Lewis Carroll

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lewis Carroll
Lewis Carroll, autoportrét
Lewis Carroll, autoportrét
Rodné jméno Charles Lutwidge Dodgson
Narození 27. ledna 1832
Daresbury, Cheshire
Úmrtí 14. ledna 1898
Guildfordu, Surrey
Povolání spisovatel, matematik, anglikánský duchovní, fotograf, logik
Národnost Brit
Žánr dětská, fantasy, nonsens, odborná literatura, poezie
Významná díla Alenka v říši divů, Za zrcadlem a co tam Alenka našla, Lovení Snárka, Žvahlav
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Gutenberg.jpg Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Lutwidge Dodgson (27. ledna 1832 v Daresbury, Cheshire14. ledna 1898 v Guildfordu, Surrey), známý pod pseudonymem Lewis Carroll, byl anglický spisovatel, matematik, logik, učenec, anglikánský diakon a fotograf.

Jeho nejznámější kniha je Alenčina dobrodružství v říši divů a její pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Pokračování Alenčiných příběhů Alenka za zrcadlem (Through the Looking-Glass and What Alice Found There) vychází roku 1871. Zde se např. nachází slavná báseň Žvahlav (Tlachapoud), která ukazuje jeho smysl pro hravost a fantazii.

Jeho třetím nejproslulejším dílem ve světě po obou Alenkách je alegorická báseň The Hunting of the Snark (Lovení Snárka) (1876). Posledním Carrollovým románem byla kniha Sylvie and Bruno (1889). Pod svým jménem publikoval odborné texty z oblasti matematiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Předkové[editovat | editovat zdroj]

Rodina Dodgsonů pocházela převážně ze severní Anglie a částečně z Irska. Předkové Charlese Dodgsona byli většinou lidé konzervativní a činní v anglikánské církvi nebo v armádě. Jeho pradědeček Charles Dodgson byl anglikánským biskupem. Dědeček, rovněž Charles, byl důstojníkem a zahynul v roce 1803, když jeho dva synové byli ještě malé děti.

Starší z těchto synů – opět Charles – byl Carrollův otec. Navrátil se k druhé rodinné profesi a stal se duchovním. Navštěvoval střední školu Rugby School a potom kolej Christ Church na Oxfordské univerzitě. Měl talent pro matematiku a získal dva bakalářské tituly, což mohl být dobrý začátek vynikající akademické kariéry. Místo toho se ale v roce 1827 oženil se svou sestřenicí a uchýlil se do ústraní jako venkovský kněz.

Charlesův otec byl v mládí aktivní a velmi konzervativní duchovní anglikánské církve. Zapojoval se (někdy významně) do ostrých náboženských polemik, které rozdělovaly anglikánskou církev. K anglikánské církvi se snažil vést i své děti. Mladý Charles si ale k otcovým hodnotám a celé anglikánské církvi vytvořil rozporuplný vztah.

Mladý Charles[editovat | editovat zdroj]

Mladý Dodgson se narodil na malé faře v Daresbury v hrabství Cheshire jako nejstarší chlapec a zároveň už třetí dítě. Následovalo osm dalších dětí; všechny (sedm dívek a čtyři chlapci) přežily, což bylo pro tu dobu pozoruhodné, až do dospělosti. Když bylo Charlesovi jedenáct let, byl jeho otec přeložen do vesnice Croft-on-Tees v hrabství Yorkshire. Celá rodina se přestěhovala na zdejší prostornou faru, která měla být jejich domovem příštích dvacet pět let.

