Ateismus

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů, které dokládají uvedená tvrzení.

Paul Heinrich Dietrich von Holbach

Karl Marx

Ateismus (z řeckého α, a záporná předpona + θέος, theos „bůh“) je v širším smyslu odmítání víry v existenci Boha či božstev.

Správnější překlad slova jako "ne-božství" nebo spíše "bez-božství" lze charakterizovat jako stav bez náboženské víry, nebo přesvědčení o neprokázanosti existence Boha nebo bohů. V tomto pojetí ateismus zahrnuje i agnosticismus, skepticismus, pozitivismus a další myšlenkové směry. Výjimečně jsou pod tento pojem zahrnována i některá neteistická náboženství (buddhismus) a ateismus je chápán jako odmítnutí či pouhé nepřijetí teistických náboženství, v náboženství však nemusí jít jen o boha, rozhodující je přítomnost sakrálna, něčeho svatého, nadpřirozeného.

Zejména věřící považují či označují ateismus za víru svého druhu, za přesvědčení či mínění, že neexistuje žádný bůh nebo bohové či nadpřirozená bytost obecně. Takto je dále označen pozitivni ateismus. Sami ateisté s takovým označením většinou nesouhlasí. Ví, nikoli věří, že nejde o víru či mínění, ale výsledek logického a kritického myšlení. Toto pojetí zahrnuje ateismus racionalisticky, scientistický, logický.

Druhy ateismu

Lze najít řadu definic a druhů ateismu, některé z nich se mohou překrývat či být si blízké.

Je třeba si uvědomit, že ateismus sám o sobě není uceleným myšlenkovým systémem a ani to od něj nelze očekávat. Je však důležitou součástí řady ideologií a filosofických směrů.

1. vztažitý (relativní) – hlásají ho jinověrci. Jedná se popírání etablovaného náboženství, resp. přívrženci jiného náboženství byli často označováni za ateisty; pod toto zařazení by patřil např. Sókratés či první křesťané, později naopak křesťani označovali za ateisty pohany;
2. explicitní (pozitivní) – hlásají ho bezvěrci (ateisté): jedná se o přímé odmítání existence Boha a bohů;
3. antropocentrický ateismus - bohové jsou dle tohoto názoru pouhý produkt lidské mysli;
4. implicitní - neexistence víry že bůh existuje. Tento ateista o něčem jako bůh ani neví, nepoznal nikoho, kdo by ho víře mohl naučit nebo víru nepřijal. Podle řady etnologů byl tento ateismus, neexistence víry v boha, v lidské společnosti prvotní;
5. ateismus jako protest proti světovému řádu, proti uspořádání lidské společnosti;
6. mravní (praktický) – hlásají ho bezvěrci: jedná se o popírání tradičního mravního kodexu, např. vyjádřeného v Desateru.; podle anglické katolické encyklopedie je možné za ateistu označit např. člověka, který v boha sice věří, svým způsobem života však jeho existenci popírá
7. ateismus humanistický - snaží se osvobodit člověka od víry v boha, která podle něj napáchala hodně zla, je většinou založen na důvěře ve schopnosti lidského druhu a na důvěře ve schopnosti vědy a techniky;
8. přesvědčení, že nelze rozhodnout, zda bůh existuje či neexistuje (agnosticismus)
   1. z principu věci
   2. v současnosti kvůli dosud nedokonalému poznání

Explicitní (pozitivní) ateismus

Jak je popsáno výše, ateismus v užším (silném) slova smyslu zastává názor, že žádný bůh neexistuje, nazývá se explicitním ateismem nebo též pozitivním ateismem, někdy se mluví o „silném ateismu“. Věřící i nevěřící ho považují za přinejmenším stejně obtížně dokazatelný jako náboženství. Tento druh ateismu lze právě nazývat vírou v neexistenci Boha či bohů, protože stejně jako věrící, není založen na důkazech jako další druhy ateismu.

Racionalistický ateismus

Racionalistický ateismus vychází z předpokladu, že má smysl mluvit pouze o existenci skutečností, které se dají dokázat rozumem, což podle vědění racionalistů víra v boha není.

Scientistický ateismus

Bůh je jakožto pojem nesmyslný, za existující smí být podle tohoto názoru považováno pouze to, co je dokazatelné vědeckými metodami.

Logický ateismus

Všechny důkazy o existenci bohů jsou v rozporu s logikou a často si odporují si navzájem.

