Tvořivost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tvořivost neboli kreativita (z lat. creo = tvořím), také invence (z lat. invenio = nalézám, objevuji), je zvláštní soubor schopností, které umožňují uměleckou, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost. Ta se projevuje jako vynalézavost, jako vznik nového, originálního díla nebo myšlenky, popř. tvůrčím řešením problémů.

Vymezení[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji se tvořivost vymezuje jako „generování nových, neobvyklých, ale také přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů.“ Tvořivý proces je potom charakterizován dvěma základními prvky, což je originalita (novost, původnost) a užitečnost (hodnota, prospěšnost).[1] [2]

Pro výsledky činnosti, které lze označit jako tvůrčí, ale mají negativní sociální hodnotu (nové mučicí nástroje, plynové komory, atomová bomba atd.) užívají někteří autoři pojem antikreativita,[3] negativní tvorba či protispolečenská tvořivost. [4]

Klasifikace tvořivosti[editovat | editovat zdroj]

Tvořivost lze rozčlenit podle oblasti lidské činnosti, v níž se uplatňuje, na tvořivost uměleckou a tvořivost vědecko-technickou. Někteří autoři upozorňují na společné znaky tvořivosti v obou oblastech: „Umělecká tvorba je projevem téhož tvůrčího potenciálu jako jiná tvorba, ale zatím co výsledky vědy a techniky pronikají do lidské činnosti ve smyslu objektivního zkoumání a přetváření světa i člověka, umění hledá především lidské rozměry tohoto pronikání. Umění završuje vývoj člověka a jeho díla, započatý vědeckými a technickými prostředky.“ Autor dále upozorňuje, že umělecké dílo více než vědecké a technické vyvolává a vyžaduje tvůrčí přístup i u svého příjemce (divák, posluchač, čtenář).[5]

Stupně kreativity[editovat | editovat zdroj]

Flanagan klasifikuje tvořivost těmito rysy:

  • Produktivita – plodnost, množství idejí
  • Kreativita – kvalita idejí, novum
  • Ingenuita (důmyslnost) – objevování problémů a jejich invenční, překvapivé řešení.[5]

Jako stupně tvořivosti uvádí Maňák:

  • Tvořivost expresivní (spontánní) – díla a produkty vznikající z náhlého vnuknutí, z vnitřní potřeby a nutkání
  • Inovativní – vznik novinek vůči běžné praxi, záměrné úsilí o něco nového
  • Inventivní – vynalézavost, originalita, nová řešení
  • Emergentní – projev génia.[6]

Klasifikace vzniklého produktu[editovat | editovat zdroj]

Bakalář a Erazím klasifikují vědecko-technickou tvůrčí činnost podle vzniklého produktu. Výsledkem tvůrčího procesu může být:

  • Objev – nejvyšší stupeň – základní vědecké poznání
  • Vynález – aplikace vědy nebo tvořivé inženýrské práce
  • Pedagogický vynález – řešení sice známé, ovšem nově didakticky využité
  • Nekonvenční řešení – nové postupy a podmínky, ne však vynález.[3]

Tvořivý člověk[editovat | editovat zdroj]

Ve snaze nalézt biologické faktory, jež ovlivňují či podmiňují tvořivost člověka, zkoumali vědci vliv pohlaví, inteligence, pravolevé orientace a dalších. Výsledky ovšem vždy ležely v mezích statistické chyby a žádný z těchto faktorů tedy nelze pokládat za ukazatel biologických dispozic pro kreativitu jedince. Ohledně vztahu tvořivosti jedince a jeho inteligence se ukázalo, že pro hodnoty IQ nad 120 nelze prokázat vztah mezi kreativitou a inteligencí. Pro vysokou míru tvořivosti není mimořádná inteligence třeba a v některých případech může být dokonce na překážku.[1]

Vlastnosti a rysy tvořivé osobnosti:

  • vnímání a asociace tvořivé osoby směřují k menší všeobecnosti a typičnosti
  • projevuje zájem o formu a eleganci, není svázána přesností a pečlivostí
  • je intuitivní a emfatická, psychicky náladová, má zájem o lidské jednání
  • je otevřená, vnímavá, libuje si v nových přístupech
  • je esteticky, emocionálně a sociálně senzitivní
  • využívá vlastní představivosti a fantazie
  • překračuje hranice konvencí a je málo konformní (nejde s dobou)
  • je zvídavá a snadno se nechává inspirovat okolím
  • má široké zájmy
  • je hravá, často využívá například přirovnávání a srovnávání.

