Antická řecká filosofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Antická řecká filosofie tvoří nejdůležitější součást (západní) antické filosofie. Rozvíjela se zhruba v období od 6. stol. př. n. l. do konce starověku. Starořečtí filosofové se považují za zakladatele západního vědeckého myšlení a mají pro filosofii dodnes zásadní význam, neboť otevřeli hlavní filosofické otázky a vypracovali základy filosofické metody. Už ve starověku se z filosofie vydělila astronomie, matematika a geometrie a filosofové položili základy většiny dalších věd.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Řecká filosofie vzniká jako způsob racionálního uvažování a argumentování o otázkách o původu světa, o dobru a zlu, o postavení člověka, o povaze společnosti a podobně, na něž předtím odpovídal mýtus. Když se v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začal rozvíjet dálkový obchod ve východním Středomoří a obchodníci se začali usazovat v přístavních městech mimo svůj domov, vznikly v těchto městech a osadách kulturně i jazykově smíšené společnosti. Lidé, kteří tu společně žili, byli vychováni v různých náboženstvích a kulturách a nesdíleli tedy tytéž tradice, jež ve starších, kulturně a nábožensky homogenních společnostech všechny spojovaly. Když na sebe narážely různé mýtické tradice, začaly se navzájem zpochybňovat: tak přistěhovalci v řeckých městech pochybovali o výkladu světa, jak jej podávaly Homérovy a Hésiodovy básně, a naopak domácí Řekové odmítali jejich mýtické tradice.

Filosofie vznikla nejprve v okrajových oblastech řecké kultury, v Iónii (tj. na západním pobřeží dnešního Turecka), na Sicílii a v jižní Itálii, kde k těmto střetům docházelo, a to jako způsob hledání „moudrosti“ čili pravdivého poznání skutečnosti a člověka, který by se neopíral o tradované autority, nýbrž pouze o rozumovou úvahu a argumenty. Ještě počátkem 6. stol. př. n. l. se athénský vládce Peisistratos snažil Homérovu autoritu obnovit, neměl však úspěch. Proti tomu totiž už stála začínající filosofie a jeden z prvních, Hérakleitos, výslovně odmítá Homéra i Hésioda, který podle něho „nezná ani den a noc“.[1] Naopak je „každému člověku dáno, aby dovedl poznat sám sebe a být rozumný.“[2] Přesně to je první program řecké filosofie.

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Kromě před-filosofického období mýtu, básnictví a konečně i tragédie můžeme období západní antické filosofie rozdělit zhruba do čtyř etap:

Předsókratovská filosofie (předsókratici)[editovat | editovat zdroj]

Chronologie řeckých filosofů (data jsou vesměs jen přibližná)

(6. až 5. stol. př. n. l.) jež se zabývá hlavně otázkami po původu světa a možnostech pravdivého poznání. Hlavní střediska byla na východě v Iónii, na egejských ostrovech a na Sicílii.

Klasické období athénské filosofie[editovat | editovat zdroj]

5. až 4. stol. př. n. l. – kdy se pozornost soustřeďuje na člověka a lidskou společnost, na podmínky dobrého života a začíná i soustavné studium přírody. Zdaleka nejdůležitějším střediskem jsou Athény a z jejich myšlenkového odkazu pak žijí i další období.

Helénistické období[editovat | editovat zdroj]

Chronologie helénistických a latinských filosofů (data jsou někde přibližná)

(3. stol. př. n. l. až 2. stol. n. l.), které se obrací především k otázkám etiky či praktické filosofie a v němž pokračuje rozvoj jednotlivých věd. Středisko se posouvá do Alexandrie a později do Říma.

Vyústění a pokračování[editovat | editovat zdroj]

Latinská filosofie[editovat | editovat zdroj]

(1. stol. stol. př. n. l. až 5. stol. n. l.), jež se věnuje hlavně otázkám práva, spravedlnosti a dobré vlády, postupně přechází od řečtiny k latině, a v němž se také začínají prosazovat východní vlivy a zejména křesťanství.

Mezi hlavní myšlenkové proudy a postavy té doby patří:

Židovství a patristika[editovat | editovat zdroj]

S křesťanstvím vstupují do antického světa zásadně odlišné židovské představy jediného Boha, který není součástí světa jako bohové řečtí, nýbrž je jeho stvořitelem a svrchovaným pánem, pevného spojení náboženství s morálkou a s důrazem na individuální jednání každého člověka. Křesťanský Bůh se ale k člověku výslovně obrací svým Zjevením a dává mu naději na velkolepou budoucnost, křesťanskou spásu, které je ovšem podmíněna jeho jednáním, pokáním a láskou. Ze spojení židovského, křesťanského a antického duchovního světa vzniká koncem starověku křesťanská teologie a patristická literatura, na niž později naváže i středověká filosofie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Zl. DK 22 B 57.
  2. Zl. DK 22 B116.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Patočka, J., Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964
  • Patočka, J., Sókratés, Praha 1991
  • Patočka, J., Evropa a doba poevropská, Praha 1992
  • Patočka, J., Platón, Praha 1992
  • Rádl, E., Dějiny filosofie I/II. Praha 1999
  • Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
  • Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0
  • Velká řada dějin filosofie v nakladatelství Oikúmené:
    • Kirk - Raven - Schofield, Předsókratovští filosofové. Praha 2004
    • Graeser, A., Řecká filosofie klasického období. Praha 2001
    • Long, A. A., Hellénistická filosofie. Praha 2003
    • Armstrong, A. H., Filosofie pozdní antiky. Praha 2002

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Texty ke stažení[editovat | editovat zdroj]