Sókratés

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sókratés
Sokratova busta v Louvru
Sokratova busta v Louvru
Celé jméno Sókrátés
Region Západní filosofie
Období Starověká filosofie
Narození 469 př. n. l.
Athény, Starověké Řecko
Úmrtí 399 př. n. l.
Athény, Starověké Řecko
Škola/tradice antická řecká filosofie
Oblasti zájmu gnozeologie, etika
Význačné ideje Sokratovská metoda
Ovlivnil Platón, Aristotelés, Antisthenés, Aristippus
Další významy jsou uvedeny v článku Sókratés (rozcestník).

Sókrátés (4. června 469 v Athénách399 př. n. l. v Athénách), řecky Σωκράτης, bez diakritiky Sokrates, byl athénský filosof, učitel Platónův. Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filosofie, neboť na rozdíl od svých předchůdců předsókratiků, kteří pátrali po původu a příčinách světa, Sókratův zájem se soustředil na záležitosti člověka a společnosti; jak praví Cicero, „snesl filosofii z nebe na zem“. Svou dialektickou metodou položil základy západního kritického myšlení.

Život Sókratův[editovat | editovat zdroj]

Sókratés v perském rukopisu

Sókratés sám nezanechal žádné filosofické spisy, ačkoliv podle Platónova dialogu Faidón měl těsně před smrtí napsat báseň a zveršovat Aisópovi bajky, obávaje se, zda snad to po něm nechtěl bůh, nechtěje odejít ze života neposlechnuv boží přikázání. Aristofanés si ze Sókrata, jemuž tehdy bylo po čtyřicítce, dělá legraci ve své komedii Oblaka a v dalších hrách (např. Ptáci, Kalliás, Eupolis a Telekleidés). Hlavním pramenem informací o Sókratovi jsou spisy dvou jeho žáků – Xenofónta a Platóna (Obrana Sókratova, Kritón, Faidón, Symposion, Theaitétos, Parmenidés). Další informace lze nalézt v díle Platónova žáka Aristotela. Sochy a busty, které Sókrata znázorňují jako šeredného muže, se pravděpodobně inspirovaly Platónovým a Xenofónovým popisem, přirovnávajícím jej v žertu k silénům a satyrům (Platón – Symposion, Theaitétos; Xenofón – Symposion).

Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Antiochidova a narodil se v 3. roce 77. Olympiády. O jeho mládí nevíme mnoho, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout – gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala četbu Homéra, Hésioda a dalších básníků). Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny. Sókratés sám se zmiňoval o tom, že když se naučil žít s Xantippou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými. Mezi Sókratovy zábavy patřily návštěvy symposií, tedy pitek, v nichž nezůstával pozadu.

Za první fáze Peloponéské války se účastnil bitvy u Potidají, bitvy u Délia a bitvy u Amfipole. Z Platónova Symposia se dovídáme, že měl blízko k vyznamenání za statečnost, které nakonec dostal mladý Alkibiadés, jehož tehdy v bitvě poraněného Sókratés nechtěl opustit, čimž mu měl zachránit život. Platón v Symposiu uvádí Alkibiadovu řeč následovně: "Já jsem tehdy, Sókrate, vybízel vůdce, aby dali vyznamenání tobě, a za to mne ani nepokáráš, ani neřekneš, že lžu; ale když vůdcové, přihlížejíce k mému postavení, chtěli dát to vyznamenání mně, sám jsi usiloval horlivěji než vůdcové, abych já je dostal spíše nežli ty". Thúkýdidovy Dějiny peloponéské války zaznamenávají jeho službu v armádě. Podle těchto zdrojů chodil Sókratés jako voják bos, a to dokonce i v bitvě u Potidají, kde athénské vojsko pochodovalo přes zamrzlou řeku. Jindy prý Sókratés zůstal stát ve vojenském táboře celý den bez hnutí, ponořen do svých myšlenek.

Soud se Sókratem a jeho smrt[editovat | editovat zdroj]

J.-L. David: Smrt Sókratova (1787).

Po roce 422 př. n. l. získali v Athénách vliv mladí političtí reformátoři v čele se Sókratovým žákem Alkibiádem. Kvůli nim vypukla další fáze Peloponéské války, ve které byly Athény se svými spojenci poraženy a skončil tak jejich zlatý věk. Vlády v Athénách se chopila tzv. vláda třiceti tyranů v jejímž čele stál Kritiás, další Sókratův žák. Platón účast v ní odmítl.

Po pádu této vlády byl Sókratés obviňován, že jeho filosofie zrodila tyto vlády a přivedla Athény k porážce ve válce. Athénský lidový soud, vedený třemi významnými osobami, vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. K tomu možná přispěla i Aristofanova komedie Oblaky, která líčí, jak se vlivem Sókratova učení synové obracejí proti svým otcům.

Na soud se Sókrátés nepřipravil, ale jeho improvizovaná obhajoba byla jednou z nejlepších v dějinách soudnictví. Soud nedospěl k verdiktu (50 na 50), a proto Sokratés dostal na výběr, smrt požitím bolehlavu nebo doživotní vyhnanství. Vybral si bolehlav. Jeho řeč před soudem sepsal Platón jako Obranu Sókratovu, jeho smrt líčí dialogy Kritón a Faidón.