Tvůrčí proces[editovat | editovat zdroj]

Dávné společnosti připisovaly vznik vynikajících uměleckých děl i myšlenek božské inspiraci či vnuknutí múz. Stará řečtina neměla pro tvořivost zvláštní slovo a užívala slovesa poiein (dělat) nebo ktizein (budovat, zakládat). Platón pokládal výtvarná díla za pouhou nápodobu, přesto proces tvůrčího poznání popsal takto: „Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry (...) vespolek o sebe třou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o každé jednotlivé věci, při největším úsilí, jakého je člověk schopen.“[7]

Pojem tvoření (hebr. bárá) vznikl z biblické představy stvoření z ničeho, ale až v renesanci se začal běžně připisovat i člověku. „Génius“, ve starém Řecku božstvo, je od osvícenství označením pro velmi tvořivého člověka. Koncem 19. století se úvahami o tvořivém myšlení zabývali významní vědci, například fyzik Hermann von Helmholtz (1896), matematik Henri Poincaré (1906) nebo sociolog Max Wertheimer.

Jeden z prvních modelů tvůrčího procesu při řešení problémů publikoval roku 1926 sociální psycholog a ekonom Graham Wallas. Model navazoval na předchozí názory, byl dále rozpracováván a v podstatě se používá dodnes. Autor tvůrčí proces rozdělil do čtyř návazných fází:

  • Příprava - člověk stojí před výchozí problémovou situací, která může být neurčitá (něco nefunguje jak má a neví se proč) či určitá (vnější zadání, jasně měřitelné rozdíly mezi skutečným a očekávaným). V této fázi dochází tedy k pojmenovávání, analyzování a zpracování problémové situace.
  • Inkubace nebo zrání - oproti předchozí fázi, kdy hrála roli spíše logika (analýza, zpracování), se do procesu zapojuje intuice. Řešitel získává od problému vědomě odstup (ne vždy), v mysli zpracovává data a nechává je "vyzrát". Podle Wallase se problém a jeho logicky a analyticky zpracované aspekty přesouvají do podvědomí, kde probíhá hledání řešení a jakási podvědomá analýza. Vznikají prozatím nekonkrétní nápady a myšlenky.
  • Iluminace či osvícení je rovněž intuitivní a projevuje se náhlou konkrétní myšlenkou, nápadem. Řešitel již přestává být hledajícím a stává se objevitelem. Gestalt psychologie tento okamžik nazývá ,,AHA prožitkem".
  • Verifikace či ověřování, zda nalezené řešení problému odpovídá vstupní problémové situaci a zda je lze uplatnit v praxi.

[8][8]

Divergentní a konvergentní myšlení[editovat | editovat zdroj]

Tvořivé myšlení se někdy označuje jako divergentní (rozbíhavé), čili myšlenkový proces, z něhož vzniká množství nápadů a myšlenek.[9]. Jeho protikladem je myšlení konvergentní, směřující k jednomu správnému nebo nejlepšímu řešení. Příkladem je výběr jedné správné položky v testu s více možnostmi výběru.[9] Skutečný tvůrčí proces je ovšem kombinací obou složek. Divergentní myšlenkový postup nejprve nabídne mnoho různých řešení, poté nastupuje myšlení konvergentní, které vybere z množství nápadů ten nejvhodnější.[1][9]

Strukturní složky tvořivosti (složky divergentního myšlení)[editovat | editovat zdroj]

Složky divergentního myšlení často citované v literatuře o teorii tvořivosti uvádí Joy Paul Guilford:[10]

  • Fluence (plynulost) – plynulost toku nápadů
  • Flexibilita (pružnost) – pružnost myšlení
  • Originalita (původnost)
  • Senzitivita (citlivost) - citlivost na problémy
  • Redefinování (nová interpretace) - změna významu či reorganizace informací, použití starých poznatků novým způsobem
  • Elaborace (propracování) - schopnost najít, doplnit, vypracovat funkční detaily, jejichž spojením se vytvoří kompletní řešení problému

Uvedené složky tvořivosti se někdy užívají k měření úrovně tvořivosti.