Během raného období jeho života vzdělávali rodiče Charlese doma. Jeho „čtenářský deník“, který rodina uchovala, vypovídá o předčasně rozvinutém intelektu – v sedmi letech přečetl Bunyanovu Poutníkovu cestu z tohoto světa do světa budoucího. Stejně jako jeho sourozenci trpěl koktavostí, která často ovlivňovala jeho společenský život. Ve dvanácti letech byl poslán na malou soukromou školu poblíž Richmondu, kde se zdál být šťastný a spokojený. V roce 1845 ale přešel na Rugby School, kde byl očividně spokojený méně, protože po několika letech, co ze školy odešel, napsal: „Nemohu říci … že by mě cokoli na zemi přinutilo prožít si ty tři roky znovu … Mohu upřímně říci, že kdybych byl býval… měl v noci klid, těžkosti každodenního života by se snášely mnohem lépe.“

Jako žák ale vynikal s očividnou lehkostí. „Od doby, co jsem přišel do Rugby, jsem neučil slibnějšího chlapce jeho věku,“ poznamenal R.B. Mayor, učitel matematiky.

Oxford[editovat | editovat zdroj]

Rugby School opustil koncem roku 1849, poté následuje určitá přestávka. Nikdo ale pořádně neví, co během této doby vlastně dělal. Po této přestávce šel v lednu 1851 do Oxfordu na stejnou kolej, kterou navštěvoval jeho otec – Christ Church. Po pouhých dvou dnech v Oxfordu musel jet zase zpátky - jeho matka ve čtyřiceti sedmi letech zemřela na „zápal mozku“, což byla pravděpodobně meningitida nebo mrtvice.

Na začátku jeho akademické dráhy se střídaly nadšené naděje a neodolatelné zábavy. Ne vždy pracoval tvrdě, ale byl neobyčejně nadaný a úspěchů dosahoval snadno. Jeho matematický talent mu nakonec zajistil místo učitele na Christ Church. I když byla tato práce dobře placená, Dodgsona nudila. Mnoho jeho žáků bylo starších a bohatších než on a málokoho z nich studium zajímalo. I přes své počáteční znechucení ale Dodgson v různých funkcích na Christ Church zůstal až do své smrti.

Povaha a vzhled[editovat | editovat zdroj]

Fyzický vzhled[editovat | editovat zdroj]

Mladý Charles Dodgson byl asi 180 cm vysoký, štíhlý a hezký, měl vlnité hnědé vlasy a modré oči. Později byl popisován jako trochu asymetrický a říkalo se o něm, že se pohybuje poněkud toporně a těžkopádně, i když toto mohlo být zapříčiněno nějakým úrazem kolena utrpěným ve středním věku. Jako ještě velmi malé dítě prodělal horečku, jejímž následkem ohluchl na jedno ucho. V sedmnácti letech měl několik záchvatů černého kašle, což mu nejspíše způsobilo chronickou slabost hrudníku v pozdějších letech jeho života. Jediná zjevná vada, která přetrvala do dospělosti, bylo to, čemu říkal svoje „rozpaky“ - koktavost, která se začala projevovat v raném dětství a která ho sužovala celý život.

Koktavost[editovat | editovat zdroj]

Koktavost vždy byla to, co se lidem při vyslovení jména "Lewis Carroll" vybavilo. Panuje názor, že koktal pouze ve společnosti dospělých a s dětmi mluvil plynně, ale pro podporu této myšlenky nejsou žádné důkazy. Hodně dětí, které ho znalo, si jeho koktavost pamatovalo, zatímco hodně dospělých si jí nevšimlo. Z nějakého důvodu mizela a zase se objevovala, ale nebyl to projev strachu ze světa dospělých, jak se často říká. Dodgson sám si to asi uvědomoval mnohem intenzivněji než většina lidí, se kterými se setkal. Říká se, že podle svých obtíží vyslovit své příjmení karikoval sám sebe jako Doda v Alenčiných dobrodružstvích v říši divů, ale je to jeden z těch "faktů", které se často opakují, ačkoliv pro ně nejsou žádné přesvědčivé podklady. Opravdu o sobě mluvil jako o dodovi, ale že to mělo souvislost s koktavostí, je jen spekulace.

