaven nový sarkofág
  17. Ukrajina získala hlasovací právo v projektu nového krytu pro JE Černobyl
  18. Nejnovější zprávy o stavbě sarkofágu "Úkryt"
  19. Notice about abnormal situation (12.2.2013)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Chernobyl disaster ve Wikimedia Commons

Internetové stránky[editovat | editovat zdroj]

Fotografie a videa[editovat | editovat zdroj]