Implicitní (negativní) ateismus

Implicitní ateismus nazývaný též negativním nebo neutrálním ateismem je nevíra, že nějací bohové existují. Příležitostně nazýváno rovněž jako „slabý“ ateismus. Slabý ateista tedy netvrdí, že žádný bůh neexistuje, ale sám je bez vyznání.

Pragmatický ateismus

K vysvětlení světa není víra v bohy nutná, a jako taková je podle pragmatického ateismu z filosofického hlediska nepotřebná.

Nominalistický ateismus

Nominalisté tvrdí, že jména mají smysl jen pro jednotlivé předměty, jména obecná jsou pouhými normami. Úvaha o existujících bozích je zbytečná, je příliš složitá.

Agnosticismus

Dalším možným postojem je agnosticismus, postoj, který se nekloní ani na jednu ze stran. Poprvé použil tento termín profesor Thomas Henry Huxley, jenž definoval agnostika jako člověka, který si myslí, že odpověď na to, zda existuje bůh je neřešitelná. Věří, že nevíme a ani nemůžeme vědět, zda bůh skutečně existuje. Tato idea je ovšem daleko starší, pochází už ze starověku. Dalším představitelem byl např. Bertrand Russell. Kromě takového přísného agnosticismu existuje ještě agnosticismus empirický. Empirický agnostik je člověk, který se nedomnívá, že otázka existence boha je neřešitelná. Má ale za to, že dnešní důkazy jsou neprůkazné, nedůvěryhodné, tudíž nikam nevedou.

Skryté formy ateismu

Existuje několik koncepcí, filosofických směrů, jež lze chápat jako důležité směry samy o sobě, ale rovněž je lze považovat za skrytou formu ateismu (za ty je často považovala zejména marxistická filosofie). Motivem vzniku takových soustav někdy snad mohla být i oficiální nepřijatelnost ateismu ve společnosti. Jsou to například

• už zmíněný agnosticismus, který tvrdí, že existenci nebo neexistenci boha nelze jasně rozhodnout;
• deismus, jenž uznává existenci boha jakožto stvořitele světa, tvrdí však, že bůh už nadále do běhu světa nezasahuje, v důsledku toho se vlastně podobá některým verzím ateismu;
• panteismus, podle něhož je bůh přítomný všude, je vlastně totožný se světem s vesmírem (odtud již podle některých kritiků není daleko ke ztotožnění bohů s přírodními zákony a k úplnému popření bohů). ^[zdroj?]

S ateismem souvisí

Zde je jen (nikoliv úplný) přehled směrů, které mají souvislost s ateismem, spolu s jejich jednoduchou definicí:

• sekularismus, požadující oddělení církve a státu, příznivcem sekularismu ovšem může být i věřící;
• laicismus je v podstatě francouzská forma sekularismu, kromě oddělení církve a státu chce i morální hodnoty diskutovat a určovat autonomně, bez ohledu na hodnoty církevní;
• marxismus a komunismus zastávaly a zastávají ateistické názory, ne každý marxista či komunista však musí být nezbytně ateista;
• v období osvícenství se ateismus začal šířit a začal být tolerován, má s osvícenstvím řadu společných rysů;
• pozitivismus coby snaha o syntézu poznatků speciálních věd, odmítal spekulace, omezoval poznání na empiricko-logickou úroveň;
• racionalismus, podle něhož má primární úlohu v poznáváni světa rozum;
• scientismus, který za nejvyšší formu poznání a poznávání považuje metodologii a výsledky přírodních věd.

Ateismus a důkazy boží ne/existence

Mapa ateismu v Evropské unii (čím světlejší barva, tím více neveřících).

Podle analytické filosofie, je bůh nepoznatelnou entitou,kterou nelze přesně definovat. Tedy alespoň ve světle analytické filosofie. V některých pojetích je bůh nebo Bůh jen jiným slovem pro pojmy jako je Příroda, Osud, Náhoda či Vesmír. Jiná pojetí odmítají o bohu (i Bohu) cokoliv říci: „bůh (i Bůh) je nepoznatelný.“ Níže psaná ateistická stanoviska mají vyvracet jen jedno z možných představ o bohu (i Boha) – a to v jeho antropomorfním pojetí, které vyplývá z Bible. Svědčí o tom, že ateismus není otázkou nějaké víry (iracionálního přesvědčení), nýbrž racionálním stanoviskem k některým tvrzením teologickým o bohu/Bohu a náboženským, které se týkají taktéž duchů, duší a jiných tak zvaných nadpřirozených bytostí. Teologie pokládá ateistická stanoviska o bohu/Bohu za neopodstatněná, protože se vymykají teologickému pojetí příslušných přívlastků a dalších pojmů. Poznání boží i Boží ne/existence pomocí filosofie je nemožné, protože bůh i Bůh nemá/má být podle teologie neviditelným duchem. Následně jsou stručně uvedena některá ateistická stanoviska vůči náboženským představám o bohu/Bohu a námitky teologů k nim.