Dalšími složkami tvořivosti, které hrají v tvůrčím procesu důležitou roli jsou:

Laterální myšlení[editovat | editovat zdroj]

Autor termínu laterální myšlení, Edward de Bono, jej klade do protikladu k pojmu vertikální myšlení.

Vertikální myšlení je klasický selektivní způsob řešení problému ve snaze dojít k jedinému správnému cíli. Při hledání odpovědi se orientuje jedním směrem. Je založeno na značné posloupnosti myšlenek - tj. každá nová přicházející myšlenka je založena na myšlence předchozí a navazuje na ni. Myšlení tedy probíhá striktně po krocích [1]. Při vertikálním myšlení vycházíme z již vytvořených vzorců řešení problému a je založeno spíše na hloubcce znalostí než na jejich šíři [11].

Laterální myšlení je považováno za základ tvořivosti a divergentního myšlení.

Laterální myšlení je silně tvůrčí a spíše než na jednou správnou odpověď se zaměřuje na rozmanitost odpovědí. Narozdíl od vertikálního myšlení je vícesměrné a není tedy nutně založeno na posloupnosti myšlenek. Vyznačuje se přijímáním i zcela nových a zdánlivě irelevantních informací a zapojuje je do procesu řešení problému. Díky tomu je při něm možno dojít originálních odpovědí a řešení. Postupuje v mentálních skocích a zdá se být nelogické a chaotické [1], avšak díky tomutu postupu dochází restrukturaci původních myšlenkových vzorců a nacházení mnohem větší množstí alternativ. Toleruje nejistotu během procesu hledání odpovědí. Je založeno spíše na šíři znalostí než na jejich hloubce [11].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e DACEY, J. S.; LENNON, K. H.. Kreativita. Praha : Grada, 2000. ISBN 80-7169-903-9. (česky) 
  2. LOKŠOVÁ, I.; LOKŠA, J.. Tvořivé vyučování. Praha : Grada, 2003. ISBN 80-247-0374-2. (česky) 
  3. a b BAKALÁŘ, E.; ERAZÍM, P.. Kapitoly z psychologie tvořivosti I.. Plzeň : Dům techniky ČSVTS, 1990. (česky) 
  4. PETROVÁ, A.. Tvořivost v teorii a praxi. Příbram : Vodnář, 1999. ISBN 80-86226-05-0. (česky) 
  5. a b HLAVSA, J.. Psychologické základy teorie tvorby. Praha : Academia, 1985. (česky) 
  6. a b MAŇÁK, J.. Stručný nástin metodiky tvořivé práce ve škole. Brno : Paido, 2001. ISBN 80-7315-002-6. (česky) 
  7. Platón, Listy VII., 344b.
  8. a b ŽÁK, Petr. Kreativita a její rozvoj. Brno : Computer press, 2004. 315 s. ISBN 80-251-0457-5. Kapitola Systémy kreativního řešení problému, s. 124-126. (Čeština) 
  9. a b c SAWREY, J.; TELFORD, Ch.. Educational psychology. Boston : Allyn and Bacon, INC., 1968. (anglicky) 
  10. GUILFORD, J. P.. The Nature of Human Intelligence. New York : McGraw-Hill Education, 1967. (anglicky) 
  11. a b Hernandez, J. S., & Varkey, P. (2008). Vertical versus Lateral Thinking. Physician Executive, 34(3), 26-28.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Hlavsa, Psychologické základy teorie tvroby. Praha: Academia 1985
  • M. Königová, Jak myslet kreativně. Praha: Grada, 2006 - 125 s. ; 21 cm ISBN 80-247-1626-7
  • M. Petrusek, Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum 1998. Heslo Kreativita, str. 538.
  • M. Wertheimer, Productive thinking. New York: Harper 1945.
  • P. Žák, Kreativita a její rozvoj. Brno: Computer Press, 2004 - 315 s. 23 cm ISBN 80-251-0457-5

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]