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

I když Dodgsona koktavost trápila, nikdy nebyla tak rušivá, aby ve společnosti nemohl využít své jiné přednosti. V době, kdy si lidé běžně zařizovali svou vlastní zábavu a zpěv a recitace byly požadovanými společenskými dovednostmi, byl Dodgson dobrým bavičem. Zpíval docela přijatelně a před publikem se nebál. Byl mistr v imitování a vyprávění a údajně i docela dobrý v šarádách.

Dodgson měl také jisté společenské ambice a horlivě usiloval o to, aby na světě zanechal svůj otisk jako spisovatel nebo umělec. V době mezi časně vydanými pracemi a úspěchem knih o Alence se začal pohybovat v prerafaelitských společenských kruzích. Jeho akademická kariéra mohla být zamýšlena jen jako prozatímní řešení na cestě k mnohem zajímavějším úspěchům. Johna Ruskina poprvé potkal v roce 1857 a spřátelil se s ním. Měl blízký vztah s Dante Gabrielem Rossettim a jeho rodinou a z ostatních umělců znal také Williama Holmana, Johna Everetta Millaise a Arthura Hughese. Dobře také znal autora pohádek George MacDonalda - právě nadšená reakce malých MacDonaldových dětí na Alenku přiměla Dodgsona dílo vydat.

Dodgson umělec[editovat | editovat zdroj]

Autor[editovat | editovat zdroj]

Už v raném věku psal Dodgson poezii a povídky, které s průměrným úspěchem posílal do různých časopisů. V letech 18541856 se jeho díla objevila jak v celostátních publikacích (např. The Comix a The Train) tak v menších časopisech jako Whitby Gazette a Oxford Critic. Většina Dodgsonových děl byla humorná, někdy satirická, ale jeho normy a ambice byly náročné. „Nemyslím si, že jsem napsal něco, co by opravdu stálo za zveřejnění v pořádné publikaci (do čehož nepočítám Whitby Gazette a Oxonian Advertiser), ale nebojím se, že tomu tak bude navždy,“ napsal v červenci 1855.

V roce 1856 poprvé zveřejnil své dílo pod jménem, které ho později proslavilo. Romantická báseň nazvaná „Solitude“ („Osamělost“) se objevila v časopise The Train jako tvorba „Lewise Carrolla“. Tento pseudonym byl hříčkou s jeho pravým jménem: Lewis je poangličtěná forma jména Ludovicus, což je latinská verze jména Lutwidge, a Carroll je poangličtěná verze jména Carolus, což je latinská verze jména Charles.

Alenka[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace Johna Tenniela

Ve stejném roce, 1856, na kolej Christ Church přijel nový děkan Henry Liddell a přivedl s sebou svou mladou rodinu, jejíž všichni členové hráli významné role v Dodgsonově životě a v následujících letech výrazně ovlivnili jeho spisovatelskou kariéru. Dodgson se stal blízkým přítelem Liddellovy manželky Loriny a jejích dětí, obzvláště tří sester: Loriny, Edith a Alice Liddellových. Dlouhou dobu se předpokládalo, že svou „Alenku“ odvodil od Alice Liddellové. Napovídá tomu skutečnost, že verše akrostichu na konci Za zrcadlem tvoří její jméno a v textech obou knih je skryto množství zběžných zmínek o ní. Dodgson sám ale v pozdějším životě opakovaně popíral, že by jeho „malá hrdinka“ byla založena na skutečném dítěti. Svá díla často věnoval dívkám, které znal, a jejich jména vkládal do akrostichů na začátku textu. Jméno Gertrudy Chatawayové se v této formě objevuje v předmluvě/věnování k básni The Hunting of the Snark (Lovení Snárka) a přesto nikdy nikdo nepředpokládal, že by některá postava v příběhu mohla být založena na ní.

I přes nedostatečné informace (Dodgsonovy deníky z let 18581862 chybí) se zdá být jasné, že přátelství s rodinou Liddellových bylo koncem padesátých let důležitou součástí jeho života. Zvykl si brát děti (nejdřív chlapce Harryho a později i všechny tři dívky) na výlety loďkou do blízkých vesnic Nuneham Courtenay a Godstow.