Vyvrácení tradičních Božích přívlastků a teologické námitky k nim

1. Bůh je dokonalý a proto má všechny pozitivní vlastnosti a nemá žádnou negativní.^[zdroj?] Ve Starém zákoně se však píše, že Bůh je žárlivý (Nahum, 1,2). Teologie zde namítá, že hodnocení boží žárlivosti jako negativní není podložené, protože že starozákonní popis vyjadřuje představu lidí o Bohu, ale ne Boha v jeho podstatě.

Boží vlastnosti jsou naprosto dokonalé, což nemůže nikdo z nedokonalých lidí posuzovat.

1. Bůh je všemohoucí – Bůh však nemůže vytvořit kámen, který sám neuzvedne, nemůže dělat něco, co je samo v sobě rozporné, jako nemůže stvořit kulatý čtverec (Tomáš Akvinský), ani svého bratra nebo otce. Zde teologie namítá, že Bůh takový kámen stvořit může a taktéž může dělat něco rozporně, protože nepodléhá logickým zákonům (Descartes).

Filosofové nemohou posuzovat, co Bůh může či ne, a to již z logiky nepoznatelnosti Boha, kterého pravděpodobně filosofické názory lidí nezajímají.

1. Bůh je nejvyšší dobro – Bůh však sám měl stvořit zlo či jeho stvoření úmyslně nezabránil. Je mu tedy existence zla přinejmenším lhostejná. Zde teologie namítá, že lidský pojem zla a dobra se může lišit od pojetí absolutního. Namítnout však lze i to, že dobro ani zlo nemohou samotné o sobě existovat, anebo i to, že sám Bůh měl napáchat mnoho zla proti lidstvu, přírodě i proti svému vlastnímu Synovi (judaismus, křesťanství).
2. Bůh je vševědoucí – Toto tvrzení by stálo v rozporu s existencí svobodné vůle a to tím, že bůh/Bůh Bůh v každém okamžiku ví, jak se člověk nebo jakýkoliv jiný tvor rozhodnou. Svobodná vůle je tedy jen zdánlivá (pomyslná). Zde teologie namítá, že pokud by bůh/Bůh nebyl vázán na čas a člověk se svobodně rozhodl, mohl by to Bůh vědět, aniž by to člověku ubralo svobodu jeho konání.

Pokud by Bůh nebyl vázán na čas, věděl by všechno, i budoucí okolnosti. Některá konání a projevy, připisované filosofy a teology Bohu, jsou však na čas vázané (komunikace s lidmi, stvoření světa po etapách).

1. Bůh je všudypřítomný – Bůh nemůže existovat jako entita nezávislá na ostatním bytí. Zde teologie namítá, že všechny entity mohou odvozovat své bytí z boha/Boha, tedy jsou ve své přítomnosti závislé ony na bohu/Bohu jako jeho součást, nikoliv bůh/Bůh na nich.

Bůh není vázán na filosofické uvažování lidí, ale činí podle své vůle kdykoliv a cokoliv se mu zachce.

Historie

V západní civilizaci bylo už ve starověkém Řecku teistické náboženství jedním ze základů státu a ateismus, chápaný ovšem jako nevíra v božstva, v jejichž existenci společnost věřila, byl trestán jako zločin. Z politických důvodů byl z ateismu obviněn a posléze popraven například Sókratés. I přes toto obvinění ale prohlašoval, že je inspirován božskými hlasy, a přál si, aby po jeho smrti byl obětován kohout.

Nejstarší známé vyjádření ateismu, jak je dnes chápán, lze nalézt u Epikúra (300 př. n. l.) a jeho žáků. Epikurejci byli tvrdě napadáni konkurenčními filosofickými směry, nebyli však až do nástupu křesťanství pronásledování státem. Poté byla ale jejich díla systematicky ničena.

