Henri Poincaré

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Henri Poincaré
Henri Poincaré (1854-1912)
Henri Poincaré (1854-1912)
Narození 29. dubna 1854
Nancy, Francie
Úmrtí 17. července 1912 (ve věku 58 let)
Paříž, Francie
Občanství Francie
Alma mater Mines ParisTech, Faculté des sciences de Paris, Lycée Henri-Poincaré a École Polytechnique
Povolání matematik, filosof, astronom, fyzik, inženýr a filozof věd
Ocenění Ponceletova cena, Sylvesterova medaile a komandér Řádu čestné legie
Podpis
Henri - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jules Henri Poincaré [ʒyl ɑ̃ʁi pwɛ̃kaʁe] IPA (* 29. dubna 1854 Nancy; † 17. července 1912 Paříž) byl francouzský matematik, fyzik, astronom a filozof, zakladatel konvencionalismu a člen Francouzské akademie (Académie française).

Život[editovat | editovat zdroj]

Henri Poincaré se narodil do vlivné rodiny. Jeho otec byl profesorem medicíny na univerzitě v Nancy (Université de Nancy). Velmi významným členem rodiny byl jeho bratranec Raymond Poincaré, který se stal v roce 1913 francouzským prezidentem a zůstal jím po celou dobu první světové války až do roku 1920. Raymond Poincaré se stal také členem Francouzské akademie.

Milovaná mladší sestra Henriho, Aline, se provdala za filozofa Émila Boutroux.

Henri byl vychován jako katolík, avšak v pozdějších letech se zřekl křesťanské víry a stal se ateistou.[1] Dal to zřetelně najevo ve svém pojednání Dernières Pensées (Poslední myšlenky), které bylo publikováno 1. ledna 1913, tedy po jeho smrti.[2]

Henri Poincaré v mládí

Vědecká dráha[editovat | editovat zdroj]

Roku 1905 dospěl současně s Einsteinem k základním pojmům speciální teorie relativity. Poincaré je významným představitelem kritiky vědy jako sebeuvědomění postupů vědy: zajímala ho především otázka původu základních vědeckých přesvědčení. Pohledem dnešních matematiků se Henri Poincaré řadí mezi největší matematiky všech dob. Vytvořil důležité odvětví matematiky známé jako algebraická topologie. Díky značné šířce vědomostí v matematických oborech, mechanice vesmírných těles, fyzice a psychologii, je Poincaré nazýván posledním velkým univerzalistou vědy. Těžko říci zda to bylo výhodou, ale Poincaré, raději vyvozoval výsledky přímo ze základních principů, spíše než by navazoval na dřívější práce jiných vědců nebo dokonce na své vlastní.

Pamětní deska na rodném domě Henriho Poincaré v Nancy

Poincarého výzkumné zájmy zahrnovaly mnoho oborů matematiky, fyziky a filozofie vědy. Byl také jedinou osobou všech dob, která byla zvolena do všech pěti sekcí Francouzské akademie věd: geometrie, mechaniky, fyziky, geografie a navigace. V roce 1906 byl navíc prezidentem celé Akademie. Široký obzor jeho znalostí a jeho schopnost vidět souvislosti mezi zdánlivě velice vzdálenými oblastmi mu umožňovaly nahlížet na problémy z mnoha různých a často nových úhlů. Jeho práce ve fyzice obsahují závažné příspěvky k optice, elektřině, telegrafii, elasticitě, kosmologii, mechanice tekutin, kvantové teorii a speciální teorii relativity.

Poincaré dosáhl později během své kariéry dalších výsledků o komplexních číslech a je považován za zakladatele nesmírně důležitého oboru analytických funkcí několika komplexních proměnných. V různých obdobích svého života také využíval svůj talent ke studiu teorie čísel a geometrie.

Poincarého práce v matematickém oboru zvaném topologie. Právě v ní se zrodil pátý z problémů milénia, Poincarého domněnka. Ačkoli počátky topologie sahají až ke Gaussovi a dalším matematikům poloviny devatenáctého století, skutečně závažnou disciplínou se stala až v roce 1895, kdy Poincaré publikoval knihu Analýza polohy. V této jediné publikaci zavedl Poincaré prakticky všechny koncepty a klíčové metody, které se pak staly hnací silou oboru po následujících padesát let.

V rámci topologie matematika studuje velice obecné vlastnosti povrchů a podobných matematických objektů. Jedním z největších Poincarého objevů bylo to, že nalezl způsob, jak využít algebraických technik k usnadnění tohoto studia.

Velká část výzkumu v topologii se soustředí na troj- a nebo vícerozměrné objekty, a Poincarého chyba spočívala v předpokladu, že jistý naprosto zřejmý poznatek o dvojrozměrných objektech platí též pro objekty mající tři a více rozměrů.

Prosazoval ideu toho, že zákony vědy jsou dohody (konvence), které mají sloužit k co nejvhodnějšímu a užitečnému popisování příslušných jevů, a že fakta jsou hranice svobodných konvencí.

Díla[editovat | editovat zdroj]

  • O dynamice elektronu1905 (vydáno 1906)
  • Dernières Pensées (Poslední myšlenky) – 1913

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Joseph McCabe (1945). A Biographical Dictionary of Ancient, Medieval, and Modern Freethinkers. (Biografický slovník antických, středověkých a moderních volnomyšlenkářů) [1]. Haldeman-Julius Publications. Staženo jako PDF 10. dubna 2012. "In his last words (published as Last Thoughts, 1913) he entirely rejects Christianity and believes in God only in the sense that he is the moral ideal. In effect he was an atheist."
  2. Henri Poincaré, Dernières Pensées (Poslední myšlenky), 1. ledna 1913 [2]. Staženo 10. dubna 2012. Na straně 138 zde Poincaré napsal: "Les dogmes des religions révélées ne sont pas les seuls à craindre. L'empreinte que le catholicisme a imprimée sur l'âme occidentale a été si profonde que bien des esprits à peine affranchis ont eu la nostalgie de la servitude et se sont efforcés de reconstituer des Eglises; c'est ainsi que certaines écoles positivistes ne sont qu'un catholicisme sans Dieu. Auguste Comte lui-même rêvait de discipliner les âmes et certains de ses disciples, exagérant la pensée du maître, deviendraient bien vite des ennemis de la science s'ils étaient les plus forts."

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

24. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Sully Prudhomme
19081912
Henri Poincaré
Nástupce:
Alfred Capus