Právě při jedné z těchto výprav, když vzal se svým přítelem Robinsonem Duckworthem 4. července 1862 dívky na výlet po Temži, vymyslel Dodgson základ příběhu, který se nakonec stal jeho prvním a největším komerčním úspěchem. Atmosféru tohoto odpoledne zachycuje v úvodní básni Alenky v kraji divů, která hovoří o onom „golden afternoon“ (zlatém odpoledni). Dívky jsou tu označeny jmény Prima, Secunda a Tertia. Loďka plula po Temži až k Godstow. Ve svém deníku si Carroll poznamenal, že pak si dali na břehu čaj. Zpět do Christ Church se dostali až po čtvrt na devět. Tam muži vzali dívky do Carrollova bytu, aby si prohlédly jeho sbírku fotografií, a dívky se vrátily domů před devátou. K tomuto záznamu připsal Dodgson o sedm měsíců později poznámku: „Při této příležitosti jsem jim vyprávěl pohádku o Alenčiných dobrodružstvích v podzemí…“ Alice Liddellová Dodgsona prosila, aby pohádku sepsal a ten jí nakonec (po spoustě odkládání) v listopadu 1864 dal ilustrovaný rukopis nazvaný Alenčina dobrodružství v podzemní říši. Tak vznikl zárodek příběhu, který Carroll ještě později přepracoval.

Ještě před tím četla Dodgsonův nedokončený rukopis rodina přítele a učitele George MacDonalda a nadšení MacDonaldových dětí povzbudilo Dodgsona k uveřejnění díla. V roce 1863 ukázal nedokončený rukopis nakladateli Macmillanovi, kterému se okamžitě zalíbil. Po tom, co byly zamítnuty možné alternativní názvy „Alenka mezi skřítky“ (Alice Among the Fairies) a „Alenčina zlatá hodina“ (Alice’s Golden Hour), bylo dílo v roce 1865 vydáno jako Alenčina dobrodružství v říši divů pod literárním pseudonymem Lewis Carroll, který Dodgson poprvé použil asi o devět let dříve. Ilustrace byly tentokrát Johna Tenniela. Dodgson si očividně myslel, že vydaná kniha potřebuje dovednosti profesionálního umělce.

Ohromný komerční úspěch první knihy o Alence v mnoha ohledech změnil Dodgsonův život. Sláva jeho alter ega „Lewis Carroll“ brzy obletěla celý svět. Dodgsona zaplavily dopisy obdivovatelů a někdy se mu dostávalo nevítané pozornosti. Také začal vydělávat značné sumy peněz. Tento příjem ale nevyužil k opuštění svého zdánlivě neoblíbeného místa v Christ Church.

V roce 1872 vyšlo pokračování – Za zrcadlem a co tam Alenka našla. V jeho poněkud temnější atmosféře se zrcadlily změny v Dodgsonově životě. Nedávná otcova smrt (1868) ho uvrhla do deprese, která měla trvat několik let.

The Hunting of the Snark (Lovení Snárka)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1874 Dodgson vytvořil své poslední velké dílo, knihu The Hunting of the Snark, kterou věnoval své dětské přítelkyni Gertrude Chatawayové. Tato fantaskní "nesmyslná" báseň pojednává o dobrodružstvích bizarní skupiny různorodých neschopných tvorů a jednoho bobra, kteří vyrazili hledat zmíněného Snárka. Malíř Dante Gabriel Rossetti byl údajně přesvědčen, že báseň je o něm. Do češtiny ji přeložil až v roce 2005 Václav Z. J. Pinkava jako Lovení Snárka.

