Štítná žláza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Štítná žláza

Štítná žláza (latinsky: glandula thyroidea) je endokrinní žláza laločnaté stavby, umístěná na kraniálním konci průdušnice. Někdy zasahuje až na hrtan. Funkčně se podílí na regulaci metabolismu produkcí thyrodních hormonů trijodthyroninu a thyroxinu. Tyto hormony ovlivňují spotřebu kyslíku, rychlost látkové výměny, růst a vývoj.

Vyskytuje se u většiny obratlovců.[1]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Evolučním předkem štítné žlázy byl endostyl, orgán, který u kopinatců, pláštěnců a larev mihulí produkuje sliz do hltanu. Již tehdy jeho produkt obsahoval vysoké množství jódu. U obratlovců (mihulemi počínaje) se začíná tento orgán z filtrace potravy přeorientovávat na produkci hormonů a z exokrinní žlázy se stala u většiny obratlovců žláza endokrinní..[1]

Stavba štítné žlázy[editovat | editovat zdroj]

Makroskopická stavba[editovat | editovat zdroj]

Žláza má tmavočervenou barvu, hladký povrch je krytý vazivovým pouzdrem.

Pravý a levý lalok obdávající průdušnici mají oválný až trojúhelníkovitý tvar. U skotu a někdy u kočky a psa jsou navíc spojené žláznatým můstkem – isthmus glandularis, který obtáčí průdušnici z ventrální (=břišní) strany. U prasete tvoří istmus většinu objemu štítné žlázy.

U prasete a u člověka navíc může ze žláznatého můstku vyrůstat kraniálním směrem (=k hlavě) nekonstantní (=ne vždy přítomný) pyramidální lalok (lobus pyramidalis), který je pozůstatkem sestupu žlázy během ontogeneze.

Mikroskopická stavba[editovat | editovat zdroj]

Štítná žláza je žláza folikulárního typu. Vazivové pouzdro na povrchu žlázy prominuje dovnitř, rozděluje parenchym žlázy na laloky a následně na lalůčky. Lalůčky jsou složeny z uzavřených váčků – folikulů, které jsou vyplněné koloidem. Ve vazivových septech probíhají arterie, folikuly jsou opředeny sítí krevních kapilár.

Folikuly jsou 50 až 200 μm velké útvary, jejich stěna je tvořena jednou vrstvou folikulárních buněk kubického tvaru, které nasedají na bazální membránu. Z krve vychytávájí jód (díky pendrinu, buněčné pumpě) a uskladňují ho v dutině folikulu. Kromě toho tvoří thyreoglobulin, který rovněž uskladňují ve folikulu.

Uvnitř folikulu se na tyrosinové zbytky thyreoglobulinu naváže uskladněný jód, čímž vzniknou hormony trijodthyronin (T3) a thyroxin (T4). V případě potřeby folikulární buňky absorbují thyreoglobulin s navázaným jódem, odštěpí hormony a ty vyloučí do krve.

Kromě folikulárních buněk se ve štítné žláze nacházejí i buňky, které nejsou součástí folikulů. Nazývají se parafolikulární buňky nebo C-buňky. Jejich původ je neuroektodermový. Vylučují do krve hormon kalcitonin.

Cévní zásobení[editovat | editovat zdroj]

Nemoci štítné žlázy[editovat | editovat zdroj]

Nemoci štítné žlázy jsou nejčastějšími endokrinopatiemi (choroby žláz s vnitřním vyměšovaním). V České republice je postiženo zhruba 5 % populace. Mezi nejdůležitější patří hypotyreóza a hypertyreóza, jenž vznikají v důsledku autoimunitních poruch štítné žlázy. Nejčastější z nich je chronický autoimununitní zánět štítné žlázy. Maligní nádory štítné žlázy patří mezi vzácnější nádory a vzhledem k umístění štítné žlázy mezi lépe diagnostikovatelné. Představují 0,5–1 % všech nádorových onemocnění a zhlediska endokrinologických malignit jde o jednu z nejčastějších. [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ROČEK, Zbyněk. Historie obratlovců : evoluce, fylogeneze, systém. Praha : Academia, 2002. 512 s. ISBN 80-200-0858-6.  
  2. Nemoci štítné žlázy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SINĚLNIKOV, R. D. a kolektiv. Atlas anatomie člověka. Svazek III. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1965. 400 s.  
  • Koldův atlas veterinární anatomie (kolektiv autorů, Grada, 1999)
  • Histologie – mikroskopická anatomie (FLV 2004)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]