Pro historii ateismu je významné dílo Tita Lucretia Cara (99,98,97,95-55 př.n.l. De rerum natura (česky O přírodě). Lucretius v této básni rozvíjí epikurejský pohled na svět a materialistickou atomistickou filosofii do uceleného a systematického popisu vesmíru. Netvrdí sice, že bohové neexistují, zastává však názor, že jsou na světu nezávislí a lidé jsou jim lhostejní, proto ani není třeba se jimi zabývat. Staví se proti jakémukoli uctívání bohů, které dle jeho názoru způsobilo mnoho zla (což dokládá četnými příklady z historie i mytologie) a je zcela zbytečné; Epikura staví v podstatě do roviny proroka ateismu, který „osvobodil“ lidstvo od uctívání božstev. Přesto ve svém eposu některé bohy antického pohanství, zvláště Venuši, užívá jako básnické personifikace abstraktních jevů, v případě Venuše lásky. Hymnickými verši na Venuši také epos podle klasických konencí začíná.

Ve středověké křesťanské Evropě byl ateismus téměř nemyslitelný. I slabší zpochybnění náboženství bylo chápáno jako hereze, a případně pronásledováno inkvizicí. Během renesance a reformace se stala kritika církve běžnější, ale týkala se spíš církve jako instituce a zpravidla přímo nezpochybňovala existence Boha, kterou na filosofické rovině obhájila scholastika. Existence argumentů pro existenci Boží sice svědčí o existenci sporu, případné pochyby jsou však spíše na úrovni hypotéz, které mají dát scholastické filosofii co nejpevnější základ. Poměrně rozšířenější byl ateismus v arabském prostředí, kde se několik ateisticky orientovaných myslitelů vyskytlo, např. Ibn al-Rawandi.

Samotný termín ateismus vznikl v 16. století ve Francii, jako hanlivé označení kritiků církve, vědců, materialistických filosofů, deistů a nositelů dalších názorů, považovaných za protispolečenské. Takto chápaný ateismus se dočkal rozkvětu v průběhu osvícenství, obviněn z ateismu byl například Denis Diderot. Až do 70. let 18. století mohlo mít obvinění vážné důsledky, dokonce i trest smrti. Teprve Francouzská revoluce (1789) pozvedla ateismus do podoby politicky významného a přijatelného přesvědčení.

V 19. století se ateismus dočkal rozvoje v některých filosofických směrech. Významnými ateisty byli Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Karl Marx.

Ve 20. století se státem organizované potírání náboženství a podpora ideologie založené na ateismu stala běžnou praxí v zemích pod vládou komunistické strany. Ovšem ateismus se šířil i v zemích západní Evropy.

Současnost

Ateismus je běžný v zemích rozvinuté Evropy, v bývalých nebo současných zemích pod vládou komunistické strany, a v menší míře též v USA a Kanadě. V západních zemích se poslední dobou však ve větší míře rozlišování mezi ateismem a agnosticismem šíří s tím, že větší část těch, kteří tento pojem rozlišují a nevěří v boha či božstva se označuje za agnostiky. Důvodem je částečně fakt, že uvědomělé hlásání toho, že bůh není, je vnímáno, na rozdíl od aktivit církví, jako akt poněkud agresivní.

Ateismus v Česku je v porovnání s ostatními zeměmi Evropy velmi vysoce zastoupen. Proti tomuto tvrzení však bývá často vznášena námitka, že se nejedná o ateismus jako spíše o bezkonfesnost, za ateisty bývají často označováni i lidé bez vyznáni. Příčiny současného stavu, kdy Česko bývá označováno často jako misijní země, jsou mnohé, je to ať již dědictví z časů komunistického režimu, přerušení církevního monopolu na vzdělávání, tak i odpor k římskokatolické církvi po vzniku první republiky, za které byla církev do jisté míry považována za symbol starého mocnářství.

Pravděpodobně jediným státem, který se ústavně definoval jako ateistický, byla komunistická Albánie. Podobná situace panuje i v Severní Koreji, zde je však nedostatek informací.

Odkazy

Reference

• Atheismus. In Ottův slovník naučný II, s. 949

Související články

• Neviditelný růžový jednorožec
• Ateismus v Česku
• Agnosticismus
• Bez vyznání
• Nevěřící
• Profánní

Externí odkazy

• Josef Veger: Nepravdy v Bibli
• Dominik Lukeš: Náboženství a demokracie
• Bertrand Russell: Jsem ateista nebo agnostik?
• Richard Dawkins: Nepravděpodobnost Boha