Fotograf[editovat | editovat zdroj]

Lewis Carroll: portrét Alice Liddellové (1858)

V roce 1856 se Dodgson začal věnovat nové formě umění - fotografování, nejdříve pod vlivem svého strýce Skeffingtona Lutwidgeho a později svého oxfordského přítele Reginalda Southeyho. Brzy byl v tomto umění velmi dobrý a stal se známým fotografem. V prvních letech si zřejmě i pohrával s myšlenkou, že se fotografováním bude živit.

Nedávná studie Rogera Taylora a Edwarda Wakelinga podává vyčerpávající výčet všech zachovaných fotografií a Taylor odhaduje, že pouze něco přes 50% jeho zachovaných děl zachycuje mladé dívky. Později mnoho svých fotografií dětí použil v souvislosti se svými literárními díly jako ilustrace. Alexandra Kitchinová, známá jako "Xie" (vyslovováno "Iksi"), byla jeho oblíbeným objektem pro fotografování. Od roku 1869 až do roku 1880, kdy fotografování nechal, ji Dodgson vyfotografoval alespoň padesátkrát, naposled těsně před jejími šestnáctými narozeninami. Z jeho původního portfolia ale zbyla méně než třetina. Dodgson také zachytil mnoho mužů, žen, chlapců a krajin. Jeho objekty byly také kostry, loutky, psi, sochy a obrazy, stromy, učenci, vědci, staří lidé a malé dívenky. Jeho skici nahých dětí byly dlouho považovány za ztracené, ale šest se jich po čase našlo, z čehož čtyři byly uveřejněny.

Fotografování pro něj také bylo vstupní branou do vyšší společnosti. Během svého nejplodnějšího období pořídil portréty významných osobnosti, například Johna Everetta Millaise, Ellen Terryové, Dante Gabriela Rossettiho, fotografky Julie Margarety Cameronové, Michaela Faradaye a Lorda Alfreda Tennysona. Inspiroval se mimo jiné také dílem fotografky vikomtesy Clementiny Hawarden, od níž také několik jejích děl v roce 1864 zakoupil.[1]

Dodgson s fotografováním náhle přestal v roce 1880. Během 24 let toto médium mistrovsky ovládl, založil v Christ Church vlastní studio a vytvořil asi tři tisíce fotografií. Čas a záměrné ničení přečkalo méně než tisíc z nich. Důvody, proč fotografování nechal, jsou nejisté.

S příchodem modernismu se vkus změnil a jeho fotografie byly asi od roku 1920 až do šedesátých let zapomenuty. Nyní je považován za jednoho z nejlepších viktoriánských fotografů a měl vliv na některé moderní fotografy.

Jeho snímky jsou zastoupeny ve sbírkách Art Institute of Chicago v Illinois, USA.[2]

Pozdější léta[editovat | editovat zdroj]

Během zbývajících dvaceti zůstal jeho život i přes vzrůstající bohatství a slávu téměř nezměněn. Až do roku 1881 učil na Christ Church a zůstal zde až do své smrti. Jeho poslední dvoudílný román Sylvie a Bruno byl vydán po dílech v letech 1889 a 1893. Jeho neobvyklá komplikovanost a očividná zmatenost většinu čtenářů vyvedla z konceptu a román neměl úspěch.

Zemřel 14. ledna 1898 na zápal plic po chřipce v domě své sestry v Guildfordu, kde je i pohřben.

Polemiky a záhady[editovat | editovat zdroj]

Kněžství[editovat | editovat zdroj]

Dodgson byl od raného věku vyučován pro službu v anglikánské církvi a očekávalo se, že v souladu s pravidly Christ Church bude vysvěcen na kněze do čtyř let po získání univerzitního titulu. Dodgson se ale očividně začal zdráhat. Nějakou dobu to odkládal, ale nakonec byl v prosinci 1861 vysvěcen na jáhna. Když ale o rok později měl postoupit k vysvěcení na kněze, požádal děkana o povolení v kněžské dráze nepokračovat. Bylo to proti pravidlům koleje a děkan Liddell mu řekl, že pokud odmítne být vysvěcen, bude muset velmi pravděpodobně ze svého místa odejít. Řekl Dodgsonovi, že se bude muset poradit s kolejní radou, což by téměř nepochybně vedlo k vyloučení z koleje. Děkan Liddell si to ale nakonec rozmyslel a dovolil Dodgsonovi zůstat i přes porušení pravidel. Dodgson se knězem nikdy nestal.