Někteří historikové, či filosofové (mezi nimi např. Jan Patočka[1]) zastávají teorii, že Sókratés je pouze fiktivní postavou, kterou vynalezl Platón a zpopularizoval Xenofón s Aristofanem, kteří do postavy promítali své názory, které by společnost nemohla přijmout jako názory jejich. Tento pohled je však velmi menšinový.

Ukázka z Obrany Sókratovy[editovat | editovat zdroj]

„Nevzniká z peněz ctnost, ale z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, v soukromí i v obci. Jestliže hlásáním těchto zásad kazím mládež, byly by tyto zásady škodlivé. Tvrdí-li však někdo, že hlásám něco jiného, mluví nepravdu. A tak bych mohl jenom říci: Poslechněte, Athéňané, Anita nebo neposlechněte a osvoboďte mne nebo neosvoboďte, vězte však, že nebudu jednat jinak, ani kdybych měl stokrát umřít!“[2]

Sókratovo myšlení[editovat | editovat zdroj]

Sókratés byl přesvědčen, že lidé chybují hlavně proto, že nedovedou správně užívat svůj rozum a že jednají podle svých domněnek, místo aby se snažili skutečně poznávat. Proto se rád pouštěl do rozhovorů a kdykoli jeho společníci něco tvrdili, vyptával se jich tak, aby si protiřečili a museli uznat, že to vlastně nevědí. Větu „Vím, že nic nevím“, Sókratés patrně neřekl, byl však vůči ostatním ve výhodě v tom, že věděl o svých omezeních. Pro vnitřní hlas, který ho varoval, co není správné, užíval Sókratés pojem daimonion.

Sókratovská či maieutická metoda[editovat | editovat zdroj]

Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání, která se nazývá sókratovská či maieutická. Jde o negativní metodu vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány, pokud vedou ke sporu. Postupně se dospívá k hypotézám, tvrzením a axiomům, na nichž tyto hypotézy stojí a které nevědomě vytvářejí názor člověka na danou otázku (převážně etického charakteru). Název maieutická metoda či maieutika pochází ze samotné metody, která přivádí na svět implicitní názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké μαιεύτρια maieutria znamená porodní bába).

„Vím, že nic nevím“[editovat | editovat zdroj]

Výrok Sókratovi připisovaný, alespoň mezi lidmi, pocházející nejspíše z příliš odvážné interpretace Platónových dialogů, především snad dialogu Theaitétos (150c, 210c). Stručně a snad i do určité míry výstižně o věci vypovídají dva níže uvedené úryvky.

Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých, abych buď tam anebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její odpovědi: „Tento muž je nade mne moudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší.“ A tu, když jsem ho prozkoumával – nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z politiků, u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho zkoumal a rozmlouval s ním –, nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým, jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě, ale že moudrý není; a potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý, ale že není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeho i mnohé z přítomných; avšak odcházeje uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.
(Obrana Sókrata, překlad F. N.)
Euth. Nuže tedy mi odpověz: jest něco, co znáš? Soc. Ovšem, děl jsem já, a to mnoho věcí, arci malých.
(Euthydémos, překlad F. N.)

Sókratovské dialogy[editovat | editovat zdroj]

Sókratovské dialogy jsou dílo Platónovo, literární forma rozhovoru mezi (fiktivním) Sókratem a dalšími postavami jeho doby. Ideje, které se Platón snaží zprostředkovat, nevycházejí přímo z úst jednotlivých postav, ale objevují se postupně prostřednictvím sókratovské metody a pod jeho vedením. Jedním z vrcholů této dialogické metody je například dialog o zbožnosti, Euthyfrón.

V Platónově filozofickém systému je učení procesem vzpomínání či upamatování. Duše, dříve než se vtělí do těla, přebývala ve světě idejí. Tam viděla věci, tak jak skutečně jsou, a nikoli jen stíny či obtisky těchto věcí, které pozorujeme na zemi. Procesem tázání může být duše přivedena k tomu, aby se upamatovala na ideje v jejich čisté podobě a došla tak moudrosti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PATOČKA, Jan. Negativní platonismus. Praha : OIKOYMENH, 1990.  
  2. Platón, Obrana Sókratova 30b.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ebert, T., Sókratés jako pythagorejec a anamnése v Platónově dialogu Faidón. Praha: Oikoymenh, 1999. 110 s. ISBN 80-86005-96-8
  • KESSIDI, F. Sókratés. Překlad z ruského originálu: Vilém Herold a Milan Mráz. Praha : Svoboda, 1980. 201 s.  
  • Patočka, J., Sókratés: přednášky z antické filosofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 158 s. ISBN 80-04-25383-0
  • Patočka, J., Platónova péče o duši a spravedlivý stát. Praha: Oikumené 2012
  • Xenofón, Vzpomínky na Sókrata. Praha: Svoboda 1972. 450 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]