V současné době nejsou žádné přesvědčivé podklady pro důvod, proč Dodgson kněžství odmítl. Někteří předpokládají, že to bylo kvůli jeho koktavosti, protože se obával kázání, ale vedle jeho ochoty vystupovat před publikem (při vyprávění příběhů, recitaci, představeních s magickými lucernami) a skutečnosti, že později v životě opravdu kázal, i když ne jako kněz, to vypadá nepravděpodobně. Jiní soudí, že měl k anglikánské církvi vážné výhrady. Je známo, že se zajímal o křesťanské minority (obdivoval teologa F. D. Maurice) a „alternativní“ náboženství (teosofii). Dodgsona v této době (začátek šedesátých let devatenáctého století) velmi trápil nevyjasněný pocit hříchu a viny a často do svých deníků psal, že je „špatný a bezcenný“ hříšník a nezaslouží si být knězem.

Chybějící deníky[editovat | editovat zdroj]

Z třinácti Dodgsonových deníků alespoň čtyři celé knihy a asi sedm stránek textu chybí. Jak se knihy ztratily, není známo. Stránky někdo záměrně odstranil. Většina odborníků zastává názor, že deníky odstranili rodinní příslušníci, aby nepoškodily pověst rodiny, ale není to dokázáno. Všechny chybějící materiály, kromě jediné stránky, pravděpodobně pochází z období mezi rokem 1853 (kdy bylo Dodgsonovi 22 let) a 1863 (kdy mu bylo 32).

Pro vysvětlení ztráty těchto materiálů existuje mnoho teorií. Oblíbené vysvětlení pro jednu konkrétní chybějící stránku (27. června 1863) je takový, že byla vytržena kvůli tomu, že Dodgson ten den požádal o ruku jedenáctileté Alice Liddellové. Nikdy pro to ale nebyly žádné podklady a list nalezený v archivu Dodgsonovy rodiny naznačuje opak.

Migréna a epilepsie[editovat | editovat zdroj]

V deníku z roku 1880 Dodgson zaznamenal svůj první záchvat migrény s aurou a velmi přesně popsal průběh „hýbajících se hradů“, což je příznak fáze aury. Podle těchto příznaků je možné, že měl opakované záchvaty běžnější formy migrény: bolesti hlavy a nevolnosti. Tak či tak ale neexistuje žádný skutečný důkaz, i když několik lidí předpokládá, že podivné Alenčiny zážitky z jejích příběhů by mohly být inspirovány symptomy podobnými migréně. Byla podle nich dokonce pojmenovaná psychická porucha, syndrom Alenky v říši divů. Nemocný člověk se například může dívat na větší předmět, třeba basketbalový míč, a vidět ho jako by byl velký jako myš.

Dodgson také zažil dva záchvaty, při kterých ztratil vědomí. Jeho diagnózu určovali dva lékaři: dr. Morshead považoval záchvat za „něco připomínajícího epilepsii“. Někteří z toho vyvodili, že epilepsií trpěl celý život, ale v jeho denících ani dopisech pro to není žádný důkaz a to není to příliš pravděpodobné, pokud opravdu míval časté záchvaty. Naopak podle Sadiho Ranson-Polizzottiho mohl Carroll trpět epilepsie spánkového laloku, při které ne vždy dochází k úplné ztrátě, ale spíše změně vědomí, kdy pacient prožívá mnoho obdobných zážitků jako Alenka v říši divů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Leggatt, Robert. "A History of Photography"
  2. THE ART INSTITUTE OF CHICAGO. Featured Works [online]. USA: Art Institute of Chicago, 2009, [cit. 2009-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]